Č. 751.

Živnosti koncesované: I. O udělení neb odepření živnostenské koncese může úřad rozhodovati toliko na základě příslušného zakročení strany. Potvrdila-li zemská správa politická rozhodnutí I. stolice odpírající straně uděliti koncesi, o niž tato nežádala, jest výrok takový jako nezákonný zrušiti. — II. Neřešily-li živnostenské úřady rozhodnutím svým otázku, zdali jsou dány předpoklady pro udělení koncese hostinské a výčepnické čili nic, nýbrž otázku, zda stěžovatel nabyl oprávnění dle § 16 živn. ř. již určitým dřívějším aktem správním, nelze na rozhodnutí takové použíti předpisu posl. odst. § 18 živn. ř., omezujícího právo odvolací, nýbrž jen předpisu § 146, odst. 1 živn. ř. Rozhodnutí zemské správy politické tohoto druhu, obsahující poučení, že další odvolání k živn. úřadu III. stolice je nepřípustné, musí nejv. správním soudem býti zrušeno dle § 6 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 8. března 1921 č. 2879.)
Věc: Karel Mořic Sch. v Brně (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti zemské správě politické v Brně stran koncese k výčepu pálených lihových nápojů.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ruší se z části pro nezákonnost, z části pro vady řízení.
Důvody: K žádosti podané dne 2. dubna 1918 poručníkem stěžovatele, tehdy nezletilého, aby tomuto udělena byla koncese k výčepu pálených lihových nápojů pro dům č. 58 na Cejli, kde dosud provozována byla stejná koncese na účet stěžovatelův podle § 56 živn. ř., vydala městská rada v Brně výměr z 9. srpna 1918 č. 45353 tohoto znění:
»K žádosti z 2. dubna 1918 dává se Vám věděti, že městská rada se usnesla Karlu Mořici Sch. po dosažené zletilosti koncesi k výčepu kořalky v č. 58 na Cejli propůjčiti.«
Podáním de pres. 23. června 1919 žádal pak stěžovatel, jenž zatím dne 14. listopadu 1918 nabyl zletilosti, aby mu byla vydána koncesní listina o koncesi výměrem z 9. srpna 1918 mu propůjčené. Tato žádost vyřízena byla výměrem ze 16. srpna 1919 č. 44371/IV. v ten rozum, že se žádosti stěžovatelově z 23. června 1919 o udělení koncese k výčepu pálených lihových nápojů v označené místnosti nevyhovuje, ježto nové koncese k výčepu pálených lihových nápojů z důvodů sociálně-politických vůbec nemohou býti uděleny.
Proti tomuto výměru podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě dovozoval, že koncese byla mu již platně udělena výměrem z 9. srpna 1918 pod jedinou podmínkou, že dojde zletilosti, že také proto podáním z 23. června 1919 nežádal o udělení koncese, nýbrž toliko o vydání koncesní listiny, když podmínka prvým výměrem stanovená byla splněna. Koncese platně udělená nemůže mu býti odňata, když předpoklady § 57 ř. z. nejsou dány.
Zemská správa politická naříkaným rozhodnutím odvolání nevyhověla z důvodů první stolice a pro nedostatek místní potřeby. K vývodům odvolání podotknuto, že usnesením městské rady z 2. dubna 1918, pokud se týče výměrem z 9. srpna 1918 stěžovateli koncese udělena nebyla, nýbrž mu jen byla slíbena. Připojeno jest poučení, že proti tomuto rozhodnutí dle § 18, odst. 8 živn. ř. další odvolání nepřísluší.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Naříkané rozhodnutí obsahuje dvojí výrok: jednak odpírá stěžovateli udělení koncese pro výčep pálených lihových nápojů, jednak vyslovuje, že stěžovateli koncese taková usnesením městské rady v Brně z 2. dubna 1918, pokud se týče výměrem z 9. srpna 1918 č. 45353 udělena nebyla.
Výrok prvý má povahu rozhodnutí vydaného po rozumu § 18 živn. řádu a platí o této části naříkaného rozhodnutí tudíž i předpis posledního odstavce tohoto paragrafu. Ježto pak žalovaný úřad odpíraje koncesi byl v tom ve shodě s rozhodnutím I. stolice (výměr ze dne 16. srpna 1919 č. 44.371/IV.), jest výrok ten ve smyslu právě uvedeného zákonného předpisu konečným. Podrobiv se zřetelem k tomu tuto část naříkaného rozhodnutí na podkladě stížnosti věcnému přezkoumání, shledal nejvyšší správní soud výrok koncesi shora označenou stěžovateli odpírající nezákonným. O udělení neb odepření živnostenské koncese může úřad rozhodovati jen na základě příslušného zakročení strany. To vyplývá z povahy živnostenských oprávnění, s nimiž spojeny jsou i jisté povinnosti zákonem vytknuté, ale i z ustanovení § 22 živn. řádu. dle něhož ten, kdo hodlá provozovati živnost na koncesi vázanou, má za koncesi žádati a prokázati, čeho k tomu dle zákona jest potřebí. Stěžovatel podáním z 23. června 1919, jež jest podkladem rozhodnutí správních, nežádal o udělení koncese, nýbrž o vydání koncesní listiny o koncesi, jíž, jak za to má, již výměrem I. stolice z 9. srpna 1918 platně nabyl. Jakákoli pochybnost, že jedině tato žádost byla obsahem zakročení stěžovatelova, byla-li by vůbec mohla vzniknouti, vyloučena byla odvoláním stěžovatelovým, v němž výslovně prohlásil, že oním podáním o udělení koncese k výčepu kořalky nežádal. Nebylo tu tedy nezbytného podkladu pro rozhodování úřadu živnostenského o udělení koncese, když pak žalovaný úřad přes to rozhodnutí udělení koncese odpírající vydal, jest výrok ten nezákonný a musil proto býti zrušen. Pokud pak se týče výroku žalovaného úřadu, že stěžovatel koncese k výčepu lihovin výměrem městské rady brněnské z 9. srpna 1918 nenabyl, shledal nejvyšší správní soud, že naříkaným rozhodnutím v této jeho části nebyla sporná věc v pořadí stolic správních konečně vyřízena, a právní poučení upírající další odvolání stran celého obsahu naříkaného rozhodnutí jest v této příčině mylné.
Živnostenský řád ustanovuje v § 146, odst. I., že pokud zákon v jednotlivých případech nepředpisuje něco jiného, strany mohou se odvolati k vyššímu úřadu z rozhodnutí živnostenského úřadu stolice první do 14 dnů, z rozhodnutí živnostenského úřadu stolice druhé pak do 4 neděl; v odstavci následujícím pak, že z rozhodnutí politického úřadu zemského, jímž souhlasně s výrokem živnostenského úřadu první stolice udělení koncesované živnosti bylo vzhledem k místním poměrům odepřeno, není dalšího odvolání. Příští odstavec pak odkazuje k zvláštním předpisům o živnostech hostinských a výčepnických obsažených v §§ 18 a 20. § 18 stanoví zásady hmotné i formální, jimiž úřadu jest se říditi při rozhodování o žádostech za udělení koncese pro živnost hostinskou a výčepnickou (§ 16) a upravuje také právo odvolací. V odstavci posledním (jehož dovolává se i naříkané rozhodnutí) vyslovuje, že ze dvou stejných rozhodnutí není dalšího odvolání. Obsahem § 20 jsou obdobné předpisy pro přeložení živností tam označených do jiných místností v téže osadě.
Z uvedených předpisů vysvítá, že pro obor práva živnostenského, upravený živnostenským řádem, platí všeobecná zásada, že proti rozhodnutím na základě tohoto zákona vydaným lze se odvolati k druhé i k třetí stolici. Z této všeobecné zásady stanoví živnostenský řád některé výjimky. Jednou takovou výjimkou jest také předpis posledního odstavce § 18. Tento předpis, vylučující další odvolání ze dvou stejných rozhodnutí, lze však vztahovati toliko na rozhodnutí vydaná ve smyslu a na základě tohoto paragrafu, t. j. na rozhodnutí o žádostech za koncesi pro některé z oprávnění v § 16 uvedených. V daném případě ovšem jde o oprávnění tohoto druhu. Předmětem sporu, o němž úřady správní měly rozhodovati, však není — jak již vyloženo bylo — otázka udělení koncese pro ono oprávnění, t. j. otázka, jsou-li dány předpoklady, za jakých koncese taková může býti udělena, pokud se týče odepřena, nýbrž otázka jiná, totiž zdali stěžovatel sporného oprávnění již nabyl a vzešel-li mu tím nárok na vydání příslušné listiny koncesní. Pokud žalovaný úřad svým rozhodnutím otázku naposled vyznačenou skutečně také svému zkoumání podrobil a ji vyřídil, nelze na rozhodnutí to použíti předpisu posledního odstavce § 18 ani jiného zvláštního předpisu živnostenského řádu, právo odvolací omezujícího, nýbrž sluší na ně vztahovati všeobecný předpis § 146 odst. I. a uznati tudíž proti němu další odvolání k živnostenskému úřadu třetí stolice za přípustné. Nebyl-li však po této stránce naříkaným rozhodnutím postup administrativních stolic vyčerpán a to následkem mylného právního poučení, rozhodnutí tomu žalovaným úřadem připojeného, jímž rozhodnutí to označeno bylo jako konečné, musil nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí v této části zrušiti podle § 6 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 751. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 307-309.