NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7116.

Jazykové právo. — Řízení správní:* Jazykovým sporem po rozumu § 7 jaz. zák. jest nejen spor o to, v jakém jazyku mělo být sepsáno určité podání, nýbrž i spor o to, byl-li soud oprávněn z důvodů jazykového práva odmítnouti (čl. 4 a 19 jaz. nař.) podání po stránce jazykové nepřípustné. (Nález ze dne 1. března 1928 č. 27152/27.)
Věc: František H. v R. proti ministerstvu spravedlnosti o právo jazykové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, zastoupen advokátem, podal 10. srpna 1925 u kraj. soudu ve Znojmě německy sepsanou žalobu o rozluku manželství, na niž odpověděla žalovaná manželka jazykem českým. Spor byl projednáván jazykem českým i německým a rozsudek, jímž manželství rozloučeno bylo z viny obou stran, vydán byl se svolením žalobce jen v jazyce českém. Odvolání st-lovo ze 14. dubna 1926, sepsané jazykem německým, bylo usnesením vrch. zem. soudu v Brně ze 30. dubna 1926 dle § 2 jaz. zák. a čl. 4 odst. 3 a čl. 19 odst. 2 jaz. nař. odmítnuto, protože se nehodí, aby o něm po zákonu bylo jednáno, ježto žalobce, jak z přiložených trest. spisů okr. soudu v Mikulově jest zřejmo, jest příslušníkem české národnosti. Dozorčí jazyková stížnost byla zamítnuta pořadem instancí a posléze nař. rozhodnutím z těchto důvodů: »Stížnost nepopírá, že st-l je české národnosti a jediná její obrana spočívá v tom, že sé pokouší dokázati, že čl. 4 a 19 jaz. nař. obsahují jen trestní předpisy na ty, kdož se snaží úmyslně obejiti předpisy jaz. práva. Tento výklad je však v naprostém rozporu s textem cit. článků, které nijak nepředpokládají, že jde o úmyslné obcházení jaz. předpisů. Dá-li se zástupce strany stranou neúplně informovati o jejích jaz. poměrech, musí strana nésti nepříznivé důsledky, jež jí z toho vzejdou.«
Maje rozhodovati o zákonitosti tohoto výroku, musel si nss zodpověděti nejprve otázku, byl-li předmětem rozhodování min. sprav, spor o užití jazyka ve smyslu § 7 jaz. zák., kdyžtě st-l ve svém odvolání na min. vůbec netvrdil, že by snad měl nárok na použití menšinového jazyka, a když šlo pouze o rozhodnutí o tom, jaké důsledky se připínají k tomu, že strana, nemající takovéhoto nároku, skutečně ve svém podání menšinového jazyka použila.
Nss má za to, že nejen spor o to, jakého jazyka mělo bytí použito k sepsání určitého podání na soud, nýbrž i spor, byl-li soud oprávněn z důvodů jaz. práva odmítnouti podání po stránce jazykové nepřípustné, jest sporem o užití jazyka ve smyslu § 7 jaz. zák., neboť vyřízením tohoto sporu má býti právě na jisto postaveno, byl-li soud na základě jaz. předpisů povinen přijmouti určité podání strany. Byl proto žal. úřad kompetentní vydati rozhodnutí ve smyslu § 7 jaz. zák.
Ve věci samé uznal nss stížnost bezdůvodnou.
St-l opírá nárok na vrácení podání jedině o ustanovení čl. 4 jaz. nař. Neprávem však, neboť čl. 4 odst. 1. jaz. nař. dává nárok na vrácení podání jazykově nepřípustného k jazykové opravě pouze těm stranám, které v řízení nebyly zastoupeny právním zástupcem, a odst. 3 čl. 4 jaz. nař., který stanoví, že podání jazykově nepřípustné, učiněné právním zástupcem strany, má býti beze všeho odmítnuto, nečiní rozdílu, byl-li právní zástupce bona či mala fide o jazykové příslušnosti své strany. Jestliže tedy žal. úřad nař. rozhodnutím vyslovil, že soud právem odmítl odvolání st-lovo, které za něho podal jeho právní zástupce, jest tento výrok ve shodě s předpisy jaz. práva.

Citace:

č. 7116. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 359-361.