NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - O převodu rodinných domků do vlastnictví čekatelů

Čís. 11458.

Žaloba podle čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s.
Proti dědici, přihlásivšímu se k pozůstalosti bezvyminečně, nelze se domáhati přísežného udání jmění podle čl. XLII uv. zák. k c. ř. s. z důvodu, že žalobce má za zůstavitelem pohledávku na náhradu škody, nýbrž lze tu žalovati dědice přímo o plnění.
Tvrdí-li žalobce, že dědic byl obohacen tím, že zůstavitel mu zpronevěřil vkladní knížku, může dědice žalovati přímo o plnění a v exekučním řízení, zahájeném na základě platného exekučního titulu, domáhati se vykonání přísahy ve smyslu § 47 ex. ř., by si zjednal podklad pro to, kde jest vkladní knížka, nemůže se však domáhati přísahy, že jest správné a úplné jeho udání o jmění zůstavitele. Okolnost, že zůstavitel ukládal zpronevěřené peníze na knížky dědiců, může snad odůvodniti nárok na náhradu škody nebo nárok z bezdůvodného obohacení, nikoliv však soukromoprávní zájem na vyšetření pozůstalého jmění. Na tom nemění nic, že snad zůstavitelovo jmění bylo s vědomím žalovaných dědiců částečně zavlečeno.
(Rozh. ze dne 5. března 1932, R II 427/31.) — Čís. 11458 —
Žalobkyně domáhala se na Františce S-ové a Kamile S-ové, by bylo uznáno právem, že žalované jsou povinny, udati jmění zesnulého Rudolfa S-a a Ervina S-a, pokud jmění to jest jim známo, a vykonati přísahu, že jejich udání jsou správná a úplná, a že jsou dále povinny, žalobkyni ze jmění Rudolfa a Ervina S-a tolik vydati, by její škoda byla úplně kryta, při čemž si žalobkyně vyhrazuje právo, plnění, jichž se domáhá, po složení přísahy o jmění, blíže poznačiti. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: První soudce zamítl žalobní žádost bez připuštění navržených důkazů, ježto a) pokud jde o první žalovanou, přihlásila se k pozůstalosti po svém manželu Rudolfu S-ovi bezpodmínečně ze zákona za dědičku a žalobkyně měla tudíž proti ní postupovati žalobou o plnění a domáhati se na ní, by jí nahradila i s úroky peníze, jež žalobkyně zesnulému Rudolfu S-ovi byla svěřila, b) pokud se druhé žalované týče, pro nesprávnost žalobního návrhu, ježto, předpokládajíc, že by skutkový přednes žalobkyně byl správný, jest žalobkyni uznati jen za oprávněnou k žádosti, by Kamila S-ová složila přísahu o tom, co jí o zatajení a o zamlčení jmění žalobkyně jest známo, nikoli však o tom, jaké jmění po Rudolfu a Ervínu S-ovi zůstalo. V souzeném případě jde o druhý případ čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s., t. j. o žalobu, která nemá základ v právu občanském a teprve specielním ustanovením zákona nabyla oprávnění, směřující k tomu, by kdo o zamlčení neb o zatajení jmění má prý vědomost, rozsudkem byl přidržen k vyjevovací přísaze. Účelem této žaloby jest, buď by bylo zjištěno jmění, jež žalobkyni je sice neznámé, avšak pravděpodobně tu jest, a to podle všech jeho jednotlivých součástí neb by se zjistilo, kam se poděly tyto majetkové součástky, které nepochybně přináležely k určité majetkové podstatě. V souzeném případě přednesla žalující strana, že jí zesnulý Rudolf S. zpronevěřil peníze a byl tudíž povinen nahraditi jí škodu ze zpronevěry; že v pozůstalosti bylo udáno jen nepatrné jmění, totiž rakouská válečná půjčka, pokud se týče za ni vyměněný 3% náhradní dluhopis v ceně 1505 Kč, že však zůstavitel zřejmě zanechal ještě jiné jmění zpronevěrami nabyté, které bylo zamlčeno, a že žalované o tom mají vědomost. Žalobkyně ani netvrdí, že v žalobě označené vkladní knížky při domovní prohlídce v trestní věci najevo vyšlé, jsou jejím vlastnictvím, že si na tyto vkladní knížky (vklady) činí vlastnické nároky, nýbrž dává jen výraz podezření, že tyto vklady Rudolfu S-ovi jen jeho trestnou činností byly umožněny, že Rudolf S., by zpronevěry zatajil a si zadržené peníze lépe zabezpečil, vkladní knížky dal vystaviti na různá jména v žalobě blíže uvedená a že tedy těmto ve vkladních knížkách jmenovaným osobám patrně nepřináleží. Uplatňuje tedy, že v pozůstalostním řízení po Rudolfu S-ovi celé jeho zanechané jmění nebylo udáno a že v pozůstalostním řízení po jeho synovi Ervínu, jehož pozůstalost byla vyřízena pro nedostatek jmění, nebyl udán správný stav, ana při domovní prohlídce byla nalezena vkladní knížka znějící na jeho jméno a byla mu pravděpodobně Rudolfem S-em odevzdána. Z toho, co dosud dolíčeno, vyplývá, že žalující — Čís. 11458 —
straně jde o vyšetření dosud neznámého pozůstalostního jmění Rudolfa, pokud se týče Ervína S-a, nikoli o udání jejího vlastního jmění, pokud se týče určitých jeho částí, v kterémžto případě by žalující, kdyby tvrdila, že jí tyto části zadržují, žaloba podle čl. XLII ani nepříslušela, poněvadž jest nastoupiti buď žalobou vlastnickou, neb kondikční. Neprávem zamítl tedy prvý soud žalobu z důvodu, že prý žalobní žádost je pochybena. Avšak ani zamítnutí žaloby proti prvžalované není na místě. Předem nepřihlížel prvý soud k tomu, že se žalující strana na této žalované domáhá též složení přísahy o pozůstalostním jmění Ervína S-a, jehož dědičkou Františka S-ová zřejmě není, nepřihlásivši se k této pozůstalosti. Avšak ani to, že se Františka S-ová k pozůstalosti po Rudolfu S-ovi přihlásila ze zákona bezvýjimečně, nemůže ji zprostiti povinnosti k složení vyjevovací přísahy podle čl. XLII, jsou-li jinak předpoklady této žaloby splněny. Žalobkyně mohla by Františku S-ovou žalovati pro nároky vzniklé jí proti Rudolfu S-ovi a, pakliže zaplacení nedocílila, ji donutiti k vyjevovací přísaze podle ustanovení exekučního řádu. Avšak přísežní povinnost podle čl. XLII jest širší a objemnější, ježto přísaha v exekučním řádu se týče jen jmění osobě k přísaze povinné ještě náležejícího a není se jí zpravidla zmiňovati o jmění, kteréž jí již nepatří, jež z pozůstalosti bylo zavlečeno a pod., takže by se žaloba a exekuce proti Františce S-ové minula cílem, kdyby neměla dostatečné vlastní prostředky k uspokojení žalobkyně.
Nejvyšší soud vyhověl rekursu, zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodu, pro nějž zrušil rozsudek prvého soudu, o odvolání žalobkyně dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze přisvědčiti odvolacímu soudu, pokud má za to, že žaloba vyhovuje podmínkám článku XLII uv. z. k cřs. Žalobkyně se proti oběma žalovaným domáhá toho, by udaly přísežně jmění pozůstalé po zesnulých Rudolfu S-ovi a Ervínu S-ovi a vykonaly přísahu, že jejich údaje jsou správné a úplné, a to prvá žalovaná jako přihlásivší se dědička po Rudolfu S-ovi, druhá žalovaná jako zákonem sice povolaná, ale nepřihlásivší se dědička po témže zůstaviteli, obě pak jako zákonem povolané dědičky po zesnulém Ervínu S-ovi, jehož pozůstalost byla vyřízena pro nedostatek jmění. Proti prvé žalované odůvodňuje žalobkyně svůj právní zájem na přísežném udání jmění tím, že má za Rudolfem S-em určité pohledávky ve výši aspoň 13286 Kč, které vznikly tím, že si Rudolf S. ponechal peníze žalobkyní mu k uložení ve spořitelně svěřené neb uložené již vklady bez jejího vědomí a svolení pro sebe vybral. První soud správně posoudil právní poměr mezi žalobkyní a Rudolfem S-em, na jehož místo nastoupila nyní prvá žalovaná jako dědička bezvýminečně k dědictví se přihlásivší. Jde tu o náhradu škody způsobené prý Rudolfem S-em žalobkyni porušením smlouvy nebo trestným činem, a tu ručí prvá žalovaná jako dědička stejně, jako by ručil Rudolf S., kdyby byl ještě na živu. Může se proto žalobkyně domáhati náhrady na první žalované přímo žalobou o plnění a není třeba, by tato žalovaná byla napřed přinucena k přísežnému udání pozůstalostního jmění. Tím by bylo jen určeno, jaké jmění tu zůstalo, ale nebylo by nic získáno pro posouzení právního poměru mezi žalobkyní a Rudolfem S-em a žalobkyně nemohla by pro svůj tvrzený nárok nic vyvozovati z pouhého zjištění pozůstalého jmění.
Žalobkyně odůvodňuje dále proti oběma žalovaným žalobní prosbu tím, že Rudolfem S-em zpronevěřené peníze přešly částečně do rukou zesnulého Ervína S-a a žalované Kamily S-ové, pokud se týče, že byly Rudolfem S-em ukládány na spořitelní knížky obou právě jmenovaných. Vrácení zpronevěřených vkladů z důvodu obohacení musí však žalobkyně vymáhati na tom, kdo má jejich hodnotu. Tvrdí-li, že částí této hodnoty byla obohacena žalovaná Kamila S-ová, může ji žalovati přímo o plnění a v exekučním řízení, zahájeném na základě platného exekučního titulu, se domáhati vykonání přísahy ve smyslu § 47 ex. ř., by si zjednala podklad pro to, kde vkladní knížka jest. V žádném případě však nemůže žalobkyně, tvrdíc prostě, že jí přísluší nárok z obohacení, žádati vykonání přísahy, jak v žalobní prosbě jest uvedena. Okolnost, že Rudolf S. ukládal zpronevěřené peníze na spořitelní knížky Kamily a Ervína S-ových, může snad odůvodniti nárok na náhradu škody nebo nárok z bezdůvodného obohacení, nikoli však soukromoprávní zájem žalobkyně na vyšetření pozůstalého jmění. Odvolací soud, posuzuje věc tak, že žalobkyni jde o vyšetření neznámého pozůstalostního jmění po obou zůstavitelích, nikoli o udání jmění známého a v pozůstalostním řízení projednaného, vyslovuje dále podezření, že jmění Rudolfa S-a a Ervína S-a bylo s vědomím žalovaných částečně zavlečeno, a chce tím odůvodniti právní zájem žalobkyně na vyšetření celého pozůstalostního jmění. Než i tu sluší přisvědčiti rekursu, že i tato okolnost jest pro posouzení nároku žalobkyní tvrzeného bezvýznamná, neboť vyšetřením majetku a vykonáním žádané přísahy nebylo by žalobkyní v jejím tvrzeném právu pomoženo a nemůže tudíž na tomto vyšetření míti právní zájem. Bylo proto k rekursu žalovaných zrušiti usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl zrušen rozsudek prvého soudu, a uložiti odvolacímu soudu, by, řídě se právním názorem zde vyloženým o odvolání žalobkyně znova rozhodl.

Citace:

č. 11458. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 263-266.