NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Č. 10.540.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Podléhají řádové sestry, ustanovené jako ošetřovatelky ve veř. městské nemocnici, pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24?
(Nález ze dne 16. května 1933 č. 4851.)
Bohuslav, Nálezy správní XV. 47 Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v H. (adv. Dr. Lev Singer z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o pojistné příspěvky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Řadou platebních výměrů předepsala okresní nemocenská pojišťovna v Hranicích městské radě v H. příspěvky k pojištění podle zák. č. 221/24 za osoby zaměstnané ve všeobecné veřejné nemocnici v H. jako obecnímu ústavu města H., a to za dobu od 25. září 1927 do 28. dubna 1928 a za dobu od 27. května 1928 do 27. října 1928. Mezi osobami, za něž takto bylo pojistné předepsáno, byly i řeholní sestry Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v O., působící v nemocnici jako ošetřovatelky.
Proti těmto platebním výměrům podala městská rada v H. odvolání, uplatňujíc v něm, že pojistné příspěvky byly jí za uvedené řeholní sestry neprávem předepsány, poněvadž mezi městskou radou jako správkyní všeobecné nemocnice a řeholními sestrami není smluvního, ani námezdního poměru, neboť městská rada sama nenajímá do služeb nemocnice jednotlivých sester, ani nemá vlivu na to, které sestry mají býti do nemocnice vyslány. O pracovním výkonu sester v nemocnici byla uzavřena smlouva mezi městem a kongregací, tedy nikoli s jednotlivými osobami. Bylo by proto příspěvky, kdyby milosrdné sestry vůbec podléhaly pojištění, předepisovati kongregaci, jež však také není povinna platiti za sestry ošetřovatelky pojistné příspěvky.
Po vykonaném šetření zamítla osp v Hranicích výměrem z 30. listopadu 1928 odvolání stěžujícího si města, vyslovujíc, že sestry ošetřovatelky ve všeobecné veřejné nemocnici v H. zaměstnané podléhaly po celou dobu spornou, v platebních výměrech uvedenou, sociálnímu pojištění podle zák. č. 221/24, a město H. je povinno jako zaměstnavatel jejich ve veřejné nemocnici platiti pojistné nemocenské i invalidní a starobní.
V odvolání z tohoto rozhodnutí setrvalo město H. v podstatě na stanovisku, uplatněném již v prvním odvolání.
Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad odvolání města a zrušil napadený výměr osp-é, jakož i platební výměry okresní nemocenské pojišťovny v H. a vyslovil, že ošetřovatelky v městské nemocnici v H. (řeholní sestry III. řádu sv. Františka), o něž jde, nemocenskému, starobnímu a invalidnímu pojištění podle § 2 zák. č. 221/24 nepodléhají. V důvodech uvedeno: Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 jest povinen pojištěním a pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Nezbytným požadavkem pojišťovací povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení jest tudíž, že tyto práce se vykonávají na základě smluveného poměru, což není v podstatě nic jiného nežli poměr, jenž jest založen na služební smlouvě ve smyslu § 1151 o. z. o. Taková služební smlouva však nebyla uzavřena mezi městskou radou v H. a mezi jednotlivými ošetřovatelkami, t. j. řeholními sestrami III. řádu sv. Františka, nýbrž byla smlouva z 29. července 1899 uzavřena jednak mezi městskou radou v H., jednak mezi kongregací milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě jako takovou. Strany smluvní jsou tudíž v tomto případě na jedné straně městská rada v H. a na druhé straně kongregace jako taková, to jest jako juristická osoba, nikoliv jednotlivé ošetřovatelky (sestry řádu). Řád jako takový se zavázal svými orgány, t. j. jednotlivými sestrami, ošetřování v městské nemocnici v H. vykonávati (viz bod 3. smlouvy). Na volbu jednotlivých sester měst. rada vůbec nemá vlivu, nýbrž kongregace určuje podle volného uvážení potřebný počet schopných sester. Jednotlivé sestry však vykonávají ošetřování nemocných jako povinnost jim uloženou stanovami řádu a v důsledku slavnostního slibu, učiněného řádu, jemuž jsou členky povinny bezpodmínečnou poslušností. Vstupem do řádu zbavují se řádové ošetřovatelky své svobodné vůle a stávají se povinnými úplně se podrobiti přáním a rozkazům řádu. Pokud řád sám disponuje řeholními sestrami, aniž ony mají právo někdy svoji vlastní vůli uplatňovati, nebo svoji pracovní silou podle své libovůle disponovati, nejde o smluvený poměr pracovní a není tedy pojistné povinnosti. Odměna v hotovosti a v naturaliích, poskytovaná sestrám městskou radou, jest jenom ekvivalent učiněný řádu jako takovému za jeho povinnost starati se o ošetřování nemocných, nikoli mzda vyplacená jednotlivým sestrám, které podle stanov řádu a podle svých slibů ani nesmí míti nějaký majetek, a netvoří tudíž zdroj výživy sester ve smyslu nemocenského zákona, poněvadž životní potřeby sestrám poskytuje kongregace ze svého celkového jmění.
O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podala okr. nemoc. pojišťovna v H., uvážil nss toto:
Již v nař. rozhodnutí bylo citováno ustanovení § 2 zák. č. 221/24, podle něhož jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. — Nezakládá pojistnou povinnost konání prací neb služeb samo o sobě, nýbrž jest vždy třeba, aby byly konány »na základě smluveného poměru služebního....«, t. j. jak nss konstantně judikuje, aby byly výronem závazku, plynoucího ze smlouvy služební (srov. na př. Boh. A 6480/27, 8649/30 a j.).
Ve smyslu tohoto ustanovení v dnešním sporu, jak se vymezil stanoviskem žal. úřadu, jen o to jde, zda milosrdné sestry kongregace sv. Františka, jež působí ve všeobecné veřejné nemocnici v H., konají zde práce ošetřovatelek na základě takovéhoto smluveného poměru služebního. Vyslovilť žal. úřad v nař. rozhodnutí, že řeholnice ty nemocenskému, starobnímu a invalidnímu pojištění podle cit. § 2 nepodléhají, a to proto, že tu chybí nezbytný předpoklad pojistné povinnosti podle této normy: konání služeb na základě smluveného poměru služebního. K tomuto úsudku došel žal. úřad především ze zjištění, jehož správnost stížnost nepopírá, že obec města H., jakožto majitelka obecního ústavu všeobecné veřejné nemocnice, nesjednala s jednotlivými milosrdnými sestrami-ošetřovatelkami smlouvy služební, a dále z úvahy, že jednotlivé sestry ošetřují nemocné z povinnosti jim uložené stanovami řádu a v důsledku slavnostního slibu, učiněného řádu, jemuž jsou povinny bezpodmínečnou poslušností, nemajíce práva nikdy svoji vlastní vůli uplatňovati nebo svojí pracovní silou podle své vůle disponovati.
Shora zmíněné zjištění také odpovídá znění smlouvy, kterou dne 29. července 1899 s městem H. uzavřela kongregace, jejímiž jsou uvedené milosrdné sestry-ošetřovatelky příslušnicemi, jejíž opis je ve spisech za-
47* ložen a jež ve svém záhlaví jest označena jako smlouva, uzavřená mezi městskou obcí H. na jedné straně a kongregací milosrdných sester III. řádu sv. Františka z mateřince v Opavě na druhé straně. Základní ustanovení této smlouvy jest obsaženo v bodě 3, v němž se praví, že kongregace se zavazuje poskytnouti prozatím k ošetřování nemocných čtyry schopné sestry, neschopně sestry vzíti zpět a nahraditi schopnými, a v bodě 8, jímž jest určeno, že kdyby se ukázala potřeba rozmnožiti počet sester jako ošetřovatelek, zavazuje se město zvýšiti počet čtyř o jeden nebo o více za těchže smluvních podmínek.
Z těchto ustanovení jde, že stranami smlouvy, která má za předmět vykonávání ošetřovatelské péče o nemocné v uvedené nemocnici, jest na jedné straně město H. jako majitel a správce nemocnice, na druhé straně kongregace zmíněných milosrdných sester. Jde pak také z oněch ustanovení, že uvedená kongregace vystupovala v tomto právním jednání jako samostatný subjekt, jenž jako takový vzal na sebe závazek opatřovati v nemocnici v určitém rozsahu péči o nemocné, a že také jen proti kongregaci jako subjektu uvedenou smlouvou se zavázavšímu mohlo by město uplatňovati nárok na plnění úkonů ošetřovatelské péče.
Na tom nic nemění, že v bodě 1 a 2 zmíněné smlouvy jsou obsaženy stipulace, textované v tom smyslu, že řádové sestry se zavazují ošetřovati v nemocnici svěřené jim nemocné bez rozdílu náboženství s křesťanskou láskou k bližnímu, a že se řádové sestry zavazují zachovávati se při ošetřování nemocných podle nařízení ordinujícího lékaře atd. Neboť, pokud se v ustanoveních těch mluví o řádových sestrách, jest míněno veškerenstvo řádových sester uvedené kongregace, tedy opět jen kongregace sama jako smluvní subjekt, jež vzala takto na sebe závazek prováděti svými příslušnicemi péči o nemocné způsobem, jak jest v bodě 1 a 2 stipulován. V bodě 4—7 smlouvy jest ovšem stanoveno, že město H. se zavazuje poskytovati sestrám z ústavní kuchyně plné zaopatření a každé sestře 12 zl. (což později bylo zvýšeno na 200 Kč), a dále vhodné ubytování a jiné různé potřeby, leč těmito závazky města, připjatými k osobám jednotlivých sester ošetřovatelek, není nikterak změněna podstata smlouvy, jíž závazek poskytovati ošetřovatelskou péči v nemocnici vzala na sebe vůči městu kongregace, nikoli jednotlivé její příslušnice.
Vystupuje-li takto podle obsahu této smlouvy jako samostatný subjekt, smlouvou zavázaný vůči městu jen kongregace, může na základě této smlouvy býti dovozován jen určitý právní poměr mezi městem a zmíněnou kongregací, nikoli mezi městem a osobami, jimiž kongregace svůj smluvní závazek vůči městu ve skutečnosti plní, jež ve smlouvě té ani individuelně označeny nejsou. Pokud tedy stížnost hledí dovoditi, že řeholné sestry-ošetřovatelky jsou na základě této smlouvy ve služebním poměru k městu H., zejména pak pokud tvrdí, že kongregace, uzavírajíc smlouvu, jednala jen jako prostřednice mezi obcí a ošetřovatelkami, vykládá si obsah smlouvy, jak právě bylo dovoženo, nesprávně.
K vývodům stížnosti se poznamenává, že zcela selhává poukaz na paralelu, kterou stížnost shledává mezi t. zv. kolektivní smlouvou a smlouvou uzavřenou kongregací v dnešním sporu. Při tak zvané smlouvě kolektivní sjednávají organisace zaměstnanců s organisacemi zaměstnavatelů pravidla, jimiž se bude říditi pracovní nebo služební poměr příslušníků jedné organisace v zaměstnání u příslušníků organisace druhé, vzejde-li mezi nimi služební nebo pracovní poměr, t. j. pravidla pro smlouvy služební, jež mezi jednotlivým zaměstnancem a jednotlivým zaměstnavatelem jako příslušníky zmíněných organisací budou individuelně uzavřeny. I kdyby bylo lze spatřovati ve smlouvě z 29. července 1899 sjednání pravidel pro ošetřovatelskou službu řeholnic k nemocnici, není srovnání to pro dnešní spor případné. Mohlo by totiž míti srovnání s kolektivními smlouvami význam jen tenkráte, kdyby bylo došlo s jednotlivými ošetřovatelkami k uzavření smluv služebních o ošetřovatelském zaměstnání v nemocnici, což právě žal. úřad popřel, zjistiv, že řeholnice ošetřují nemocné z povinnosti jim uložené stanovami řádu, v důsledku slavnostního slibu, učiněného řádu, jemuž jsou povinny bezpodmínečnou poslušností. Proti tomuto zjištění po stránce skutkové stížnost ničeho nenamítá, míní jen, že na ony ošetřovatelky nutno pohlížeti jako na zaměstnankyně města, ježto jsou výdělečně činné v postavení nesamostatném a pobírají pravidelně měsíční služební požitky. Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Předpokladem platné smlouvy, tedy i smlouvy služební, jest svobodný projev souhlasné vůle, tedy volné rozhodnutí smluvních stran (§ 861 a násl. o. z. o.). Zjistil-li však žal. úřad bez odporu stěžující si strany, že zmíněné práce ošetřovatelské řeholnice-ošetřovatelky nekonaly podle své vůle, nýbrž z vůle kongregace, v důsledku slavnostního slibu bezpodmínečné poslušnosti řádu, pak vyslovil podle hořejších úvah právem, že nešlo o konání prací na základě smluveného poměru služebního a popřel proto důsledně existenci pojistného poměru podle shora citovaného § 2.
Nejsou-li však řeholnice, ošetřující nemocné ve všeobecné veřejné nemocnici v H., pojištěním podle cit. paragrafu vůbec povinny, pak není zákonného předpokladu pro povinnost zúčastněné obce města H. platiti pojistné.

Citace:

č. 1205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 631-632.