NPD documents search: Právník, 65 (1926)

Čís. 4072.

Skutková podstata přečinu podle § 24 odst. 1 zák. čís. 9/1924 nevyžaduje tajný způsob přechovávání (ukrývání) zařízení, ani úmysl zneužíti zachycených zpráv v neprospěch státu, ani delší trvání protiprávního stavu; stačí, má-li kdo bez povolení u sebe zařízení, třebas jen krátkou dobu, pro zábavu; nezáleží na tom, zda pachatel zařízení použil (zprávy jím poslouchal); povolení nemůže býti nahraženo podáním žádosti o povolení.
(Rozh. ze dne 13. února 1931, Zm I 472/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 22. dubna 1930, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin podle § 24 odst. (1) zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, — zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným oním přečinem, jehož se dopustil tím, že začátkem března 1930 v J. bez povolení přechovával radiotelefonní zařízení.
Důvody:
Rozsudek soudu prvé stolice vyslovuje, že bylo zjištěno, že obžalovaný měl od 1. do 3. března 1930 radiovou přijímací stanici, nemaje k tomu ještě povolení, neshledává však v tomto jednání obžalovaného skutkovou podstatu přečinu podle § 24 odst. (1) zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924, an se obžalovaný hned po postavení a upevnění radiového přístroje ve svém domě o koncesi hlásil a teprve pak poslouchal; nemá prý zákon, třebas to výslovně nestanoví, na mysli případy, kde si někdo, nemaje úmysl tajně je přechovávati, opatří radiové zařízení, uvede je v chod a hned na to zažádá o koncesi,
5* jak učinil obžalovaný; jest prý účelem zákona, by nikdo nemohl tajně a úmyslně přechovávati radiové zařízení. Právem vytýká zmateční stížnost veřejného obžalobce úvahám, jimiž rozsudek opírá zprošťující výrok, právní mylnost, uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9a) tr. ř. Zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924 stanoví, že i přechovávati radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení lze jen na základě zvláštního povolení ministerstev tam uvedených (§ 1); že zařízení ta přechovává, kdo je má u sebe, kromě výjimek v zákoně uvedených a tímto případem nedotčených (§ 3); že udělení povolení jest podmíněno zejména i spolehlivosti žadatele (§ 6) a vyloučeno předchozím odsouzením pro trestné činy druhů zákonem uvedených (§ 7), že však i při průkazu všech náležitostí může býti povolení odepřeno bez udání důvodů (§ 9), a že zařízení radiotelegrafní a radiotelefonní lze prodati jen osobám, které prokáží, že jimi bylo uděleno .... povolení k přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení (§ 18). Účelem zákona jest zřejmě, by od samého počátku byla omezena možnost zachycení zpráv — rozšiřovaných neb i jen pro určitého příjemce vyslaných radiotelegrafií nebo radiotelefonií — na okruh osob, jež uznali povolaní k tomu činitelé státní správy za dosti spolehlivé. Tomuto účelu zákona příčí se již zjednání si oné možnosti — opatřením a upevněním radiové stanice v dosahu skutečné mocí pachatele — osobou, která si nevymohla povolení ještě před opatřením stanice, třebaže si osoba ta nehledí zachovati onu možnost na delší dobu neohlášením anebo dokonce zatajováním (ukrýváním) přístrojů a třebaže nesleduje zlý úmysl, nezamýšlí zneužití vědomosti o oněch zprávách k nekalému účelu. Požadavek tajného a úmyslného přechovávání, přesněji asi úmyslného tajení přechovávání (rozsudkem vyslovený) nemá tudíž oporu v účelu zákona. Právní mylnost tohoto požadavku plyne však i z toho, jak zákon vymezuje skutkovou podstatu přečinu, o který jde. Podle § 24 odst. (1) tresce se za přečin, kdo bez povolení .... přechovává ..... radiotelegrafní nebo radiotelefonní zařízení. Skutková podstata přečinu je tedy splněna již tím, že někdo má zařízení toho druhu u sebe, nemaje k tomu povolení povolaného státního činitele. Není třeba ani tajného způsobu přechovávání (ukrývání zařízení), tím méně úmyslu k tomu směřujícího, ani zlého úmyslu, najmě úmyslu zneužíti zachycených zpráv v neprospěch státu, ani delšího trvání protiprávního stavu; stačí, má-li kdo bez povolení u sebe zařízení o něž jde, určitou, třebas jen krátkou dobu, jen pro zábavu, způsobem na venek poznatelným. Nezáleží ani na tom, zda pachatel zařízení skutečně použil a zprávy jím poslouchal; stačí, že mu to zařízení umožnilo, ano bylo v dosahu jeho skutečné moci. Povolení, jehož třeba i k pouhému přechovávání, není nahrazeno již ohláškou, podáním žádosti o povolení; tím méně — jak nesprávně tvrdí odvodní spis obžalovaného — tím, že si obžalovaný opatřil tiskopis pro žádost; to plyne z onoho § 6 zákona, jenž předepisuje povolení již pro dobu nákupu, pravidelného to způsobu opatření si zařízení, a z úvahy, že zákon nemá pro dobu od nákupu přístroje neb alespoň od podání žádosti do skutečného udělení koncese (povolení) obdobné ustanovení, jež jest pro dobu po zániku povolení v § 23 odst. (2). Rozsudek je tudíž v právním omylu i, vylučuje skutkovou podstatu přečinu z důvodu, že obžalovaný zažádal ihned po nákupu a po postavení stanice ve svém bytě o povolení a použil stanice k poslouchání teprve po podání žádosti; neměl ho použíti před povolením do kterého měl vyčkati s dopravou stanice do svého bytu. Pro dolíčený zmatek § 281 čís. 9a) tr. ř. bylo rozsudek prvé stolice k důvodné stížnosti veřejného obžalobce zrušiti a podle § 288 čís. 3 tr. ř. rozhodnouti ihned ve věci samé, jak uvedeno ve výroku, ano stačí k subjektivní skutkové podstatě přečinu, o který jde, že si byl obžalovaný vědom toho, že má u sebe, (v dosahu své skutečné moci) bez povolení věc, která jest z druhu radiotelegrafických a radiotelefonických zařízení, a vysvítá ze skutkových zjištění rozsudku soudu prvé stolice, že i tento předpoklad jest v souzeném případě splněn.

Citace:

Čís. 4072.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 83-85.