Čís. 1095.
Horní úřad rozhoduje podle § 234 horn. zák. pouze o útratách úředního
šetření na místě samém a přivzetí znalců, nikoli o útratách právního zastupování. Tyto útraty lze uplatniti jen na soudě jakožto náhradu škody,
zaviněné bezdůvodným vyvoláním nákladného správního řízení.
(Rozh. ze dne 15. června 1921, Rv I 85/21.)
Žalující obec domáhala se na žalované důlní společnosti, by uvedla
v pořádek studnu, z níž obec brala vodu а k jejímuž řádnému udržovaní
byla žalovaná rozhodnutím horního úřadu z r. 1863 povinna. Ježto společnost žádosti nevyhověla, nastoupila obec pořad horních úřadů, jež jí
nárok přiznaly, poukázavše ji co do soukromoprávních nároků na pořad
práva. Správní soud rozhodnutí horních úřadů potvrdil. V řízení před
horními úřady a správním soudem byla obec zastoupena právním zástupcem, čímž vzešly jí náklady, jichž náhrady domáhala se žalobou na
důlní společnosti. Žalovaná bránila se kromě námitek ve věci samé též
námitkou nepřípustnosti pořadu práva. Procesní soud prvé stolice
žalobě vyhověl a uvedl v tomto směru v důvodech: V § 234 hor. zák.
jest ustanovení o útratách jednání ve věcech stran a o tom, jak ohledně
nich hornímu úřadu je rozhodnouti, avšak dle nadpisu tohoto § i dle jeho
obsahu je zřejmo, že ustanovení to má na zřeteli útraty, které vzejdou
místním šetřením úřadu a přivzetím znalců a nikoli útraty, které vzejdou
té které straně přivzetím právního zástupce. Žalující strana domáhá se
v tomto případě náhrady útrat vzešlých zastoupením právního zástupce
v řízení administrativním a to jménem náhrady škody zaviněné stranou
žalovanou, pro nesplnění jejího závazku. Škoda je každá majetková újma,
která byla způsobena zaviněním osoby jiné, a ke škodě té zajisté náleží
také útraty, jež strana zaplatí za své zastupování v řízení administrativním, jež bylo nutno následkem zaviněného opomenutí druhé strany.
Opírá tudíž žalující strana nárok svůj na ustanovení § 2 hor. zák. a
§§ 1294, 1295 obč. zák.; jedná se o soukromoprávní nárok a jest proto
soud povolán, aby o tomto nároku rozhodl. O tomto nároku horní úřady
nerozhodly, naopak z rozhodnutí revírního horního úřadu z 9. března
1915 vychází na jevo, že soukromoprávní nároky žalobkyně byly odkázány na pořad práva. Ve sporu tomto nejedná se o věc uvedenou v § 51 j. n. ani o některou záležitost týkající se hornictví, uvedenou v § 53 j. n.,
nýbrž o náhradu škody a vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalobního zavinění strany žalované stalo se v jejím horním majetku ve V. v obvodu
tohoto soudu, kde žalovaná strana má zvláštní závod, jest dle 87 j. n.
k rozhodnutí tohoto sporu soud zdejší příslušným. Soudní dvůr ve věci
samé má za to, že žalovaná strana zavinila uvedenou škodu strany
žalující tím, že nesplnila povinnosti uložené ve smyslu §§ 220 a 222 hor.
zák. rozhodnutími z roku 1863 a neopatřila žalující stranu potřebnou
vodou způsobem tam vylíčeným, že povinnosti té se nepodrobila ihned,
naopak svými stížnostmi vyvolávala potřebu dalších šetření a rozhodování; tím je prokázána příčinná souvislost mezi škodou žalující strany a
jednáním žalované; neboť žalující strana nebyla by musila dáti se zastupovati v administrativním řízení, kdyby nebyla žalovaná strana nevyvolala volala nutnost toho svým opominutím a jednáním. Ke škodě nutno počítati
také útraty zastoupení žalující strany, jež v administračním jednání zaplatila zástupci, pokud byly nutný a účelný, a nutno za to míti, že okolnost
ta, že v administračním řízení stranám nepřísluší nárok na náhradu škody,
nikterak nevylučuje, aby tyto útraty nebyly žádány v civilním sporu od
toho, kdo ručí z důvodu náhrady škody. Odvolací soud rozsudek
potvrdil. Důvody: Zmatečnosti dle § 477 č. 6 c. ř. s. tu není. Správné
dovozuje prvý soud, že dle nápisu § 234 hor. zák. i dle jeho obsahu ustanovení to má na zřeteli toliko útraty, které vzejdou místním šetřením
úřadu a přivzetím znalců, nikoli útraty, které vzejdou stranám přivzetím
právního zástupce. Musilo by býti v zákoně výslovně uvedeno, že administrativnímu úřadu připadá rozhodovati i o těchto útratách, jak na př.
v § 6 zákona o ochraně známek ze dne 30. července 1895, čís. 108 ř. z.
pak v § 77 pat. zák. ze dne 11. listopadu 1897, čís. 30 ř. z., kde výslovně
se jedná i o útratách právního zastupování stran. Ostatně přezírá žalovaná
strana, že se v tomto sporu více nejedná o ustanovení a ukládání útrat,
vzešlých zastupováním žalobkyně v administrativních řízeních, nýbrž
o náhradu škody, která dle tvrzení žalobkyně způsobena jí byla tím, že
žalovaná svým opomenutím ohledně opatření potřebné vody a svými
stížnostmi v administrativním řízení vyvolala potřebu dalších šetření a
rozhodování, tedy i zastupování žalobkyně. Žaloba opírá se tedy o § 2 horn. zák. a 30. hlavu obč. zák., patří tedy věc na pořad práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelkou uplatňovaného dovolacího důvodu nesprávného posouzení správního (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) tu není; pokud jde především o námitku
nepřípustnosti pořadu práva, poukazuje se, aby se předešlo opakování,
na správné důvody soudu odvolacího, pokud se týče prvého. Dovolání,
pokud nebylo vyhověno námitce nepříslušnosti se vzhledem na § 45 j. n.
dle § 528 c. ř. s. odmítá. K vývodům dalším se uvádí toto: Marně brojí
žalovaná proti názoru nižších stolic, že § 234 hor. zák. má jedině na mysli náklady, které vzejdou místním šetřením úřadů horních a převzetím znalou
a nikoliv též útraty z přivzetí právního zástupce. Horní úřady byly by
mohly obci útraty právního zastupování jen tenkráte přisouditi, kdyby
bylo ve všeob. zák. hor. nebo v jiném předpisu zákonném na náhradu
takovou pamatováno. Tomu tak není, neboť pro rozhodnutí o nákladech
úředního jednání před horními úřady jest jedině směrodatný § 234 hor.
zák. Tento mluví však všeobecně jen o placení útrat za vyšetřování, jež
mělo v zápětí potrestání a za jednání v záležitostech stran, nikoliv však
za právní a odborné zastupování, což by muselo býti výslovně předepsáno, kdyby úřady horní o těchto nákladech měly rozhodovati, tak jak
se stalo ve vodních zákonech zemských, v zákoně o ochraně známek a
zákonu patentním. Ostatně kdyby byl zákonodárce chtěl, aby rozhodování o nákladech právního zastupování bylo vyhrazeno úřadům horním,
byl by se o tom zmínil podobně, jako v § 232 hor. zák. mluví o politické,
po případě soudní exekuci a v prováděcím ustanovení v § 117 k tomu
podává bližších vysvětlení. Z toho však nelze dovozovati, že by náklady
ty za žádných podmínek nemohly býti požadovány od strany druhé, i když je zavinila a když následkem toho jeví se jako materielní škoda; vždyť
podle § 1293 obč. zák. škodou nazývá se újma, kteráž někomu na majetku
nebo na osobě byla způsobena, a náhradu škody dle § 1295 obč. zák. jest
oprávněn žádati každý od škůdce, kterou mu zaviněním způsobil. O zavinění pak lze mluviti tam, kde se buď úmysl škůdcův nesl k bezprávnímu
výsledku, anebo kde nevynaložil té péče a pozornosti, jaké se do každého
člověka schopností obyčejných lze nadíti. Uváží-li se pak, že bylo soudy
nižšími zjištěno, že žalovaná svým opomenutím ohledně opatření potřebné vody a svými stížnostmi v administraěním řízení vyvolala další
šetření a rozhodování, není a nemůže býti pochybnosti o tom, že v tomto
případě vzešly žalující obci zastupováním náklady z bezprávného činu
žalované firmy, jež přes to, že už jí bylo r. 1863 nařízeno, jak se má
zachovati, aby žalující obec měla stálou pitnou i užitkovou vodu, nařízení
toho nedbala a příslušných opatření neučinila a tím zavinila, že obec se
musila zase obrátiti na úřady o ochranu, jsou tedy tím obci vzešlé náklady v příčinné souvislosti s jejím chováním nedbajícím nařízení úřadů.
Svým chováním žalovaná firma zavinila, že žalující obci vzešly náklady
odborněprávním zastupováním, jichž by nebylo třeba, kdyby byla žalovaná dbala daných nařízení, a tím povstala obci škoda, jejíž náhrady se
ve sporu tomto domáhá. Právem také nižší soudy dospěly k názoru, že
jde v tomto sporu o náhradu škody. Vývody, kterými chce žalovaná
názor ten seslabiti, jsou chabé; u živnostenských soudů jest přece zastupování advokáty vůbec vyloučeno (§ 25 zák. ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák.) a ani pro řízení odvolací přes ustanovení § 27 c. ř. s.,
není nařízeno (§§ 30 a 31 cit. zák.). Z té okolnosti, že v zákonech, týkajících se zejména různých řízení před soudy, bývá výslovně ustanoveno,
připouští-li se uplatňování nároku na náhradu nákladů z právního zastupování, nelze dovozovati, že by nebylo lze žádati nákladů po straně před
úřady jinými, jež je zavinila svým chováním, nutíc odpůrce, aby se přes
výnos úřadu domáhal vynucení nařízeného opatření. Pokud stěžovatelka
myslí, že zastupování obce advokátem v tomto řízení nebylo nutné,
dlužno poukázati k tomu, že jest to právem strany, jež jí správními předpisy nebylo výslovně odňato, aby se dala před správními úřady právně zastupovati. S názorem tím nemožno souhlasiti, neboť ve všech případech,
kde jde o jednání, k jehož úspěšnému provedení jest třeba zvláštního
vzdělání odborného, jako obzvláště ve věcech horních, jest zajisté zastupování nepatrné obce venkovské odborníkem proti řádně technicky, tedy
odborně řízeným i právnicky zastupovaným dolům nutné přes to, že
jednání to jest svěřeno nepředpojatým orgánům státním, neboť zastupování to slouží nejen ku včasným obranám a zákrokům, nýbrž i k urychllení celého řízení a stává se ku prospěchu obou stran. Jelikož jest jak
bezprávní čin, tak i škoda a příčinná souvislost prokázána, bylo právem
žalobě vyhověno a jelikož přiměřenost výše náhrady škody není v dovolání více napadána, nebylo možno se zřetelem k hořejším úvahám,
z nichž neodůvodněnost dovolacího důvodu vyplývá, dovolání vyhověti.