NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 2

Čís. 5711.

Ke kvalifikací ublížení na těle za těžké samo o sobě podle § 152 tr. zák. stačí, že bylo poranění s lékařského stanoviska pro důležitost újmy na těle označeno za těžké samo o sobě, třebas šlo o porušení zdraví jen krátce trvající.
(Rozh. ze dne 12. října 1936, Zm I 647/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 19. února 1936, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle § 152 tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle č. 9, lit. a), čís. 10 § 281 tr. ř. (správně pouze podle č. 10 § 281 tr. ř.), nelze přiznati úspěch.
Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaný uhodil J. Š. kartáčem prudce do nosu, čímž mu způsobil zlomení nosních kůstek, kteréž bylo označeno soudními lékaři jako těžké uškození na těle samo o sobě. Stěžovatel se domnívá, že neprávem byl uznán vinným zločinem těžkého poškozeni na těle, ježto šlo pouze o lehké ublížení na těle. Úsudek o lehké povaze uškození dovozuje zmateční stížnost z toho, že v souzeném případě nešlo ani o přerušení zdraví nebo nezpůsobilost k povolání trvající alespoň 20 dní, jakož i že ublížení na těle nezanechalo po sobě trvalých následků, dále že nedosáhlo ani stupně požadovaného §§ 155, 156 tr. z., a že těžká povaha poškození na těle nebyla dovožena z trestního zákona, nýbrž pouze z lékařské vědy.
Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti. Poškození na těle stává se zločinem podle § 152 tr. z. z objektivně těžké své povahy; takovou povahu přiznává § 152 tr. z. mezi jinými také ublížení na těle, je-li těžké již samo o sobě. Nevyžaduje se, aby těžké ublížení na těle samo o sobě odpovídalo i ostatním druhům těžkého poškození na těle uvedeným v § 152 tr. z., tedy aby po případě bylo provázeno přerušením zdraví, nebo nezpůsobilosti k povolání trvající alespoň 20 dní, nýbrž stačí, bylo-li poranění s lékařského stanoviska pro důležitost způsobené újmy na těle označeno za těžké samo o sobě, třebas šlo o porušení zdraví jen krátce trvající (rozh. vid. kas. soudu čís. Sb. 404/1881, 1928/1895), jako je tomu v případě zlomení kosti (Slavík: Soudní lékařství, 1926, str. 197; Miřička: Trestní právo hmotné, 1934, str. 334). Není proto odůvodněna zmateční stížnost, snaží-li se popříti těžkou povahu ublížení na těle v případě, o nějž jde, z toho důvodu, že nešlo zároveň o přerušení zdraví, neb o nezpůsobilost k povolání trvající alespoň 20 dnů, shledali nalézací soud na podkladě posudku soudních lékařů, že zlomení nosních kůstek je těžkým ublížením na těle již samo o sobě.
Snaží-li se zmateční stížnost dovoditi dále, že nešlo o těžké ublížení na těle také z toho důvodu, ježto nedosáhlo stupně požadovaného v §§ 155, 156 tr. z., nedokazuje tím nikterak právním omyl nalézacího soudu o těžké povaze způsobeného ublížení na těle, kdyžtě se jí napadený rozsudek obírá pouze s hlediska § 152 tr. z.
Poukazuje-li stěžovatel dále na to, že poškození J. Š. mohlo býti přivoděno jiným způsobem, než zjistil napadený rozsudek, jakož i na to, že policejní lékař označil ono zranění za lehké, neprovádí uplatněný důvod zmatečnosti podle zákona (§ 288, odst. 2, čís, 3 tr. ř.), poněvadž nevychází ze skutkového základu přijatého napadeným rozsudkem.

Citace:

čís. 5711. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 438-439.