č. 9791.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1 * Z pojištění podle § 3 zák. č. 221/24 nelze vyjímati práci domáckou z důvodu, že je zaměstnáním vedlejším. — 2 * Při posuzování, zda — č. 9791 —
477
jsou dány předpoklady § 3 zák. č. 221/24 pro pojištění domáckého dělníka, který koná práce domácké pro několik zaměstnavatelů, je bráti v počet úhrn těchto zaměstnám.
(Nález ze dne 2. dubna 1932 č. 5185/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8328/30, 8921/30, 3599/24.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna ve V. proti zemskému úřadu v Praze o nemocenské, invalidní a starobní pojištění Marie M.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 19. února 1929 prohlásila okr. nemoc, pojišťovna ve V. Marii M. v jejím zaměstnání u Jana Františka Sch., výrobce květin v H., za dobu od 29. května do 15. července 1928 za povinně pojištěnou. Stížnosti zaměstnavatele do tohoto výměru okresní úřad ve šluknově výměrem ze 6. června 1929 nevyhověl na základě § 3 zák. č. 221/24, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že jmenovaná vykonávala v udané době živn. práce na st-lovu zakázku mimo jeho dílnu, a to z povolání a nikoli pouze příležitostně. Odvolání zaměstnavatele z toho výměru vyhověl zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím, zrušil výměr v odpor vzatý a vyslovil, že Marie M. v uvedené době pojistné povinnosti nepodléhala, jelikož konaným šetřením bylo zjištěno, že její zaměstnání u st-le nebylo jejím hlavním zaměstnáním a hlavním pramenem výživy, poněvadž pracovala také pro jiné zákazníky a ve skutečnosti byla odkázána z největší části na výdělek svého muže Josefa M., tkalce, zaměstnaného v Sasku. Připojeno právní poučení, že rozhodnutí to je konečné.
O stížnosti uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, zdali Marie M. ve svém zaměstnání pro Jana Františka Sch. v období od 29. května do 15. července 1928 podléhala pojištění podle § 3 zák. o sociálním pojištění z 9. října 1924 č. 221 Sb., jenž stanoví: »Pojištěním povinni a podle tohoto zákona pojištěni jsou zejména také domáčtí dělníci, t. j. osoby, které — nejsouce živnost- níky — z povolání a nikoli pouze příležitostně vykonávají živn. práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu, a to i tenkráte, byla-li jim práce přidělena zprostředkovateli (skladními mistry a pod.).«
Aby mohla býti přezkoumána zákonitost nař. rozhodnutí, třeba předem zkoumati, na jaké předpoklady váže zákon č. 221/24 v § 3 pojistnou povinnost domáckých dělníků. Zákon č. 221/24 neprovedl zásadních změn v okruhu osob povinných pojištěním podle § 3 tohoto zák. proti dřívějšímu zákonu nemocenskému (§ 1 odst. 2 zák. č. 268/19). Nahradil sice slovo »pravidelně« dřívějšího zákona výrazem »z povolánk. Změnou tou nechtěl však zákon č. 221/24 nic měniti na dosavadních pojmových předpokladech nuceného pojištění domáckých dělníků, nýbrž volil pouze výraz přiléhavější, přesnější, neodchýliv se tím od výkladu, který judikatura i praxe dávala výrazu »pravidelně« v § 1 odst. 2 nemoc. zák. — č. 9791 —
Stačí tu poukázati na nál. Boh. A 3834/24, kdež se vykládá výraz »pravidelně« tak, že jím není míněno jen opakování práce v určitých stejných obdobích časových, nýbrž práce, která jest pravidelným zaměstnáním dělníka, to jest právě tím zaměstnáním, které ho činí příslušníkem oné zvláštní kategorie dělníků, kterou zákon zahrnuje pod výraz »domáckého dělníka«. Že nebyla zamýšlena nijaká změna pojmových znaků tohoto pojištění, došlo výrazu i v materialiích zák. č. 221/24 a to v důvodové zprávě k tisku 4186/23, kdež se k § 3 praví: »Pojistná povinnost domáckých dělníků upravena shodně s dosavadním zněním zákona o nemocenském pojištění.«
Z toho ovšem plyne oprávněnost úsudku, že tento zák. č. 221/24 neměl ani v úmyslu měniti něco na výkladu, jehož se dostalo pojmu domáckého dělníka s hlediska sociálního pojištění v judikatuře tohoto soudu a neshledává proto nss překážky, aby se nedovolal svých nálezů, vydaných za platnosti § 1 odst. 2 nem. zák. Tak bylo vysloveno v nál. Boh. A 8328/30, že povinné pojištění domáckých dělníků jest posouditi výhradně podle odst. druhého § 1 nem. zák., jenž stanoví samostatně a odlišně od odstavce 1. téhož paragrafu pojmové znaky pojistné povinnosti domáckých dělníků, zejména neobsahuje ustanovení, vylučující vedlejší zaměstnání z nuceného pojištění. Nelze tudíž ani při posuzování pojistné povinnosti podle § 3 zák. č. 221/24 vylučovati z povinného pojištění práci domáckou z důvodu, že jest zaměstnáním vedlejším, resp., že není zaměstnáním hlavním a hlavním zdrojem výživy dělníka. Bude třeba jen zkoumati, zdali pracující jest příslušníkem oné zvláštní kategorie dělníků, kterou zákon zahrnuje pod výraz domáckého dělníka, čili zda domácké práce jsou konány »z povolání a nikoli pouze příležitostně t. j. trvale a pravidelně tak, aby tvořily řádný zdroj příjmů osoby pracující, a nikoliv ojediněle a nahodile (srov. také Boh. A 3599/24). Okolnost, že domácký dělník pracuje pro několik zaměstnavatelů, nemá vlivu na pojistnou povinnost; cit. § 3 stanoví pojistnou povinnost výslovně i pro tento případ (»na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů«). Při zkoumání, zda jsou dány shora zmíněné předpoklady pojistné povinnosti domáckého dělníka, který domácké práce koná několika zaměstnavatelům, jest ovšem bráti v počet úhrn těchto zaměstnání, ježto jen pak bude lze usouditi, zda domácká práce jest konána z povolání a nikoli pouze příležitostně.
Na otázku, který z několika zaměstnavatelů jest povinen domáckého dělníka pojistiti, zák. č. 221/24 nedává výslovné odpovědi. Z toho však, že ustanovení § 169 odst. 2 a 3, která řeší otázku tu pro případy pojištění podle § 2 odst. 1, se podle odst. 4 téhož paragrafu na domácké dělníky nevztahují, nutno dovoditi, že okolnost, které z několika zaměstnání domáckého dělníka jest hlavní a které vedlejší, je jak pro pojistnou povinnost, tak i pro závazek zaměstnavatelů, domáckého dělníka pojistiti, nerozhodná. Nařízení, jež by po této stránce stanovilo výjimky, dosud vydáno nebylo (§ 248 odst. 1).
Žal. úřad neposuzoval sporný případ s hledisek právě vytčených, nýbrž vykládaje si zřejmě mylně zákon, přiznal rozhodující význam okolnosti, — č. 9792 —
479
že zaměstnání Marie M. u Sch. nebylo jejím hlavním zaměstnáním a hlavním pramenem výživy, hodnotil tedy jednak domáckou práci Marie M. s hlediska zaměstnání vedlejšího, jednak posuzoval samostatně a pro sebe její zaměstnání u Sch. a nikoliv úhrn prací domáckých, ač ze spisů jest patrno, že práce domácké nekonala pouze pro jmenovaného zaměstnavatele. Bylo proto stížnosti vyhověti a nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss. —

Citace:

č. 9791. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 672-675.