Čís. 1117.

Zločin veřejného násilí dle §u 81 tr. zák. Násilným vztažením ruky jest každé jednání, jímž úřední osoba byla přinucena, by buď vynaložením vlastní síly přemohla odpor, zabraňující provedení úředního výkonu neb od výkonu upustila. Průvodčí vlaku jest úřední osobou, jde-li o zjištění totožnosti osoby, jež neposlechla jeho poukazů.
(Rozh. ze dne 15. února 1923, Kr II 89/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 10. prosince 1921. jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle §u 81 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se zmatků dle §u 281 čís. 9 b) a 10 tr. ř. — správně pouze čís. 9 a) tr. ř., ježto se domáhá úplného sproštení z obžaloby a nedovozuje, že skutek obžalovaného opodstatňuje skutkovou podstatu jiného soudně trestného činu, než v něm byl soudem nalézacím shledán. Stížnost jest bezdůvodná. Dovolávajíc se pouze zmatků hmotněprávních, může dle §u 288 čís. 3 tr. ř. pro soud zrušovací přijití jen potud v úvahu, pokud vychází ve svých vývodech ze skutkového stavu, zjištěného rozsudkem. Nesprávným jest tvrzení stížnosti, že průvodčí vlaku neměl vůbec práva, obžalovaného zadržeti, ani příčiny zjišťovati jeho totožnosti, protože není předpisů, jež by cestujícího zavazovaly, aby seděl právě na svém místě, jak průvodčí na stěžovateli žádal, a že, čině to, vybočil z mezí svého oprávnění, nekonaje úředního výkonu. Dle §u 93 provozního řádu železničního jest obecenstvo, užívající železnic, vůbec povinno, uposlechnouti služebních příkazů službu konajících železničních zřízenců. Průvodčí vlaku vyzval cestující, stojící na plošině vozu, by si sedli do vozu, kde bylo dosti místa, obžalovaný sice na to vstoupil do vozu, zůstal však státi u samého vchodu, avšak neuposlechl opětovného vyzvání zřízencova, by se posadil, prohlásiv, že si nesedne. Pro neuposlechnutí to měl průvodčí nepochybně právo, by totožnost obžalovaného zjistil a, když tento tomu vytržením legitimace zabránil, měl právo zadržeti ho. Ostatně bylo na stěžovateli, mínil-li, že tu nebylo věcného podkladu pro zakročení průvodčího, by si naň stěžoval, násilně však jeho služebním nařízením vzepříti se nesměl. Jen mimochodem budiž poukázáno na § 19 dopravního řádu ze dne 13 května 1921, čís. 203 sb. z. a n., dle něhož zřízenci jsou oprávněni vykázati cestujícím místa. Tvrdí-li stížnost, že vzepření se obžalovaného, záležející v tom, že průvodčímu, zapisujícímu si jeho jméno, legitimaci tak prudce z ruky vytrhl, že se roztrhla, že pak před příjezdem do B. na prohlášení průvodčího, že musí jeti až do S., kde bude dodán četnictvu za účelem zjištění totožnosti, uchopil průvodčího oběma rukama v nadloktí, odstrčil ho od sebe a namířil naň rukou, jakoby ho chtěl uhoditi, při příjezdu do B. pak ho od sebe odstrčil a z vlaku se slovy »přijde čas, kdy my dva se sejdeme«, — vyskočil, není násilným vztažením ruky, při čemž ovšem pokus odchylně vylíčiti počínání obžalovaného a jeho pohnutky musí zůstati nepovšimnut, — přehlíží zmateční stížnost, že s hlediska §u 81 tr. zák. nevyžaduje se ani přemožení úřední osoby, nýbrž stačí pouhá vis compulsiva, a že netřeba, by právě na úřední orgán ruka byla vložena, nýbrž stačí, byla-li na zmaření konkrétního úředního výkonu vynaložena síla, čelící proti osobě veřejného orgánu a nutící ho, by vynaložením vlastní síly odpor přemohl, chtěl-li by úřední výkon provésti. Hlediskům těmto vyhovuje jednak násilné vytržení legitimace, z rukou průvodčího, jímž mělo zjištění jména býti znemožněno, byť i snad, což nezjištěno, i zbytek legitimace v rukou průvodčího zůstavší, byl mu ku zjištění totožnosti postačil, jednak další přímé vztažení ruky na průvodčího, jímž obžalovaný své vystoupení v B. proti vůli úředního orgánu prosadil. Jednal-li průvodčí vlaku v mezích svého formálního oprávnění a odepřel-li dáti soud nalézací víry tvrzení obžalovaného, že se musel průvodčího dotknouti, byv ze zadu vystupujícími lidmi tlačen, odpadá vůbec podklad pro uplatňování zmatku §u 281 čís. 9 b) tr. zák. z důvodu §u 2 g) tr. zák.

Citace:

č. 1117. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 107-109.