Čís. 1947.
Služební platy za uplynulá již období, jež pro jednotlivá období nepřevyšují 5000 Kč, nelze žalovati na okresním soudě, pakli převyšují celkem onen peníz.
(Rozh. ze dne 31. října 1922, K I 1117/22.)
Žalobce domáhal se na žalované dvou nároku ze služného na základě dvou kolektivních smluv (ze dne 14. července 1920 a ze dne 24. srpna 1921). V prvé žalobě požadoval služné 4980 Kč za dobu od 1. června 1920 do 31. května 1921, v druhé žalobě 4944 Kč za dobu od 1. června 1921 do 31. prosince 1921. Obě žaloby zadal na okresním soudě, jenž je spojil k jednotnému projednání a rozhodl o nich týmž rozsudkem, v němž zamítl i námitku věcné nepříslušnosti, provedenou žalovaným v tom směru, že oba zažalované nároky jsou vlastně částí celkové pohledávky, převyšující hranici stanovenou pro příslušnost okresního soudu. Odvolací soud vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Důvody: Námitku věcné nepříslušnosti zamítl soud prvé stolice proto, že žalobce jest obchodním pomocníkem, že nároky jeho jsou rozdílné a spočívají na časově různých důvodech a že jednotlivé měsíční služné jest samostatnou a splatnou pohledávkou a muže proto býti zažalováno jednotlivě ve skupinách. S tímto názorem nelze zcela souhlasiti. Správným jest, že žalobce dle výsledků řízení jest obchodním pomocníkem, že měsíční plat jest samostatnou pohledávkou, již lze též samostatně uplatniti předpokládajíc, že služby byly již vykonány. Nesprávným jest však názor, že žalobní nároky spočívají na různých důvodech. Právní důvod obou nároků jest týž, totiž smlouva služební. Okolnost, že žalobcovy služební nároky byly oběma kolektivními smlouvami zvýšeny, nemění ničeho na tomto právním důvodu; jimi byl právní důvod pouze upraven, což vyplývá zřetelně z toho, že kolektivní smlouvy nemohly žalobní nároky založiti, kdyby tu již nebyla bývala služební smlouva. Také není výše služného, nezbytnou součástí dohody o služební smlouvě, ježto služební smlouva může tu býti, aniž by úplata byla ujednána (§ 1152 obč. zák.). Nesprávným jest konečně názor, že zaměstnanec může zadrželé nároky ze služného zažalovati jednotlivě nebo takovým penízem, aby byl pro žaloby příslušným okresní soud. Názor ten odporuje § 55 j. n., jenž předpisuje, že za účelem stanovení příslušnosti sčítá se více nároků, jichž se strana domáhá v téže době, a dále, že požaduje-li se pouze část jistinné pohledávky, jest rozhodnou úhrnná částka jistinné pohledávky dosud nezapravené. Jak již shora uvedeno, tvoří každá jednotlivá splátka služného samostatnou pohledávku, již jest zvláště zažalovati. Nezažaluje-li se však ihned a přistoupí-li k ní ještě další splátky, mizí samostatná povaha jednotlivé splátky a všechny zadrželé splátky tvoří potom pohledávku úhrnnou, jejíž výše jest rozhodnou pro posouzení věcné příslušnosti, poněvadž všechny splátky spočívají na témže právním důvodu, a jsou proto v právní souvislosti. Převyšuje-li tato, úhrnná pohledávka 5000 Kč, mohla by býti zažalována u okresního soudu pouze tehdy, kdyby se žalobce zřekl peníze, přesahujícího 5000 Kč. Jinak však tvoří každý jednotlivý peníz část úhrnné pohledávky (zde činí 9924 K) a nemůže býti zažalován na okresním soudě.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti. Důvody:
Žalobcova stížnost jest neopodstatněna. Důvody, které uvádí odvolací soud pro své rozhodnutí, jsou správné a nejsou nikterak vyvráceny vývody stížnosti. I kdyby byly podkladem žalob vedle služebního poměru také jednotlivé kolektivní smlouvy, a kdyby tudíž spornou byla výše platu a nikoliv služební poměr sám o sobě, nelze přehlédnout, že kolektivní smlouva ze dne 14. července 1920 jest podkladem žalobních nároků v obou případech a že jen ve sporu С III 170/22 dovolává se žalobce vedle této kolektivní smlouvy i kolektivní smlouvy ze dne 24. srpna 1921. Není tudíž pochybnosti, že v obou sporech jedná se o jednotný právní nárok, který měl býti také jako takový uplatňován jednou žalobou. Nejedná se o jednotlivé, dosud nesplatné a teprve prací, která by měla býti teprve snad vykonána, podmíněné nároky ze mzdy, nýbrž o úhrnnou pohledávku, vyplývající z více již splatných měsíčních dávek, dosáhnuvších takové výše, že jest dána příslušnost sborového soudu prvé stolice dle § 50 odstavec prvý j. n. Žalobce byl by si jen tenkráte zabezpečil příslušnost okresního soudu, kdyby se byl nároku přesahujícího výši 5000 Kč vzdal, čehož neučinil, vyhradiv si naopak v žalobě С III 170/22 další nároky za měsíc prosinec 1921 a leden 1922, kterýmžto úhrnným nárokem, jen touto žalobou uplatňovaným, překročil již hranici příslušnosti okresního soudu. Obě žaloby, založené jednotným právním nárokem, patří celistvostí svou před sborový soud první stolice (§ 55 j. n.). Poněvadž však dosud není úplně zřejmo, zda patří žaloby na soud obecný či kausální, nelze učiniti další opatření ve smyslu § 475 odst. druhý c. ř. s.