NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8561 —
Č. 8561.

Samospráva obecní: * Okresní úřad politický, vykonávaje dohled nad obcí podle § 102 obec. zříz. čes., je oprávněn žádati, aby mu byl předložen protokol o usnesení obecní rady.
(Nález ze dne 17. dubna 1930 č. 6387.)
Věc: Městská obec Ch. proti ministerstvu vnitra o předložení protokolu o schůzi obecní rady a odkladný účinek opravného prostředku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem ze 16. srpna 1926 vyzvala osp v Ch. na základě § 102 ob. zříz. a § 8 odst. 2 zák. č. 76/19 obec ch-skou, aby do 14 dnů předložila protokol neb opis o usnesení měst. rady z 12. února 1926. Odvolání, jež obec z výměru tohoto podala, zamítla zsp v Praze výnosem z 1. října 1926, současně pak nepřiznala event. dalšímu odvolání odkládacího účinku. Také další odvolání, jež obec proti oběma těmto výrokům podala, žal. ministerstvo nař. rozhodnutím zamítlo.
Výrok svůj o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané založil nss na těchto úvahách:
Obec spatřuje nejprve nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že jím byl v cestě instanční potvrzen příkaz, aby předložila opis protokolu o schůzi obecní rady, resp. usnesení tam učiněných. Hájí názor, že obec není po zákonu povinna předkládati státnímu úřadu dohlédacímu opisy protokolů o schůzích obecní rady, resp. usnesení tam učiněných a to proto, že jednak zákon sám takovouto povinnost ukládá obcím jen ohledně usnesení obecního zastupitelstva (§ 102 odst. 2 obec. zříz.), jednak obecní rada vůbec po zákonu není povinna o svých schůzích sepisovati protokoly a konečně, poněvadž schůze obecní rady jsou podle § 8 nov. k ob. zříz. neveřejné, takže i protokoly, jsou-li o nich sepsány, jsou neveřejné a proto vyňaty i z povinnosti obce, dáti do nich nahlédnouti úřadu dohlédacímu.
Nss nemohl v tom dáti stížnosti za pravdu.
Námitka, že obci není žádným platným předpisem uložena povinnost sepisovati o schůzích obecní rady protokol — i kdyby byla ve shodě s platnými předpisy zákonnými, zejména s ustanovením § 8 odst. 2 ob. novely z r. 1919, kteroužto otázkou se v daném případě nss zabývati nemusil — není vůbec způsobilá dovoditi nezákonnost napadeného příkazu. Je nesporno, že o schůzi obecní rady z 12. února 1926 protokol sepsán byl a že také v této schůzi byla některá usnesení učiněna a do protokolu zapsána. S otázkou, zda obec byla povinna dáti úřadu tyto fakticky pořízené písemnosti k nahlédnutí, nemá otázka, zda byla povinna písemnosti ty vyhotoviti, nic společného a jest proto pro její posouzení irelevantní.
Podobně se to má s námitkou, že protokoly o schůzích obecní rady jsou z nahlížení polit, úřadem vyloučeny, poněvadž schůze tyto jsou neveřejné a tedy také protokoly o nich sepsané jsou tajné. I kdyby se proti — Č. 8561 —
žal. úřadu dalo souhlasní s názorem st-lčiným, že v důsledku předpisu § 8 odst. 1 obec. nov. z r. 1919 o veřejnosti schůzí obecní rady nelze 2. odstavec tohoto zákonného ustanovení vykládati tak široce, že nyní také o nahlížení do protokolů o schůzích obecní rady platí analogicky ustanovení § 50 odst. 2 obec. zříz., t. j. že každý občan má toho vůli v protokol ten nahlédnouti — kteroužto otázkou opětně netřeba se zde zabývati —, přece by nebylo lze dospěti na základě něho k závěru, jejž činí obec. Ustanovení o veřejnosti či neveřejnosti schůzí jednotlivých orgánů obecních a o právu nahlížeti do protokolu o těchto schůzích sepsaných upravují výhradně poměr mezi obcí samou a jejími údy. Pro otázku rozsahu zákonného práva dohlédacího státních úřadů nelze z těchto ustanovení nic vytěžiti. Otázku tuto dlužno řešiti výhradně na podkladě oněch předpisů, jimiž jest toto dohlédací právo upraveno, a těmi jsou čl. XVI. zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z. a §§ 102 a násl. čes. obec. zřízení.
Říšský zákon z 5. března 1862 č. 18 ř. z., jímž byla dána zásadní ustanovení o úpravě obecních záležitostí pro celou říši, obsahuje v čl. XVI. zásadní pravidla o právu státní správy vykonávati dohled nad obcemi. V odst. 1 se praví, že »státní správa vykonává dohlédací právo nad obcemi v tom směru, aby obor své působnosti nepřekročily a nejednaly proti platným zákonům«18/1862 ř. z., čl 16.1. Odst. 2 zní: »Ona (t. j. státní správa) má také, pokud se nejedná o taková usnesení obecního výboru, proti nimž dlužno odvolání podle čl. XVIII c) podati k zastupitelstvu vyšší obce, rozhodovati o stížnostech proti opatřením obecního představenstva, jimiž byly platné zákony porušeny nebo jich bylo chybně použito«18/1862 ř. z., čl 16.2.
Ze srovnání obou těchto ustanovení plyne, že věcné podmínky pro »výkon dozorčího práva« ve smyslu odst. 1 a pro »rozhodování« ve smyslu odst. 2 jsou stejné. Vždy musí jíti o opatření odporující zákonu; lhostejno je, že se v odst. 2 nemluví o opatřeních, jimiž by bylo obecní představenstvo překročilo obor působnosti obce, neboť i takovým opatřením je porušen zákon. Podstatný význam odst. 2 spočívá v tom, že zákon v případě tu uvedeném dává postiženému právní nárok na to, aby státní správa o jeho stížnosti do opatření obec. představenstva rozhodla, že se tedy neponechává jen jí na vůli, zda ze své moci dohlédací zakročí. Ale stejně jako osoba opatřením obecního představenstva postižená tu není odkázána na to, zda státní správa se rozhodne k zakročení z moci dohlédací, není ani státní správa vázána na podání nějaké stížnosti. Její oprávnění k výkonu dohlédacího aktu plyne ze základního pravidla čl. XVI. odst. 1, které zní tak všeobecně, že se vztahuje na všechny orgány, jež jsou povolány obec zastupovati a za ni jednati, tedy zejména také na obecní představenstvo (nyní obecní radu). Ustanovením 2. odst. není tedy v relaci k opatřením obecního představenstva, blíž tu označeným, restringováno všeobecné pravidlo odst. 1, nýbrž naopak doplněno tím způsobem, že v těchto případech k němu ještě přistupuje nárok postiženého na rozhodnutí. Podle říšského zákona není proto překážky, aby státní správa použila svého dohlédacího práva i vůči nezákonným opatřením obec. představenstva. — Č. 8562 —
České obecní zřízení převzalo obě ustanovení čl. XVI. s věcně bezvýznamnou změnou v §§ 102 a 103. Mezi obě vsunuto bylo jako druhá část § 102 toto ustanovení: »Toto právo dohlédací konati bude předem politický úřad okresní, který může k tomu konci žádati, aby mu výbor obecní usnesení svých propůjčil a čeho potřebí vysvětlil; pak-li by výbor obecní v usnesení svém z mezí působnosti své byl vystoupil anebo něco učinil, co jest proti zákonům, má okr. úřad politický právo i povinnost zakázati, aby se usnesení takové nevykonávalo, z kteréhož zákazu však může výbor k místodržitelství rekurs vzíti«. Poukazujíc na jeho souvislost s předcházejím odstavcem a kladouc proti němu text § 103 ob. zříz., dovozuje stížnost, že státní správa má právo dohlédací jen proti obecnímu výboru (zastupitelstvu), že může požadovati sdělení jen jeho usnesení a zakázati výkon jen usnesení obecního výboru (zastupitelstva), byl-li jimi překročen obor působnosti obce nebo příčí-li se platným zákonům, kdežto v příčině opatření obecního představenstva (rady) má pouze právo k rozhodování o stížnostech.
Nss nemohl dáti stěžovatelce za pravdu.
Obsahem druhého odstavce § 102 je jen úprava způsobu, kterým se vykonává dozorčí právo státní správy vůči usnesením obec. výboru (zastupitelstva). Tím, že zákon takovouto úpravu provedl jen ohledně jednoho orgánu obce, není však nic změněno na ustanovení předcházejícího odstavce, ve kterém se — jak prve již bylo dovozeno — státní správě vyhražuje právo dohledu nad obcemi vůbec, tedy vůči veškerým orgánům jejím. Z nedostatku bližší úpravy způsobu, jakým se vykonává dohlédací právo ohledně aktů ostatních orgánů obce, jedině by plynulo, že státní správa má volnost, postupovati jakýmkoli — ovšem účelu přiměřeným — způsobem. Ježto pak spolehlivé seznání skutečnosti podrobené dohledu, tedy usnesení obecní rady, ohledně něhož se chce státní správa přesvědčiti, nepřekročila-li jím obecní rada obor působnosti obce anebo nejednala-li jím proti zákonu, je nutnou součástí dohlédacího práva, potřebnou k tomu, aby státní správa na podkladě této znalosti mohla svůj další postup zaříditi, nelze shledati nezákonnost v tom, že státní správa si vyžádala sdělení tohoto usnesení.
Z těchto důvodů nemohl nss shledati, že by nař. rozhodnutí bylo v prvé své části nezákonným.

Citace:

č. 8561. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 672-674.