NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 10803.

Vojenské věci: * Přeložení vojenského gážisty do výslužby bez superarbitračního řízení a bez vlastní žádosti podle § 5 odst. 2 č. 1 a 2 zák. č. 76/22 nepředpokládá vydání zvláštního zák., o němž se mluví pod č. 3 téhož odstavce.
(Nález ze dne 25. října 1933 č. 17531.)
Věc: MUDr. Ludvík H. v Bratislavě proti ministerstvu národní obrany o přeložení do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem mno ze 3. listopadu 1923 byly vydány směrnice pro přeložení do výslužby na podkladě § 5 zák. č. 76/22; odst. I. směrnic jedná o přeložení do výslužby generálů a vyšších důstojníků VI. a VII. hodn. třídy, kteří nejpozději dnem 31. prosince 1923 dovrší věkové hranice tam stanovené, načež odstavec II. směrnic praví: »Z ostatních důstojníků ti, kteří sice nespadají pod ustanovení sub I., avšak a) nejpozději dnem 31. prosince 1923 dovrší 55 rok věku, nebo b) budou míti v tentýž den 40 služebních let, započítatelných a z toho aspoň 30 let skutečných, podají si žádost o přeložení do výslužby a budou na základě této své žádosti do výslužby přeloženi pouze ti, kteří budou jmenovitě mno k podání žádosti vyzváni«.
Na základě těchto směrnic poukázalo mno výnosem z 20. listopadu 1923 zem. voj. velitelství v Bratislavě, aby podle odst. II. výnosu prve citovaného (směrnic) vyzvalo mimo jiné též st-le, jakožto generála zdrav. z povolání V. hodn. třídy k podání žádosti o přeložení do výslužby podle § 5 zák. č. 76/22.
St-l vznesl k vyzvání tomu dne 3. prosince 1923 u velitelství 9. pěší divise žádost o přeložení do výslužby podle výnosu mno ze 3. listopadu 1923 s tím, že s ponecháním v aktivní službě ve vlastnosti gážisty ve výslužbě nesouhlasí. Zároveň hlásil k rozkazu mno z 20. listopadu 1923, že podle jeho výpočtu nespadá ani pod bod I. výnosu ze 3. listopadu 1923, poněvadž dnem 31. prosince 1923 čítá 57 roků věku, ani pod bod II. téhož výnosu, poněvadž dnem 31. prosince 1923 čítá 37 započítatelných služebních let —, a podotkl, že jest možno, že běží o omyl.
Vyhovujíc st-lově žádosti nařídilo mno výnosem z 28. ledna 1924, aby byl st-l přeložen do výslužby podle § 5 zák. č. 76/22 dnem 1. února 1924 s tím, že počínajíc tímto dnem má zákonný nárok na trvalé zaopatřovací požitky. Současně uložilo mno velitelství 9. pěší divise, aby st-le k jeho pochybám, vysloveným v žádosti o přeložení na odpočinek, upozornilo, že nespadá sice do bodu II. b) cit. výnosu, avšak že spadá zřejmě do bodu II. a) tohoto výnosu, ježto překročil 55 rok svého věku.
Podáním z 10. prosince 1930 žádal st-l, aby mno své opatření o pensionování st-le zrušilo, k činné službě jej povolalo a zadržené aktivní požitky od 1. února 1924 vyplatilo, dovozuje, že v roce 1923 byl nespravedlivě příkře potrestán, kterýžto trest se novou úpravou pense přiostřuje, že jeho pensionování stalo se proti smyslu a znění zák. č. 76/22 a ustanovení směrnic že se na něho vztahovati nemohlo.
O tomto podání rozhodlo mno nař. výnosem takto: »Mno Vaší žádosti z 10. prosince 1930 za zrušení Vašeho přeložení do výslužby nevyhovuje. ..... Do výslužby byl jste přeložen podle ustanovení bodu 1. § 5 zák. č. 76/22. V době přeložení do výslužby byl jste stár 57 roků, byly proto u Vás zcela splněny podmínky právě cit. zákonného ustanovení, které zmocňuje vojenskou správu, aby vojenské gážisty, kteří dovršili 55 rok svého věku, bez superarbitračního řízení a bez jejich vlastní žádosti přeložila do výslužby. Označené zákonné ustanovení není nikterak rázu ani trestního, ani kárného nebo kázeňského, nýbrž jest to zařízení ryze správní, jehož účelem jest dáti vojenské správě možnost omlazovati velitelský sbor a regulovati povyšovací poměry vojenských gážistů. Zmíněného zákonného ustanovení používá vojenská správa od doby jeho platnosti rok co rok vůči vojenským gážistům nejrůznějších hodností a služebních oborů a také v mezích daných samotným oním ustanovením různého fysického věku, tedy také i nižšího než bylo ve Vašem případě. Kromě toho dává vojenská správa všem vojenským gážistům, které hodlá podle zmíněného zákonného ustanovení přeložiti do výslužby, možnost, aby sami požádali o přeložení do výslužby. Tak se stalo také u Vás....Tak jako v jiných případech, tak také ani u Vás není proto možno, aby použití zmíněného zákonného ustanovení bylo pokládáno za něco, co by se dotýkalo jakýmkoli způsobem Vaší cti. Pokud se týče hmotné stránky, příslušející Vám zaopatřovací požitky byly Vám stanoveny podle platných ustanovení a také jste si dosud nikdy nestěžoval, že by Vám tyto požitky byly vyměřeny nesprávně. Z toho je patrno, že přeložením do výslužby nebyl jste ve svých hmotných právech nikterak poškozen.«
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že prý zákon č. 76/22 nedává mno práva rozkázati důstojníku, aby si podal žádost o přeložení do trvalé výslužby. Rozkaz takový, pokud se týkal st-le, nesrovnával se prý se směrnicemi vydanými mno dne 3. listopadu 1923, protože st-l byl koncem roku 1923 v 57. roce svého věku a nedovršil tedy 59. rok, jak směrnice žádaly. St-l podav žádost o přeložení do výslužby, uplatňoval prý nárok ve smyslu § 2 zák. č. 76/22, ale poněvadž nesplnil podmínek, tímto předpisem stanovených, nemělo žádosti jeho býti vyhověno, když žal. úřad není podle zákona oprávněn přiznati gážistovi nárok na přeložení do výslužby za mírnějších podmínek, než stanoví § 2
Bohuslav. Nálezy správní XV. 88 cit. zák. Pensionovací výnos prý uvádí, že min. překládá st-le do výslužby na jeho žádost podle § 5 zaopatřovacího zákona, ač zákon takového pensionování nezná, ježto podle cit. § 5 lze pensionovati jen bez žádosti. K provedení pensionování podle bodů 1—3 § 5 zák. č. 76/22 třeba prý zvláštního zákona, který v době st-lova přeložení do výslužby, ba ani v době podání stížnosti k nss-u nebyl prý ještě vydán a nemohl proto žal. úřad cit. předpisu použíti, i kdyby byl st-l o přeložení nežádal. I kdyby směrnice shora citované bylo možno považovati za zákonně vydané, ač jimi nejsou, neřídil se jimi žal. úřad, neboť jejich odst. II. nemohl se týkati generálů, nýbrž jen vyšších důstojníků VI., resp. VII. hodn. třídy a nižší a st-l neměl 40 služebních let. Že zákon č. 76/22 nepřipouští volného uvážení mno, pokud jde o použití § 5, tomu nasvědčuje i služební pragmatika státních zaměstnanců, která rovněž pensionování podle volného uvážení nedovoluje.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Zákon o vojenských zaopatřovacích požitcích č. 76/22 normuje v §§ 2 až 4 podmínky, za kterých přísluší vojenskému gážistovi z povolání nárok na vojenské zaopatřovací požitky, resp. odbytné a stanoví pak v § 5 odst. 1 procesní normu, že podmínky ty nutno zjistiti superarbitračním řízením. Naproti tomu v odst. 2 téhož § 5 praví: »Vojenské osoby — vyjímajíc justiční důstojníky jako soudce — mohou býti dány do výslužby (mohou obdržeti odbytné podle § 4) bez superarbitračního řízení a bez vlastní žádosti, 1. dovršily-li 55. rok svého věku, nebo 2. mají-li 40 služebních let započítatelných a z toho aspoň 30 let skutečných, nebo 3. není-li ze služebních důvodů možno ponechati je v činné službě. Kdy se tak státi může a jakým způsobem dlužno při tom postupovati, o tom bude vydán zvláštní zákon.«
Již ze znění tohoto předpisu a jeho uspořádání jest zřejmo, že zákon na rozdíl od případů zmíněných v §§ 2 až 4, v nichž vojenská správa musí vyhověti žádosti vojenského gážisty uplatňujícího nárok na přeložení do výslužby, jsou-li dány jeho podmínky v cit. ustanoveních zmíněné, ponechává v § 5 volné úvaze žal. úřadu, aby mohl i bez žádosti gážistovy a bez formálního řízení superarbitračního jinak nutného přeložiti gážistu do výslužby. Volná úvaha vojenské správy jest tu však vázána pouze na splnění předpokladů uvedených pod č. 1 až 3 § 5, aniž současně musí býti dány podmínky nároku podle § 2. Že by tedy žal. úřad nesměl použíti ustanovení § 5, když byla podána žádost o přeložení do výslužby, ač tu nároku ve smyslu § 2 nebylo, nebo že by žal. úřad nesměl voj. gážistu k podání takové žádosti vyzvati, nedá se ze zákona nijak dovoditi. Může-li úřad přeložiti gážistu i bez žádosti, může tak učiniti tím spíše, žádá-li gážista o to. Názoru tomu nasvědčuje i důvodová zpráva k zák. č. 76/22 č. tisku 2424/1921 posl. sněm. k § 5, která výslovně praví, že »jest žádoucno, aby vojenské správě bylo umožněno dáti do výslužby gážistu, jehož další ponechání v činné službě bylo by na újmu vojenských zájmů i když jest ještě schopen vojenské služby (viz též § 3 zák. č. 194/20 a důvodovou zprávu k tomuto paragrafu (tisk č. 2151). »Mno upraví tuto otázku tak, aby tohoto ustanovení nemohlo býti zneužito v neprospěch jednotlivců«. V daném případě neměl st-l, jak sama stížnost doznává, v době podání žádosti o přeložení do výslužby, resp. v době svého pensionování právního nároku podle § 2 zák. č. 76/22, protože ani nedovršil 60 rok svého věku, ani se nestal při více než desítileté služební době trvale ke službě neschopným. Ale z obsahu jeho žádosti pensijní de pres. 3. prosince 1923 je zřejmo, že se tohoto nároku st-l ani nedomáhal, naopak vznesl žádost výslovně »podle výnosu mno ze 3. listopadu 1923«, který přec upravuje pensionování výhradně »na podkladě § 5 zák. č. 76/22 (Věst. věc. 1922 č. 17)...« Dosáhl-li však st-l v době svého pensionování — jak nesporno — 57 roků věku, překročil tudíž nejnižší hranici věkovou, stanovenou § 5 č. 1. cit. zák. a žal. úřad mohl plným právem tohoto předpisu na st-le použíti, aniž se nějak dotkl jeho subj. práva.
Pokud stížnost má za to, že bylo k použití předpisu § 5 odst. 2 zák. č. 76/22 třeba vydání zvláštního zákona, jest na omylu. Vždyť v § 5 jest poukaz na zvláštní zákon připojen pouze k bodu 3, jednajícímu o případech přeložení do výslužby, není-li ze služebních důvodů možno gážistu z povolání ponechati v činné službě; není tudíž vydání zvláštního zákona třeba též k pensionování z důvodů zmíněných v bodech 1 a 2 téhož §. Jest ovšem pravda, že ve zprávě sociálně-politického výboru k vl. návrhu zák. č. 76/22 č. tisku 3401/22 posl. sněm. uvedeno k § 5, že »vyjímečná ustanovení tohoto paragrafu mohou býti tehdy praktikována, až bude v posledním odstavci ohlášený zvláštní zákon vydán, s kterýmžto výkladem projevili přítomní vládní zástupci souhlas«, avšak tendence v tomto širším smyslu nedošla jednak v zák. č. 76/22 výrazu, jednak onen zvláštní zákon byl již v době pensionování st-lova v platnosti. Jest jím totiž ustanovení § 34 zák. ze 4. července 1923 č. 154 Sb. o vojenském kázeňském i kárném právu, jakož i odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby v řízení správním, nabyvší podle § 39 účinnosti dnem 26. října 1923.
Neshledal proto nss, že by postup žal. úřadu nebyl v souhlasu se zákonem.
O výnos mno ze 3. listopadu 1923, obsahující směrnice k provedení § 5 zák. č. 76/22, nemůže st-l s úspěchem opírati svůj nárok na zrušení svého pensionování, protože tento výnos jest pouhou interní instrukcí, vydanou pro podřízené orgány voj. správy, nikoli všeobecně závaznou normou. Ani služební pragmatiky č. 15/1914 ř. z. nemůže se stížnost s účinkem ve svůj prospěch dovolávati, kdyžtě se její ustanovení vztahují jen na civilní zaměstnance státní a že by zásady její byly, pokud se týče pensionování z moci úřadu, do vojenského zákona zaopatřovacího převzaty, pro to není v tomto zákoně podkladu; tomu nasvědčuje i důvodová zpráva k zák. č. 76/22 č. tisku 2424/21 posl. sněm. str. 39, která v odst. 4 výslovně uvádí, že zásady služební pragmatiky o pensionování převzaty pouze potud, pokud nebylo nutno »patřičně přihlížeti na svéráznost a zvláštnosti služby vojenské« (srov. též odst. 4 zprávy bran. výboru č. tisku 3401/22 posl. sněm.), jak se právě v § 5 zák. č. 76/22 stalo.
88*

Citace:

Č. 10803. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 484-487.