Č. 10009.

Vojenské věci: I. * Dobrá víra příjemce zaopatřovacích požitků vojenských podle § 26 odst 2 zák. č. 288/24 předpokládá, že příjemce nemá na nesprávném přiznání nebo likvidování těchto požitků žádné viny. II. Za účelem zjištění nároku vdovy po gážistovi v záloze na zaopatřovací požitky nutno do příjmu vdovy započísti též příjem nezletilého syna, žijícího s matkou ve společné domácnosti.
(Nález ze dne 17. září 1932 č. 14030.)
Věc: Marie L. v K. proti ministerstvu národní obrany o vrácení přeplatku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem z 15. října 1923 poukázalo mno st—lce, jakožto vdově po domobraneckém nadporučíku Ing. Viktoru L. (zemřevším dne — Č. 10009 —
8. dubna 1917) počínajíc 1. prosincem 1922 na místo vdovského důchodu v částce 2250 Kč s příslušnými drahotními přídavky a příplatky, jichž výplata současně zastavena, podle § 45 zák. č. 76/22 tyto požitky roční: 1. rozdíl na drahotních přídavcích 890 Kč 30 h, 2. mimořádnou výpomoc 1368 Kč, 3. nouzovou výpomoc 1368 Kč. Současně upustilo od vymáhání již vyplacených nezkrácených vdovských zaopatřovacích požitků za dobu od 1. dubna do konce listopadu 1922, povolilo výplatu požitku po dobu st—lčina pobytu v cizině od 1. října 1922 do konce dubna 1923 a připojivši výpočet shora poukázaných požitků uložilo st—lce povinnost, aby ihned a písemně vždy oznámila vojenské pensijní likvidatuře v Praze event. změnu svých osobních poměrů (změnu bydliště, opětné provdání a pod.), jakož i případné zvýšení (snížení) svého ročního příjmu 11059 Kč 70 h, kterážto okolnost by měla vliv na výměr požitků pro příští kalendářní rok.
Výnosem mno ze 4. března 1925 byly st—lce upraveny počínajíc 1. lednem 1925 dosavadní zaopatřovací požitky podle zák. č. 288/24 a táž upozorněna na ustanovení § 19 zák. č. 286/24.
V prohlášeních o skutečných příjmech, jejichž tiskopis byl st-lce k přezkoumání nároku na vdovský důchod podle §§ 45 resp. 24 zák 76/22 v létech 1922, 1924 a 1926 zaslán, není zmínky o alimentačním příspěvku pro nemanželského syna Winfrieda Sch.; otázky dané v těchto prohlášeních znějí mimo jiné: »Jméno a příjmení členů rodiny, jakož i osob (a jejich příbuzenský poměr), k jichž výživě je vdova podle zákona povinna přispívati a skutečně také přispívá a které s ní bydlí ve společné domácnosti (nezaopatřené děti, rodiče a pod.)«, pak »Příjem shora uvedených členů rodiny i osob . . .« Pouze v prohlášení o skutečných příjmech st-lky za rok 1926 z 23. února 1927 připojeno jest potvrzení berní správy v K., že st-lce uložena daň z příjmu pro rok 1926 z pense městské 11000 Kč, z pense vojenské 3600 Kč a alimentační pohledávky pro nezl. Winfrieda Sch. 12000 Kč.
Mno výnosem ze 7. dubna 1928 na základě onoho prohlášení a podle § 45 zák. č. 76/22 zastavilo zatímně koncem dubna 1928 výplatu zaopatřovacích požitků st-lčiných až do rozhodnutí, o němž bude zvláště zpravena. St-lka žádala pak podáním z 13. května 1928 o uvolnění výplaty.
Nař. rozhodnutím zastavilo mno st-lce dodatečně koncem března 1922 výplatu veškerých zaopatřovacích požitku přiznaných výnosem býv. min. zeměbrany z 24. srpna 1917, zrušilo výměry zaopatřovacích požitků z 15. října 1923 a ze 4. března 1925 a poukázalo st-lce podle skutečných jí prokázaných ročních příjmů podle § 45 zák. č. 76/22 počínajíc 1. dubnem 1922 nové požitky za jednotlivá léta až do konce roku 1926 s tím, že za rok 1927 a 1928 nemá vůbec nároku na zaopatřovací požitky, i s příplatkem přiznaným jí od 1. ledna 1928 podle § 1 zák. č. 80/28, resp. na rozdíl těchto požitků, poněvadž příjem její za rok 1926, resp. 1927 převyšuje hranici, stanovenou §em 45 cit. zák. Mno však týmž výnosem upustilo od vymáhání přeplatků zaopatřovacích požitků za dobu od 1. dubna do konce listopadu 1922 vzhledem k povolené lhůtě k předložení prohlášení o skutečných příjmech s tím, že stěžovatelka jest povinna částky neprávem vyplacené na zaopatřovacích požitcích od 1. prosince 1922 vojenské správě podle ustanovení § 26 zák. č. 288/24 vrátiti, poněvadž tím, že oznámila příjem, který dostávala na — Č. 10.009 —
alimentačních příspěvcích za svého syna Winfrieda Sch. již od roku 1920, teprve svým prohlášením o skutečných příjmech z 23. února 1927, nepřijímala zaopatřovací požitky v dobré víře.
Stížností vznesenou do tohoto rozhodnutí vytýká mu st-lka nezákonnost především z důvodu, že chybí na její straně legitimace pro požadované přeplatky, protože částky, jichž požívá její dítě jako alimenty, nejsou prý příjmy jejími, nýbrž dítěte, že z tohoto příjmu sama nic nemá a že pro trvalou chorobu děcka ani pro dítě nestačily.
St-lce nelze v tom dáti za pravdu.
Na zaopatřovací požitky st-lky jako vdovy po gážistovi býv. rak.-uher. armády, který zemřel před převratem, vztahuje se ustanovení § 104 zák. č. 76/22, který v posledním odstavci uvádí ony předpisy, které z tohoto zákona platí i pro pozůstalé po osobách uvedených v tomto §u. Mezi těmito ustanoveními jsou též citovány §§ 45 a 65.
Podle § 65 jest vojenská správa oprávněna kdykoli znovu prozkoumati podmínky důchodu a podle výsledku důchod znovu vyměřiti nebo zastaviti. Paragraf 45 stanoví, že nároku na vdovský důchod nemá vdova po gážistovi v záloze, jejíž roční příjem převyšuje 8000 Kč. Je-li však vyšší její příjem nižší než součet 8000 Kč a důchodu vdovského, který by vdově jinak příslušel, že jest jí přiznati důchod v částce doplňující tento součet. V odstavci druhém téhož § pak se praví, že »pro počítání příjmu jiných osob a z vlastní práce, jakož i pro případné zvýšení této částky platí obdobně ustanovení § 24«. Tento paragraf stanoví v odst. 2., že do příjmu se započítává příjem všech osob, k jich výživě jest gážista podle zákona povinen přispívati a jež s ním bydlí ve společné domácnosti. Vl. nař. č. 186/23 provádějící zákon o vojenských zaopatřovacích požitcích č. 76/22 ustanovuje k §§ 24 a 45, že při výpočtu příjmu jest postupovati obdobně podle ustanovení vl. nař. č. 363/22 [viz k § 2 a) a b) tohoto nař.] a že poživatelé zaopatřovacích platů jsou povinni hlásiti mno každé zvýšení příjmu.
Z těchto ustanovení vyplývá pro daný případ jednak povinnost st-lky oznámiti mno též příjem alimentačních příspěvků pro jejího syna nezl. Winfrieda Sch., žijícího s ní ve společné domácnosti, jednak povinnost žal. úřadu, započísti ve smyslu § 45 zák. č. 76/22, jehož se též nař. rozhodnutí dovolává, příjem této třetí osoby — st-lčina nezl. syna — do příjmu matky jakožto požívatelky vdovského důchodu za účelem zjištění nároku jejího.
Je-li tedy podle zákona nutno započísti příjem nezl. syna do příjmu matčina za podmínek § 24 cit. zák. a došlo-li k přeplatkům na zaopatřovacích požitcích matčiných z důvodu, že povinnosti oznamovací nebylo učiněno zadost neudáním příjmu synova započítatelného do příjmu matčina, pak nemůže býti pochybnosti o tom, že k vrácení přeplatku jest matka legitimována, a zůstává nerozhodno, že nejde v podstatě o příjem matčin, nýbrž syna, z něhož ona prý nic neměla. Vždyť jedná se o přeplatek na zaopatřovacích požitcích st-lky.
Stížnost namítá dále ještě, že prý částky pensistou přijaté a spotřebované v dobré víře netřeba vraceti, protože příjem takový není obohacením ve smyslu o. z. o., neboť se zaměstnanec považuje prý v takovém případě — Č. 10009 —
za řádného nabyvatele podle § 326 o. z. o. Ani v tom nelze stížnosti dáti za pravdu.
Otázku, za jakých předpokladů může správní úřad požadovati náhradu vyplacených vojenských zaopatřovacích požitků, řešiti dlužno, jak nss vyslovil v četných svých nálezech (srov. na př. Boh. A 4724/25, 5102/25, 5269/26, 7233/28) podle specielního předpisu, jímž jest toho času pro zaopatřovací požitky vojenské ustanovení § 26 zák. č. 288/24, na něž poukazuje též nař. rozhodnutí, nikoli podle předpisů občanského práva nebo jejich analogie.
Citovaný § 26 stanoví v odst. 2, že byly-li zaopatřovací požitky přiznány neb likvidovány neprávem neb částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklé přeplatky sraziti s požitků nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitků. Z ustanovení toho a contrario vyplývá, že nebyl-li příjemce požitků přeplacených, resp. neprávem vyplacených v dobré víře, že lze požadovati jich vrácení beze všeho časového omezení.
Zbývá tudíž na sporu pouze otázka, byla-li st-lka při přijetí vyšších požitků v dobré víře. Žal. úřad usuzuje na nedostatek dobré víry z toho, že st-lka oznámila alimentační příspěvek svého nezl. syna teprve v prohlášení o skutečných příjmech z 23. února 1927, ač přijímala příspěvek již od roku 1920. Proti tomu dovozuje st-lka dobrou víru z toho, že úmyslně nezamlčela částek, kterých požívá její dítě jako alimenty, že se jí nikdo na to neptal a že teprve v roce 1927 byla příležitostně poučena o nutnosti udati i tento příjem.
Leč ze všeobecného znění zákona nedá se nijak vyvoditi, že by dobrá víra při přijetí přeplatků byla vyloučena jen v případech, kde se jedná o úmyslné zamlčení. Z toho, co bylo shora uvedeno o povinnosti oznamovací, platící i o příjmech osob třetích do požitků příjemce započítatelných, dlužno souditi, že dobrá víra ve smyslu § 26 odst. 2 zák. č. 288/24 předpokládá, že příjemce nemá na nesprávném přiznání neb likvidování zaopatřovacích požitků žádné viny, že tedy v případech, kde jest mu uložena po- vinnost oznamovací, této řádně vyhověl.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i důvodová zpráva k zák č. 288/24 (č. tisku 5011/1924), která k § 26 připomíná, že toto ustanovení jest v souladu s ustanovením § 9 zák. č. 287/24, resp. návrhu k němu o úpravě pensijních a zaopatřovacích požitků civilních zaměstnanců státních; důvodová zpráva k posléze zmíněnému zák. k § 9 (č. tisku 5010/24) pak praví výslovně, že »omezení státní správy žádati náhradu za ne více než uplynulá 3 léta týče se jen případů, kde poživatel přijal částku vyšší, neb nesprávně přiznanou neb likvidovanou v dobré víře, a není tu tedy časového omezení, neměl-li příjemce dobré víry. Tento blahovolný zřetel jest však nemístný tam, kde přiznání nebo další výplata požitků závisí na tom, splnil-li oprávněný svoji povinnost ohlásiti okolnosti podmiňující jeho nárok, jak tomu jest u drahotních požitků. Tam nutno zachovati dosavadní pravidla, že se neprávem přijatý požitek sráží vždy za celou uplynulou dobu, neboť by jinak blahovolné ustanovení v předu zmíněné svádělo k zanedbávání ohlašovací povinnosti a tím vedlo k přeplatkům a často k svízel- — Č. 10009 —
nému řízení správnímu . . . . .«. A dále se praví: »Důvody směrodatné pro zavedení těchto ustanovení neomezují se jen na odpočivné a zaopatřovací požitky plynoucí ze zásad tohoto zákona, nýbrž jsou rázu všeobecného. Jest proto žádoucno, . . . . . . . aby stát mohl žádati vždy náhradu toho, co neprávem přiznáno nebo k výplatě poukázáno a aby tím byl chráněn proti škodě, která by mu vznikla omylem jeho zaměstnanců po případě i zlou vůlí nejen příjemců samotných, nýbrž i zaměstnanců státních«.
Není o tom sporu a jest ostatně správními spisy potvrzeno, že st-lka v prohlášení o skutečných příjmech za r. 1922, 1924 a 1926 o svém synu Winfriedu a jeho alimentačních příspěvcích se vůbec nezmínila. Z toho vyplývá, že st-lka nesplnivši řádně povinnost zákonnou, aby sdělila podklad pro správné přiznání zaopatřovacích požitků, na kterou byla také výnosem žal. úřadu z 15. října 1923 upozorněna, vlastním zaviněním přivodila nesprávnou výměru jich a nelze tudíž o dobré víře u ní při přijeti přeplatků mluviti.
Odporuje tedy tvrzení stížnosti, že nebyla nikým tázána, správním spisům a také její námitka, že se tu jednalo o odchylný právní názor st-lčin co do povinnosti k oznámení příjmu třetích osob, jest bezpředmětnou, neboť byla tázána jen na skutkové okolnosti. Pokud konečně namítá dobrou víru při spotřebování částek dítěte dítětem, přehlíží, že podle zákona jest roz- hodnou jen dobrá víra při přijetí částek neprávem neb vyšší částkou přiznaných neb likvidovaných zaopatřovacích požitků, že tedy na dobré víře při spotřebování příjmu třetí osoby nijak nezáleží.
Neshledal proto nss, že by byl žal. úřad, ukládaje st-lce podle cit. zákonného předpisu náhradu přeplatků, porušil zákon.

Citace:

č. 10009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 255-259.