Č. 10073

Zaměstnanci veřejní: * Ustanovení § 63 služ. pragm. úřed. ve znění čl. II. zák. č. 2/20 nedává pozůstalým po státním úředníku právní nárok na přiznání vyšších než pravidelných požitků zaopatřovacích.
(Nález ze dne 14. října 1932 č. 15606.)
Věc: Jaroslava Š. v N. proti ministerstvu zemědělství o úpravu vdovských zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. — Č. 10.073 —
1177
Důvody: Manžel st-lčin Bohuslav Š. byl převzat do státní služby pragmatikální dnem 30. září 1920 a byl rozhodnutím vlády z 18. června 1925 povýšen jako vrchní hospodářský správce ad personam do 7. hodn. třídy s účinností od 24. října 1924 beze změny dosavadního titulu úředního s ponecháním v osobním stavu odborných úředníků min. zem. Výnosem tohoto min. z 25. listopadu 1925 byl přidělen dnem 1. prosince 1925 službou trvale státnímu hřebčinci v T. Dekretem žal. úřadu z 31. července 1926 byl převeden do nových platů zák. č. 103/26 tím způsobem, že mu od 1. ledna 1926 byly poukázány služ. platy podle 5. plat. stupnice, služného stupně b) s vedlejšími platy ve služební třídě 1 c). Dne 4. listopadu 1927 zemřel v činné službě.
Nato byly výnosem žal. úřadu z 15. prosince 1927 poukázány st-lce od 1. prosince 1927: vdovská pense ročních 9000 Kč, to jest 40% pensijní základny jejího zemřelého manžela 22500 Kč (služné 5. platové stupnice, stupeň b) na dobu vdovství, příspěvek na výchovu 4 dětí nezletilých ročně po 1800 Kč, celkem ročně 7200 Kč, výchovné ročně 3000 Kč a přídavek na děti ročně 900 Kč, úhrnem ročně 20100 Kč. Při tom položilo min. podle pensijní listiny za podklad dobu započítatelnou pro výměru výslužného a sice dobu civilní státní služby od 30. září 1920 do 4. listopadu 1927 v trvání 7 roků 1 měsíce 5 dnů, službu u zemědělské rady v Praze od 1. května 1912 do 30. června 1918 v trvání 6 roků 2 měsíců a z doby, pro kterou byla prémiová reserva převedena, 1 rok 11 měsíců, celkem tedy dobu 15 roků 2 měsíce 5 dní.
Podáním z 20. listopadu 1927 domáhala se st-lka, aby jí cestou milosti byly zvýšeny její pensijní požitky ročních 20100 Kč o 10000 Kč ročně a uvedla, že manžel její vykazoval s přípočtem soukromé služby, celkem 18 roků 4 měsíce služby. Dále poukazovala k tomu, že zesnulý přivodil si nemoc a svoji smrt svou horlivostí, s níž věnoval se svému úkolu. Žádost tuto zamítl žal. úřad nař. výnosem.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Žal. úřad posuzoval žádost st-lčinu podle § 63 služ. pragm. č. 15/ 1914 ř. z. ve znění čl. II. zák. č. 2/20 a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky § 62 odst. 2 služ. pragm., a že proto nelze žádosti vyhověti. V odůvodnění uvedl, že příčinou smrti manžela st-lčina byla vleklá porucha systému krevního, která dvakráte způsobila záchvat mrtvice, jenž po druhé skončil náhlou smrtí, a že proto nejde o úraz, jenž by byl v přímé souvislosti s určitým služebním úkonem, jak předpisuje ustanovení § 62 odst. 2 č. 1 a 2 služ. pragm. Dodal, že se zřetelem na striktní znění tohoto zákonného ustanovení nelze připustiti, aby za úraz byla pokládána i taková příčina smrti, která při liberálním výkladu by mohla býti označena za rovnocennou úrazu.
Naproti tomu namítá stížnost v prvé řadě, že se manžel st-lčin věnoval povinnostem úředním zcela, obětoval jim všechen volný čas i své zdraví. Neznal odpočinku. Zařizování státního hřebčince vyžadovalo nadlidských sil, takže vyčerpávající práce s úřadem tím spojené podlomily konečně zdraví jeho a přivodily jeho smrt. Smrt jeho vznikla úrazem, ježto pod pojmem »úraz« nelze vyrozumívati pouze viditelné zevnější zranění, nýbrž jest pojem ten chápati v smyslu širším a rozšířiti jej tudíž i na takové případy, kde »úraz« jeví se jako výslednice působení vnějšího světa na orgány těla lidského. Jsou prý i v daném případě dány podmínky úrazu ve smyslu § 62 odst. 2 služ. pragm. Podle toho nepopírá tedy stížnost, že žal. úřad posoudil skutkovou podstatu podle správné a přiléhající normy § 63 služ. pragm. ve znění čl. II. zák. č. 2/ 20, má však v podstatě za to, že jsou splněny předpoklady zákona a že proto nelze odpírati zvýšení vdovských a zaopatřovacích požitků.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Článkem II. zák. č. 2/20 byl nahražen předpis § 63 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. ustanovením, jež zní: »Zemřel-li úředník pro úraz utrpěný bez svého úmyslného zavinění a jsou-li tu. předpoklady § 62 odst. 2 č. 1 až 4 služ. pragm., může ústřední úřad za zvláštních pozoruhodných okolností povoliti jeho pozůstalým vyšší než pravidelné požitky zaopatřovací až do jedno a půl násobné výše těchto požitků, při čemž se do tohoto zvýšení započítává případný požitek úrazové renty.«
Uvedený předpis praví, že úřad může za předpokladů § 62 odst. 2 služ. pragm. a za zvláštních pozoruhodných okolností povoliti vyšší zaopatřovací požitky. Z toho patrno, že zákonodárce nechtěl založiti pozůstalým po státním úředníkovi stihatelný nárok na přiznání vyšších požitků zaopatřovacích ani tehdy, jsou-li tu předpoklady citovaného ustanovení, naopak že ponechal úřadu, aby sám podle své úvahy posoudil, chce-li výhodu zvýšení zaopatřovacích požitků poskytnouti či nikoliv. Při tom dal zákon povolujícímu úřadu příkaz, že může uvedenou výhodu přiznati jen za podmínek § 62 odst. 2 č. 1—4 služ. pragm. a vedle toho ještě, že musí býti dány »zvláštní pozoruhodné okolnosti«. Nelze tedy pohlížeti na normu § 63 služ. pragm. ve znění II. čl. zák. č. 2/20 jako na předpis, který by dával právní nárok na zvýšení zaopatřovacích požitků, a nemohl proto žal. úřad zasáhnouti do subj. práv st-lčiných, nevyhověl-li žádosti její.

Citace:

č. 10073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 396-398.