NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 5204.

Vojenské věci: * Od vydání zákona č. 76/22 jest otázku pozbytí nároku na zaopatřovací požitky vojenské osob v § 97 tohoto zákona uvedených posuzovati ve smyslu § 98 podle § 30 tohoto zákona a nikoli dle § 22 zákona č. 158/75 resp. uh. zák. čl. II z r. 1875.
(Nález ze dne 12. prosince 1925 č. 24062.)
Věc: Jan. B. v Ž. (adv. Dr. Jindř. Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o převzetí a o zaopatřovací požitky. Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-l sloužil aktivně r. 1894 a 1895 v býv. armádě rak.-uh. a od té doby dále i po převratu v býv. honvédské armádě uherské. Do čsl. státu vrátil se v září 1920, a přihláškou ze 7. října 1920 žádal o převzetí v hodnosti gážisty do činné služby v čsl. armádě. Výnosem z 8. srpna 1921 sdělilo mno st-li, že ministr nár. obr. rozhodl o této přihlášce, že jí »nevyhovuje vůbec. Přihláška je nyní ve stadiu řízení ve smyslu § 23 vl. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb. u stálého dics. zástupce při osobní a stížnostní komisi u mno.«
Rozhodnutím mno z 29. břzena 1922 byl st-l uznán vinným, že se dopustil činů v §u 4 zákona č. 194/1920 uvedených tím, že za vpádu maďarské armády na Slovensko sloužil v maďarské armádě, tudíž poškodil za války čsl. národ z důvodů svědčících o jeho zášti proti čsl. národu, a vysloveno, že mu ve smyslu uvedeného §u 4 nárok na zaopatřovací požitky nepřísluší. Rozhodnutí toto bylo nálezem nss-u z 19. září 1923 č. 15425/23 zrušeno pro nezákonnost z důvodu časového překročení komepetence ministra nár. obr. k rozhodování podobnému.
K novým žádostem st-lovým o přiznání zaopatřovacích požitků resp. o revisi právě uvedeného řízení vydalo žal. min., rušíc zároveň shora uvedené rozhodnutí z 29. března 1922, dvě nyní naříkaná rozhodnutí a sice: 1. Rozhodnutí z 18. ledna 1924, jímž vyslovuje, že st-lova přihláška ze 7. října 1920 došla pozdě, odůvodnění jejího opožděného podání nebylo shledáno dostačitelným, že proto se k ní hledí, jakoby vůbec nebyla podána, st-l pak že se zařazuje jako prostý vojín k pěšímu pluku č. 17. 2. Rozhodnutí z 15. března 1924, jímž se st-lova žádost o přiznání zaopatř. požitků z 22. října 1923 zamítá z důvodu, že st-l nemá podle zákona č. 194/1920 a vl. nař. č. 514/1920 nároku na zaopatř. požitky, ježto nevyhovuje podmínkám § 2 cit. zák., poněvadž jako gážista z povolání býv. armády nepodal včas přihlášku za přijetí do čsl. vojska do činné služby a ježto kromě toho jeho nárok na zaopatř. požitky pominul též z důvodu § 22 lit. d) ve spojení s § 117 uh. zák. čl. LI : 1875, poněvadž se vystěhoval z čsl. republiky a dokonce konal po převratu službu v maďarské armádě, při čemž ničeho na věci nemění, usídlil-li se později opětně v oblasti čsl. republiky.
O stížnosti nss uvážil: — — — — — — Stížnost namítá, že úřad použil ustanovení § 22 cit. uh. zákona neprávem, poněvadž daný případ jest posouditi pouze podle zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. a prov. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb.
Tato námitka jest důvodná. Nárok na zaopatř. požitky přiznané zákonem č. 194/1920, řídí se sice, pokud zákon ten resp. zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nemá o nich bližších ustanovení, vojenskými zaopatřovacími zákony a nařízeními, plativšími dne 28. října 1918 v býv. říši rak.-uh. (viz § 2 odst. 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 194/1920 a § 97 a 98 zákona č. 76/1922), — tedy ustanoveními zákona z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. resp. uh. zák. čl. LI : 1875; ale zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jenž v § 97 odst. 1 vyslovil, že nároky býv. vojenských gážistů do čsl. činné služby nepřevzatých jsou upraveny zákonem č. 194/1920, stanovil v § 98 dále, že pro osoby v § 97 uvedené platí obdobně mimo jiné též ustanovení § 30, jež případy, kdy pozbývá požívatel nároku na výslužné, vypočítává odlišně od ustanovení § 22 zák. čl. LI/1875.
Nař. rozhodnutí druhé bylo vydáno dne 15. března 1924, tedy za platnosti zákona č. 76/1922, jenž vystěhování z čsl. státu nezná jako důvod pro pozbytí nároku na vojenské výslužné. Bylo-li však st-lův nárok resp. předpoklady jeho pozbytí posuzovati podle ustanovení § 30 tohoto zákona a nikoli podle ustanovení § 22 zák. čl. LI : 1875 a neučinil-li tak, jest nař. rozhodnutí i v této své druhé části nezákonným.

Citace:

Č. 5204. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 672-674.