Č. 602.

Mimořádná opatření: I. Odpor dle nařízení z 3. září 1918 č. 323 ř. z. proti zápisu společnosti s r. o., podaný ministerstvem vnitra, přezkoumává nejvyšší správní soud toliko co do obsahu. Otázku včasnosti tohoto odporu náleží posouditi toliko řádnému soudu. — II. Není závady, aby min. vnitra podávajíc po zrušení prvého odporu nejvyšším správním soudem znovu odpor proti zamýšlenému zápisu spol. s r. o. do obch. rejstříku, opřelo odpor ten o jiné skutečnosti, než které byly základem zrušeného odporu.
(Nález ze dne 2. prosince 1920 č. 10522).
Věc: O. a S. M. ve Vídni (adv. Dr. Freund z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze stran zápisu společnosti s ručením obmezeným do obchodního rejstříku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zdejším nálezem z 10. března 1920 č. 1904 (Boh. č. 353) zrušen byl pro vadnost řízení výnos ministerstva vnitra ze dne 17. března 1919 č. 5516, jímž toto ministerstvo vzneslo na základě § 1 min. nař. z 3. září 1918 č. 323 ř. z. odpor proti zápisu společnosti »O. M. a spol.., společnost s r. o.« do obchodního rejstříku. Když pak obchodní soud v Praze přípisem z 6. dubna 1920 smlouvu ministerstvu opětně zaslal se žádostí za sdělení, nevznáší-li proti zápisu této společnosti do obchodního rejstříku odpor, podalo ministerstvo to v dohodě s ministerstvem obchodu opětovně odpor, ježto společnost dle navrženého složení měla by své těžiště a své vedení mimo zdejší území státní a zřízení takové společnosti nejeví se z důvodů hospodářských ani prospěšným ani potřebným.
Rozhoduje o stížnosti proti výnosu ministerstva podané, nemohl nejvyšší správní soud přihlížeti k vývodům stěžovatelů o tom, že odpor byl podán v daném případě po uplynutí lhůty 6nedělní v § 1 min. nař. z 3. září 1918 č. 323 ř. z. vytčené.
Nejvyšší správní soud trvá i tentokrát na právním názoru v nálezech z 10. března 1920 č. 1904 a z 18. června 1919 č. 2960 (Boh. č. 136 a 353) vysloveném a odůvodněném a pokládá se tudíž za příslušná, aby zákonitost odporu ministerstvem vzneseného ke stížnosti stěžovatelů přezkoumal. Toto přezkoumání může však se vztahovati jen na otázku, zdali podaný odpor svým obsahem není v rozporu s platnými předpisy. Vyvoditi právní důsledky z odporu ministerstvem podaného — pokud odpor ten po právu trvá — jest věcí soudu, jemuž náleží zápis do obchodního rejstříku proyádčti. Jedině tento soud jest povolán posouditi, pokud jest odporem takovým vázán a jest tudíž také jeho věcí zkoumati jeho formální náležitosti, tedy zejména i jeho včasnost. Přezkoumání námitek týkajících se této stránky ministerského odporu nejvyššímu správnímu soudu brání předpis § 3 a) zák. o správním soudě.
Pokud týče se ostatního obsahu stížnosti, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Stížnost poukazuje předem k tomu, že ministerstvo uvádí jako důvod odporu, proti němuž stížnost směřuje, okolnosti jiné, než jaké byly základem odporu vzneseného výnosem ze 17. března 1919 č. 5516 1919/17, jenž nálezem zdejším svrchu citovaným byl pro vadné řízení zrušen, pokud se týče, že důvody tohoto nového odporu odporují onomu nálezu.
Těmto vývodům lze rozuměti jen tak, že dle názoru stěžovatelů ministerstvo naříkaným výnosem porušilo předpis § 7, odst. 2 zák. o správním soudě, který úřadům správním ukládá, aby vydávajíce v důsledku kasatorního nálezu správního soudu nové rozhodnutí neb opatření, řídily se právním názorem soudem tím v příslušném nálezu projeveným.
V tomto směru však nejvyšší správní soud nezákonnosti v postupu žalovaného úřadu neshledal. Ze žádného platného předpisu právního ani z všeobecné povahy správního práva nelze vyvoditi povinnost úřadu, aby vydávaje rozhodnutí neb opatření povahy negativní, t. j. takové, jímž se straně nějaké právo odpírá či výkon nějakého oprávnění v zásadě dle všeobecných norem jí příslušejícího zabraňuje, za všech okolností uváděl veškeré důvody, které přiznání nároku nebo připuštění výkonu toho kterého oprávnění podle názoru úřadu jsou na překážku. Jest tedy z pravidla úřadu volno k odůvodnění takového negativního rozhodnutí neb opatření uvésti důvod jediný, aniž vzniká tím prejudic, v jehož důsledku by úřad, maje ať z jakéhokoliv podnětu (na př. při obnově řízení) v téže věci rozhodovat znovu, nesměl rozhodnutí téhož obsahu opříti o důvod jiný. S tohoto hlediska posuzovati jest věc i tenkráte, když rozhodnutí správního úřadu bylo tímto soudem na základě stížnosti zrušeno a nelze ani tu úřadu zásadně upírati právo, aby vydávaje na místo rozhodnutí neb opatření soudem zrušeného rozhodnutí neb opatření nové, založil nový výrok na jiných skutkových okolnostech a jiných důvodech právních, než které byly základem rozhodnutí zrušeného a které tudíž také byly předmětem přezkoumání nejvyššího správního soudu. Názor opačný nelze vyvozovati z předpisu 2. odst. § 7 zákona o správním soudě, neboť předpisem tím jest úřadu zakázáno toliko vydati nové rozhodnutí neb opatření, jež by s názory nejvyššího správního soudu v kasatorním nálezu jeho projevenými bylo nesrovnatelno.
V daném případě byl nálezem zdejším z 19. března 1920 výnos, jímž ministerstvo vnitra svého času proti zápisu společnosti stěžovateli projektovanému do rejstříku vzneslo odpor, zrušen pro vadné řízení z toho důvodu, že soud neuznal za spisy doloženou okolnost, z níž ministerstvo odpor vznášejíc tehdy vycházelo, že totiž jde o zřízení nového závodu společnosti v cizině již zřízené a v cizině dále ještě trvající. Výnos, proti němuž směřuje přítomná stížnost, odůvodňuje odpor okolností, že společnost, o jejíž zápis jde, měla by své těžiště a své vedení mimo zdejší území státní. Že by výnos nyní naříkaný, založen jsa na tomto předpokladu, byl již tím v rozporu s obsahem nálezu z 10. března 1920, shledati nelze a nelze proto v tomto směru naříkanému výnosu důvodně vytýkati nezákonnost.
Pokud pak se týče ostatního obsahu stížnosti, dlužno jest předem konstatovati, že správnost předpokladu, z něhož žalovaný úřad vycházel, vznášeje znovu odpor, stěžovatelé nepopírají a netvrdí ani, že by úřad, opíraje nynější odpor o důvod svrchu uvedený, překročil tím meze, jež jsou ministerstvu pro vykonávání oprávnění v § 1 nařízení z 3. září 1918 č. 323 ř. z. mu přiznaného vytknuty. Stížnost dovozuje v této příčině jen, že hledisko ministerstvem ve výnosu zaujaté znemožňuje exlistenci státním občanům, kteří v důsledku nynějších poměrů bytových nuceni jsou bydleti mimo území tohoto státu. Leč v těchto vývodech podstatnou námitku spatřovati nelze, neboť okolnosti stěžovateli tu uváděné jsou pro posouzení zákonitosti naříkaného výnosu zcela bez významu. Úvahy týkající se praktických důsledků, vhodnosti a účelnosti v odpor braného opatření — a jen momentů toho druhu týkají se vývody naposled uvedené — vymykají se však posuzování tohoto soudu.
Z veškerých důvodů svrchu uvedených nejvyšší správní soud stížnost zamítl.

Citace:

č. 602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 721-723.