Č. 2101.

Školství (nucený nájem místnosti pro školu menšinovou): 1. Otázka, je-li nutno zabezpečiti bydlení učitele menšinové školy ve smyslu § 7 zák. č. 189/19, jest otázkou skutkovou. — 2. Jest podstatnou vadou řízení, nechal-li úřad v řízení o nucený nájem nepovšimnutou námitku vlastníka zabíraných místností toho obsahu, že nuceného nájmu není třeba, poněvadž lze potřebných místností získati jinde dohodou. — 3. Nucený nájem místností podle zák. č. 189/19 není vyloučen tím, že tytéž místnosti byly zabrány obcí na základě zákona o zabírání bytů obcemi. — 4. Je-li nuceným nájmem ohrožena živnost vlastníka místností, jest otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 17. března 1923 č. 4081).
Věc: Josef G. ve V. B. (adv. Dr. Rud. Bloch z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl — aby bydlení učitele české školy Josefa J. bylo zajištěno, — podle § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189, pozměněného a doplněného zákonem z 9. dubna 1920 č. 295, pokud se týče § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 sb. vysloven nucený nájem kuchyně a jednoho pokoje v přízemí domu čp. — ve V. B., kterých používá majitel domu jako písárny a skladiště ovoce a obilí.
Při tom uvedeno, že konaným šetřením bylo zjištěno, že tímto nuceným nájmem není ohroženo bydlení ani živnost vlastníka domu.
O stížnosti uvážil nss toto:
1. Stížnost nejprve vytýká, že zábor je možný jenom za určitým účelem, zde za účelem opatření bytu pro učitele J., tento však má již byt — pokoj — ve vile Josefa H.; pokoj ten má 30 m2, kdežto zabrané místnosti dohromady toliko 29 m2 a dostačí svobodnému učiteli úplně; 2. že nucený zájem je jako opatření výjimečné možný teprve, nelze-li opatřit bytu cestou volného nájmu. V době záboru bylo však lze dostati ve V. B. řadu bytů cestou dohody.
Zákon z 3. dubna 1919 č. 189 ukládá v § 7 každému vlastníku realit povinnost propůjčiti svoje místnosti pro zabezpečení umístění škol menšinových a bydlení jejich správců a učitelů. K založení této povinnosti vlastníka budovy tedy v konkrétním případě stačí, aby bylo nutno zabezpečiti bydlení jmenovaného učitele.
Otázka, je-li tato nutnost dána, zda tedy jmenovaný učitel nemá bytu vůbec anebo aspoň bytu nedostatečného a zda není po případě možno zabezpečiti bydlení tohoto učitele bez nuceného nájmu dobrovolným nájmem místností jiných, jest však otázkou skutkovou, kterou nss podle § 6 zák. o ss může přezkoumati toliko s hlediska formálního.
Ze správních spisů jde, že sice učitel měl byt, avšak toliko jeden pokoj a že zažádal o opatření vhodného bytu, poněvadž se chce oženiti, nemá kam uložiti nábytek a jediná místnost nedostačuje.
Dospěl-li žal. úřad za tohoto stavu věci k závěru, že bydlení jmenovaného učitele není zabezpečeno, nelze tomu vytknouti ani rozpor se spisy, ani neúplnost, ani porušení podstatných forem řízení a je proto i soud podle 1. odst. § 6 svého zákona na tento skutkový základ vázán a nelze tedy námitku ad 1) uznati důvodnou.
Jinak ovšem co do otázky, zda nutné zabezpečení bydlení jmenovaného učitele nemohlo by se státi bez nuceného nájmu dobrovolným nájmem místností jiných.
V tom směru jde sice ze správních spisů, že jmenovaný učitel v uvedené žádosti udal, že jinou cestou nelze bytu získati. Naproti tomu tvrdil však st-l již v řízení správním a to v podání ze dne 1. září 1921, že je ve V. B. dostatek bytů letních, pro jejichž vlastníky je jedno, kdo v nich bydlí, chtěje tím patrně tvrditi totéž, co uvádí stížnost, že totiž nuceného nájmu vůbec není třeba, poněvadž bytová potřeba jmenovaného učitele může býti uspokojena i nájmem dobrovolným.
Úřad však k námitce této vůbec zřetele nevzal a není ze spisů patrno, jakým způsobem dospěl k závěru, že nelze opatřiti byt cestou obyčejného nájmu a že tedy je nutný zákrok podle § 7 zák.
V tom směru tedy spočívá rozhodnutí žal. úřadu na neúplném zjištění skutkového stavu, kterýžto nedostatek jest, poněvadž se dotýká hlavní otázky, vadou podstatnou ve smyslu § 6 zákona o ss.
3. Dále namítá stížnost, že o těchže místnostech nemohou býti vydány různé nálezy zabírací. Místnosti ty byly zabrány již obcí a byl zábor ten potvrzen osp-ou v O. dne 6. března 1921. Nss tento zábor sice zrušil, avšak stalo se tak teprve nálezem z 10. března 1922 č. 3412/22, takže v době nař. rozhodnutí byt byl zabrán jiným úřadem.
Námitce této nelze dáti za pravdu.
Neboť podle § 7 zák. č. 189/1919 je každý majitel realit povinen poskytnouti svoje místnosti k účelům tam uvedeným. Této povinnosti nezbavuje vlastníka reality okolnost, že místnosti, o které jde, byly zabrány obcí podle tehdy platného zákona o zabírání bytů obcemi, neboť záborem tím nepřestává býti vlastníkem oněch místností, nýbrž jest jen omezeno jeho právo s místnostmi těmito volně disponovati. Při nuceném nájmu podle zákona č. 189/19 pak jde o další omezení této volné disposice vlastníkovy, který však není v právní souvislosti se záborem obcí provedeným.
Ovšem může resp. mohl zábor podle zákona o zabírání bytů obcemi po případě míti ten účinek, že v řízení podle § 7 zákona 189/19 vystupuje vedle vlastníka reality jako strana v řízení též obec, která se zabraným bytem disponuje.
Jelikož však obec stížnosti nepodala a ani st-l nevytýká, že úřad při řízení podle zákona č. 189/19 obec jako stranu nepřibral, nemůže se nss touto stránkou věci vůbec zaměstnávati.
4. Dále namítá stížnost, že zábor je nezákonný, poněvadž st-l potřebuje zabraných místností jednak jako skladiště ovoce, jednak jako písárnu pro svůj obchod s dřívím a ovocem; že nemůže přijímati zákazníky v bytě, poněvadž jeho choť od let těžce churaví a každý živnostník má nárok na to, aby svou živnost provozovati směl ve zvláštních místnostech provozních, a že zábor by mu znemožnil provozování živnosti a ohrozil tím jeho existenci.
V tomto směru jest uvésti toto:
St-l ve správním řízení toliko tvrdil, že obou místností potřebuje za písárnu pro svůj obchod s dřívím a že potřebuje místnosti jako kancelář nezbytně pro svůj obchod s dřívím. O tom, že by jednu z obou místností potřeboval pro obchod s ovocem nebo jako zemědělec za skladiště ovoce, ve správním řízení podle správních spisů zmínky neučinil a nelze tedy k této námitce stížnosti přihlížeti, jelikož při veřejném ústním líčení zástupce st-le uznal, že udání st-lova při místním řízení učiněná byla do protokolu správně pojata. Možno tedy přihlížeti jenom k námitce, že místností zabíraných potřebuje pro svůj obchod s dřívím a že záborem je jeho živnost ohrožena.
Podle §u 7 zák. č. 189 sb. z r. 1919 jest vlastník reality povinen trpěti nucený nájem toliko tehdy, není-li jím ohroženo vlastní bydlení nebo živnost a jest tedy výrok o nuceném nájmu po zákonu přípustným toliko, není-li tu závady v uvedeném směru.
Otázka, je-li vlastní živnost v konkrétním případě ohrožena čili nic, jest ovšem rovněž otázkou skutkovou, kterou nss může přezkoumati jen s hlediska formálního.
Může tedy jenom zkoumati, zda skutkové zjištění, ze kterého nař. rozhodnutí podle svého znění vychází, že totiž konaným šetřením bylo zjištěno, že tímto nuceným nájmem není ohroženo bydlení ani živnost vlastníka domu, má oporu ve spisech a zda úřad k tomuto zjištění dospěl náležitým řízením.
V tomto směru jde ze správních spisů toto:
Při komisionelním řízení konaném dne — bylo podle protokolu o tom sepsaného zjištěno, že st-l obývá se svou chotí byt o dvou pokojích a kuchyni v prvém patře, že v přízemí jest rovněž byt o 2 pokojích a kuchyni, z čehož jeden pokoj jest pronajat učitelce Š., druhého pokoje a kuchyně používá majitel domu a to kuchyně za skladiště ovoce, pokoje za kancelář pro svůj obchod s dřívím.
Majitel domu prohlásil podle protokolu, že obou místností potřebuje za písárnu pro svůj obchod s dřívím a nemůže je pronajmouti.
Podáním ze dne 1. září 1921 prohlásil majitel domu dále, že užívá své pracovní místnosti za kancelář od roku 1914, resp. 1919 a potře- buje jí nezbytně pro svůj obchod s dřívím; jako 63letý a nedoslýchavý muž nemůže odbývati svoje obchody na ulici. Zábor místností, které nikdy nebyly pronajaty letním hostům, by mu znemožnil další obchodování.
Naproti tomu uvádí zpráva četnická ze dne 10. září 1921, že zábor by neohrozil živnost majitele domu, poněvadž psací stůl a knihovničku umístěné v pokoji by mohl umístiti v prvém patře, kuchyň pak, ve které má jen ovoce a obilí složené, pro svůj obchod dřívím nepotřebuje. Místní policejní strážník Josef B. a sedlář Ludvík M. vypověděli, že st-l nepotřebuje zvláštní místnosti pro písemné práce, jelikož ho tato práce nejvýše dvě hodiny denně může zaměstnávati a má pro ni ve svém bytě tiché a příhodné místnosti; je vyloučeno, aby záborem byla jeho živnost ohrožena. V onom bytě byli již dříve po čas provozování živnosti nájemníci.
Podle další zprávy četnické z 12. září 1921 nepotřebuje st-l onoho bytu nutně ke své živnosti a může písemnou práci se živností související snadno vykonávati v 1. patře, takže by zabráním jeho živnost nijak neutrpěla.
Z uvedeného patrno, že žal. úřad založil svůj shora uvedený závěr, odchylný od tvrzení st-lových, toliko na šetření obírajících se otázkou, zda st-l může písemné práce se svým obchodem spojené vykonávati ve svém bytě, neřešil však vůbec otázku, zda též ostatní práce s obchodem spojené — jako zejména styk se stranami, může konati ve svém bytě, ačkoliv přec jest zřejmo, že k vedení obchodu nepatří jenom vyřizování korespondence a jinaké práce písemné, nýbrž též úkony jiné a ačkoliv st-l již v řízení výslovně na nutnost místnosti pro styk se stranami poukázal, uváděje ve svém podání ze dne 1. září 1921, že nemůže odbývati svoje obchody na ulici.
Podle toho spočívá tedy závěr žal. úřadu, že záborem není ohrožena živnost st-lova, na neúplném zjištění.
Vzhledem k tomu a se zřetelem na vadnost konstatovanou shora pod 2) bylo nař. rozhodnutí v jeho celku zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2101. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 793-796.