NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Chudinství.

A. Ch. v historických zemích. I. Historický úvod. II. Právní prameny. III. Oprávněné chudinské subjekty. IV. Povinné subjekty chudinského zaopatření. V. Příjmy povinných subjektů. VI. Povaha a rozsah chudinského nároku a povinnosti. VII. Jinaké povinnosti obce oproti chudým. VIII. Splnění chudinské povinnosti. IX. Náhrada za splněnou chudinskou povinnost. X. Příslušnost ve věcech chudinských. XI. Řízení ve věcech chudinských. XII. Oprávnění obce oproti chudým. XIII. Chudinské nadace. XIV. Poměr ch. k jiným institucím zaopatřovacím. XV. Instituce souvislé s ch-m. XVI. Mezinárodní právo chudinské. — B. Ch. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
A. Chudinství v historických zemích.
I. Historický úvod. Ch. bylo v zemích historických původně institucí soukromou a nebylo až do konce XVIII. stol. státními zákony vůbec upraveno.
Úprava ch. státními zákony z konce XVIII. stol. pak měla svůj původ vlastně též z iniciativy soukromé, neboť jimi — a to jmenovitě dvor. dekretem ze dne 9. XI. 1782, s. z. p. sv. I., str. 252, gub. nař. ze dne 25. IV. 1785, s. z. p. sv. X., str. 459, dvor. dekretem ze dne 20. XI. 1785, s. z. p. sv. X., str. 507, a ze dne 12. II. 1786, s. z. p. sv. X., str. 502 — bylo důtklivě doporučeno zřízení farních ústavů chudinských podle vzoru těchto ústavů, které zřídil hrabě Bouquoy v r. 1779 na svých českých panstvích a jež se za tehdejších poměrů velmi dobře osvědčily.
Farní ústavy chudinské byly však, jelikož zřízení jejich bylo pouze doporučeno a nikoliv nařízeno, institucemi dobrovolnými a nikoliv zákonnými.
Stav tento potrval až do poloviny XIX. stol., kdy následkem změněných poměrů shledána byla potřeba upraviti ch. vůbec zákony státními a dáti mu pevný základ.
V příčině této obsahoval již § 22 prozat. ob. zř. zák. č. 170/1849 ř. z. ustanovení, že příslušníci obce mají právní nárok na „zaopatření podle dokázané potřeby“.
Přesnější ustanovení bylo pak obsaženo v čl. V. ř. zák. ob. č. 18/1862 ř. z., podle něhož přísluší obci v působnosti samostatné pečovati o chudé a o obecní ústavy dobročinné, kteréžto ustanovení bylo pak pojato do obecních zřízení čes., mor. a slez.
V souhlase s tím byla provedena přesná úprava ch. v §§ 22—31 a 44 dom. zák. č. 105/1863 ř. z., v Čechách mimo to chud. zák. č. 59/1868 čes. z. z.
V důsledku těchto nových ustanovení přestala existenční oprávněnost farních (též konkretálních) ústavů chudinských, jichž jmění kromě nadací bylo v Čechách podle místodrž. nař. č. 3/1854 čes. z. z. rozděleno mezi obce a jež ve Slezsku byly zák. č. 5/1870 slez. z. z. výslovně zrušeny. Zůstaly tedy farní ústavy chudinské zachovány pouze na Moravě, nemajíce však nyní vzhledem k chudinské povinnosti obcí více svého dřívějšího významu.
Tato zákonná úprava ch. je pak v platnosti dosud. Ustanovil sice § 20 zák. č. 76/1919 Sb., že širší sbory samosprávné, po případě státní správa, mají převzíti správu chudinskou a ústavy dobročinné, avšak ustanovení toto vydané vzhledem ke značným chudinským břemenům obce, jmenovitě po světové válce, tížícím nebylo provedeno a nemá již platnosti, poněvadž lhůta k provedení jeho v § 21 cit. zák. daná byla pouze do konce r. 1921 prodloužena.
Novými zákony sociálními, o jejichž poměru k ch. bude řeč v kapitole XIV., bylo částečně již a bude v ještě větším rozsahu chudinské břemeno obce v první řadě tížící ulehčeno, avšak se strany druhé bylo břemeno toto opět značně ztíženo ustanovením § 21 zák. č. 77/1927 Sb., podle něhož obce jsou povinny přispívati na ošetřovací útraty ve veřejných nemocnicích, porodnicích a ústavech pro choromyslné za svoje chudé příslušníky, o čemž viz v kap. VI.
II. Právní prameny. V historických zemích jsou platnými zákony ve věcech chudinských: Chudinství.
1. dom. zák. ze dne 3. XII. 1863, č. 105 ř. z., a to §§ 22—31, 38, 39 a 44;
2. § 28, č. 8, zák. ze dne 16. IV. 1864, č. 7 čes. z. z., § 27, č. 8, zák. ze dne 15. III. 1864, č. 5 mor. z. z., a § 27, č. 8, zák. ze dne 15. XI. 1863, č. 17 slez. z. z. (ob. zř.);
3. § 17 zák. ze dne 13. VII. 1922, č. 236 Sb., jímž se ustanovení zák. z 15. IV. 1920, č. 332 Sb., o převzetí zdravotně-policejní působnosti státem doplňují a částečně v účinnost uvádějí;
4. § 21 zák. ze dne 15. VI. 1927, č. 77 Sb., o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy;
5. pouze v Čechách chud. zák. ze dne 3. XII. 1868, č. 59 čes. z. z., jehož § 21 byl změněn zák. ze dne 13. V. 1896, č. 46 čes. z. z.
Mimochodem se zde uvádí, že čes. chud. zák. č. 59/1868 čes. z. z. obsahuje ustanovení odchylující se značně od ustanovení dom. zák. z r. 1863, a to jmenovitě v § 35, jemuž praksí čes. zemského výboru schválené judikaturou víd. správního soudu (Budw. 3814, A 1701 a A 7021) byl dán výklad, že nadřízené samosprávné úřady jsou oprávněny zakročovati ve věcech chudinských z moci úřední a že obec nemůže namítati zmeškání stížnosti, což je značnou odchylkou od ustanovení § 44, odst. 2., dom. zák. č. 105/1863 ř. z., dále ustanovení § 12, odst. 3., čes. zák. chud., podle něhož české obce jsou povinny hraditi za své chudé příslušníky náklady pohřební, kteréžto ustanovení v dom. zák. z r. 1863 není obsaženo.
III. Oprávněné chudinské subjekty. Těmito jsou: 1. příslušník obce, 2. bezdomovec, 3. přespolní.
1. Podmínky chudinského nároku příslušníka obce jsou: domovské právo, chudoba, neschopnost k výdělku, nedostatek osob (fysických i právnických) povinných k zaopatření. Pouze u jedné kategorie příslušníků nemusejí tu býti všecky tyto podmínky, nýbrž pouze domovské právo a (místo chudoby) nemajetnost, totiž u bývalých měšťanů, kterým jsou podle § 3 zák. č. 304/1920 Sb. do dožití ponechány nadále užitky z obecních ústavů a fondů, jakož i nadací až do účinnosti cit. zák. vyhrazených měšťanům.
a) Pokud jde o domovské právo, není třeba výkladu a poukazuje se na příslušnou stať. Pouze se uvádí, že jest nutno rozhodnutí ve věcech chudinských položiti za základ pravoplatné rozhodnutí o právu domovském, pokud nebylo snad obnovou řízení odstraněno (Budw. A 7519).
b) Za chudého dlužno považovati toho, kdo nemá ani majetku ani příjmu a nemůže sám sebe zaopatřovati. Podle toho pouze jmění k úhradě nutného zaopatření postačitelné neb takový příjem na př. výminek, užívání úroků z určitého kapitálu, právo požívací, zbavuje, jsou-li tu ostatní podmínky, obec povinnosti zaopatřovací (Budw. A 2847), třebas toto jmění stačí k zaopatření pouze na obmezenou kratší dobu (Budw. 9233). Při tom není třeba, aby tomu, kdo se o chudinskou podporu uchází, byl, jak se to v některých obcích jmenovitě pro vydávání léků praktikuje, předem přiznán nárok na chudinské zaopatření, a nelze za chudého považovati teprve toho, kdo se stal účastným chudinského zaopatření (Boh. adm. 3217).
c) Další podmínkou chudinského nároku příslušníka obce je nemožnost zjednati si dostatečnou obživu, t. j. buď úplná neb aspoň částečná neschopnost k výdělku (Budw. A 8894 a A 9358) aneb nemožnost zjednati si výdělek nebo nedostatečnost výdělku, t. j. nestačí-li výdělek prací získaný k zaopatření nutné obživy žadatelovy (Budw. A 2041) neb jeho rodiny (Budw. A 9169). Může-li si však žadatel zaopatřiti nutnou obživu třebas se značnou námahou, nemá nároku na chudinské zaopatření (Budw. 6039). Rovněž nemá nároku ten, kdo se domáhá pro sebe chudinského zaopatření, aby tím zjednal obživu rodičům k výdělku neschopným, kteří mají samostatný nárok na chudinské zaopatření (Budw. A 544), stejně jako se strany druhé není obec povinna převzíti samostatně do úplného zaopatření dítě, jehož otec by se zdráhal je vzhledem k svému nepostačujícímu výdělku zaopatřovati (Budw. 14050). Přirozeně musí nesporně býti zjištěno, že žadatel je buď úplně neb aspoň částečně k výdělku neschopný, aby jeho nárok byl po právu (Budw. A 544).
d) Konečně jest podmínkou chudinského nároku příslušníka obce podle § 23 dom. zák. z r. 1863 nedostatek osob (fysických i právnických), povinných jej podle práva občanského neb jiných zákonů zaopatřiti. Takovýmito osobami jsou podle obč. zák: podle § 91 manžel oproti manželce, podle § 141 otec oproti manželským dětem, podle § 143 matka oproti manželským dětem, příp. prarodiče oproti vnukům, podle § 150 otec oproti dětem ze jmění jim třetí osobou daného, podle § 154 manželské děti oproti rodičům, podle § 166 rodiče oproti nemanželským dětem, Chudinství.
podle § 167 otec oproti matce nemanželského dítěte, podle § 171 otcovi dědicové oproti nemanželským dětem, podle § 691 pozůstalost oproti tomu, jemuž bylo odkázáno zaopatření, podle § 795 pozůstalost oproti nepominutelnému dědici, i když byl vyloučen z povinného dílu, podle § 947 obdarovaný oproti zchudlému dárci, podle § 950 obdarovaný oproti tomu, kdo má nárok na výživu, podle § 1295 škůdce oproti poškozenému, podle §§ 1325 a 1326 ten, kdo poškodí někoho na těle, oproti poškozenému, podle § 1327 ten, kdo přivodí smrt něčí, oproti těm, o jejichž výživu se měl usmrcený starati.
U některých z těchto osob, u nichž se ovšem vždy předpokládá, že mají více než na obživu nutnou pro vlastní existenci a že zaopatřením nepoškodí své vlastní existence (Budw. 7341, A 2847 a A 7520), trvá povinnost tato bez časového obmezení, kdežto u jiných (na př. podle § 167) je povinnost časově obmezena.
Výslovně se uvádí, že osobami povinnými k zaopatření nejsou ani sourozenci, ani osoby sešvakřené (Budw. A 1930).
Dále jsou podle občanského práva případně povinny určitou osobu zaopatřiti železnice podle zák. č. 27/1869 a 147/1902 ř. z. o ručení železnic za škodu a majitelé automobilů podle zák. č. 162/1908 ř. z. o ručení za škodu z provozování automobilů.
Podle § 23 dom. zák. má příslušník obce nárok na chudinské zaopatření dále tehdy, nejsou-li tu osoby jiné povinné jej zaopatřiti také ani podle jiných zákonů. Zákony těmito jsou jmenovitě zákony sociální a pojednáme o poměru institucí podle těchto zákonů založených v kapitole XIV.; tolik však stůjž již zde, že ustanovení § 23 dom. zák., podle něhož jest obec povinna opatřovati chudé své pouze, pokud k tomu nejsou ani jiné osoby podle jiných zákonů než podle občanského práva zavázány, v této všeobecnosti neplatí, jak uvidíme v kap. XIV., nýbrž že nutno zkoumati poměr každé jednotlivé instituce k ch. podle zákona pro ni platného.
Podmínkou chudinského nároku příslušníka obce není však, jelikož žádný zákon tak neustanovuje pobyt v obci (Budw. A 4167).
Sporno by mohlo býti, nevylučuje-li dobročinnost soukromá chudinský nárok příslušníka obce a jsou také někteří (na př. Mischler: „Armenpflege“ v Österreichisches Staatswörterbuch, 2. vyd., I. sv., str. 326) názoru, že ano. Avšak názoru tomuto je jednak na překážku přesné znění § 23, odst. I., dom. zák. z r. 1863, podle něhož je chudinský nárok příslušníka obce vyloučen pouze tehdy, jsou-li tu jiné osoby zavázané buď podle občanského práva nebo podle jiných zákonů ho zaopatřiti, jednak jde soukromá dobročinnost sotva tak daleko, aby někomu poskytla úplného zaopatření.
2. Další osobou mající nárok chudinský jest bezdomovec, jenž podle § 18 dom. zák. z r. 1863 má totéž postavení jako příslušník obce (Budw. 607). Že při tom musí jíti o vlastního bezdomovce, t. j. o osobu jakožto takový výrokem správního úřadu obci přikázanou, jest samozřejmé a nestačí tudíž pouhý spor o právo domovské osoby této.
Co se týká podmínek nároku bezdomovcova, jsou tyto podle § 18, odst. I., dom. zák. z r. 1863 tytéž, jako u příslušníka obce.
3. Nárok na chudinské zaopatření, ovšem nikoliv úplné, nýbrž pouze, jak později uvidíme, obmezené a dočasné, má dále proti obci pobytu přespolní podle §§ 28 a 29 dom. zák. z r. 1863. Případy, kdy nastává povinnost obce pobytu — a že jde o povinnost, nikoliv o pouhou blahovůli oproti přespolnímu, vyplývá z přesného znění § 28 („obec nemůže . . . . odepříti pomoci potřebné“) a § 29 („povinna jest obec“) — jsou tyto:
a) Podle § 28 dom. zák. z r. 1863 nemůže obec přespolnímu chudému v případě náhlé potřeby odepříti pomoci potřebné. Musí tedy jíti o přespolního chudého a tu býti okamžitá potřeba, t. j. taková, jejíž ukojení nepřipouští odkladu (Budw. 614), na př. nedostatek prostředků k obživě (Budw. A 11095), nedostatek obuvi, nedostatek prostředků na cestu, nemoc matčina, jejíž dítě manžel nemůže opatrovati (Budw. 14050), zanedbá-li osoba podle soukromoprávního ujednání k zaopatření povinná svou povinnost (Budw. 6077), byl-li nevyhojitelný nemocný správou nemocnice předán obci (Budw. A 3207), nekonají-li povinnosti své osoby podle občanského práva k zaopatření povinné (Budw. A 172, 206 a 5519). Kromě toho musí podpora býti skutečně nutná, t. j. taková, že by obec domovská sama byla povinna ji poskytnouti (Budw. 14050).
b) Podle § 29 dom. zák. z r. 1863 jest obec povinna opatrovati chudé přespolní, kteří v obvodu obce onemocní, tak dlouho, až bez újmy zdraví svého a zdraví jiných mohou býti z opatrování propuštěni. Má Chudinství.
tedy nárok na opatrování proti obci pobytu přespolní chudý, jenž v obvodu obce onemocní.
Nárok přespolního chudého není ani v případě a) ani v případě b) závislý na předložení průkazních listin, jimiž by se domovská příslušnost jeho přesně prokázala (Budw. A 3950).
Výslovně se uvádí, že má nárok oproti obci pobytu pouze státní občan a ne cizozemec, neboť pouze za svého příslušníka, tedy čsl. občana, je obec domovská povinna k náhradě.
IV. Povinné subjekty chudinského zaopatření. Takovýmto subjektem v první řadě a tudíž hlavním nositelem chudinského zaopatření je obec, kdežto případy, kdy jiná korporace má tuto povinnost, jsou výjimečné.
Pro všecky případy pak, kdy povinnost zaopatřiti chudého stíhá obec, platí vzhledem k tomu, že právo domovské v obci se vztahuje na celý obvod obce, podle přesného znění § 3, odst. I., dom. zák. z r. 1863, s nímž § 3 a § 34, odst. I., čes. zák. chud. z r. 1868 souhlasí, že chudinské břemeno postihuje celou obec politickou či místní (Budw. 4414) a nikoliv část její, ani osadu, ani katastrální obec k ní patřící (Budw. 356 a A 3514), třebas byly dříve obcemi samostatnými. Má-li osada neb katastrální obec svůj vlastní fond chudinský, nepostihuje jí ani v tomto případě břemeno chudinské, nýbrž ona přispívá z výnosu jeho obci místní k břemenům chudinského zaopatření (Budw. 725). Tato povinnost místní obce nemůže pak úmluvou zastupitelstev jednotlivých osad býti na úkor oprávněných osob ani zrušena ani obmezena (Budw. 4414 a 7592) a není úmluva taková, odporujíc § 3, odst. I., dom. zák. z r. 1863, právně platná (Budw. 997 a A 3514).
Povinnost k chudinskému zaopatření je jednak přímá, t. j. povinný subjekt hradí ze svých prostředků náklad na chudinské zaopatření osoby, o niž jde, jednak nepřímá, při níž povinný subjekt nehradí ze svého náklad na chudinské zaopatření určité osoby, nýbrž přispívá subjektu přímo povinnému k úhradě celkového nákladu chudinského, konečně výpomocná (obce pobytu proti přespolnímu).
1. Subjekty přímo povinnými jsou:
a) obec domovská podle § 22, odst. II., dom. zák. z r. 1863 a § 3 čes. zák. chud. Tuto obec domovskou domovským listem aneb pravoplatným rozhodnutím označenou nutno považovati za povinnou k chudinskému zaopatření tak dlouho, až je domovský list pravoplatným výrokem příslušného úřadu prohlášen za neplatný (Budw. A 287) aneb až (v případě druhém) novým rozhodnutím po obnově řízení vydaným a právní moci nabyvším jest jiná obec prohlášena za obec domovskou (Budw. A 7519). Povinnost obce domovské, u níž žádný z těchto případů nenastal, trvá pak vůbec dotud, pokud má osoba, o niž jde, právo domovské v obci, avšak v případě tom, že byl podle zák. č. 222/1896 ř. z. (dom. nov.) vznesen nárok na udělení domovského práva určité osobě na základě desetiletého pobytu v obci, postihuje povinnost podporovati osobu, o jejíž právo domovské jde, její dosavadní obec domovskou ode dne, kdy byl uvedený nárok vznesen, až do pravoplatného rozhodnutí o právu domovském, pouze s výhradou postihu proti nové obci domovské (Budw. A 10127), neboť podle konstantní prakse víd. správního soudu (Budw. A 2936, A 4695, A 5021 a j.) jdou účinky vydržení práva domovského ode dne podání žádosti.
b) Dále má přímou povinnost k chudinskému zaopatření obec bezdomovce podle §§ 18 a 22 dom. zák. a to podle § 27 a contr. v případě tom, že byl bezdomovec obci této přikázán podle § 19, č. 2, dom. zák. z r. 1863 (Budw. 607).
c) Podle § 27, odst. I., dom. zák. z r. 1863 mají přímou povinnost zaopatřiti bezdomovce, jenž byl podle § 19, č. 1, dom. zák. obci přikázán, všechny obce toho okresu, z něhož byl dostaven a do něhož byl vpočítán.
d) Také země má přímou povinnost zaopatřovati chudé a to těchto osob:
α) bezdomovce, jenž byl podle § 19, č. 3, dom. zák. přikázán některé obci proto, že se narodil ve veřejné porodnici ležící v obci (§ 27, odst. II., dom. zák.);
β) osob příslušných do některé obce v zemi, jež jsou ošetřovány v zemských veř. porodnicích a ústavech pro choromyslné podle zák. č. 22/1864 ř. z., v nalezincích podle zák. č. 15/1868 ř. z. a ve všeob. veř. nemocnicích, v Čechách podle zák. č. 19/1888 čes. z. z., jestliže léčebné za ně jest nedobytné (podle § 21 zák. č. 77/1927 Sb. co do osob ošetřovaných v porodnicích, ústavech pro choromyslné a nemocnicích za přispění obcí domovských);
γ) sirotků a zanedbaných a opuštěných dětí podporovaných ze zemského sirotčího fondu podle § 2 zák. č. 373/1922 Sb. v zemích české i moravsko-slezské. Chudinství.
e) Konečně má také přímou povinnost chudinskou, ovšem pouze částečnou, stát, neboť podle § 5, lit. b, zák. č. 332/1920 Sb. a podle § 26 vlád. nař. č. 24/1923 Sb. jsou obecní a obvodní lékaři, kteří jsou státními zaměstnanci, povinni léčiti chudé bezplatně.
2. Nepřímou povinnost chudinskou mají v Čechách:
a) podle § 25 čes. chud. zák. okres, jenž jest povinen přispěti obci ztížené příliš značně chudinským břemenem, a
b) podle § 26 čes. chud. zák. země, jež jest povinna přispěti okresu k úhradě chudinského břemene, jej podle § 25 cit. zák. přílišně postihujícího.
Podle dat uveřejněných ve sv. 19 čsl. statistiky „Veřejné chudinství v republice Československé v r. 1921“ přispívaly však, patrně na základě nekodifikovaného usnesení zemských sněmů, též země moravská i slezská obcím na úhradu ch., avšak ani v Čechách, kde obce a okresy mají právní nárok na příspěvky, ani na Moravě a ve Slezsku nebyly příspěvky vydatné (v Čechách při celkovém nákladu chudinském ve větších obcích 24494381 Kč činily příspěvky okresů a země [hl. městě Praze] 353098 Kč a na Moravě při nákladu 14422335 Kč činily příspěvky země pouze 54770 Kč a ve Slezsku při nákladu 2146761 Kč dokonce pouze 2192 Kč).
Co se týká farních ústavů chudinských dosud na Moravě jsoucích, je zajisté nepochybno, že obce moravské nejsou, jelikož povinnost zaopatřiti chudé přešla ze zákona na ně, povinny, používati při výkonu této povinnosti farních ústavů chudinských (Budw. 7195) a jsou tyto pak nesporně povinny odváděti výnos svého jmění obcím pro jejich chudinské fondy a mají pak nepřímou povinnost chudinskou.
3. Výpomocnou povinnost chudinskou má obec pobytu oproti přespolnímu v případech uvedených v §§ 28 a 29 dom. zák., tedy v případech, kdy potřeba jest neodkladná a pomoc obce domovské neb obce bezdomovce by byla opozděná. Tu nastupuje obec pobytu na místo obce domovské, na níž aneb na osobách povinných zaopatřiti osobu, o niž jde, jest pak oprávněna žádati náhradu. Výslovně se uvádí, že povinnost tuto uvedenou má a může náhradu požadovati pouze obec pobytu a nikoliv obec, v níž chudý nemá pobytu (na př. obec, v níž sice trvale bydlí, avšak v případech shora uvedených nepobývá (Budw. A 9086).
Ze znění §§ 28 a 29 dom. zák. jde zřejmě najevo, že chudinská povinnost obce pobytu oproti přespolnímu je pouze přechodná, takže obec pobytu smí přespolnímu poskytnouti pouze přechodnou pomoc a nikoliv trvalé chudinské zaopatření, a že v případě, kdy obec domovská činí nárok, aby osoby jinak povinné se staraly o osobu, o niž jde, není obec pobytu povinna zaopatřovati tohoto přespolního až do vyřízení zmíněného nároku (Budw. 12409).
Povinnosti své oproti přespolnímu nesmí se obec zhostiti na př. tím, že mu dá na cestu do nejbližší obce ani tím, že, nedbajíc zákonů o postrku, osobu, jejíž domovskou příslušnost nelze zjistiti, dopraví do jiné obce (Budw. A 3326). Do domovské obce pak se smí chudý dopraviti bez předběžného oznámení obci domovské pouze tehdy, je-li jiné opatření vyloučeno (Budw. A 10656); povinna k tomu však obec pobytu není (Budw. A 7621 a A 11140), ač nejde-li o chudého nemocného v Čechách, kde povinnost tato je uložena obcím míst. vyhl. č. 13/1895 čes. z. z.
Konečně se uvádí, že povinnost pohřbíti chudého postihuje obec pobytu jakožto úkon zdravotní policie a ne úkon chudinský; povinnost českých obcí, náklad s tím spojený obci pobytu hraditi, je ovšem úkonem chudinským.
V. Příjmy povinných subjektů. Jak v předcházející kapitole bylo vylíčeno, jsou povinnými subjekty chudinského zaopatření kromě obcí též okres, země a stát. Z těchto pak nemají žádných zvláštních samostatných příjmů k úhradě ch. ani okres ani stát, avšak takovýto zvláštní příjem má země, jíž se podle zák. č. 373/1922 Sb. přidělují části správních přebytků hromadných sirotčích pokladen k ošetřování a vychovávání chudých sirotků a zanedbaných a opuštěných dítek. Přirozeně nemůže však obec postrádati samostatných příjmů k úhradě nákladů chudinských a to proto, že kmenové jmění chudinského fondu (chudinské pokladny, ústavu chudých) je zpravidla tak nepatrné, že výnos jeho zdaleka nepostačuje.
Co se týká chudinského fondu samotného, má pouze čes. chud. zák. č. 59/1868 čes. z. z. podrobnější předpisy o něm a to v § 17 o správě základního jmění a nakládání s ním, v § 19 o přeměně, zcizení a trvalém zavadění tohoto základního jmění, ke kterýmžto jednáním je třeba přivolení okresního zastupitelstva (nyní podle § 99 zák. č. 125/1927 Sb. okresního výboru) a u Chudinství.
měst statutárních podle téhož paragrafu zemského výboru, a v § 20 o tom, že základnímu jmění připadá třetina chudých z pozůstalosti osob duchovních.
Podle dvor. dekretu z 18. VII. 1772, č. 1417 sb. zák. Marie Terezie, připadá totiž z pozůstalosti světských duchovních, kteří zemřeli bez poslední vůle, a měli církevní obročí, třetina kostelu, třetina chudým a třetina příbuzným k dědictví podle zákona povolaným, podle dvor. dekretu ze 17. IX. 1807, s. z. p. sv. 29., č. 37, pak z pozůstalosti ab intestato světských duchovních, kteří neměli obročí (administrátoři, provisoři, kooperátoři), dále duchovních ustanovených u světských úřadů a pouhých výpomocných kněží, třetina chudým a dvě třetiny příbuzným. Jsou-li pak tito příbuzní sami chudí, připadá jim podle dvor. dekretu z 6. II. 1792, s. z. s. č. 259, také třetina chudých, a jsou-li pouze někteří z nich chudí, připadá jim podle dekretu dvor. kanc. z 16. IX. 1824, s. z. s. č. 2040, z této třetiny pouze tolik, nač by měli nárok podle zákonné posloupnosti, kdežto zbytek připadne chudým. Podle dvor. dekretu ze 17. IX. 1807, s. z. p. sv. 29., č. 37, připadá třetina chudých, případně zbytek její ústavu chudých obce, jíž připadá třetina pro kostel určená, a není-li této, ústavu chudých obce, v níž zůstavitel zemřel.
V posledním případě není sporu o tom, které obci připadá třetina chudých, ale jinak se má věc při pozůstalosti ab intestato duchovního, jenž měl obročí. Cit. dvor. dekrety z r. 1792 a 1807 ustanovují totiž, že v tomto případě třetina chudých připadá ústavu chudých obce, kam patří třetina kostelní; třetina chudých připadala tedy nesporně v době, kdy byly pouze farní ústavy chudinské, tomu farnímu ústavu chudinskému, jenž byl při faře, jejímuž kostelu připadla třetina kostelní. Pro dobu, kdy není více farních ústavů chudinských (v Čechách a býv. Slezsku) a kdy farní ústavy chudinské ještě jsoucí (na Moravě) nemají více nároku na příjmy určené zákonně pro chudé (Budw. 7195), může býti sporno, připadá-li třetina chudých místní obci, v níž se nalézá kostel, jemuž připadá třetina kostelní, aneb všem místním obcím, případně též částem místních obcí, jež dohromady tvoří obec farní. Mischler v čl. „Armenpflege“ v „Österreichisches Staatswörterbuch“, 2. vyd., sv. I., str. 338, vyslovuje se jediný a podle našeho soudu právem pro názor druhý, odvolávaje se ovšem na cit. dvor. dekret z r. 1792.
Též konkurence příbuzných s obcí na třetinu chudých může zavdati podnět ke sporům. Otázku, kdy třetina chudých má připadnouti úplně neb částečně příbuzným, nemohou zajisté politické úřady, k tomu podle dvor. dekretu ze 23. VIII. 1799, s. z. s. č. 475, příslušné, řešiti podle volného uvážení, nýbrž podle výsledků vlastního šetření, lze-li příbuzného vzhledem k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům považovati za chudého (plen. nález víd. správ. soudu ze dne 17. X. 1881, č. 1362, Budw. 1791, 3655 a A 1676). Za takového chudého lze podle cit. dvor. dekretu z r. 1792 a dekretu dvor. kanc. z r. 1824 považovati toho, kdo nemaje jmění buď vlastní činností neb jinakými podporami opatřuje pouze nuznou výživu sobě a příslušníkům svým (Budw. A 7216), a nemá tudíž na třetinu chudých práva na př. majitel nemovitého majetku ani vdova s vdovským platem (Budw. 1341), výminkář (Budw. 3655), majitel polností, cestář a majitel domku, ani řemeslník (Budw. 3655). Pro posouzení otázky, jsou-li příbuzní kněze chudí, jsou pak nesporně rozhodny okolnosti v době úmrtí resp. přikázání podílu na třetině chudých (Budw. A 1676), a nelze považovati za správný názor (Budw. A 7216), že nutno vzíti zřetel na třetinu příbuzných neb část její příbuznému již připadlou, neboť takovýmto výkladem zákona by byl tento vlastně přiveden ad absurdum.
Běžnými příjmy chudinského fondu, sloužícími přímo k podporování chudých, o nichž obsahuje ustanovení opět pouze čes. zák. chud. č. 59/1868 čes. z. z. v § 21, jsou kromě výnosu kmenového jmění fondu:
1. chudinské procento, o čemž viz pod tímto heslem;
2. pokuty, a to především pokuty uložené soudy pro přečiny a přestupky podle trestního zák. č. 117/1852 ř. z. a zákonů jej doplňujících (na př. zák. č. 8/1863 ř. z.) nebo zákonů jiných, v nichž je buď výslovně uvedeno, že pokuty připadají fondu chudých obce, ve které byl přečin neb přestupek spáchán (na př. podle § 44 zbroj. pat. č. 223/1852 ř. z.) aneb, což je skoro pravidlem, není vůbec uvedeno, kam jdou pokuty (na př. podle tisk. zák. č. 6/1863 ř. z., spolk. zák. č. 134/1867 ř. z., shromažď. zák. č. 135/1867 ř. z.). Dále plynou do chudinského fondu pokuty, uložené úřady politickými, je-li tak v příslušných zákonech výslovně ustanoveno (na př. v § 44 zbroj. pat. č. 223/1852 ř. z., v čl. VI. zák. o mírách a vahách č. 16/1872 ř. z., v § 39 zák. o privilejích Chudinství.
č. 184/1852 ř. z., v § 43 čes. zák. o myslivosti č. 49/1866 čes. z. z.), a pokuty, uložené orgány obecními, je-li tak výslovně ustanoveno (na př. v § 16 čes. zák. o mýtech č. 39/1867 čes. z. z. co do některých přestupků, v § 16 čes. řádu policie silniční č. 47/1866 čes. z. z., v § 42 čes. čel. řádu č. 11/1866 čes. z. z., v § 129 čes. stav. řádu č. 5/1889 čes. z. z.).
3. Mezi běžné příjmy chudinského fondu patří dále výtěžek z prodeje zboží, věcí prodejných a nářadí prohlášených za propadlé pro přečin neb přestupek trestního zákona podle § 241 trest. zák. č. 117/1852 ř. z., dále pro trestné činy podle jiných zákonů, na př. podle § 46 zbroj. pat. č. 223/1852 ř. z., jenž výslovně ustanovuje, že výtěžek plyne do chudinského fondu.
4. Do pokladny chudinského fondu plynou dále jakožto běžný příjem podle některých zákonů pořádkové pokuty na př. podle § 12 obch. zák. č. 1/1863 ř. z., podle § 87 zák. o výdělkových a hospodářských společenstvech č. 70/1873 ř. z., podle § 49 zák. o veřejných skladištích č. 64/1889 ř. z., podle § 84 c, obch. zák. ve znění zák. o sensálech č. 68/1875 ř. z. a i disciplinární pokuty uložené sensálům podle téhož paragrafu obch. zák.
5. Do pokladny ústavu chudých plynou též dávky určené výslovně k podporování chudých, o nichž se zmiňuje též § 22 čes. zák. chud. Všeobecná je tu pouze jedna dávka a to dávka za prodloužení policejní hodiny podle min. nař. č. 62/1855 ř. z. (vydaného na základě zmocnění panovníkova a majícího tedy moc zákona), podle něhož dlužno za individuelní prodloužení policejní hodiny v hostincích, výčepech a kavárnách platiti obci pro chudinský fond zvláštní poplatek.
Jinak se poměry v zemích historických různí.
Pro Čechy ustanovil totiž § 22 čes. zák. chud., že obec může na základě § 89 čes. ob. zř. vybírati pro fond chudinský poplatky a dávky za některá povolení od obecního úřadu udělená, na př. za propůjčení práva domovského nebo měšťanského atd., jakož i při slavnostech a jiných příčinách obecního života. Tento paragraf nemá však dnes praktického významu, neboť § 89 čes. ob. zř. byl zrušen fin. nov. ob. zák. č. 329/1921 Sb., poplatek za udělení práva domovského plyne do obecní pokladny a právo měšťanské bylo zák. č. 304/1920 Sb. zrušeno. Je tedy pochybno, lze-li v Čechách vybírati pro chudinský fond dávku za povolení ke konání tanečních zábav, kterou bylo ještě za platnosti zák. č. 97/1899 čes. z. z. (jímž byl změněn § 89 čes. ob. zř.) možno vybírati, nešlo-li o dávku novou.
Na Moravě resp. v moravské části země moravskoslezské pak snad platí dosud gub. cirk. z 20. VII. 1827, s. z. pr. č. 103, podle něhož taxy za povolení k odbývání plesů a tanečních zábav, jakož i vůbec taxy za povolení veřejných zábav plynou do místního fondu chudinského.
Ve Slezsku resp. ve slezské části země moravskoslezské pak platí dosud zák. č. 27/1913 slez. z. z., podle něhož se vybírá ve prospěch místního fondu chudých poplatek za povolení taneční zábavy do určité výše podle zákona, přes ni opět do určité výše pak s povolením zemského výboru.
Tamtéž platí dále zák. č. 27/1896 slez. z. z., podle něhož mohou s povolením zemského výboru obce dříve slezské ve prospěch místního fondu chudinského vybírati dávku z kol (velocipedů).
6. K běžným příjmům chudinského fondu patří dále dobrovolné příspěvky, o něž se mají podle § 23 čes. chud. zák. obecní zastupitelstva přičiňovati.
7. Nestačí-li příjmy chudinského fondu na zaopatření chudých, jest obec jakožto hlavní faktor ch. povinna ze svých důchodů hraditi to, co se nedostává, a je tedy běžným příjmem fondu chudinského v tomto případě, jenž je s výjimkami velice vzácným pravidlem, též dotace obce.
8. Podle § 22, odst. III., dom. zák. bylo zastupitelstvu zemskému vyhrazeno, aby učinilo opatření, jímž by se obcím ulehčilo opatřování chudých, jim zákonem za povinnost uložené. Tohoto zmocnění použil však pouze sněm král. Českého ustanoviv v § 25 chud. zák. subsidiární povinnost zastupitelských okresů zapraviti neuhrazenou potřebu chudinskou v obcích, které by byly chudinským břemenem nadmíru zatíženy a může tedy v Čechách k běžným příjmům chudinského fondu býti připočten příspěvek okresu; jak bylo již shora v kap. IV. pod. č. 2 uvedeno, vyplácely též země moravská a slezská obcím takovýtéž příspěvek, ale obce nemají, jelikož není žádného zákonného ustanovení, právního nároku na příspěvek.
9. Konečně patří k běžným příjmům fondu chudinského náhrady, které jsou dvojího druhu. První jsou náhrady, o nichž obec předem ví, že je může podle zákona požadovati a to určitou částkou na domovské obci přespolního podle §§ 28 a 29 dom. zák., Chudinství.
případně na nové obci domovské, na těch, kteří jsou podle občanského práva neb jiných zákonů povinni určitou osobu zaopatřovati, podle týchž paragrafů, na obcích okresu podle § 27, odst. I., dom. zák. a na zemi podle § 27, odst. II., dom. zák. Druhého druhu jsou takové náhrady, které nemůže požadovati obec určitou částkou, jejíž výše je předem vydáním jejím určena, nýbrž částkou, jež se zjistí teprve tehdy, až nastane případ náhrady; sem patří náhrada podle § 15 čes. zák. chud. O náhradách těchto bude podrobněji pojednáno v kap. IX.
VI. Povaha a rozsah chudinského nároku a povinnosti.
A. Povaha nároku. I. Nárok oprávněné osoby na chudinské zaopatření je podle §§ 23 a 24 dom. zák. nesporně subjektivním právem tak dalece, že oprávněná osoba má právní nárok na chudinskou podporu vůbec, takže může jej, byl-li nárok vůbec zamítnut, přivésti k platnosti též stížností k nejvyššímu správnímu soudu; jelikož však podle § 25, odst. II., dom. zák. chudý nemůže žádati, aby se mu dávala pomoc určitého způsobu, nemůže si stěžovati k n. s. s. do určitého způsobu chudinského zaopatření, ač si může podle § 44 dom. zák. stěžovati do něho v pravidelném postupu stolic.
II. Povinnost obce proti příslušníku i proti bezdomovci jest primérní, t. j. obec nemůže, jmenovitě při náhlé potřebě, odepříti podporu odvolávajíc se na to, že jsou tu jiné osoby povinné žadatele zaopatřiti, nýbrž musí mu podporu dáti i tehdy, odepřou-li osoby tyto vůbec žadatele zaopatřiti neb nekonají-li svých povinností — ovšem s výhradou postihu (Budw. 539, 3412, 3904 a A 11455, Boh. adm. 1020).
Rovněž jest primérní povinnost obce pobytu proti přespolnímu, t. j. obec pobytu nemůže odůvodněnou žádost přespolního za podporu (při náhlé potřebě) neb zaopatření v nemoci zamítnouti z důvodu, že jest to povinností obce domovské neb jiných osob k tomu zavázaných — ovšem v obou případech s výhradou postihu (Budw. 12409 a A 5519).
III. Povinnost obce domovské oproti příslušníku i bezdomovci je však zároveň subsidiérní, t. j. povinnost obce domovské (resp. obcí okresu neb země) je tu jakožto trvalá teprve v druhé řadě, není-li tu jiných osob (fysických neb právnických) povinných osobu, o niž jde, zaopatřiti podle občanského práva neb jiných zákonů — § 23, odst. I., dom. zák.
IV. Povinnost obce domovské oproti příslušníku a obce bezdomovce proti tomuto jest v případě, že jsou jiné osoby povinny jej zaopatřiti, provisorní, t. j. obec se může v případě tomto obmeziti na zálohu (Budw. 539 a A 6400). Povinnost obce pobytu pak je ve všech případech vůbec pouze provisorní, t. j. ona se musí obmeziti pouze na přechodné zaopatření a nesmí trvalou podporu vůbec uděliti — §§ 28 a 29 dom. zák. (Budw. 12409).
V. Povinnost obce domovské oproti příslušníku a obce bezdomovce oproti tomuto jest absolutní, t. j. obec je povinna poskytnouti podporu bez ohledu na dostatečnost chudinského fondu a na svou finanční schopnost — § 22, odst. II., dom. zák. (Boh. adm. 316, 1020 a 3412).
B. Rozsah povinnosti. I. Hlavní povinnost obce oproti příslušníkům. Tato je různá, podle toho, jde-li o chudé práce neschopné či o chudé nemocné či o chudé děti.
1. Povinnost oproti chudému práce neschopnému zavírá, jak praví § 24, odst. I., dom. zák., v sobě sice toliko závazek, dávati mu potřebné zaopatření, ale nemůže býti pochybnosti, že v tom je obsažena nejen výživa, ale, jde-li o osoby bez přístřeší, také byt, dále šaty, prádlo, obuv, pak otop a světlo, a to nikoliv pouze jemu, nýbrž také manželce a jeho nezletilým a k výdělku neschopným dětem (Budw. A 2041). Přirozeně může se podle okolností podpora obmeziti na některé předměty, na př. na výživu, šaty, obuv nebo byt.
2. Povinnost oproti nemocnému obsahuje podle § 24, odst. I., dom. zák. kromě toho též ošetřování v nemoci, t. j. obec je povinna poskytnouti nemocnému chudému opatřování, léky i potřebnou výživu a postarati se mu o lékaře (Boh. adm. 844). I tu je možno obmezení na některé předměty, na př. léky (§ 17 zák. č. 236/1922 Sb.).
3. Povinnost oproti chudému dítěti obsahuje v sobě podle § 24, odst. II., dom. zák. též povinnost pečovati o jeho vychování, takže obec je povinna nejen dáti mu celé zaopatření a ošetření v případě nemoci, nýbrž též míti péči o jeho vychování, vše to ovšem, jak vyplývá ze znění § 24, odst. II., proti odst. I. dom. zák., pouze tehdy, je-li dítě to samostatným oprávněným subjektem chudinského zaopatření; Chudinství.
není-li jím, má obec případně povinnost oproti otci neb matce (Budw. 14050).
V důsledku hlavních povinností pod č. 1—3 vylíčených jest obec domovská povinna na př. hraditi útraty dopravy do obecního ústavu zaopatřovacího (Budw. A 3207), k příbuzným, kteří jsou ochotni chudého sami zaopatřiti, neb do obce domovské (Budw. 2140), hraditi útraty dopravy do ústavu pro choromyslné (Budw. A 7140), hraditi útraty doprovodu, je-li ho třeba (Budw. A 5476), hraditi zálohu na cestu obcí pobytu danou (Budw. 2420), hraditi náklad na výživu dětí s rodiči přechodně v trestnici zaopatřených, hraditi náklad na přechodné zaopatření dítěte v nalezinci (ovšem místo chudinské podpory — Budw. 10742 a 10898) a kojence postrádajícího opatrování se strany povinných osob, hraditi útraty léčení ve vězení postrkovém (Budw. 7241), hraditi všecky útraty ošetřování ve vlastní epidemické nemocnici a náklad na stravování a ošacení (nikoli též za umístění, léčení a ošetřování) v samostatné epidemické nemocnici v cizí obci (Budw. 6107), hraditi náklad na naturalie poskytnuté v nemoci k posile (Boh. adm. 844).
II. Vedlejší povinnosti obce oproti příslušníkům. Kromě hlavní povinnosti vylíčené v předcházejícím má obec celou řadu povinností vedlejších oproti příslušníkům a to podle zvláštních zákonů. Povinnosti tyto jsou:
1. podle § 21 zák. č. 77/1927 Sb. přispívati na nedobytné ošetřovací výlohy ve veřejných nemocnicích, porodnicích a ústavech pro choromyslné dvaceti procenty ošetřovacích útrat, vzešlých za její příslušníky (pro r. 1928 a další); tato povinnost obcí odpadá však, jde-li o ošetřovací útraty za léčení nakažlivých chorob ve veřejných nemocnicích;
2. podle dvor. dekretu z 11. I. 1816 s. z. p. sv. 44., č. 3, hraditi jednu třetinu za léčení chudého příslušníka pokousaného vzteklým psem, není-li majitel psa majetný a tedy povinen útraty léčebné sám platiti (Boh. adm. 6081);
3. podle § 17 zák. č. 236/1922 Sb. hraditi náklad na potřebné desinfekční prostředky dodané při porodu chudé příslušnice, případně je, slehne-li v obci domovské, bezplatně dodati;
4. podle čes. zem. zák. č. 3/1873 čes. z. z., mor. zem. zák. č. 1/1873 mor. z. z. a slez. zem. zák. č. 3/1873 slez. z. z. hraditi zemskému fondu jednu pětinu hnaneckých výloh za chudé příslušníky;
5. v Čechách podle § 12, odst. III., čes. zák. chud. č. 59/1868 čes. z. z. zapravovati za chudé příslušníky nevyhnutelně potřebné náklady pohřební, a to i za příslušníky v jiných zemích zesnulé (Budw. A 10666). K těmto nákladům pohřebním patří též náklad za místo hrobu na hřbitově komunálním (Budw. 1608), nikoli však na hřbitově konfesionálním, kde podle štolového patentu se místo hrobu chudým vykazuje bezplatně (Budw. 4700). Ostatní náklad se řídí podle zvyku a cen v místě úmrtí (Budw. A 10004), vždy však musí náklad se obmeziti na nevyhnutelně nutné útraty.
6. v Čechách podle § 4, odst. 2., zák. č. 19/1888 čes. z. z. nahraditi všeob. veř. nemocnici za chudé příslušníky náklad na oděv, jehož nemocný nezbytně potřebuje, a za chirurgické přístroje (prothesy), brýle, bandáže, berly a pod., kteréž bylo třeba dáti s sebou propuštěným nemocným (Budw. 11643);
7. v Čechách podle míst. vyhl. č. 13/1895 čes. z. z. a 21/1878 čes. z. z. hraditi náklad na dopravu a stravování chudých příslušníků dopravených povozy z milosrdí.
Ke konci uvádí se, že povinnosti uložené obcím v § 15 zák. č. 236/1922 Sb. (postarati se, aby se chudým rodičkám dostalo při porodu bezplatné pomoci a ustanoviti za tím účelem potřebný počet pomocnic k porodu, jimž se vyplácejí odměny z prostředků obecních) a v § 17 téhož zák. (zříditi katastr osob, které požívají stálého chudinského zaopatření, jakož i katastr mrzáků, hluchoněmých, slepých, kreténů, choromyslných atd.) nejsou obmezeny na příslušníky obce.
III. Jak z předchozích odst. I. a II. jde najevo, jsou sice povinnosti obce domovské oproti příslušníku rozsáhlé, ale přece jen obmezené a nejsou vzhledem k příslušným zákonným předpisům, případně vzhledem k nedostatku zvláštních předpisů obce povinny k celé řadě nákladů, na př. platiti za chudého soukromoprávní závazky (Budw. 5678), platiti štolu za církevní úkony při pohřbu chudého (Budw. 4160) ani za hrob na hřbitově konfesionálním (Budw. 4700), platiti školné za chudé děti do obce příslušné, hraditi náklad na zaopatření chudého dodaného z moci úřední do donucovací pracovny (Budw. 1813), hraditi náklad na umístění, léčení a ošetření chudého v samostatné epidemické nemocnici v jiné obci (Budw. 2909), hraditi náklad Chudinství.
na ošetřování chudého ve veřejné nemocnici, třebas je tato ve vlastnictví obce pobytu (Budw. 5411), ani v epidemické nemocnici, jež je součástí veřejné nemocnice (Budw. 6107), hraditi náklad spojený s hlídáním choromyslného ve veřejné nemocnici (Budw. A 1960).
C. Povinnosti obce bezdomovce oproti tomuto, je-li obec povinna k jeho chudinskému zaopatření, t. j. oproti bezdomovci přikázanému obci podle § 19, č. 2, dom. zák., jsou tytéž jako obce domovské oproti příslušníku, neboť bezdomovec má podle § 18 dom. zák. totéž postavení jako příslušník obce. Má tedy povinnost obce bezdomovce oproti tomuto rozsah uvedený v odst. B. pod I.—III.
D. Povinnosti obce pobytu proti přespolnímu jsou obmezeny na tyto případy:
1. Podle § 28 dom. zák. nemůže obec ani přespolním chudým v případě náhlé potřeby odepříti potřebnou pomoc, t. j. takovou pomoc, kterou by ani obec domovská nemohla odepříti. Nejde tedy povinnost obce pobytu oproti přespolnímu, jež koresponduje s hlavní povinností obce domovské shora v odst. B. I. pod 1 uvedenou, dále než povinnost obce domovské oproti příslušníku (Boh. adm. 844) a nesmí tedy obec pobytu uděliti potřebnou pomoc v případech, kdy není k ní povinna obec domovská. Kromě toho je povinnost obce pobytu i jinak obmezena, neboť obec pobytu smí, jak jde najevo ze znění § 28 dom. zák., uděliti toliko podporu přechodnou a nikdy trvalou.
Povinnost tato platí také jen potud, pokud trvá okamžitá podpora, tedy do doby, kdy je tu definitivní a vykonatelný výrok obce, že svého příslušníka sama opatří (Budw. A 2348).
2. Podle § 29 dom. zák. jest povinna obec pobytu opatrovati chudé přespolní, kteří se v obvodu obce roznemohou, dotud, pokud nemohou beze škody na zdraví svém nebo na zdraví jiných býti z opatrování propuštěni (Budw. 956). Povinnost obce pobytu neobmezuje se v tomto případě na opatření lékařů a podávání léků, nýbrž zahrnuje i potřebnou výživu a opatrování nemocného (Boh. adm. 844), jinak však ani tato povinnost obce pobytu oproti přespolnímu nejde dále než povinnost obce domovské oproti příslušníku. Povinnost obce pobytu koresponduje tu s hlavní povinností obce domovské shora v odst. B. I. pod č. 2 uvedenou.
3. Co se týká hlavní povinnosti obce v odst. B. I. pod č. 3 zmíněné (pečovati o vychování dítěte), nastane sotva asi povinnost obce pobytu.
4. Z vedlejších povinností shora v odst. B. II. vypočítaných mohou v obci pobytu oproti přespolnímu nastati pouze případy uvedené pod č. 3 a 7, kdežto v případě č. 5 obec pobytu pohřbení příslušníka obstarává jakožto úkon zdravotně-policejní a nikoliv úkon chudinský.
E. Povinnosti obcí okresu oproti bezdomovci podle § 27, odst. I., a země oproti bezdomovci podle § 27, odst. II., dom. zák., jsou úplně totožné s povinnostmi obce domovské oproti příslušníku, neboť podle § 18 dom. zák. má bezdomovec totéž postavení jako příslušník obce. Povinnosti ty jsou pak rovněž hlavními i vedlejšími, jak bylo shora v odst. B. I.—III. vylíčeno.
F. Povinnost země oproti osobám příslušným do některé obce v zemi jest obmezena na úhradu nedobytného léčebného za osoby ošetřované v zemských porodnicích a ústavech pro choromyslné podle zák. č. 22/1864 ř. z., v nalezincích podle zák. č. 15/1868 ř. z. a ve všeob. veř. nemocnicích v Čechách podle zák. č. 19/1888 čes. z. z. a oproti sirotkům jakož i dětem opuštěným a zanedbaným, příslušným do některé obce v zemi na placení příspěvků ze zem. sirotčího fondu podle zák. č. 373/1922 Sb.
G. Nejvíc obmezena je povinnost státu, neboť obmezuje se na bezplatné léčení chudých obecními a obvodními lékaři podle zák. č. 332/1920 Sb. a vlád. nař. č. 24/1923 Sb.
VII. Jinaké povinnosti obce oproti chudým. Dom. zák. z r. 1863 nemá žádných ustanovení o jinakých povinnostech obce oproti chudým a má je pouze čes. zák. chud. č. 59/1868 z. z. a to v § 4, podle něhož má obec učiniti opatření tam uvedená k zamezení žebroty, v § 9, jenž ukládá obci za povinnost býti nápomocna chudému, aby zjednal platnost tomu, čeho má právo žádati na osobách (fysických nebo právnických) povinných ho zaopatřovati, v § 13, podle něhož jest obec povinna míti o to péči, aby chudé děti osiřelé neb jinak opuštěné v obci byly vychovány a staly se způsobilými k výdělku, dále vyšetřiti, mají-li takové nezletilé děti poručníka a žádal-li poručník na jejich příbuzných pro ně podporu podle § 221 obč. zák.
Co se týká opatření k zamezení žebroty, byly za tím účelem „aby se přítrž učinila Chudinství.
žebrotě podomní a pouliční, jakož i tuláctví“ vydány zákony o stravovnách a to v Čechách zák. č. 38/1895 čes. z. z., na Moravě zák. č. 45/1888 mor. z. z., a ve Slezsku zák. č. 32/1892 slez. z. z. Podle nich hradí náklad na stravovny podle čes. zák. okresy, případně za přispění země, podle mor. a slez. zák. země.
VIII. Splnění chudinské povinnosti. Způsob, jakým obec domovská a obec bezdomovce může splniti svoje povinnosti, může býti různý a rozeznávají se v této příčině dva hlavní druhy zaopatření chudinského, a to t. zv. ch. uzavřené, t. j. úplné zaopatření chudých v řádných chudobincích, chorobincích a jiných obecních ústavech chudinských, a t. zv. ch. volné, t. j. zaopatření chudého mimo ústavy.
Dále se rozeznává chudinské podporování pravidelné a přechodné, podporování penězi a naturáliemi, mezi kteréž počítati lze t. zv. střídu, t. j. způsob podpory záležející v tom, že chudý jest úplně zaopatřen přímo jednotlivými občany, kteří se podle určitého klíče a určité sazby v zaopatření chudého střídají. Že tento primitivní způsob je možný pouze v malých, zemědělských obcích, jest samozřejmé.
Větší obce mají ovšem ch. řádně upravené a byly to především německé obce v Čechách (Trutnov, Liberec, Karlovy Vary atd.), které upravily svoje ch. podle t. zv. Elberfeldské soustavy, která záleží v tom, že pod vrchním řízením městské chudinské komise jest celý obvod města rozdělen na chudinské okresy a tyto opět na „kvartýry“; pro každý kvartýr je ustanoven v čestné funkci správce chudinský, jenž dozírá nejvýše na 4 chudé rodiny, jichž poměry může pak nejlépe poznati.
Určiti, kterým ze způsobů právě uvedených má se chudý příslušník nebo bezdomovec zaopatřiti, jest věcí obce podle § 25, odst. I., dom. zák., jenž ustanovuje, že přísluší ustanovovati obci v mezích zákonů o tom vydaných, jak se mají chudí zaopatřiti. Zákon takový byl vydán pouze v Čechách a to chud. zák. č. 59/1868 čes. z. z., jehož ustanovení se v tomto směru shodují s ustanoveními dom. zák. (srov. § 11, odst. I., čes. chud. zák.) a jenž v odst. II. připojuje, že obec má se při ustanovování chudinského zaopatření říditi podle zvláštních okolností místních, šetříc co nejvíce fondu chudých a občanů příspěvky povinných se strany jedné a majíc co možná nejvíce zření k osobním potřebám chudých se strany druhé.
Zároveň pak ustanovuje dom. zák. v § 25, odst. II., že chudý nemůže žádati, aby se mu dávala pomoc určitého způsobu. Tomu nelze ovšem rozuměti tak, že chudý musí se za všech okolností spokojiti s tím způsobem chudinského zaopatření, který obec určila, nýbrž § 25, odst. II., dom. zák. nutno vykládati ve spojení s § 44 dom. zák., podle něhož si může chudý stěžovati podle ustanovení obec. zřízení ve věcech chudinských, tedy i co do způsobu chudinského zaopatření.
Z uvedeného plyne, že obec může určiti, způsob chudinského zaopatření a i výši podle volného uvážení (Budw. 3714, 12385), při čemž ovšem přirozeně nesmí změniti způsob jí jednou ustanovený, aniž zároveň ustanoví jiný účinný způsob chudinského zaopatření (Budw. A 3937); tím méně pak smí, nezmění-li se poměry chudého, změniti způsob chudinského zaopatření ustanovený vyšší stolicí (Budw. A 1316 a A 1701). Také jinak není právo obce ustanoviti chudinské zaopatření neobmezené, neboť ona zajisté nemůže odmítnouti poskytnutí peněžité podpory chudému nemocnému v jiné obci pobývajícímu, odvolávajíc se na své právo určiti způsob chudinského zaopatření (Budw. 3284). Se strany druhé je ovšem obec také částečně chráněna, neboť může zajisté odepříti povolení stálé chudinské podpory, je-li lékařsky prokázáno, že osoba, o niž jde, je toliko pro dobu nemoci nezpůsobilá k práci (Budw. 3284), a není povinna osobě, která se vzdá chudinského zaopatření, žádá však později o jiný způsob zaopatření, poskytnouti je za dobu od vzdání se podpory až do doby, kdy se udělí nová podpora — Boh. adm. 41.
Z ustanovení § 44 dom. zák. pak plyne, že chudý, třebas si nesmí sám způsob zaopatření vybírati, se může dovolati pomoci u vyšších stolic, jež mohou, zamítla-li obec žádost za podporu, nejen rozhodnouti o udělení podpory vůbec, nýbrž mohou při tom nesporně — jelikož § 44 dom. zák. opačného ustanovení neobsahuje — určiti, rozhodujíce podle volného uvážení svého (Budw. 12385 a A 6532), i způsob i výši podpory (Boh. adm. 1020). Rovněž jsou vyšší stolice oprávněny stanoviti ke stížnosti chudého v tomto směru podané jiný způsob chudinského zaopatření, než jaký pokládala obec za přiměřený (Budw. 6865 a Boh. adm. 451), na př. místo zaopatření naturálního přiznati peněžitou podporu (Boh. adm. 623) a to i mimo obec domovskou (Budw. 4346, 6865), kteréžto poslední oprávnění Chudinství.
mají i bez ohledu na to, že obec v konkretním případě nemůže uplatniti oprávnění jí v § 10 čes. zák. chud. dané, aby totiž chudého přidržela k přiměřené práci (Budw. A 9919). Přirozeně jsou vyšší stolice též oprávněny zvýšiti chudinskou podporu obcí přiznanou (Boh. adm. 316).
Dále nutno ještě uvésti, že i obec si může stěžovati do rozhodnutí jí nepříznivého, ač to výslovně ustanovuje pouze § 35, odst. IV., čes. chud. zák., a to nejen tehdy, má-li za to, že není vůbec povinna k chudinskému zaopatření (na př. že žadatel není ani příslušníkem obce ani bezdomovcem jí přikázaným, že má majetek a pod.), nýbrž také z důvodů jiných, na př. že podpora je nepřiměřeně vysoká. V případě tom má pak obec postavení strany (Boh. adm. 469 a 546).
Splnění chudinské povinnosti zde až dosud vylíčené může se tím neb oním způsobem státi i v těch případech, ve kterých obec bezdomovce nehradí sama náklady na chudinské zaopatření jeho, nýbrž náklady tyto hradí buď obce okresní podle § 27, odst. I., aneb země podle § 27, odst. II., dom. zák. a ve kterých obec bezdomovce jedná v zastoupení těchto korporací (srov. k tomu § 7, odst. II., čes. chud. zák.).
IX. Náhrada za splněnou chudinskou povinnost. A. Jak dom. zák. z r. 1863, tak čes. zák. chud. z r. 1868 pojednávají o náhradě za splněnou chudinskou povinnost a to dom. zák. v § 23, odst. II., § 27, § 28 a § 29, čes. chud. zák. v § 15, odst. II., § 37, odst. II., § 7, odst. I. (v němž jsou zahrnuty oba případy §§ 28 a 29 dom. zák.) a v § 15, odst. I., avšak případů těchto je mnohem více, jak uvidíme v následujícím.
1. Obec domovská v Čechách je podle § 15 čes. chud. zák. č. 59/1868 čes. z. z. oprávněna žádati náhradu za náklad na chudinské zaopatření osoby, která měla jmění v době, kdy jí obec poskytovala chudinskou podporu, aneb nabyla jmění takového po této době, může-li osoba ta nahraditi náklad na ni učiněný, aniž se stane újma jí neb její rodině v obživě nebo výdělku. Nemůže pak býti sporu o tom, že obec v zemi moravskoslezské může se domáhati náhrady nákladu chudinského na osobě, jež měla jmění v době tohoto nákladu, ale sotva může žádati náhradu chudinského nákladu na tom, kdo nabyl jmění po této době, poněvadž se nedostává žádného zákonného ustanovení o tom.
2. Podle § 23, odst. II., dom. zák. a § 15, odst. II., čes. chud. zák. může obec domovská i obec bezdomovce poskytnuvší chudinské zaopatření žádati náhradu nákladu na osobách podle práva občanského nebo jiných zákonů povinných osobu tu zaopatřiti. O vymáhání náhrady na osobách (výhradně právnických) posléze uvedených srov. kap. XIV.
3. Obec neprávem považovaná za obec domovskou (pro omyl v osobě, podvod, padělání domovského listu, právní omyl) může na pravé obci domovské žádati náhradu chudinského nákladu, rovněž obec zvítězivší ve sporu o právo domovské (Budw. A 5021 a 8552). Rovněž může žádati náhradu na obci domovské, avšak teprve od nového rozhodnutí, obec, o níž bylo novým rozhodnutím vydaným po obnově řízení rozhodnuto, že není obcí domovskou osoby, o niž jde.
4. Dosavadní obec domovská může žádati na nové obci domovské náhradu chudinského nákladu učiněného na osobu, která nabyla v této jiné obci práva domovského vydržením, avšak teprve ode dne žádosti podané za udělení práva domovského na základě desetiletého pobytu v obci (Budw. A. 9935).
5. Obec bezdomovce (a zajisté též obce okresu a země) má nárok na náhradu chudinského nákladu za bezdomovce, byla-li dodatečně jeho příslušnost zjištěna, avšak teprve od doby zjištění domovské příslušnosti (Budw. 607 a A 3336).
6. Obec bezdomovce jest oprávněna podle § 27, odst. I., dom. zák. a § 7, odst. II., čes. chud. zák., žádati na obcích okresu náhradu za chudinský náklad na bezdomovce učiněný.
7. Obec bezdomovce má podle § 27, odst. II., dom. zák. a § 7, odst. II., čes. chud. zák. proti zemi nárok na náhradu nákladu učiněného na zaopatření bezdomovce.
8. Obec pobytu má podle §§ 28 a 29 dom. zák. a § 7, odst. I., čes. chud. zák. proti obci domovské i proti obci bezdomovce nárok na náhradu chudinského nákladu učiněného na příslušníka obce nebo bezdomovce; stejný nárok má obec pobytu proti osobám, které jsou podle práva občanského neb jiných zákonů povinny jej zaopatřiti. Jde-li v takovém případě o bezdomovce, kterého jsou podle § 27 dom. zák. povinny zaopatřiti obce okresu nebo země, má obec bezdomovce, která podle znění §§ 28 a 29 dom. zák. je povinna hraditi náklad obci pobytu, přirozeně nárok na náhradu oproti obcím okresu neb zemi.
9. Obec pobytu jest podle § 17 zák. Chudinství.
č. 236/1922 Sb. oprávněna žádati na obci domovské i obci bezdomovce náhradu za desinfekční potřeby dodané při porodu chudé ženy.
10. Obec pobytu v zemích historických je podle § 12, odst. III., čes. chud. zák. oprávněna žádati na obcích v Čechách (nikoliv též na obcích v zemi moravskoslezské) náhradu nevyhnutelně nutných nákladů pohřebních za jejího příslušníka neb bezdomovce.
11. Všeobecné veřejné nemocnice v Čechách jsou podle zák. č. 19/1888 čes. z. z. oprávněny žádati na obci domovské neb bezdomovce náhradu nákladu na oděv a ostatní věci v § 4, odst. 2., cit. zák. uvedené.
12. Obec pobytu, případně obec hnanecká má nárok na náhradu útrat spojených s dopravou nemocného chudého do obce domovské a se stravováním jeho po cestě podle míst. vyhl. č. 13/1895 čes. z. z. a dítěte podle míst. vyhl. č. 21/1878 čes. z. z.
13. Může se též státi, že státní dětský asyl na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi má nárok na náhradu proti obci v historických zemích (na př. za dopravu dítěte neb jiného nutného přechodného nákladu).
Co se týká příspěvků uvedených v kap. VI., v odst. B. II. pod č. 1, 2 a 4, které mají svůj základ ve zvláštních zákonech, nejde o náhradu celého nákladu chudinského, nýbrž pouze části jeho.
B. Nejdůležitější z náhrad uvedených v odst. A. je náhrada pod č. 8, t. j. náhrada, kterou může požadovati obec pobytu a také pouze co do ní jsou hmotné i formální podmínky její zákonem upraveny.
Povinnost náhradu tuto obci pobytu dáti je rubem povinnosti této obce přespolnímu poskytnouti pomoc v případech zákonem ustanovených a je přirozeno, že povinnost tato musí býti splněna za všech okolností obcí domovskou, případně obcí bezdomovce, na př. i tehdy, byla-li domovská příslušnost osoby, o niž jde, zjištěna v pozdějším stadiu zaopatření (Budw. 11003), byla-li obec pobytu názoru, že podporuje svého příslušníka (Budw. A 8209), obcí, která ve sporu o právu domovském byla uznána za obec domovskou osoby, o niž jde (Budw. 1033), dále i tehdy, jsou-li chudí příslušníci obce podle ustáleného zvyku zaopatřováni soukromou dobročinností (Budw. A 10806).
Hmotnou podmínkou postihu obce pobytu oproti obci domovské případně obci bezdomovce jest, že obec pobytu byla skutečně podle zákona povinna přespolnímu poskytnouti pomoc a že tento na pomoc tuto měl nárok, o čemž srov. výklad v kapitole VI. (že na př. nešlo o pouhou almužnu z daru určeného chudým bez ohledu na domovskou příslušnost).
Další podmínkou hmotnou je, že zaopatření přespolního bylo obcí pobytu skutečně obstaráno a uhrazeno (Budw. 5411) a že náklad ten odpovídá zaopatřovacím útratám obvyklým v obci pobytu (Budw. 1894).
Způsob, jakým obec pobytu svou povinnost oproti přespolnímu vykonává, je při tom zajisté věcí vedlejší a je oprávněna žádati náhradu též obec, v níž se chudinské zaopatření děje t. zv. střídou a jež tohoto způsobu použila též oproti přespolnímu (Budw. A 11095).
Náhradu může obec pobytu žádati podle §§ 28 a 29 dom. zák. především na obci domovské, případně obce bezdomovce a nemůže ji tedy vymáhati na př. na obci, jež je padělaným domovským listem označena za obec domovskou (Budw. A 3950). Rovněž nemůže se obec pobytu domáhati náhrady podpory poskytnuté osobě, za jejíž obec domovskou byla sama ve sporu o právo domovské uznána, ani náhrady podpory dané osobě po podané žádosti za udělení práva domovského po desetiletém pobytu v obci pobytu (Budw. A 5155).
Nárok obce pobytu na náhradu je však vázán též na přesné zachování formálních podmínek. Podle § 30 dom. zák. má totiž obec, v níž jest nemocný, povinnost oznámiti to neprodleně jeho obci domovské, je-li známa aneb lze-li to ihned bez velkých nesnází vyzvěděti, a jest práva ze škody, jež by z toho vzešla, obmeškala-li by to učiniti. Vztahuje se tedy podle znění § 30 dom. zák. tato povinnost obce pobytu vlastně pouze na případ § 29, při tom na př. i na pouhé vydávání léků (Budw. 15430), avšak nemůže býti o tom pochybnosti, že povinnost tato nastává též v případě § 28 dom. zák. (Budw. 539 a A 9935), jmenovitě je-li vidno, že toto přechodné zaopatření bude trvati déle, na př. u dítěte (Budw. A 10126).
Oznámení obci domovské příp. obci bezdomovce, musí se, je-li obec tato známa, státi bez průtahu, t. j. tak rychle, jak to lze očekávati při řádném chodu úředním (Budw. 1236); stejně rychle musí se to státi, lze-li bez nesnází tuto obec zjistiti, na př. telefonickým dotazem neb nabude-li obec pobytu dostatečného podkladu pro to, aby určitou obec považovala za obec domovskou Chudinství.
(Budw. 12320). Oznámení toto pak musí se státi přímo obci domovské a nikoliv prostřednictvím politického úřadu (Budw. A 6627 oproti opačnému staršímu nálezu Budw. 1047), neboť oznámení to je s účinkem dodáno obci domovské teprve tehdy, kdy jí došlo a kdy ona může učiniti disposice o zaopatření chudého (Budw. A 339 a A 8154).
Oznámení toto musí se dále podle přesného znění § 30 dom. zák. státi v každém jednotlivém případě zvlášť a nestačí pro určitý případ oznámení učiněné dříve pro jiný případ (Budw. A 8425).
Předběžné oznámení, že obec pobytu dopraví chudého do obce domovské, může pak zajisté odpadnouti, je-li jiné opatření podle daných okolností nemožné, a stačí zajisté, doručí-li se oznámení to zároveň při předání (Budw. A 10656).
Není-li pak obec domovská známa, musí se obec pobytu ihned postarati o to, aby ji zjistila, což může učiniti buď přímým dotazem u obce aneb prostřednictvím nadřízeného politického úřadu (Budw. 10788 a A 1486).
Přirozeně je obec pobytu také povinna vyhověti všem rekvisičním žádostem obce domovské, jež mají za účel záležitost objasniti a obci domovské umožniti, aby použíti mohla svého práva sama způsob chudinského zaopatření ustanoviti (Budw. 6 a 584).
Zamešká-li obec pobytu povinnosti jí v § 30 dom. zák. uložené, je práva ze škody, jež by z toho vzešla, t. j. ona neztrácí sice nároku na náhradu, ale může na obci domovské (bezdomovce) požadovati pouze náhradu toho nákladu, jenž by stihl obec tuto při zachování správného postupu (Budw. 539, 584 a 5293). Škoda záleží tedy v tom, že obec pobytu ztrácí nárok na rozdíl mezi skutečným nákladem jí učiněným a nákladem, jejž by měla obec domovská a jenž se ve sporu zjistí vyšetřováním s ohledem na místní poměry (Budw. A 339). K tomu, aby obec domovská nemusela tento rozdíl obci pobytu hraditi, nestačí ovšem pouhé prohlášení obce domovské, že se ohražuje proti dalšímu podporování svého příslušníka obcí pobytu, nýbrž stačí k tomu teprve skutečné opatření obce domovské o jiném způsobu chudinského zaopatření (Budw. A 9524). Rovněž se povinnosti platiti celý náklad obce pobytu, tedy i rozdíl (případně část jeho), nezhostí obec domovská, zaviňuje-li sama průtahy, na př. bezdůvodným popíráním domovské příslušnosti neb jiným způsobem (Budw. 956 a 1047).
Nevznikla-li žádná škoda, nenastanou ovšem žádné nepříznivé následky pro obec pobytu (Budw. 614).
Podá-li pak obec pobytu svůj náhradní nárok, nemůže jej obec domovská zamítnouti, nebyly-li náklady specifikovány, nýbrž je pouze oprávněna žádati za specifikaci nákladu (Budw. A 5022).
Vznikne-li pak spor o výši náhrady, je věcí obce domovské prokázati, že žádala za předání chudého, popírá-li to obec pobytu (Budw. 1582) neb že mohla břemeno zaopatřovací přesunouti na jinou osobu (Budw. 1236); rovněž musí přirozeně, domáhá-li se snížení nákladu, škodu jí způsobenou zaviněným průtahem obce pobytu konkretisovati (Budw. A 5430).
Podle § 28 i § 29 dom. zák. může se obec hojiti buď na obci domovské (bezdomovce) nebo na těch, kteří jsou pomocí povinni dle práva občanského aneb dle jiných zákonů, čímž je jí to dáno na vůli hojiti se buď na obci nebo na zmíněných osobách. Není tedy obec pobytu nucena, aby se obrátila o náhradu především na zmíněné osoby, nýbrž může vymáhati náhradu v první řadě na obci domovské (Budw. 1047 a A 5519), jejíž věcí pak je, vymoci si náhradu podle § 23, odst. II., dom. zák. na osobách těchto.
X. Příslušnost ve věcech chudinských.
1. O žádosti za chudinské zaopatření rozhodují v první stolici orgány obecní a to v Čechách podle § 31 čes. zák. chud. č. 59/1868 čes. z. z. obecní zastupitelstvo, v zemi moravskoslezské pak podle § 7 zák. č. 76/1919 Sb. obecní rada. V Čechách může kromě toho obecní zastupitelstvo vyřizování chudinských žádostí svěřiti podle § 31 čes. zák. chud. zvláštní chudinské komisi, což se jmenovitě ve městech osvědčuje.
O stížnosti proti rozhodnutí obecní rady v zemi moravskoslezské rozhoduje podle § 38 mor. ob. zř. a § 38 slez. ob. zř. obecní zastupitelstvo a o stížnosti proti rozhodnutí obecního zastupitelstva, příp. chudinské komise v Čechách a proti rozhodnutí obecního zastupitelstva v zemi moravskoslezské podle § 44 dom. zák. a §§ 4 a 99 zák. č. 125/1927 Sb. okresní úřad a ve městech statutárních podle § 44 dom. zák. a §§ 5 a 99 zák. č. 125/1927 Sb. zemský úřad. O stížnosti proti rozhodnutí okresního úřadu podle čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb. zemský úřad; lze-li se z rozhodnutí zemského úřadu v případě, že jde o město statutární, odvolati k ministerstvu vnitra, Chudinství.
není, ač není opravný prostředek tento ve věcech chudinských žádným speciálním předpisem vyloučen, nepochybno (srov. k tomu čl. 8, odst. 1., zák. č. 125/1927 Sb.).
2. Usnesení obecního zastupitelstva o přeměně, zcizení nebo trvalém zavazení základního jmění chudinského fondu schvaluje v Čechách podle ustanovení § 19 čes. zák. chud. a § 99 zák. č. 125/1927 Sb. okresní výbor a v nejvyšší stolici zemský výbor, v obcích statutárních pak podle týchž ustanovení zemský výbor. O přípustnosti další stížnosti proti tomuto poslednímu rozhodnutí platí totéž, co je uvedeno v odst. 1.
3. O nároku na náhradu, kterou požaduje obec domovská (bezdomovce) podle § 23, odst. II., dom. zák. neb obec pobytu podle §§ 28 a 29 dom. zák. na těch, kteří jsou podle práva občanského (viz kap. III., odst. 1. d) povinni zaopatřiti osobu, o niž jde, rozhoduje podle § 38 dom. zák. soud. Rovněž rozhoduje zajisté soud o nároku soukromníka, jenž není povinen zaopatřovati určitou osobu, neb soukromého spolku z titulu, že učinil na místě domovské obce na příslušníka jejího náklad, k němuž by podle zákona byla povinna obec tato sama (Boh. A 7448).
4. Podle § 39, věta 2., dom. zák. ustanovuje též v případě § 38 dom. zák. politický úřad (okresní úřad a, jde-li o město statutární, podle § 11, odst. 2. a 8., vlád. nař. č. 8/1928 Sb. orgán zemského úřadu tímto ustanovený neb okresní úřad jím delegovaný), kolik činí náklad na zaopatření, aniž lze o otázce té jednati pořadem práva.
5. Podle § 39, věta 1., dom. zák. rozhoduje politický úřad (okresní úřad neb magistrát) o nároku obce domovské (bezdomovce) neb obce pobytu na náhradu chudinského nákladu proti osobě, jež je podle zákonů jiných než podle práva občanského povinna zaopatřiti osobu, o niž jde.
6. Ve všech jiných případech, v nichž jde o nároky proti obci domovské (bezdomovce), rozhodují o nárocích na náhradu za zaopatření chudých politické úřady, a to v některých případech podle výslovného ustanovení § 39 dom. zák. (nárok obce proti obci — Budw. A 11424), v ostatních pak podle § 36 dom. zák., jenž ustanovuje, že v záležitostech práva domovského, jehož důsledkem je nárok chudého na zaopatření, přísluší rozhodovati úřadům politickým kromě výjimek v dom. zák. ustanovených, tedy ve věcech chudinských kromě výjimek uvedených v § 38, v němž je stanovena příslušnost soudu, a v § 44, o němž do doby před účinností zák. č. 125/27 Sb. byla stanovena příslušnost samosprávných úřadů. Rozhodují tedy politické úřady o nárocích na náhradu podle § 15 čes. zák. chud. (rozsudek konfliktního senátu z 15. II. 1922, č. 80/21, Boh. konfl. VII.) a o nárocích na náhradu uvedených v kapitole IX. pod č. 2, pokud jde o nárok na náhradu, opírající se o jiný zákon než právo občanské, dále o nárocích uvedených v kap. IX. pod č. 3, 4, 5, 6, 7 a 8 (u č. 8, pokud jde o nárok na náhradu opírající se o jiný zákon než právo občanské), dále o nárocích na náhradu uvedených v kap. IX. pod č. 9—13 (co do č. 13 srov. Budw. A 5352 a A 8488).
Ve všech těchto případech rozhodují podle § 39 dom. zák. politické úřady též o výši nákladu (Budw. 10526).
7. Rovněž rozhodují podle § 36 dom. zák. politické úřady o nárocích na příspěvky proti obcím, jež jsou povahy veřejnoprávní; jsou to příspěvky uvedené v kap. VI. pod B. II., 1 (příspěvek obce podle § 21 zák. č. 77/1927 Sb., o němž vlád. nař. č. 157/1927 Sb. v souhlase s § 36 dom. zák. výslovně ustanovuje, že spory o povinnost obcí platiti příspěvek rozhodují politické úřady) a pod B. II., 2 a 4.
8. Podle dvor. dekretu z 23. VIII. 1799, s. z. s. č. 475, rozhodují politické úřady (a nikoliv soudy) o přikázání třetiny chudých příbuzným kněze zesnulého bez posledního pořízení.
9. O příslušnosti ve věci chudinského procenta viz pod tímto heslem.
XI. Řízení ve věcech chudinských. Co se týká především řízení u obce, je formální postup pro ně ustanoven pouze v §§ 5—9 čes. zák. chud. a to v § 5 o podávání žádosti, které nemusí býti podány písemně, nýbrž stačí pouhá přihláška, v § 6 jaké šetření se zavede (o domovské příslušnosti a zdaž přihlásivší se má nárok na podporu), v § 7 o šetření v příčině chudých přespolních, v § 8 o šetření v příčině chudých domácích a v § 9 o pomoci obce chudému proti těm, kteří jsou jinak povinni jej zaopatřiti a o povinnosti obce k prozatímní podpoře.
V řízení u obce nutno zjistiti všecky rozhodné okolnosti, a to: domovskou příslušnost, vlastní jmění nebo příjmy žadatele, možnost jeho opatřiti si výdělek, zdravotní stav, jsou-li tu osoby povinné jej zaopatřiti (Budw. 7580 a Budw. A 2726) a nelze Chudinství.
žádost beze zjištění těchto okolností zamítnouti.
Jak již uvedeno, rozhoduje o chudinském zaopatření v Čechách obecní zastupitelstvo, případně chudinská komise a v zemi moravskoslezské obecní rada; o stížnosti proti rozhodnutí obecní rady rozhoduje podle § 38 mor. a § 38 slez. ob. zř. obecní zastupitelstvo a nutno stížnost tuto podle § 12 zák. č. 76/1919 Sb. podati ve lhůtě 14 dnů.
Další stížnost podává se, jelikož jde o záležitost samostatné působnosti obce, podle § 99 čes., § 98 mor. a § 90 slez. ob. zř. ve lhůtě 14 dnů u starosty obce. To platí bezpodmínečně vzhledem k § 44 dom. zák. v zemi moravskoslezské, kdežto judikatura (srov. Budw. 3814, A 1701, A 6809, A 7021 a Boh. adm. 1020) vykládá § 35 čes. zák. chud. tak, že vyšší instance je podle něho oprávněna přezkoumati opatření obce ve věci chudinské, i když byly porušeny předpisy § 99 čes. ob. zř., jmenovitě nebyla lhůta shora uvedená dodržena.
Pro další řízení před úřady politickými tu podle zák. č. 125/1927 Sb. příslušnými platí nyní ustanovení vlád. nař. č. 8/1928 Sb. o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení), na něž se odkazuje.
Pouze se poukazuje k některým ustanovením jeho, na př. k ustanovení § 48, odst. 3., podle něhož stranám — tedy osobě, jež se o chudinské zaopatření uchází, a obci k zaopatření povinné — musí býti dána příležitost, aby nabyly vědomosti o výsledku provedeného důkazu, t. j. v tomto případě o výsledcích vyšetření rozhodných okolností na př. o potřebnosti žadatelově neb jiných (srov. pro dobu dřívější Budw. A 7021), bez kteréhožto nového vyšetření nemůže vyšší úřad rozhodnouti na jiném skutkovém podkladu, než který byl obcí zjištěn (srov. rovněž pro dobu dřívější Boh. adm. 469 a 546), jinak je řízení vadné.
Podle § 86 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. je z důvodů tam uvedených přípustná obnova řízení též ve věcech chudinských; obnovu povoluje podle § 88 cit. vlád. nař. okresní úřad a, jde-li o obec statutární, zemský úřad.
O obnovu však nejde, žádá-li chudý za udělení podpory po druhé po zamítnutí žádosti první neb za zvýšení podpory příp. za zaopatření jiným způsobem na základě toho, že se zhoršil jeho zdravotní stav a snížila způsobilost k výdělku neb že se zhoršily poměry drahotní, nýbrž tu jde o novou věc a není formální právní moc novému řízení na závadu, neboť povinnost obce zaopatřiti chudého nutno posuzovati podle jeho poměrů výdělečných v rozhodné době (Budw. 12409 a A 6809). Přirozeně je s druhé strany přípustno nové řízení, změní-li se poměry osoby obcí podporované k jejímu prospěchu, na př. nabyla-li osoba ta jmění neb trvalého příjmu.
Co se týká obsahu rozhodnutí okresního, příp. zemského úřadu, viz výklad v kapitole VIII., podle něhož může vyšší úřad nejen zvýšiti podporu, nýbrž též určiti jiný způsob zaopatření a rozhoduje tedy nejen o výši podpory, nýbrž též o účelnosti a vhodnosti způsobu zaopatření obcí ustanoveného (Boh. adm. 1020).
Jak již bylo uvedeno, nemá chudý právního nároku na zaopatření se strany obce určitým způsobem a je stížnost jeho k nejvyššímu správnímu soudu proti určitému způsobu zaopatření vyloučena. Přes to může dojíti k přezkoumání rozhodnutí o chudinském zaopatření před tímto tribunálem, jelikož otázky účelnosti a vhodnosti určitého způsobu jsou otázkami skutkovými podle § 6 zák. o n. s. s. (Boh. adm. 623 a 2514).
Nepřípustno jest bez námitky, aby nejvyšší stolice rozhodla přímo přes hlavu obce o způsobu a míře chudinského zaopatření, neboť o tom má rozhodovati především obec (Budw. 7135).
Čes. zák. chud. má, o čemž nutno se zmíniti, ještě též ustanovení o státním dohledu nad obcemi ve věcech chudinských podle ustanovení §§ 102, 103 a 104 čes. ob. zř. Na použití tohoto práva dohlédacího podle § 102 čes. ob. zř. a zajisté též § 102 mor. a § 91 slez. ob. zř. nemá však chudý nároku a nemá ostatně ani ustanovení toto, ani ustanovení §§ 103 a 104 čes. ob. zř. a totožných paragrafů mor. a slez. ob. zř. proň zvláštního významu.
XII. Oprávnění obce oproti chudým. Obci jakožto hlavnímu faktoru ch. jsou přiznána určitá oprávnění oproti chudým, jichž účelem jest zameziti pokud možno chudobu a tím snížiti břemena chudinská.
1. Podle § 26, odst. II., dom. zák. může obec, hlásil-li by se o zaopatření chudých někdo, kdo může pracovati, přidržeti jej, aby pracoval, a může užíti donucovacích prostředků, aby konal příhodnou práci. S tím souhlasí v celku § 10 čes. zák. chud., podle něhož obec má právo přidržovati chudé, kteréž zaopatřuje, za plat od ní ustanovený a ve svůj prospěch k zaměstnání
Slovník veřejného práva českosl. 55 Chudinství.
s jejich silami se srovnávající. Donucovací prostředky, o něž jde, jsou uvedeny v § 4 zák. č. 89/1885 ř. z., podle něhož obec, v jejímž obvodu se nalézá neb je přistižena osoba k práci způsobilá, která nemá ani prostředků k své obživě ani dovoleného výdělku, může této osobě přiděliti práci jejím schopnostem odpovídající za plat neb zaopatření in natura; zdráhá-li se osoba ta vykonávati práci jí přidělenou, propadne trestu tuhého vězení od 8 dnů do 1 měsíce a může býti dodána do donucovací pracovny.
2. Podle § 14 čes. zák. chud. může obec, je-li obava, že někdo svoje jmění promrhá a uvrhne svou rodinu v nouzi a tím uvalí břemeno na obec, opatřiti se proti tomu tím, že to podle § 273 obč. zák. oznámí soudu.
3. Podle § 37 čes. zák. chud. jest obci na vůli, vydati v mezích tohoto zákona zvláštní statut, jak se má opatřování chudých uspořádati.
XIII. Chudinské nadace. O těchto zmiňuje se krátce dom. zák. v § 22, podle něhož se ve zřízení a závazcích ústavů a fundací, založených k dobru chudých a k účelům dobročinným, tímto zákonem ničeho nemění. Dále ustanovuje o nich § 18 čes. zák. chud., že jmění postavené pod správou obce, jež jest ustanoveno ke zvláštním potřebám opatřování chudých, musí přesně podle znění fundace býti chováno a na dotčené potřeby obráceno. Podle toho neprovedly na chudinských nadacích ani domovský zákon ani čes. zák. chud. žádné změny a zůstaly v platnosti všeobecné předpisy o nadacích.
Oproti tomu provedl značnou změnu co do nadací určených pro jednu kategorii příslušníků a to měšťanů zák. č. 304/1920 Sb., jímž bylo zrušeno právo měšťanské. Zákon tento ustanovil totiž v § 2, že nastupuje při nadacích, jejichž požitky byly vázány měšťanstvím, místo této podmínky příslušnost k obci a že správa měšťanských nadací, určených pro měšťany určité obce, a propůjčování požitků z nich, pokud nebyly již vykonávány orgány obecními, přecházejí na tyto orgány. Dále se ustanovuje v § 3, že osobám nemajetným (a nikoliv pouze chudým), kterým z těchto nadací byly do doby, kdy nabyl zákon účinnosti, pravoplatně přiznány požitky vyhrazené do té doby měšťanům, požitky tyto se ponechávají nadále za stejných podmínek a ve stejné míře, avšak nejvýše na dožití dočasného poživatele.
XIV. Poměr ch. k jiným institucím zaopatřovacím. A. O poměru ch. k jiným institucím zaopatřovacím ustanovuje především § 23, odst. I., dom. zák., že obec povinna jest opatřovati chudé také jen potud, pokud k tomu nejsou zavázány jiné osoby podle zákona občanského anebo podle jiných zákonů. Ustanovení to nemá však, jak jsme již uvedli, všeobecnou platnost, neboť v souhlase s ním ustanovuje pouze zák. č. 148/1925 Sb. o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří v § 126, odst. 1., že pojištěnec, pokud požívá opětovaných peněžních dávek pojistných nebo má na ně nárok, nemá nároku na zaopatření chudinské, kdežto podle § 244 zák. č. 221/1924 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ve znění upraveném zák. č. 184/1928 Sb. má pojištěnec stejně situovaný nárok na chudinské zaopatření jen, pokud hodnota jeho převyšuje hodnotu dávek pojistných a podle § 61 zák. č. 1/1888 ř. z. o pojištění dělníků pro případ úrazu nároky pojištěncovy na chudinské zaopatření oproti obci nejsou tímto zákonem dotčeny, t. j. pojištěnec má nárok na chudinské zaopatření ovšem zajisté pouze v tom případě, nestačí-li úrazová renta s případným výdělkem k zaopatření jeho a rodiny.
Ostatní zákony jednající o zaopatření, jmenovitě zák. č. 530/1919 Sb., o státním vyživovacím příspěvku rodinám osob mobilisovaných, zák. č. 120/1921 Sb. o státním vyživovacím příspěvku rodinám osob konajících služební povinnost (jehož platnost byla zák. č. 476/1921 Sb. prodloužena do nové jednotné úpravy vyživovacího příspěvku) a zák. č. 142/1920 Sb. o vojenských podporách invalidních, změn. zák. č. 39/1922 Sb., nemají žádného ustanovení vztahujícího se k § 23, odst. I., dom. zák., předpokládajíce patrně, že zaopatření jimi poskytnuté nahrazuje úplně chudinské zaopatření; to plyne též z ustanovení § 5 zák. č. 530/1919 Sb. a § 5 zák. č. 120/1921 Sb., podle nichž zálohy poskytnuté obcí na vyživovací příspěvek mají při výplatě jeho býti sraženy a obci odvedeny a z ustanovení § 36 zák. č. 142/1920 Sb., podle něhož vojenské podpory invalidní podléhají zabavení též pro zálohy dané obcí, byla-li ministrem sociální péče pověřena výplatou jejích.
Přesný předpis srovnávající se úplně s ustanoveními § 23, odst. II., a §§ 28 a 29 dom. zák., podle nichž jsou obec domovská i obec pobytu oprávněny požadovati náhradu na těch, kteří jsou podle jiných zákonů Chudinství.
než podle práva občanského povinni zaopatřiti osobu, které poskytla obec podporu, obsahuje pak pouze § 126 zák. č. 148/1925 Sb. o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, podle něhož nárok pojištěnce, jemuž obec poskytla podporu, na pojistnou dávku přechází až do výše poskytnuté chudinské podpory a dosáhla-li podpora nároku neb převýší-li jej, tedy cele na obec, která pak je sama oprávněna vymáhati na pojišťovně nárok, jenž na ni přešel, musí však tak učiniti do 3 měsíců ode dne, kdy podporu naposled poskytla, jinak nárok zaniká.
B. S ohledem na povinnost obce zaopatřiti chudého příslušníka k práci nezpůsobilého ustanovuje ještě § 41 zák. č. 1/1888 ř. z. o pojištění dělníků pro případ úrazu, že úmluva mezi pojišťovnou a osobou k důchodu oprávněnou, aby hodnota, kterou důchod právě má, byla zcela nebo částečně vyplacena v kapitále, vzdá-li se oprávněnec důchodu neb dílu jeho, je pouze tehdy právně závazná, svolí-li k této úmluvě obec k chudinskému zaopatření oprávněncovu zavázaná. Vzhledem k přesnému znění tohoto paragrafu není vyšší stolice zajisté oprávněna svolení toto za obec vysloviti ba ani obci ukládati, aby svolení toto dala (Boh. adm. 2657).
XV. Instituce souvislé s ch-m. Ch. souvisí podle ustanovení dom. zák. s právem domovským a to tak, že toto propůjčuje příslušníku obce (též bezdomovci) nárok na chudinské zaopatření a že se strany druhé veřejné zaopatření chudinské, je-li trvalé, je podle § 2 dom. nov. č. 222/1896 ř. z. na překážku vydržení práva domovského. V příčině této se poukazuje na heslo „Domovské právo“ a uvádí se pouze ještě, že podle § 21 zák. č. 77/1927 Sb. příspěvek, jejž obec platí na nedobytné ošetřovné ve veřejných nemocnicích, porodnicích a ústavech pro choromyslné za svoje příslušníky, nepovažuje se za chudinské zaopatření osoby ošetřované a není tedy na překážku vydržení práva domovského touto osobou.
S ch-m souvisí dále instituce udělování práva chudých. Podle § 65 civ. ř. soud. č. 113/1895 ř. z. vydává obecní úřad obce, ve které strana domáhající se práva chudých toho času bydlí nebo pobývá (a nikoliv tedy obce domovské), vysvědčení chudých k cíli udělení práva chudých v procesu, jež musí, nejde-li o obec s vlastním statutem, býti potvrzeno okresním úřadem. Postup při tom a vzorce pro vysvědčení to, jakož i opravný prostředek pro případ, že by vysvědčení chudoby bylo odepřeno, upraveny jsou min. nař. č. 130/1897 ř. z. Podle něho vyšetřují se poměry žadatele o vysvědčení z moci úřední (a nepotřebuje strana sama dokazovati, že nemůže bez ohrožení své nuzné výživy hraditi náklady sporu — Boh. adm. 6104). Při tom jsou rozhodujícím poměry žadatelovy a nikoliv poměry jeho zákonného zástupce (Boh. adm. 524); nároku na vysvědčení nemá však určitá osoba, je-li zámožný ten, kdo je podle zákona povinen o ni se starati, na př. choť zámožného muže (Budw. 4647).
Vysvědčení vydané obcí, jež nemá vlastní obecní řád, musí býti potvrzeno okresním úřadem.
Zamítne-li takováto obec žádost za vysvědčení chudých, o čemž vyřízení musí býti opatřeno dostatečnými důvody (Boh. adm. 3000), je přípustna stížnost k okresnímu úřadu a dále k zemskému úřadu. Zamítne-li žádost úřad obce statutární, jde odvolání k zemskému úřadu, jenž rozhoduje v obou případech s konečnou platností.
O vydávání vysvědčení o majetkových poměrech k osvobození od dávky za úřední výkony viz heslo „Dávky za úřední výkony ve věcech správních“.
XVI. Mezinárodní právo chudinské. Dom. zák. z r. 1863 obsahuje pouze jedno ustanovení týkající se předmětu tohoto a to v § 31, podle něhož zákonem tímto nejsou dotčeny státní smlouvy o ošetřování onemocnělých a pohřbívání zemřelých cizozemců. Československá republika převzala z Rakouska pouze jedinou takovouto smlouvu a to t. zv. Eisenašskou konvenci vyhlášenou min. nař. č. 6/1854 ř. z. O nahrazení této úmluvy, uzavřené svého času mezi Rakouskem a německými státy, řádným všeobecným zákonem o mezinárodním právu chudinském se sice jedná, ale meziministerské jednání o příslušné osnově není dosud skončeno.
Podle této úmluvy poskytuje se německým státním občanům u nás onemocnělým léčení a ošetření jako čsl. státním občanům a totéž našim státním občanům v Německu onemocnělým do doby, až doprava jejich do vlastního státu může se státi bez újmy zdraví jejich neb jiných lidí (§ 1). Náhradu za výlohy s tím spojené ani pohřebních nákladů nelze požadovati ani od státu ani od jiné veřejné pokladny státu, jehož příslušníkem je osoba pomoci potřebná (§ 2). Pro případ, že osoba ta neb osoby podle práva občanského k jejímu zaopatření povinné mohou náklady tyto hraditi, zůstanou nároky Chudinství.
na jejich náhradu zachovány (§ 3). Přirozeně nelze, jelikož jde o státní smlouvu a závazek jí smluvený převzal stát, požadovati na obci v Čsl. republice, aby hradila ze svého útraty spojené s léčením a ošetřením a případně pohřbením německého státního občana, nýbrž obec má, byla-li při náhlé potřebě nucena o německého státního občana takto se postarati, nárok na náhradu ze státní pokladny.
S jinými státy není dosud žádná úmluva sjednána a platí tu zásada reciprocity, za jejíž platnosti nelze ovšem čsl. obci uložiti, aby hradila za svého příslušníka v cizině větší náklad, než k jehož náhradě je povinna ve vlastním státě, na př. za ošetření v cizozemské nemocnici neb v ústavě pro choromyslné (Budw. 5689), za ošetřování dítěte v nalezinci (Budw. A 2140). Brániti se může pak obec proti povinnosti k náhradě poukazem na případy, ve které nebylo reciprocity použito, t. j. byl požadavek obce tuzemské na náhradu za ošetřování cizozemce se strany jeho domovské obce neb jinak zamítnut (Budw. A 11441).
Co se pak týká příslušníků cizích států, kteří reciprocity nezachovávají, nutno uvážiti, že obec je povinna zaopatřiti pouze svého onemocnělého příslušníka a přechodně přespolního, t. j. čsl. státního občana do jiné obce příslušného, a nikoliv též cizího státního občana, takže má zajisté, byla-li přece nucena ho převzíti, na př. do epidemické nemocnice, nárok na náhradu, a to proti státu.
Pokud jde o poskytování podpory jiným osobám než onemocnělým, tedy na př. přechodnou podporu peněžitou, příspěvek na cestu, opatření šatů a obuvi, bude i tu přihlížeti k tomu, zachovává-li cizí stát reciprocitu, a bude v tomto případě čsl. obec povinna k náhradě nákladů do ciziny, ovšem pouze v té míře, v níž má povinnost v tuzemsku, a rovněž může v takovém případě cizímu státnímu občanu poskytnouti podporu; není-li reciprocity, není povinna cizímu státnímu občanu podporu dáti.
B. Chudinství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
I. V Uhrách ustanovil již starý zák. z r. 1724, že obce jsou povinny zaopatřovati své chudé a bylo ustanovení toto též pojato do uh. ob. zř., zák. čl. XXII/1886.
II. Právními prameny ch. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou:
1. § 145 zák. čl. XXII/1886;
2. nař. býv. uh. min. vnitra č. 1422 z r. 1889 o povinné podpoře cizinců a přespolních s výhradou regresu;
3. zák. čl. XXI/1898 o zřízení zemského fondu pro léčení chudých;
4. nař. býv. uh. min. vnitra č. 51000 z r. 1899 týkající se statutu o způsobu a výši veřejného podporování konaného obcemi;
5. zák. čl. VIII/1901 o státních dětských asylech;
6. zák. čl. XXI/1901 o zaopatřování dětí starších sedmi roků odkázaných na veřejné zaopatření chudinské;
7. § 17 zák. č. 236/1922 Sb.;
8. § 21 zák. č. 77/1927 Sb.
III. Oprávněnými subjekty chudinskými na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou:
1. příslušník obce;
2. bezdomovec podle § 16 zák. čl. XXII/1886 obci přikázaný;
3. přespolní podle nař. býv. uh. min. vnitra č. 1422 z r. 1889.
Nárok mají podle § 145 zák. čl. XXII/1886 ti chudí příslušníci a bezdomovci, kteří se bez veřejné podpory naprosto nemohou živiti, přespolní pak, kteří musí býti čsl. státními občany, v případě náhlé potřeby.
IV. Povinnými subjekty chudinského zaopatření jsou:
1. obec;
2. zemský fond pro léčení chudých, jenž však není spravován zemí, nýbrž státem (podle zák. čl. XXI/1898 byl do převratu pouze jeden zemský fond v Budapešti, dnes jsou dva a to jeden v Bratislavě pro Slovensko a druhý následkem samostatnosti země podkarpatskoruské v Užhorodě pro Podkarpatskou Rus);
3. stát.
V. Příjmy povinných subjektů jsou částečně stejné jako v zemích historických, částečně rozdílné.
Přibližně stejné jsou příjmy obcí a to (podle sv. 19. čsl. statistiky „Veřejné ch. v republice Československé v roce 1921“): z výnosu kmenového jmění chudinského fondu, z dávek, z poplatků za dobrovolné dražby, z pokut, z odkazů, z darů a sbírek, z výnosu zábav ve prospěch chudých, z náhrad od jiných obcí, z příspěvků státu.
Zemský fond pro léčení chudých tvoří se podle § 2 zák. čl. XXI/1898 z přirážky k daním pro zemský fond pro léčení chudých, jež smí býti nejvýše 3%; další příjem jeho je z dotace státu, jenž podle § 9 cit. zák. čl. je povinen hraditi schodek fondu. Chudinství.
Co se konečně týká státu samého, nemá tento žádných samostatných příjmů pro chudé.
VI. Povaha chudinského nároku je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi přibližně totožná s povahou jeho v historických zemích. Zák. čl. XXII/1886 neustanovuje sice o tom přesně ničeho, ale praví přece v § 145, že obec je povinna zaopatřiti toho chudého, jenž se bez veřejné pomoci nemůže vůbec vydržovati, avšak plyne z § 3 zák. čl. XXI/1898, že mají v první řadě příbuzní podle zákona občanského, dále jiné osoby (právnické) podle jiných zákonů než práva občanského povinnost chudého zaopatřiti.
Rozsah chudinské povinnosti je u různých povinných subjektů různý.
Hlavním faktorem chudinského zaopatření jest též na Slovensku a v Podkarpatské Rusi obec, jejíž povinnosti lze jako v zemích historických rozlišovati na povinnosti hlavní a vedlejší.
Podle § 145 zák. čl. XXII/1886 je, pokud podpora dobročinných spolků a milodary soukromníků nestačí na zaopatření chudých obce, tato povinna, podle místních poměrů postarati se o zaopatření všech do obce příslušných chudých, kteří veřejné podpory nemohou naprosto postrádati, t. j. nemají ani jmění ani příjmu ani dostatečného výdělku; tutéž povinnost má obec domovská oproti bezdomovcům. Zaopatřením rozumí se zajisté opatření všech nutných životních potřeb.
Co se týče nemocných chudých, je podle § 8 zák. čl. XXI/1898 obec domovská ve všech případech, kdy jak osoba, o niž jde, tak její příbuzní k placení povinní jsou chudí a není žádná pokladna (nemocenská, bratrská a pod.) povinna za ni platiti, povinna starati se o nemocné, kteří nejsou neb nemohou býti účastni ošetřování v nemocnici, dále o osoby nemocné jakožto nevyhojitelné z nemocnice neb jiného ústavu léčebného propuštěné, dále o nevyléčitelné, ale ne nebezpečné choromyslné, o neškodné kretiny, hluchoněmé, slepce, mrzáky, dále starati se o opatřování, vydržování a výchovu nalezenců a opuštěných dětí starších 7 roků resp. podle § 3 zák. čl. XXI/1901 hraditi náklad na děti od 7 do 15 let ve státním dětském asylu.
Částečná úleva je obcím poskytnuta tím, že se podle § 4 zák. čl. XXI/1901 do státního rozpočtu zařazuje každoročně určitá částka na zaopatření opuštěných dětí ve stáří od 7. do 15. roku a že se přebytků sirotčích pokladen používá podle § 5 téhož zák. článku k témuž účelu.
Kromě toho může podle § 6 zák. čl. XXI/1901 ve spojení s § 9 zák. č. 125/1927 Sb. zemský výbor vypsati 1% přirážku k přímým daním k úhradě vydání obcí na opuštěné děti.
K vedlejším povinnostem obce pak patří podle § 17 zák. č. 236/1922 Sb. platiti léky předepsané chudým příslušníkům obvodním neb obecním lékařem a při porodu chudých žen dodávati bezplatně resp. obci pobytu hraditi potřebné desinfekční prostředky, dále podle § 21 zák. č. 77/1927 Sb. přispívati dvaceti procenty na ošetřovací útraty ve veřejných nemocnicích, porodnicích a ústavech pro choromyslné za příslušníky obce.
Ze zemského fondu pro léčení chudých uhrazují se podle § 3 zák. čl. XXI/1898 ve spojení s § 21 zák. č. 77/1927 Sb. tyto náklady chudinské (kromě některých zdravotnických): a) čtyři pětiny výloh na ošetřování a výlohy za dopravu čsl. státních občanů, které nelze požadovati na nemocenských nebo bratrských pokladnách, na ošetřovaném samém neb jeho příbuzných ani na státní pokladně; b) výlohy na nutné léčebné prostředky (brýle, berly, obvazy atd.) pro chudé úředně uznané na základě předpisu úředního lékaře; c) výlohy dozoru, zaopatření a výchovy nalezenců a opuštěných dětí do 7. roku; d) útraty ošetření žen v nemocnici rodících a novorozeňat.
Státní pokladna konečně hradí podle § 9 zák. čl. XXI/1898 ve spojení s § 21 zák. č. 77/1927 Sb.: a) náklady ošetřování a dopravy chudých léčených na syfilis neb trachom v nemocnicích neb léčebných ústavech příp. doma; b) náklady na ošetřování a dopravu choromyslných léčených v ústavech pro choromyslné (a to čtyři pětiny ošetřovného), nemocnicích, léčebných ústavech příp. doma; c) náklady ošetřování a dopravy za bezdomovce (nyní čtyři pětiny ošetřovného); e) schodek zemského fondu pro léčení chudých; f) výlohy za léčení a dopravu chudých léčených na universitních klinikách a na státní škole babické.
Též na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou obecní a obvodní lékaři, kteří jsou zaměstnanci státními, povinni léčiti chudé bezplatně.
Nepřímou povinnost chudinskou mají též země slovenská a podkarpatskoruská, neboť podle § 145 zák. čl. XXII/1886 mohou obce chudinským břemenem nadmíru Chudinství.
ztížené žádati za pomoc na župě a nyní podle § 9 zák. č. 125/1927 Sb. na zemi.
Výpomocnou povinnost má konečně též ovšem s výhradou postihu obec pobytu oproti přespolnímu. Postarati se o pohřeb chudých na veřejné podporování odkázaných jest věcí obce pobytu, ale bez výhrady postihu.
VII. Co se týká jinakých povinností oproti chudým, uvádí se, že podle nař. býv. uh. min. vnitra č. 51000 z r. 1899 jest obec povinna vésti přesnou evidenci všech chudých na veřejné podporování odkázaných, postarati se o to, aby dítě, u něhož nastane nutnost veřejného podporování, mělo poručníka, kontrolovati opatrování osob na veřejnou podporu odkázaných.
VIII. O splnění chudinské povinnosti předpisuje nař. býv. uh. min. vnitra č. 51000 z r. 1899, že ve statutech obcí o ch. musí býti obsažena ustanovení o způsobu a míře podporování, ošetřování a vyživování jednotlivců na veřejné podporování odkázaných; pro způsob a míru podpory v jednotlivém případě jsou rozhodny finanční poměry obce a poměry jednotlivce. Pro nalezence a opuštěné děti do stáří 7 roků zřízeny jsou podle zák. čl. VIII/1901 státní dětské asyly, v jejichž svazku mohou podle zák. čl. XXI/1901 děti tyto býti ponechány do dokončeného 15. roku a do jejichž svazku mohou býti přijímány děti, které jsou po 7. roku věku za opuštěné prohlášeny. Podle téhož zák. čl. XXI/1901 ponechávají se děti od 7. do 15. roku buď v asylu samém neb se umístí u spolehlivých pěstounů, zemědělců neb řemeslníků.
IX. O náhradě za splněnou chudinskou povinnost ustanovuje pouze nař. býv. uh. min. vnitra č. 1422 z r. 1889, že má právo postihu proti obci domovské obec pobytu, poskytnuvší příslušníku této obce přechodnou podporu; podle nař. býv. uh. min. vnitra č. 51000 z r. 1899 pak musí, jakmile se zjistí o jednotlivci požívajícím veřejnou podporu, že je příslušníkem cizí obce, tato obec jej ihned od obce pobytu k dalšímu zaopatření převzíti. Opomene-li obec domovská převzíti takovou osobu, jest povinna obci pobytu nahraditi náklady dalšího ošetřování.
X. Příslušnost ve věcech chudinských upravena je pro vyřizování chudinských žádostí stejně jako v zemích historických s tím rozdílem, že o žádosti za chudinské zaopatření rozhoduje obecní (městská) rada a o stížnosti do jejího rozhodnutí okresní úřad a v dalším postupu zemský úřad; jde-li však o město s regulovaným magistrátem, rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí městské rady zemský úřad. Příslušnost v ostatních věcech chudinských je stejná jako v zemích historických (srov. odd. A. kap. X.).
XI. O řízení ve věcech chudinských u obce nejsou žádné zvláštní předpisy vydány. V dalším postupu pak platí ustanovení vlád. nař. č. 8/1928 Sb. o správním řízení.
XII. Oprávnění obce oproti chudým. O tom neobsahují ani zák. čl. XXII/1886 ani pozdější zákony upravující ch. zvláštních předpisů a platí tu všeobecné předpisy vydané k zamezení žebroty a tuláctví.
XIII. Chudinské nadace. O těchto ustanovuje § 147 zák. čl. XXII/1886, že obce jsou povinny nadace, jež se nalézají v jejich správě, podle jejich určení spravovati se stejnou péčí, jako své vlastní jmění a že jest každoročně řádný výkaz o těchto nadacích a řádný účet obecnímu zastupitelstvu předložiti.
Co se týká nadací určených pro měšťany, provedl i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi změnu zák. č. 304/1920 Sb., jímž právo měšťanské bylo zrušeno. Změny ty jsou podrobněji vyloženy v oddílu A. kap. XIII.
XIV. O poměru chudinství k jiným institucím zaopatřovacím platí kromě toho, co tam bylo uvedeno o úrazovém pojištění dělnickém, totéž co obsahuje odd. A. kap. XIV.
XV. Co se týká institucí souvislých s ch-m, platí vzhledem k tomu, že byl na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ústav. zák. č. 236/1920 Sb. (§ 13) zaveden, pokud jde o povinnost přijímati do svazku obecního (vydržení práva domovského desetiletým pobytem), zák. č. 222/1896 ř. z. (dom. nov.), totéž co bylo v odd. A. kap. XIV. uvedeno o vlivu chudinského zaopatření na vydržení práva domovského desetiletým pobytem; rovněž tam platí ustanovení § 21 zák. č. 77/1927 Sb. téhož se týkající.
Co se týká udělování práva chudých v civilních sporech, vydává vysvědčení o majetkových poměrech v § 115 uh. civ. ř. soud., zák. čl. I/1911, předepsané podle min. nař. č. 72500 z r. 1914 obecní úřad bydliště neb pobytu, v městech s regulovaným magistrátem pak městský notářský úřad; vysvědčení vydané obecním úřadem velké neb malé obce musí býti potvrzeno okresním úřadem.
O vysvědčeních k osvobození od dávky Chudinství.
za úřední výkony a k dosažení práva chudých v řízení správním platí totéž, co bylo uvedeno v odd. A. kap. XV.
XVI. Mezinárodní právo chudinské bylo zákony uherskými mnohem podrobněji upraveno, než tomu bylo v zemích historických.
Co se týká výloh spojených s ošetřováním čsl. státních občanů v cizině, ustanovuje totiž § 3 zák. čl. XXI/1898, že ze zemského fondu pro léčení chudých se hradí výlohy na ošetřování a dopravu čsl. státních občanů v cizozemských nemocnicích a léčebných ústavech, které nelze požadovati na nemocenských nebo bratrských pokladnách, na ošetřovaném neb jeho příbuzných ani na státní pokladně. Dále ustanovuje § 9 téhož zák. čl., že se ze státní pokladny hradí výlohy na ošetřování a dopravu choromyslných v ústavech pro choromyslné, nemocnicích, léčebných ústavech nebo v domácnosti a to, jelikož není činěn rozdíl, též v cizozemsku a dále že se ze státní pokladny hradí výlohy ošetřování a dopravy za bezdomovce a to, jelikož není činěn rozdíl, i v cizozemských nemocnicích a léčebných ústavech.
Výlohy pak za ošetřování a dopravu cizozemců, a to podle souvislosti s příslušnými ustanoveními ostatními v tuzemských nemocnicích, léčebných ústavech i ústavech pro choromyslné, hradí podle § 9, lit. c), zák. čl. XXI/1898 pokladna státní, pokud nelze náhradu jejich požadovati podle zvyklosti spočívající na státních smlouvách neb zásadách reciprocity.
Konečně ustanovuje ještě § 12 zák. čl. XXI/1898, že vzájemné ošetřování státních občanů v cizozemsku a cizozemců v tuzemských nemocnicích a léčebných ústavech, pohřbívání zesnulých jakož i postup co do náhrady vzešlých výloh jsou upraveny zvyklostí spočívající na státních smlouvách nebo reciprocitě.
Formální postup úřadů pak je upraven nař. býv. uh. min. vnitra č. 51000 z r. 1899.
Ustanovení o jinakém podporování cizozemců jsou obsažena v nař. býv. uh. min. vnitra č. 1422 z r. 1889.
Literatura.
Mischler: čl. „Armenpflege“ v Mischler-Ulbrichově „Österreichisches Staatswörterbuch“; Ševčík: „Zákonné předpisy o chudinství“ v 5. svazku Knihovny poradního sboru českých okresů, 1914; Klapka: „Chudí v obci“ v Praze 1924; Břeský: „Obecní péče chudinská“ v Praze 1925.
Josef Uhlíř.

Citace:

Chudinství. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 864-885.