Č. 4165.

Státní zaměstnanci: * Práva na plnou pensi po rozumu čl. 4, odst. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 nabývá státní úředník vzhledem na předpis § 1, odst. 1 a 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. uplynutím služební doby 34 let 6 a měsíců.
(Nález ze dne 29. listopadu 1924 č. 434.).
Prejudikatura: Boh. 4078 adm.
Věc: Antonín H. v Brně proti ministerstvu spravedlnosti o pensijní příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Presidium nejv. soudu vyměřilo na základě zák. ze 7. října 1919, č. 541 Sb., ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 a z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. radovi nejvyššího soudu Antonínu H. usnesením z 21. dubna 1922 8% příspěvek pensijní z rozdílu, o nějž se zvýšila jeho pensijní základna po 31. srpnu 1919, kterýžto den stanovilo jako rozhodující pro vznik jeho nároku na plné výslužné. Rozkladu, jejž proti tomu podal st-l, vyhovělo jmenované presidium usnesením z 30. května 1922 jen částečně potud, že stanovilo za den, kdy nabyl nároku na plné výslužné, 4. listopad 1919 místo dřívějšího data 31. srpna 1919 a předložilo jej k rozhodnutí min. sprav. jako stížnost proti svému usnesení.
Žal. úřad rozhodl nař. výnosem, že st-li vyměřiti jest 8% pensijní příspěvek z rozdílu pensijních základen, odpovídajících jednak platu 2. stupně VI. hodn. třídy, na nějž měl nárok 5. května 1919, kdy po vpočtení 5 válečných pololetí dosáhl služební doby 34 roků, 6 měsíců a 1 dne a tedy nároku na výměru plné pense, jednak z platů 2. stupně V. hodn. tř., jejž měl 1. března 1922, od kdy bylo nutno příspěvky platiti srážkou z platu a dále po úpravě platové provedené zákonem z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. a nařízením z 15. února 1923 č. 34 Sb. zřetelem k § 9 cit. zák. a čl. 6 uvedeného nař. z rozdílu, o nějž se nově zvýšila původní ona pensijní základna z 5. května 1919. O stížnosti uvažoval nss takto:
Spor soustřeďuje se v otázku, kdy nabývá státní úředník po rozumu čl. 4, odst. 2 zák. č. 2 Sb. z r. 1920 práva na plnou pensi. Žal. úřad odpovídá na otázku tu v tom smyslu, že nárok takový vzniká pro stát. úředníka uplynutím služební doby 34 let a 6 měsíců. Stížnost se naproti tomu snaží dovoditi, že práva na plnou pensi nabývá státní úředník dosažením 35 služebních let a že tudíž teprve po skutečném dovršení této služební doby mohou se dostaviti právní účinky, jež připíná na dosažení práva na plnou pensi čl. 4., odst. 2 cit. zákona.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu. Zákon č. 2/1920 vyslovil ve svém čl. 4. odst. 2 právní zásadu toho obsahu, že státní zaměstnanci, kteří dosáhli práva na plnou pensi platí příspěvky jenom z případného zvýšení pensijní základny, neuvedl však blíže, co se má rozuměti »právem na plnou pensi«. I sluší vzhledem na předpis § 7 o. z. o. hledati právní pramen při výkladu zmíněné zákonné dikce v jiných příbuzných zákonech, jimiž platný právní řád upravuje otázku výslužného státních zaměstnanců. Tu určuje pak § 1, odst. 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., že civilním státním úředníkům zařaděným do určité hodnostní třídy .... přísluší nárok na odpočivné požitky, jež po desíti letech nepřerušené služby činí 40% a za každý další rok 2% posledního vpočítatelného aktivního služného. Kdo 40 let sloužil, obdrží plné vpočítatelné služné jako výslužné. A odst. 4 cit. zákonného ustanovení praví, že při výpočtu doby služební budou zlomky jednoho roku, pokud přesahují 6 měsíců počítány za úplný rok služby.
Předeslaným ustanovením § 1, odst. 1 cit. zák. založil zákonodárce pro státní úředníky, do hodnostních tříd zařazené, právní nárok na výslužné, odstupňované podle délky skutečné služební doby a výše aktivního služného a určil, že na odpočivné požitky rovnající se ciferní svou výší aktivnímu služnému má státní úředník, vyhovující jinak podmínkám paragrafu toho, právní a tudíž stihatelný nárok tehdy, dovršil-li 40ti letou služební dobu. Při tom doložil zákonodárce v odst. 4 téže zákonné normy, že se při určování délky služební doby zlomky roku, pokud přesahují 6 měsíců, počítati mají za celý rok. Tím modifikoval zákon zřejmě předeslanou právní zásadu o požadavku určité délky služební doby, jakožto podmínce nároku na výslužné, resp. na určitou jeho výši a připustil, aby při výměře výslužného byla vzata v počet příslušná procentní sazba započítatelného aktivního služného i tehdy, nedovršil-li oprávněnec efektivně délku služební doby, požadovanou zákonem pro vznik nároku na výslužné určité výše, nýbrž pouze zlomek posledního, v úvahu přicházejícího roku služby, jenž převyšuje v časovém ohledu dobu 6 měsíců. V důsledku toho dosáhl však státní úředník, zařazený do hodnostní třídy za právního stavu vytvořeného dříve cit. zákonem právního nároku na výslužné v plné částce posledního aktivního platu již uplynutím 39 let a 6 měsíců a nemusil prokazovati, že má za sebou 40ti letou efektivní službu státní.
Že tomu tak, vysvítá i z vynesení býv. min. fin. z 5. července 1897 č. 29.970, (Possauer: Pensionen und Provisionen I. str. 838, čl. 788, II. str. 1526 čl. 2083), jímž vydány byly pokyny k provedení § 1, odst. 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a které praví, že ustanovení toho jest použíti ve všech případech, kde se jedná o výpočet služební doby podle tohoto zákona, ať již se vypočítává služební doba za účelem výměry pense, nebo pro zajištění nároku na pensijní a zaopatřovací požitky.
A ani pozdější vývin zákonodárství pensijního státních zaměstnanců nevnesl změny do předeslané právní normy o výpočtu služební doby, rozhodné pro vznik nároku na pensi. Tak zkrátil sice zákon z 19. února 1907 č. 34 ř. z. ve svém čl. 4. § 1 služební dobu, zakládající nárok na plné výslužné ze 40 na 35 služebních let a zvýšil i procentní sazbu za každý služební rok, přesahující 10ti letou službu ze 2% na 2,4%, otázky výpočtu služební doby se však nedotknul (srovn. úvodní slova cit. zák. ustanovení: § 1 zák. ze 14. května 1896, č. 74 ř. z. se částečně mění). Rovněž tak zákon ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 nezměnil ničeho na dříve řečeném předpisu o výpočtu služební doby, neboť svým článkem 4. zrušil toliko § 2 zák. z 24. května 1906, č. 105 ř. z. a nahradil dosavadní ustanovení § 3 tohoto zákona, jakož i § 15 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a čl. 4. § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. novými právními pravidly.
Zůstalo tedy i v nyní platném právním řádu v nezměněné platnosti právní pravidlo § 1, odst. 4 zák. z r. 1896 o tom, že sluší při výpočtu služební doby, rozhodné pro nárok na výměru plných odpočivných požitků, počítati zlomky roku, pokud přesahují 6 měsíců, za celý služební rok a vzniká tudíž nárok takový uplynutím 34 let a 6 měsíců služební doby.
Je-li tomu tak, pak slovní obrat článku 4. odst. 2 zák. č. 2/1920 »dosáhli práva na plnou pensi« nevyjadřuje nic jiného, než co vyplývá podle dosavadního právního stavu z ustanovení § 1, odst. 1 a 4 zákona z r. 1896 ve znění zák. 19. února 1907 č. 34 ř. z., a nabývá civilní státní úředník, zařazený do hodnostní třídy, práva na plnou pensi (nároku na výměru výslužného rovnajícího se plné částce posledního aktivního platu) uplynutím služební doby 34 let a 6 měsíců.
Mezi stranami není sporu o tom, že st-l nastoupil státní službu dne 4. května 1887 a že mu náleží připočísti k jeho služební době započítatelné pro vznik nároku na pensi t. zv. válečná pololetí ve výměře 2 a 1/2 roku. Dosáhl tedy st-l podle toho, co shora dolíčeno, právního nároku na výměru plné pense uplynutím 34 let a 6 měsíců, t. j. dnem 5. května 1919 a jest proto nař. rozhodnutí, jež prohlašuje tento den za rozhodný pro vznik práva na plnou pensi, ve shodě se zákonem.
Poukazuje-li stížnost pro posílení svého právního stanoviska k tomu, že služební dobu 34 let a 6 měsíců nelze považovati za dostatečnou pro vznik nároku na plnou pensi proto, že doba ta sama o sobě nezakládá nároku na dobrovolný odchod do výslužby, pak přezírá úplně, že nárok na plnou pensi jest právně i pojmově zcela odlišný od nároku na odchod na trvalý odpočinek. Kdežto právo na pensi se vyčerpává úplně v nároku na určité starobní zaopatření, jest právo státního zaměstnance na trvalý odpočinek právem širším a zahrnuje v sobě nejenom právní nárok na výslužné, nýbrž i jiné právní účinky (ku př. vystoupení z činné služby). Ostatně jest tento výsek právního postavení státního úředníka upraven samostatně ve služ. pragmatice (srovn. §§ 79 a násl.), a jsou pro uskutečnění práva na trvalý odpočinek požadovány cit. zákonem jiné skutkové předpoklady než určitá délka služební doby. Směšuje tedy st-l neprávem otázku dosažení nároku na plnou pensi s otázkou nároku na trvalý odpočinek a jsou vývody jeho stížnosti v tomto směru liché.
Stejně bezpodstatnou jest konečně i stížnost, pokud se snaží dovoditi, že ustanovení § 1 odst. 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. o výpočtu služební doby jest dobrodiním pro státní úředníky a že nemůže proto užíváno býti na nevýhodu jich. Jeť ustanovení to všeobecnou právní normou a musí proto míti účinnost ve všech právních vztazích a nejenom snad v oněch, kdy aplikace její přináší dotyčnému právnímu subjektu jisté právní výhody.
Ze všeho toho co předesláno vysvítá, že stížnost vychází z nesprávných právních premis a musil ji proto soud zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž měl ovšem příčiny zkoumati, zda možno zvýšení platů, provedené zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb. považovati za »případné zvýšení pensijní základny« po rozumu čl. 4. odst. 2 zák. č. 2/1920 (srovn. nález nss-u Boh. 4078 adm.).

Citace:

č. 4165. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 898-901.