NPD documents search: České právo, 13 (1931)

Č. 2775.

Dlažebné mýto (Slovensko): I. Právo k vybírání dlažebného udělené obci bývalým uherským ministerstvem, nebylo zrušeno výnosem ministerstva veřejných prací z 25. srpna 1920 č. 41053/XI. — II. Pořadí stolic správních stanovené v § 102 uh. zák. čl. I. z r. 1890 neplatí, když jde o spor, kdo jest subjektem práva k vybírání mýtného.
(Nález ze dne 19. října 1923 č. 10470.)
Prejudikatura: Boh. 1113 a 1215 adm.
Věc: Město Trnava proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska (min. konc. Ferd. Fousek) o paušalování dlažebného.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Akciová společnost C-ovy horní a hutní závody podala v květnu 1921 u st. stav. úřadu župy Bratislavské žádost, ve které uvedla, že doprava do závodů neděje se nikde po dlažbě města Trnavy a že by tedy měly závody býti od placení dlažebného osvobozeny. Nechtěiíce však činiti výjimku žádaly, aby jim byl určen pevný roční peníz paušálně. Firma M. T. a syn, sladovna v Trnavě, podala pak v říjnu 1921 u županského úřadu v Bratislavě stížnost proti předpisu dlažebného, dodaného jí ředitelstvím čsl. stát. drah v Bratislavě, tvrdíc, že zboží její není dopravováno po dlažbě trnavské a žádala o výrok, že není povinna dlažebné platiti.
O obou žádostech provedeno bylo st. stav. úřadem v Br. šetření, po kterém prohlásily C-ovy závody, že jsou ochotny platiti paušál 25000 K ročně od 1. ledna 1922 a za dobu od 1. března—31. prosince 1921 zaplatiti 20000 K, firma M. T. pak 600 K ročně.
Administrativní výbor župy br-ské schválil dne 19. prosince 1921 ujednání s C-ovými závody a dne 6. března 1922 ujednání s firmou M. T. a syn.
Proti oběma usnesením podalo město Trnava svým podměšťanostou stížnosti, v nichž uvedeno:
Město Trnava je dle koncese udělené býv. uh. ministrem vnitra z 20. března 1873 jediným a výhradným koncesionářem dlažebného mýta v celém obvodu města. Právo to bylo obnovováno a město je posud vykonává. Nikdy se ho nevzdalo a vyslovilo pouze souhlas s tím, že bude dlažebné vybírati obnosy stanovenými nařízením županského úřadu č. 106/20.
Proto mohlo jediné u něho býti o paušalování dlažebného žádáno a jedině město mohlo je povoliti dle své vůle. Paušalované částky jsou příliš nepatrné.
Ve stížnostech navrhováno zrušení v odpor vzatých usnesení a odkázání obou žadatelek na město Trnavu.
Dvěma nař. rozhodnutími rozhodl ministr pro Slov. o obou stížnostech.
Rozhodnutí ve věci C-ových závodů zamítlo odvolání a je v podstatě takto odůvodněno:
Odvolání města Trnavy na obejíti koncesionářského práva nemá právního podkladu, jelikož výnosem ministerstva veřejných prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI je ustanoven administrativní výbor jediným majitelem práva vybírání dlažebného na území župy bratislavské. Týmž výnosem byla všechna dřívější mýtní práva samosprávných měst zrušena. Město Trnava není mimo to dotyčným paušalováním nikterak zkráceno, jelikož župní administrativní výbor v zasedání dne 6. března 1922 přikázal městu Trnavě roční částku 200000 K z dlažebného, která zůstává nedotčena.
Rozhodnutí ve věci firmy T. a syn odkázalo pak město Trnavu na instanční postup, jak jej předpisuje § 102 zák. čl. I.: 1890 (tedy v I. stolici hlavní služný, případně městský policejní kapitán, ve II. stolici podžupan resp. župan, ve III. stolici ministr obchodu, nyní podle zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. ministr veř. prací).
V důvodech tohoto rozhodnutí uvedeno:
Podle § 81 zák. čl. I : 1890 uděluie právo k vybírání mýtného a jeho výkonu ministr obchodu, nyní dle zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. ministr veř. prací. Ministerstvo veř. prací výnosem z 23. srpna 1920 č. 41053/XI ustanovilo župní administrativní výbor jediným majitelem práva vybírání dlažebného na territoriu župy bratislavské a byl tedy výbor oprávněn firmě dlažebné paušalovati. Proti výši sjednaného paušálu nemá úřad námitek a proto dohodu schvaluje.
Město Trnava stěžuje si jako postižený zájemník a odkazuje se na svrchu uvedený instanční postup, poněvadž kompetenční předpis svrchu citovaný nemohl býti změněn ani výnosem ministerstva veřejných prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI (ustanovením bodu V) ani předpisem § 1 nařízení z 20. srpna 1920 č. 537 Sb., jak nalezl i nss nálezem Boh. č. 1215.
O stížnostech města Trnavy proti těmto rozhodnutím podaných uvažoval nss takto:
V odvoláních, která podala st-lka z usnesení župního administrativního výboru župy bratislavské, týkajících se paušalování dlažebného oběma svrchu uvedeným firmám, tvrdila st-lka v první řadě, že župní administrativní výbor ten nebyl vůbec oprávněn s oněmi firmami jednati a s nimi dohodu o paušalování dlažebného uzavírati,-poněvadž jedině ona (město Trnava) je subjektem oprávněným dlažebné v obvodu města Trnavy vybírati. Totéž namítají i obě u nss podané stížnosti. To pak je jádrem sporu a závisí na zodpovědění této sporné otázky i zodpovědění otázky zákonitosti obou nař. rozhodnutí.
V tom směru vyplývá ze spisů, že býv. uherský min. vnitra rozhodnutím z 20. března 1873 udělil městu Trnavě právo, vybírati dlažebné mýto a to, jak se ve výnosu tom uvádí, po čas 5 roků za sebou jdoucích. Stížnosti tvrdí, že právo to posud trvá a ani žal. úřad nestojí na stanovisku, že by právo to zaniklo projitím této doby neb doby, na kterou právo to bylo později prodlouženo nebo z některého důvodu uvedeného v zákonném článku I: 1890, nýbrž má, jak z nař. rozhodnutí z 10. dubna 1922 vyplývá, pouze za to, že zrušeno bylo výnosem min. veř. prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI. To však stížnosti popírají, tvrdíce, že tento výnos nemohl město zbaviti nabytého práva vybírání dlažebného, že o výnosu tom město nikdy nebylo zpraveno a že konečně výnos ten byl odvolán dalším výnosem min. veř. prací z 23. prosince 1922 č. 64612/XI.
Jde tedy v podstatě o řešení sporné otázky, zda právo, jehož město Trnava nabylo původně rozhodnutím býv. uh. min. vnitra z 20. března 1873, bylo mu platnou normou odňato.
V té příčině nelze ničeho takového dovoditi ani z nařízení min. pro Slov. z 24. března 1920 č. 229 Sb., jež pouze věci týkající se vevejných silnic a mýt, jež podle uh. zák. čl. I. z r. 1890 a dodatků k němu patřily do působnosti býv. uh. min. obchodu, přeneslo do působnosti min. veř. prací, ani z nařízení vlády z 20. srpna 1920 č. 537 Sb., kterým upraven způsob vybírání poplatků dlažebních a mýtných při zásilkách dopravovaných po železnicích nebo po lodích, jež však propůjčená práva k vybírání poplatků těch ponechávají nedotčena. Ani zákon z 12. srpna 1921 č. 302 Sb., kterým změněna některá ustanovení zák. čl. I. z r. 1890, nemá ustanovení, z něhož mohlo by býti dovozeno, že práva taková byla zrušena.
Výnosem min. veř. prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI pak zrušení práva města Trnavy vybírati v obvodu svém dlažební poplatek, uděleného mu svého času býv. uh. min. vnitra, nenastalo, jak stížnost právem vytýká. Výnosem tím povolilo min. veř. prací k usnesení administrativního výboru komitétu bratislavského, aby vybíralo se mýto (dlažebné), které plyne do obecního důchodu města Bratislavy (kom. silničního fondu) a v odst. Vil. se prohlašuje, že dosavadní práva udělená administrativním výborům samosprávných měst býv. uh. min. obchodu k vybírání mýta (dlažebného) na stanicích, nádražích a přístavištích, ležících na území samosprávných měst, vyjímajíc municipální město Bratislavu, se počátkem platnosti nového tarifu zrušují.
Zákonný čl. 1. z r. 1890 nemá však ustanovení, z něhož dalo by se dovoditi, že by ministr obchodu (nyní ovšem min. veř. prací) mohl oprávněnému subjektu jednostranným aktem odníti přiznané mu právo k vybírání mýtného (dlažebného poplatku), kromě případů trestních (§ 98, §§ 140 až 145 cit. zák.). O případ trestní však, jak je nesporno, nejde. Také nevychází žal. úřad z toho, že by město Trnava bylo se svého oprávnění dobrovolně zřeklo a, jak již svrchu uvedeno, ani z toho, že by oprávnění jeho zaniklo projitím doby, na kterou bylo propůjčeno nebo že by zaniklo nevykonáváním (§ 94, odst. 2 cit. zák.), nýbrž má jedině za to, že bylo cit. výnosem min. veř. prací zrušeno.
Tomu však, jak stížnosti právem vytýkají, tak není, poněvadž min. veř. prací není oprávněno jednostranným aktem platná oprávnění k vybírání dlažebného poplatku rušiti, nýbrž právo to může býti odňato po případě za promlčené prohlášeno jen za podmínek v zák. čl. I. z r. 1890 uvedených. Opaku nelze dovoditi ze žádné platné normy a neprávem dovolával se zástupce žal. úřadu § 81 cit. zák. článku. Dle posl. odst. tohoto § byl ministr obchodu oprávněn s odvoláním na veřejné zájmy odepříti povolení mýtného práva, což znamená pouze, že nebylo právního nároku na jeho povolení, nikoli však, že by udělené právo mohl odníti. Nemohlo tedy právo k vybírání dlažebného poplatku v městě Trnavě býv. uherským ministerstvem vnitra udělené, býti výnosem min. veř. prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI již proto zrušeno, nehledě ani k tomu, že odst. VII. mluví pouze o dosavadních právech udělených administrativním výborům samosprávných měst a Trnava v době vydání tohoto výnosu byla městem se zřízeným magistrátem, tedy dle běžné terminologie nespadá do kategorie měst samosprávných.
Jestliže tedy nař. rozhodnutí z 10. dubna 1922 zamítlo odvolání města Trnavy, podané z výroku administrativního výboru župy bratislavské o paušalování dlažebného C-ovým závodům z toho důvodu, že žal. úřad město Trnavu nepokládal za majitele práva k vybírání dlažebného v městě tom, vycházeje z mylného právního názoru, že oprávnění to bylo zrušeno výnosem min. veř. prací z 23. srpna 1920 č. 41053/XI, muselo ovšem toto nař. rozhodnutí býti zrušeno jako nezákonné dle § 7 zák. o ss.
Neboť i další důvod tohoto rozhodnutí, že totiž město Trnava paušalováním tím nebude zkráceno, když administrativní výbor župy bratislavské přikázal městu Trnavě částku 200000 K, která i po paušalování dlažebného závodům C-ovým zůstává nedotčena, mohl by snad obstáti jen tehdy, kdyby byl správný názor žal. úřadu, že město Trnava není více subjektem vybírání dlažebného poplatku, ale nelze jím nař. rozhodnutí odůvodniti, je—li předpoklad ten mylný.
Druhé nař. rozhodnutí ze 17. června 1922 vychází z téhož mylného názoru jako rozhodnutí z 10. dubna 1922, že totiž právo města Trnavy vybírati dlažební poplatek na území tohoto města bylo cit. výnosem min. veř. prací zrušeno a že oprávněným k vybírání poplatku toho je župní administrativní výbor v Bratislavě. Důsledkem tohoto mylného názoru odkazuje nař. rozhodnutí město Trnavu na instanční postup § 102 zák. čl. I. z r. 1890. V tomto § stanoven jest pořad instancí v záležitostech mýtních tak, jak žal. úřad jej uvádí. Leč dle toho, co svrchu řečeno, nejde tu dle názoru nss o záležitost, kterou má tento § na mysli, nýbrž jde o rozřešení sporu mezi obcí Trnavou a župním administrativním výborem v Bratislavě o to, kdo je oprávněn dlažebné v území města Trnavy vybírati a tedy také o paušálu se stranami se smlouvati. Město Trnava tvrdilo v administrativním řízení, že župní výbor župy bratislavské svým usnesením o paušalování dlažebného firmě M. T. a syn zasáhl do práv jedině městu Trnavě příslušejících a žádalo z toho důvodu svým rekursem zrušení tohoto usnesení, nikoli jako pouhý zájemník (interesent). nýbrž jako subjekt dle názoru svého jediné k vybírání dlažebného oprávněný, cítící se oním usnesením župního výboru na svém právu dotčeným. Považoval-li ho žalovaný úřad za pouhého interesenta ve smyslu § 102 cit. zák. čl. a odepřel-li proto stížnost věcně vyříditi, odkazuje je na pořad instancí v § 102 uvedený, vycházel žal. úřad opět z nesprávného právního názoru a muselo proto i toto nař. rozhodnutí býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2775. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 788-792.