NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5129.

Státní zaměstnanci. — Učitelstvo: O nároku státní zaměstnankyně na drahotní přídavky na manželské dítě.
(Nález ze dne 17. listopadu 1925 č. 18235/24).
Věc: Jana E. v O. proti ministerstvu školství a národní osvěty o drahotní přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě nálezu nss-u Boh. 3040 adm. nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím odvolání st-činu stran přiznání veškerých drahotních přídavků na ni a její dítě ode dne 1. září 1921, ježto hmotné poměry odvolatelčina manžela Dra Evžena E., advok. koncipienta, od 15. března 1923 pak samostatného advokáta, byly dojista takové, že mohl on sám dostáti své zákonné alimentační povinnosti k dítěti podle § 141 o. z. o., tím spíše, když manželka živila se sama, takže na alimentační povinnost odvolatelky, jako teprve druhořadého — po zákonu — pečovatele o dítě, vůbec nedošlo.
O stížnosti uvažoval nss takto: Pro posouzení odůvodněnosti nároku st-lčina na drahotní přídavky pro její manželské dítě jest jedině směrodatnou skutečnost, zda byl manžel st-lčin a otec dítka v kritické době nemajetný a postihovala-li tedy po rozumu předpisů § 143 o. z. o. povinnoist obstarávati výživu dítka toho st-lku samu.
Stížnost ukazuje na to, že jest pro otázku existence nároku na pobírání drahotního přídavku podle právního názoru tohoto soudu, jak vysloven byl v cit. nálezu, směrodatnou toliko skutečnost, byl-li manžel st-lčin nemajetný, t. j. neměl-li majetku, a hájí proto názor, že pouhý důchod otce — manžela nezbavuje manželku, státní zaměstnankyni nároku na přídavky ty. Ostatně nevyšetřil žal. úřad ani příjmy manžela st-lčina, ani jeho majetkové poměry a je tudíž nař. výrok i procesně vadný.
Nss nemohl přisvědčiti výkladu stížnosti. Svrchu citovaným nálezem vyjádřil tento soud, opíraje se o ustanovení §§ 91, 92, 141 a 143 o. z. o. právní zásadu, že státní zaměstnankyně není za všech okolností zbavena nároku na drah. přídavky pro manželské dítě po rozumu min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., nýbrž že jí nárok ten přísluší, je-li manžel její a otec dítěte mrtev nebo nemajetný. Ke zmíněné právní větě dospěl nss v podstatě na základě práv. pravidel o. z. o. a sluší proto státi i při výkladu pojmu »nemajetný« na půdě tohoto zákona a vyvoditi z jeho práva rodinného, co se pojmem tím rozuměti má.
§ 139 o. z. o. ukládá rodičům zákonnou povinnost, aby pečovali o život a zdraví manželských dětí a zabezpečili jim výživu, odpovídající stavu rodičů. A § 141 o. z. o. přenáší povinnost tu po výtce na manželského otce a dává jemu nésti výlohy spojené s alimentováním dítek těch. Rozsah této povinnosti vyživovací určuje pak § 139 slovy »anständiger Uuterhalt« a ukazuje tím zřejmě k tomu, že má výchova a výživa dítek odpovídati stavu otcovu (§ 146) a že proto má býti stav a hospodářská síla otcova (§§ 673 a 91) jedním z měřítek pro rozsah povinnosti té. Povolává-li dále zákon v § 143 matku k obstarávání výživy dětí jen tehdy, je-li otec nemajetný, čili jak zákon sám praví »bez prostředků«, tu nelze slovy »nemajetný otec« rozuměti jiného otce než takového, který není s to (nemá prostředků), aby svým dětem opatřil takové vychování a výživu, která jim podle jeho stavu (sociálního postavení) náleží (srovn. též Stubenrauch, Commentar zum oest. allg. bürg. Gesetzbuche I. sv. str. 223, rozsudek nejv. soudu ze 17. srpna 1900 č. 1390 Sbírka Pfaffova svazek 37, č. 1107). Při tom jest arciť podle povahy věci bez významu, plynou-li otci hospodářské prostředky, nutné k ukojení potřeb alimentačních z určitých majetkových podstat (majetek zemědělský, domovní, jmění výdělečné, kapitálové atd.), či jsou-li prostředky ty získávány různými důchody, ku př. důchodem mzdovým (pracovním). Směrodatnou tu zůstává vždy objektivní hospodářská možnost otcova, plniti svou vyživovací povinnost vůči dětem a lze proto mluviti o nemajetnosti otcově v této relaci jen tehdy, není-li na straně otcově možnosti a schopnosti té.
Nemá proto stížnost pravdu, klade-li při výkladu pojmu »nemajetný otec« důraz na majetek a chce-li za nemajetného ve smyslu zákona prohlašovati každého, kdo nevládne určitým majetkem a je odkázán jen na příjmy získávané svou vlastní prací a tedy ve smyslu terminologie národohosporářské na důchod mzdový. Pak však je lichou i další námitka stížnosti, která shledává vadnost řízení v tom, že žal. úřad nevyšetřil, zda má manžel st-lčin majetek a v čem majetek ten záleží.
Než otázka, je-li v konkrétním případě manžel státní zaměstnankyně s to, aby plnil svou alimentační povinnost vůči dítěti, není otázkou právní, nýbrž skutkovou; je proto závěr, k němuž úřad v této otázce doispěl, toliko skutkovou podstatou vlastního jeho rozhodnutí. Nss nemůže proto věcně přezkoumati úsudek úřadu správního o tom, byl-li manžel dotčené státní zaměstnankyně se zřetelem' na své prostředky hospodářské s to, aby hradil výlohy spojené s výživou svého manželského dítka, nýbrž může jen zkoumati, zda si úřad opatřil věcné předpoklady pro tento úsudek způsobem procesně bezvadným a zda závěr, který z předpokladů takto získaných vyvodil, neodporuje zásadám logického myšlení (§ 6 zák. o ss).
Ve sporném případě vyšetřil podle obsahu správ, spisů žal. úřad, že manžel st-lčin byl do 15. září 1921 zaměstnán jako koncipient u Dra P. a od této doby do 28. února 1922 u advokáta Dra B. K., jakož i že přiznal za rok 1920 jako své příjmy částku 4628 K a za rok 1921 částku 9600 K. Dospěl-li žal. úřad za tohoto skutkového stavu k hodnotnému úsudku, že nebyl manžel st-lčin v rozhodné době (1. září 1921) bez prostředků a že tudíž mohl dostáti své povinnosti vyživovací, pak nelze závěru tomu vytýkati, že by trpěl vadami shora uvedenými a je proto i nss naň vázán. Je-li tomu tak, pak arciť nenastal u st-lky případ, který měl před očima svrchu vzpomenutý nález tohoto soudu, a neměla st-lka nároku na drahotní přídavky podle II. třídy rodinné. Je proto stížnost bezdůvodnou i pokud vytýká nař. rozhodnutí neúplnost řízení proto, že nebyla zjištěna skutečná výše příjmů manžela st-lčina a musila býti zamítnuta.

Citace:

č. 5129. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 519-521.