Č. 12080.
Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Chovanec dobročinného spolku nebo jeho zaměstnanec?
(Nález ze dne 12. října 1935 č. 18645/35.) Věc: Spolek »Armáda Spásy« v P. (adv. Dr. Karel Setunský z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o náhradu podpůrného nákladu a proti okresnímu úřadu v Liberci o pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro vadnost řízení.
Důvody: 1. Platebním výměrem ze 16. prosince 1930 předepsala okr. nemoc, pojišťovna v L. stěžujícímu si spolku k náhradě částku 582 Kč, kterou vynaložila na léčení a podporování Antonína O., jenž onemocněl dne 1. ledna 1930, nebyl však stěžujícím si spolkem k pojištění přihlášen.
V odvolání z tohoto výměru namítal stěžující si spolek mimo jiné v podstatě, že Antonín O. nepodléhal v poměru ke spolku pojistné povinnosti, neboť nebyl jeho zaměstnancem, nýbrž byl jen přijat do spolkového útulku v L. jako chovanec a konal určité domácí práce podle domácího řádu. Rozhodnutím z 23. listopadu 1931 okr. úřad v Liberci odvolání vyhověl a platební výměr pojišťovny zrušil.
K odvolání okr. nemoc, pojišťovny v L. zrušil zem. úřad v Praze rozhodnutím z 30. září 1932 rozhodnutí okr. úřadu v Liberci a obnovil platnost platebního výměru pojišťovny v podstatě z těchto důvodů: Z výsledků řízení, zejména z výpovědi Kamila P. jde, že Ant. O. byl v útulku Armády Spásy v L. od 3. října do 28. prosince 1929 a že tam konal různé práce, jako štípání dřeva, čištění, vyklepávání koberců a mytí podlah a oken. Dále jest zjištěno, že za tyto práce dostával O. byt, stravu a příležitostně také peněžitou odměnu. Spolek Armáda Spásy tvrdí, že Antonín O. nevykonával tyto práce na základě smluveného služebního poměru, nýbrž na základě úmluvy, kterou každý, kdo chce býti přijat do jejího útulku, musí podepsati a jíž se zavazuje k vykonávání prací, jichž jest v útulku případně potřeba. Podle tvrzení spolku Armáda Spásy jsou však osobám do útulku přijatým práce tyto ukládány pouze proto, aby nebyly sváděny k zahálčivostí. Z obsahu ujednání mezi O. a spolkem Armáda Spásy, které prý O. podle jejího tvrzení podepsal, se podává, že O. se zavázal vykonávati všechny práce, které mu byly přikázány a že za to spokojil se s poskytnutím bytu a stravy. Z těchto zjištění, že totiž O. se zavázal vykonávati práce a že práce ty také skutečně konal, přirozeně podle příkazů zřízenců spolku Armáda Spásy mu udělovaných, dlužno míti za to, že mezi ním a spolkem Armáda Spásy byl uzavřen smluvený poměr služební, na základě něhož byly práce ty vykonávány a že tudíž O. v zaměstnání u Armády Spásy podléhal podle § 2 zák. č. 221/24 Sb. pojistné povinnosti. Okolnost, jaké pohnutky vedly O., resp. Armádu Spásy k uzavření této smlouvy, zda to byly pohnutky zištné, či rázu humánního, jest pro posouzení sporného případu naprosto nerozhodna.
2. Platebním výměrem ze 16. února 1931 předepsala nahoře uvedená pojišťovna stěžujícímu si spolku pojistné nemocenské, starobní a invalidní v částce 134,75 Kč za Antonína O. za dobu od 3. října 1929 do 28. prosince 1929. Odvolání, jež z tohoto platebního výměru podal stěžující si spolek, bylo zamítnuto rozhodnutím okr. úřadu v Liberci ze 3. prosince 1932 z těchto důvodů: Konaným šetřením bylo zjištěno, že O. od 3. října do 28. prosince 1929 konal různé práce, za tyto práce pak dostával byt, stravu a příležitostně také peněžitou odměnu. Tyto práce vykonával na základě úmluvy, kterou musil podepsati a jíž se zavázal k vykonávání prací, kterých je v útulku potřeba. Za to se spokojil poskytnutím stravy a bytu. Z okolností, že O. se zavázal vykonávati práce a práce skutečně vykonával, přirozeně podle příkazů zřízenců spolku, dlužno míti za to, že byl mezi ním a spolkem uzavřen smluvní poměr pracovní, a podléhal proto O. na základě § 2 zák. č. 221/24 Sb. pojistné povinnosti. Jaké pohnutky vedly k uzavření pracovní smlouvy, jest pro posouzení sporného případu nerozhodné.
K nss jest podána stížnost jak do rozhodnutí zem. úřadu v Praze o náhradě podpůrného nákladu, tak do rozhodnutí okr. úřadu v Liberci o pojistném. O těchto stížnostech uvážil nss:
V obou případech jest mezi stranami sporno, zda Antonín O. podléhal pojistné povinnosti podle § 2 zák. o sociálním pojištění č. 221/24 Sb., jenž stanoví, že pojištěním povinen a podle tohoto zák. je pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Podle tohoto ustanovení nezakládá se tedy pojistná povinnost již pouhým faktem, že určitá osoba vykonává práce nebo služby, nýbrž jest podmíněna tím, že práce nebo služby se vykonávají na základě smluveného poměru pracovního, služebního.
V dnešním případě pak jest spor právě o to, zda práce, které Antonín O. podle obsahu naříkaných rozhodnutí konal, vykonával na základě smluveného poměru služebního, pracovního. V této příčině jde pak ze správních spisů, že Antonín O. byt jako nezaměstnaný přijat do útulku, jejž stěžující si spolek zřídil v J. podle § 2 č. 3 svých stanov, kde se určuje, že spolek zřizuje a vydržuje sociální ústavy a instituce, sloužící k opatření výživy a pobytu sirotkům, nezaměstnaným nebo jiným lidem . . ., aby byli vráceni pravidelnému, řádnému a poctivému životu. Při tom podepsal zvláštní »dohodu«, v níž prohlásil mimo jiné, že podrobuje se všem nařízením, která v útulku platí nebo budou dána, a že bude ochotně konati veškerou uloženou práci. Podle údajů svědka P. bylo O.-ovi jako každému chovanci v útulku dáno, aby nezahálel, příležitostné zaměstnání jako štípání dříví, čištění, vyklepávání koberců, mytí podlah, oken a jiné lehké práce. V útulku byl O.-ovi poskytnut byt a strava.
Z těchto všech skutečností jde, že Antonín O. byl přijat do útulku stěžujícího si spolku jako jeho chovanec, a že tímto přijetím do útulku měla mu býti zabezpečena existence po dobu, než by ji mohl uhájiti svým vlastním řádným zaměstnáním. Jsa přijímán do útulku podrobil se jeho domácímu řádu a vykonával pak práce, související s vnitřním hospodářstvím útulku. Je-li tomu tak, jest na snadě úsudek, že práce ty konal na základě svého zvláštního chovaneckého poměru k stěžujícímu si spolku, nikoli na základě poměru služebního nebo pracovního, jenž za stavu, jaký jest dán v přítomném případě, mohl by býti předpokládán jen tenkráte, kdyby byly zjištěny zvláštní okolnosti, které by poměru takovému výrazně nasvědčovaly.
Takových zvláštních okolností žal. úřady nezjistily, a jsou proto nař. rozhodnutí, jež přes to dospěla k závěru, že šlo o poměr služební, pracovní, stižena podstatnou vadou.