Č. 2449.

Pozemková reforma: Pro otázku, koho jest pokládati za vlastníka zabrané nemovitosti, nerozhoduje knihovní stav.
(Nález ze dne 4. června 1923 č. 2488.)
Věc: Markéta S. a společníci v Č. proti státnímu pozemkovému úřadu stran souhlasu ke smlouvě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: — — — — —
Rozhoduje o této stížnosti byl nss veden těmito úvahami: ....
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že louka a role zvané K. v den, kdy počala účinnost záborového zákona, byly ve vlastnictví Gejzy K. a že proto k zcizení jich je potřebí souhlasu žal. úřadu dle § 7 záb. zák., poněvadž podléhají záboru.
Stížnost hájí naproti tomu stanovisko, že louka a role ta v den účinnosti zábor. zák. již ve vlastnictví Gejzy K. nebyly, že tedy záboru nepodléhaly a že proto odpadá důvod, aby žal. úřad zcizení jich, stavší se před účinností záborového zákona, s hlediska § 7 záb. zák. posuzoval.
Spor jde tedy o to, zda nemovitosti ty dne 25. dubna 1919 byly ve vlastnictví Gejzy K. čili nic.
Řeše tuto spornou otázku setrval nss na stanovisku vysloveném již v celé řadě nálezů, dle něhož není knihovní vlastnictví té které nemovitosti podmínkou, aby kdo byl pokládán za vlastníka ve smyslu, jak jej na mysli má záborový zákon. Žal. úřad nedovolává se pouze knihovního stavu, vychází v tom směru zřejmě z názoru shodného s názorem nss-u, dospívá však z jiných skutečností, než právě na základě knihovního zápisu k názoru, že zemřelý Gejza K. byl ještě v době účinnosti zábor. zákona vlastníkem statku Č. Jak z nař. rozhodnutí patrno, pokládá žal. úřad za takové rozhodující skutečnosti, že v dočasné smlouvě z 19. září 1918 uvedena je jiná kupní cena než v »osvědčení« ze dne 27. února 1920, že jsou v ní vedle osob v dočasné kupní smlouvě uvedených jako kupitelé označeny i osoby jiné a že v osvědčení se uvádí, že se jím teprve ona dočasná smlouva »konečně uzavřela a k pozemkovému přípisu příhodnou učinila«.
Otázku, zda mezi Gejzou K. a kupiteli statku Č. uzavřena byla platná kupní smlouva již 19. září 1918 či teprve 27. února 1920, může žal. úřad řešiti pouze jako otázku prejudicielní, poněvadž způsobem právní moci schopným řešiti ji povolány jsou pouze řádné soudy. Zodpovězení prejudicielní otázky tvoří pak pro správní úřad část skutkového zjištění, ze kterého úřad, vydávaje svá rozhodnutí, vychází.
Skutkové zjištění může nss vzhledem k ustanovení § 6 zák. o ss přezkoumávati jen s hlediska 2. odst. § 6, tedy potud, neodporuje-li spisům, má-li ve spisech dostatečný podklad a nezakládá-li se na řízení vadně provedeném. Stížnost vad nevytýká a nss jich také neshledal.
Neboť dospěl-li žal. úřad na základě fakt stížností nepopřených, že ve smlouvě z 19. září 1918 Gejza K. prodává statek v Č. za 323.000 K kupitelům ve smlouvě jmenovaným a že v osvědčení ze 27. února 1920
týž Geiza K. tentýž statek v Č. prodává za cenu o 10.000 K nižší a to nikoli pouze kupitelům ve smlouvě z 19, září 1918 uvedeným, nýbrž i osobám jiným, ke zjištění, že Gejza K. ještě v době účinnosti zábor. zák. byl vlastníkem tohoto statku a to nejen knihovním vlastníkem jeho, nelze tvrditi, že by zjištění to ve spisech nemělo dostatečného podkladu, že by bylo se spisy v rozporu neb zakládalo se na vadně provedeném řízení. Neboť fakt, že v osvědčení ze 27. února 1920 uvedena je jiná kupní cena a také více osob kupujících, než uvedeny byly v dočasné smlouvě z 19. září 1918, stačil dle názoru nss úplně pro zjištění, že Gejza K. nepřestal onou dočasnou smlouvou býti vlastníkem statku C. Vždyt by pak bylo vyloučeno, aby on jako prodavatel uzavíral smlouvu kupní o týž statek s osobami jinými a aby kupní cena znovu jinak byla určována, kdyby byl vlastnictví k statku tomu, již dočasnou kupní smlouvou z 19. září 1918 pozbyl. Závěr žal. úřadu z těchto fakt učiněný, že koupě resp. prodej statku Č. uskutečnily se až 27. února 1920, je správný a byl na základě toho, co žal. úřadu při rozhodování bylo předloženo, jedině možný. Vždyť osvědčení ze 27. února 1920 ani podání Gejzy K. neobsahovalo ničeho z toho, co tvrdí nyní stížnost, že nešlo o určení nové ceny kupní, nýbrž o slevu z kupní ceny dříve smluvené a že kupci koupivší dle stížnosti statek Č. v roce 1918 nyní koupený statek jinak si rozdělili, pojavše ve svůj zájmový okruh ještě osoby jiné, čímž stížnost patrně chce tvrditi, že kupitelé část koupeného prý statku v r. 1920 jiným osobám prodali. Na tyto nové okolnosti nss nemůže vzhledem k ustanovení §§ 5 a 6 zák. o ss pozírati.
Za stavu, jaký byl zjištěn žal. úřadem, nelze pak — jak dovozeno — tvrditi, že by zjištění jeho, že prodej statku Č. uskutečnil se teprve 27. února 1920, stíženo bylo některou z vad v § 6 zák. o ss uvedených.
Pak ovšem nelze vytýkati nař. rozhodnutí ani nezákonnost, bylo-li jím vysloveno, že zcizení, stavší se smlouvou ze 27. února 1920, vyžaduje dle § 7 zábor. zákona souhlasu žal. úřadu a musela proto stížnost býti zamítnuta.

Citace:

č. 2449. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 200-202.