NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 7301.

Občanství státní. — Řízení správní: I. * Rozhodne-li o čsl. státním občanství dle § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. správa politická, v jejímž obvodu leží obec, kde dle žadatelova tvrzení měli jeho rodiče dne 16. července 1920 domovské právo, není její rozhodnutí výrokem úřadu místně nepříslušného. — II. * Čsl. státními občany dle § 1 č. 3. cit. úst. zák. jsou jen ty osoby, které v den, kdy tento ústavní zákon nabyl účinnosti, dovršily již 18. rok svého věku. — III. O opční lhůtě podle rozhodnutí konference velvyslanců z r. 1920 — věta jako při Boh. A 6991/27.
(Nález ze dne 26. května 1928 č. 12278.)
Prejudikatura: Boh. A 3456/24, 6991/27.
Věc: Josef R. v P. (adv. Dr. Erv. Gehorsam z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním, došlým zsp-é v Praze dne 11. února 1926, prohlásil st-l, že na základě rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži, uveřejněného vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925, optuje pro čsl. státní občanství, a uvedl svoje osobní data. V dalším podání z 23. března 1926, řízeném na zsp-ou v Praze, vznesl st-l žádost, aby bylo uznáno, že jest čsl. státním občanem z důvodu § 1. č. 3. úst. zák. č. 236/20, uváděje, že se narodil 26. prosince 1902 v Karvinné, měl od 15. března 1915 dom. právo v Olomouci, neboť tohoto dne nabyl dom. práva v Olomouci jeho otec, že dom. právo v Olomouci měl v době, kdy vyhlášen byl úst. zák. č. 236/20, že však mu bylo oduznáno výměrem měst. rady v Olomouci z 24. října 1922 ve smyslu § 9. úst. zák. č. 236/20, a že otec jeho je dosud na živu a bydlí v Olomouci.
Po konaném šetření vyslovila pak zsp v Brně rozhodnutím ze 7. července 1926, že nevyhovuje st-lově žádosti za uznání jeho čsl. stát. občanství podle § 1. č. 3. úst. zák. č. 236/20, poněvadž u něho není splněna podmínka tohoto zákonného ustanovení, že totiž rodiče měli v den, kdy zákon ten nabyl platnosti, t. j. dne 16. července 1920 dom. právo v tuzemsku. St-lův otec nabyl sice dom. práva v Olomouci, avšak teprve po 1. lednu 1910, takže musil, chtěl-li se státi čsl. státním občanem, požádati za státní občanství podle § 9. cit. úst. zák. Jelikož žádosti takové do konce propadné lhůty, t. j. do 31. prosince 1921 nepodal, nestal se nikdy čsl. státním občanem a nemohl ani v den 16. července 1920 míti v tuzemsku dom. práva. Podmínka § 1. č. 3. cit. úst. zák. není tedy splněna, takže st-le nelze podle toho považovati za čsl. stát. občana. Avšak i bez ohledu na to nemohl by st-l z ustanovení cit. zák. čsl. státní občanství samostatně, t. j. originálně odvozovati, poněvadž v den, kdy zákon ten nabyl platnosti, byl ještě mladší 18 let věku a sledoval tudíž podle § 16 téhož zák. ve státní příslušnosti svého otce, jenž, jak shora dokázáno, stal se cizincem vůči čsl. republice.
Odvolání st-lovo zamítlo min. vnitra nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí vzatého v odpor a prohlásilo dále, že nemá příčiny učiniti nějaké opatření o st-lovu opčním prohlášení podle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, podaném teprve po 28. dubnu 1922, a uznati st-le stát. občanem čsl., poněvadž není právní normy, z níž by se mohl tímto prohlášením uplatněný nárok na čsl. státní občanství odvozovati. Ani uvedené rozhodnutí, — podle něhož osoby starší 18 let, získávající polskou státní příslušnost, měly míti možnost průběhem 1 roku počínaje dnem, kdy toto rozhodnutí se stalo, t. j. dnem 28. července 1920, optovati pro čsl. státní občanství — ani interní dohoda mezi republikou čsl. a republikou polskou, jíž byla prodloužena tato možnost optovati pro čsl. státní občanství do 28. dubna 1922, není zejména žádným ujednáním o podrobnostech k provedení úst. zák. č. 236/20 ve smyslu § 19. tohoto zák., poněvadž možnost opce podle rozhodnutí konference velvyslanců a tudíž ani lhůta opční, již tato dohoda prodlužuje, nejsou vůbec zákonem z 9. dubna 1920 upraveny. K tomu nehledíc, jde v daném případě pouze o mezinárodní závazek čsl. vlády poskytnouti polským státním příslušníkům do 28. dubna 1922 toliko možnost získati čsl. státní občanství, což se také stalo. Po uplynutí této doby nelze proto ani z tohoto mezinárodního závazku odvozovati nárok na čsl. státní občanství. O stížnosti nss uvážil:
Pokud jde o opční prohlášení, dovozuje stížnost, že rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, o něž se opíralo st-lovo opční prohlášení, stalo se publikací ve sbírce zák. a nař. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 ex 1925 právní normou vnitrostátního právního řádu, zakládající individuelní stihatelná práva jednotlivců, a dále, že jednoroční lhůta pro opční prohlášení dle tohoto rozhodnutí konference počala běžeti teprve dnem 11. února 1925, takže st-lovo opční prohlášení nebylo podáno po uplynutí zmíněné lhůty.
Zabývaje se především otázkou, od kdy sluší počítati jednoroční lhůtu, danou pro výkon opčního práva dle čl. 111. rozhodnutí konference velvyslanců, poukazuje nss k svému nál. Boh. A. 6991/27, v němž — opíraje se o usnesení svého odborného plena — vyslovil právní názor, že jednoroční opční lhůta dle cit. rozhodnutí konference velvyslanců počala dnem 23. července 1920 a dovodil dále, že skutečnost, že cit. rozhodnutí konference velvyslanců bylo vyhláškou z 18. prosince 1924 publikováno ve sbírce zák. a nař. teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určení, od kdy jest počítati jednoroční opční lhůtu, jejíž počátek jest positivním předpisem čl. 3. stanoven na den 28. července 1920.
Dle toho bylo by lze st-lovo prohlášení, uplatňující právo optovati pro čsl. státní občanství ve smyslu cit. čl. III. rozhodnutí konference velvyslanců pokládati za včas podané pouze tenkráte, kdyby bylo podáno do doby 1 roku ode dne 28. července 1920, pokud se týče, když uvedená roční lhůta byla dohodou mezi zúčastněnými vládami čsl. a polskou prodloužena do dne 28. dubna 1922, kdyby bylo bývalo podáno do této právě uvedené doby. Opční prohlášení, podané po této době, jest dle toho pokládati za opožděné, a jest proto opožděno i opční prohlášení st-lovo, podané teprve v únoru r. 1926.
Je-li tomu tak, nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž vycházeje z téhož názoru, nevzal st-lova opčního prohlášení na vědomí a odmítl učiniti o něm nějaké opatření, a jest pak stížnost, dovozující opak, bezdůvodná. Sluší ji proto, pokud uplatňuje opční právo dle cit. rozhodnutí konference velvyslanců, zamítnouti, aniž se třeba zabývati otázkou, zda jest v souhlase s právním řádem i názor žal. úřadu, že rozhodnutí konference velvyslanců není, třeba bylo ve sbírce zák. a nař. publikováno, právní normou, z níž by pro obor práva vnitrostátního mohlo býti odvozováno subj. právo jednotlivců.
Pokud jde o uznání st-lova čsl. státního občanství dle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, vytýká stížnost rovněž, že o st-lově nároku měla rozhodovati v 1. instanci zsp v Praze, nikoli zsp v Brně, jež k tomu nebyla příslušná, kdyžtě st-l bydlí v Praze a o uznání svého nároku obrátil se k zsp-é v Praze.
V úst. zák. č. 236/20, ani jinde v právním řádu čsl. není normy, jež by positivně řešila otázku, který z věcně příslušných úřadů jest v 1. instanci místně příslušný rozhodovati o nároku, aby uznáno bylo čsl. stát. občanství žadatelovo z důvodu § 1 č. 3 cit. úst. zák. Není-li však právní normy, jež by otázku tuto řešila positivně, nutno odpověď na ni hledati v místních relacích nároku samého, to jest v oněch momentech, nárok podmiňujících, jež určují místní vztah jeho k rozhodujícímu úřadu, a zkoumati, která skutečnost jest v konkrétním případě takovým momentem, dle jehož místního vztahu k určitému úřadu mohla by místní příslušnost rozhodujícího úřadu býti určena.
St-lův nárok, aby bylo uznáno jeho čsl. stát. občanství, opíral se právně o ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20, věcně pak o skutečnost, dle právě cit. předpisu relevantní, že st-lovi rodiče, jakožto býv. státní občané rakouští, měli v době, kdy cit. zákon nabyl účinnosti, dom. právo na území čsl. republiky. Vyvěral tedy nárok st-lův z dom. práva jeho rodičů, a může proto toto dom. právo býti považováno ze kriterium, jehož místní vztah lze vzíti za podklad pro určení, který z věcně příslušných úřadů jest místně příslušný rozhodovati o st-lově nároku. Měli-li pak, jak st-1 v řízení tvrdil, jeho rodiče dom. právo v Olomouci, tedy v místě, ležícím v obvodu příslušnosti zsp-é v Brně, nelze výrok tohoto úřadu o státním občanství st-lově dle § 1 č. 3 cit. úst. zák. prohlašovati za výrok úřadu místně nepříslušného.
Jest proto námitka stížnosti, hájící názor opačný bezdůvodná, a nutno se zabývati dalším obsahem stížnosti, dovozujícím, že žal. úřad neprávem neuznává, že st-l se stal státním občanem čsl.
Žal. úřad odmítl uznati, že st-l jest čsl. státním občanem z důvodu § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 jednak proto, že z ustanovení tohoto mohou samostatně dovozovati čsl. státní občanství jen osoby, které v den účinnosti úst. zák. č. 236/20, t. j. v den 16. července 1920 dosáhly již věku 18 let, kdežto st-l v uvedený den tohoto věku nedosáhl, pročež sledoval dle § 16 ve státní příslušnosti svého otce, jednak proto, že i kdyby nebyl správný názor právě uvedený, nebyla ve st-lově osobě splněna podmínka, vyžadovaná cit. předpisem, totiž existence dom. práva rodičů na území čsl. republiky v den 16. července 1920.
Broje proti prvému důvodu žal. úřad dovozuje st-li, že v říjnu 1922, kdy mu bylo oduznáno dom. právo v Olomouci, byl již 20 let stár, tudíž starší než 18 let, a že nesledoval proto ve smyslu § 16 cit. úst. zák. svého otce a nabyl prý proto čsl. stát. občanství samostatně na základě cit. již § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20. Popírá tedy st-l správnost názoru žal. úřadu, že na podkladě § 1 č. 3 úst. zák. mohly nabýti čsl. stát. občanství pouze osoby, které v den 16. července 1920 dosáhly již věku 18 let. Toto stanovisko stížnosti jest však nesprávné, jak vidno z těchto úvah:
Paragraf 16 cit. úst. zák. stanoví, že manželky sledují muže, a děti do 18 let své rodiče podle § 5 tohoto zák. ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Z ustanovení tohoto plyne, že čsl. stát. občanství dle předpisů úst. zák. č. 236/20, tedy také dle § 1 č. 3, mohou samostatně nabývati pouze osoby dosáhnuvší věku 18 let. Paragraf 1. č. 3 úst. zák. č. 236/20 stanoví pak, že státními občany čsl. jsou býv. státní občané rakouští, kteří se narodili na území čsl. republiky jako děti státních občanů rakouských majících tam právo domovské.
Ze skutečnosti, že ustanovení § 1 jest zařazeno v oddílu 1. s titulem: Kdo jsou státními občany čsl., na rozdíl od oddílu 2. s titulem: Nabývání a pozbývání čsl. stát. občanství, a z další korespondující skutečnosti, že úvodní věta § 1, vztahující se ovšem i k odst. 3., praví, že státními občany čsl. jsou býv. státní občané rakouští atd., jest patrno, když zákon v obou cit. větách užívá slova »jsou«, že ustanovení § 1 odst. 3. obsahuje předpis, normující nabytí čsl. stát. občanství ex lege na základě předpokladů, které tu byly již v době, kdy úst. zákon nabyl účinnosti — že nemůže býti pokládáno za předpis normující nabytí čsl. stát. občanství na základě předpokladů, které teprve v budoucnosti nastanou, a že tedy chtělo jen dle stavu, jaký tu právě byl, prohlásiti určité osoby za čsl. státní občany, aniž chtělo umožniti, aby se na jeho základě také budoucně čsl. stát. občanství nabývalo.
Je-li takto vyložen obsah a význam ustanovení § 1 č. 3 cit. úst. zák. a přihlédne-li se současně k výkladu, podanému nahoře o dosahu § 16, jehož smyslem jest, že čsl. stát. občanství mohou dle předpisů úst. zák. č. 236/20 nabýti samostatně jen osoby starší 18 let, dospěje se nutně k závěru, že čsl. stát. občany mohly se dle § 1 č. 3 státi jen ony osoby, které v den, kdy tento zákon nabyl účinnosti, dovršily již 18. rok svého věku, že však nemohou se onoho ustanovení dovolávati ti, kdož tohoto věku dosáhli teprve po dni 16. července 1920.
Jestliže tedy st-l, narodiv se 26. prosince 1902, nebyl v den 16. července 1920 ještě 18 let stár, mohl žal. úřad právem prohlásiti, že z tohoto důvodu nemůže se st-1 dovolávati ustanovení § 1 č. 3, na jehož základě nárok na uznání čsl. stát. občanství vznášel, a jest pak nař. rozhodnutí takto odůvodněné ve shodě s právním řádem. Ale pak jest již zbytečno zkoumati, zda ve shodě s právním řádem jest též druhý důvod žal. úřadu, a možno již na základě toho, co dosud bylo řečeno, zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 7301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 720-724.