Č. 9972.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Podléhá dávce převod nemovitostí Společnosti Ústecko-Teplické dráhy na stát, který nastal v důsledku výkupu dráhy státem podle zákona č. 234/22?
(Nález ze dne 23. června 1932 č. 2992.)
Věc: Městská obec T. (adv. Dr. Bedř. Hahn z Teplic-Šanova) proti zemskému úřadu v Praze (za spolužák Výsadní společnost Ústecko-Teplické dráhy v likvidaci, odb. přednosta v. v. Dr. Emil Kepka, za žal. úřad vrch. rada politické správy Dr. Jan Betka) o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 28. května 1924 byla mezi státem a Výs. společností Ústecko-Teplické dráhy v likvidaci v Praze uzavřena úmluva »o konečném vypořádání vzájemných nároků souvisejících s výkupem Ústecko-Teplické dráhy státem podle zák. č. 234/22«.
Platebním rozkazem ze 13. října 1927 předepsala městská rada v T. Výsadní společnosti Ústecko-Teplické železniční společnosti v likvidaci v Praze z převodu nemovitostí zcizených touto úmluvou z 28. května 1924 čsl. státu dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí v částce 896 803,13 Kč. Odvolání Společnosti bylo městským zastupitelstvem v Teplicích-Šanově a v dalším postupu instančním osk-í v Teplicích-Šanově zamítnuto.
Dalšímu odvolání Společnosti žal. úřad nař. rozhodnutím vyhověl, roz- — Č. 9972 —
hodnutí nižších stolic a platební rozkaz zrušil a výrok svůj odůvodnil takto: »Pro řešení tohoto sporu je rozhodnou otázka, o jaký druh převodu běží, zdali o převod dávkou povinný či nepovinný. Městská rada, obecní zastupitelstvo i osk zodpověděly si tuto otázku kladně, vycházejíce z názoru, že byl převod uskutečněn úmluvou z 28. května 1924, která je právním jednáním soukromoprávním, poněvadž ve čl. V. praví, že veškeré jmění přecházející na stát bude odevzdáno a převzato do držby státu, a poněvadž společnost v čl. VI. svoluje, aby se podle této úmluvy vložilo vlastnické právo Čsl. republice na všechny nemovitosti společnosti náležející. Tento právní názor však není udržitelný. Neboť dávková pravidla postihují dávkou jen soukromohospodářské převody nemovitostí a osvobozují výslovně všechny převody, které se jakýmkoliv způsobem dotýkají zájmů veřejných a národohospodářských. Svědčí o tom ustanovení § 2 odst. 1, § 3 odst. 3 a § 4 odst. 4—6. Převod, o nějž v tomto případě běží, postrádá nade vši pochybnost charakteru soukromohospodářského opatření a nese naopak všechny znaky aktu sledujícího výlučně zájmy veřejné, a nelze jej proto už z toho důvodu pokládati za zdanitelný dávkou. Než osk a nižší stolice se též mýlí, domnívají-li se, že byl převod uskutečněn úmluvou z 28. května 1924. Titul k převodu — a na tom záleží — nebyl získán touto úmluvou, nýbrž zákonem č. 234/22, a převod sám byl uskutečněn vl. nař. č. 354/22. Úmluva z 28. května 1924 není podle svého obsahu a své povahy aktem, zakládajícím titul k převodu železničního podniku, nýbrž pouhým finančním vypořádáním vzájemných nároků souvisejících s výkupem dráhy. To se výslovně konstatuje v úvodu úmluvy, a nasvědčuje tomu i zřejmě čl. I. úmluvy, v němž se praví, že se společnost vzdává nároků na výkupní cenu, kterou bylo třeba poskytnouti podle § 2 zák. č. 234/22. Tato úmluva naopak dokazuje, že převodní titul spočívá jedině v cit. zák. č. 234/22, uvádějíc v čl. I., že společnost odevzdává, plníc povinnost uloženou jí v § 6 odst. 2 a v § 8 posl. odst. zák. č. 234/22, také veškeré movité i nemovité jmění, jež mělo zůstati jejím vlastnictvím, a v čl. V., že stát přejímá do svého vlastnictví, pokud se tak již nestalo, majetkové hodnoty dráhy v čl. I. jmenované. Na řečeném charakteru úmluvy nemůže měniti nic ustanovení jejího čl. VI., podle něhož společnost svoluje, aby se vložilo právo vlastnické Čsl. republice na všechny nemovitosti společnosti. Toto ustanovení je superfluum, neboť stát se stal již podle zák. č. 234/22 a vl. nař. č. 354/22 universálním successorem společnosti a mohl získati knihovní zápis k nemovitostem, které nezůstaly zákonem společnosti vyhraženy, z tohoto titulu, nepotřebovav k zápisu knihovního vlastnictví ještě zvláštního intabulačního prohlášení společnosti. Pokud se pak tkne převodních titulů, může dávkovou povinnost zakládati jen převod, uskutečněný na základě soukromoprávních titulů, nikoliv též převod z titulů veřejnoprávních. Vyplývá to z ustanovení odst. 4. § 1 dávk. pravidel, v němž se mluví v souvislosti s odst. 3. o »písemné smlouvě«. Smlouvou, tedy projevem shodné vůle více stran, může tu býti míněn jen soukromoprávní akt, neboť při veřejnoprávním aktu jde o projev vůle jednostranný. Řečený § 1 dávk. pravidel uvádí arciť jako převodní titul i vyvlastňovací nález, který je aktem veřejnoprávním; leč tento jediný veřejnoprávní titul je výjimkou, z níž nemůže býti dedukováno, že i ostatní veřejnoprávní tituly a zvláště zákon zakládají dávkovou povinnost. Proto nelze ani v tomto případě uznati, že je — Č. 9972 —
převod železničního podniku Ústecko-Teplické dráhy dávce podroben, když se stal na základě zákona.«
O stížnosti, podané městskou obcí Teplice-Šanov, uvážil nss toto:
Ustanovením § 1 zák. z 30. června 1922 č. 234 Sb. byla vláda zmocněna, aby na základě koncesní listiny č. 69/1866, 98/1870 a 115/1896 ř. z. vykoupila železniční podnik »Výsadní společnosti Ústecko-Teplické dráhy« s účinkem od 1. ledna 1923. Výkupní cena stanovena v § 2. V § 16 cit. zák. dostalo se pak vládě zmocnění, aby nabyla tohoto železničního podniku případně i volnou dohodou se společností, a to s účinností případně i od 1. ledna 1922. Předmětem výkupu jest podle § 4 železniční podnik společnosti jako celek. Výkupem železnice nabývá stát vlastnictví a užívání podniku železničního se všemi k němu příslušejícími hodnotami a věcmi movitými i nemovitými, jakož i s veškerými právy, s výjimkou předmětů majetkových, jež dle ustanovení koncesních nebo ujednání je doplňujících zůstávají vlastnictvím společnosti. V § 6/2 a § 8 posl. odst. stanoveno pak, jak dalece je společnost k úhradě hodnot tam uvedených povinna, případně státu vydati i předměty majetkové, jež podle § 4 zůstávají vlastnictvím společnosti.
Na základě zmocnění daného § 1 cit. zák. vláda nařízením ze 7. prosince 1922 č. 354 Sb. zmíněný železniční podnik vykoupila a dnem 1. ledna 1923 převzala do vlastnictví, při čemž v § 2 prohlášeno, že — dokud výkupní cena nebude stanovena s konečnou platností, — budou společnosti na vrub této ceny poskytovány zálohy tam blíže stanovené. Na základě těchto ustanovení sjednána pak mezi státem a společnosti úmluva z 28. května 1924. Podle čl. I. této úmluvy společnost vzdává se vůči státu svého nároku na výkupní cenu, stanovenou v § 2 cit. zák., a odevzdává mu, plníc po- vinnost uloženou jí v § 6/2 a § 8 posl. odst. zák., také veškeré své ostatní movité i nemovité jmění, jež mělo zůstati podle § 4 zák., koncesních listin a ujednání je doplňujících, jejím vlastnictvím. Čl. II. upravuje závazky, jež stát za to přejímá.
Na sporu jest otázka, je-li obec Teplice-Šanov oprávněna požadovati z důvodu, že nemovitosti v jejím území ležící a náležející až dosud Ústecko-Teplické dráze, důsledkem uvedených aktů přešly do vlastnictví státu, dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí po rozumu § 1 dávk. prav. č. 143/22. Stěžující si obec stojí na stanovisku, že úmluva z 28. května 1924 je v podstatě smlouvou trhovou, která tvoří vlastní titul pro převod všelikých nemovitosti společnosti do vlastnictví státu a je tedy »právním jednáním uskutečňujícím převod« oněch nemovitostí ve smyslu § 1 dávk. prav. Nss neshledal toto stanovisko správným.
V § 16 zák. č. 234/22 dostalo se ovšem vládě zmocnění, aby nabyla železničního podniku Ústecko-Teplické dráhy případně i volnou dohodou se společností. Vláda nepoužila však tohoto zmocnění, nýbrž opírajíc se o ustanovení § 1 zák. č. 234/22, nařízením č. 354/22 provedla jednostranně výkup železničního podniku, jak je patrno ze zcela jasného znění § 1 tohoto nař. S účinností tohoto nařízení nastal účinek stanovený v § 4 zák., t. j. stát nabyl ex lege vlastnictví železničního podniku se všemi k němu příslušejícími věcmi nemovitými s výjimkou těch, jež podle ustanovení koncesních listin nebo ujednání je doplňujících zůstaly vlastnictvím — Č. 9972 —
společnosti. Předmětem úmluvy z 28. května 1924 není výkup železničního podniku — v úvodu úmluvy se výslovně konstatuje, že státní správa železniční podnik vykoupila vl. nařízením č. 354/22 a dnem 1. ledna 1923 jej do vlastnictví převzala —, nýbrž toliko »konečné vypořádání vzájemných nároků, souvisejících s výkupem« již provedeným a perfektním. Na tom nemění nic, že výkup nestal se za výkupní důchod stanovený koncesemi, jak určuje § 2 zák. č. 234/22. Neboť toto ustanovení, které ostatně samo předvídá, že cena výkupní v den převzetí nebude ještě stanovena, a počítá tedy s tím, že bude předmětem zvláštního jednání mezi státem a společností, nebylo překážkou, aby společnost svého nároku na výkupní cenu jí podle koncesních ustanovení a resp. podle § 2 zák. č. 234/22 příslušející se nevzdala a ujednáním se státem ekvivalent za železniční podnik nesjednala způsobem odchylným, což se právě stalo úmluvou z 28. května 1924.
Vedle toho má tato úmluva ještě předmět jiný, totiž převod »také veškerého ostatního movitého a nemovitého jmění« společnosti, které podle § 4 zák. č. 234/22 mělo zůstati i po výkupu železničního podniku vlastnictvím společnosti. Toto jmění výkupem provedeným vl. nař. č. 354/22 ovšem dotčeno nebylo a ohledně tohoto jmění — ale jen ohledně něho — úmluva z 28. května 1924 tvoří právní titul pro převod jeho na stát.
Z toho, co uvedeno, plyne tedy, že nutno rozeznávati: 1. Nemovitosti příslušející k železničnímu podniku Ústecko-Teplické dráhy. Ty byly státem vykoupeny jednostranně vl. nař. č. 354/22 a tímto výkupem přešly podle ustanovení § 4 zák. č. 234/22 ex lege do vlastnictví státu. 2. Nemovitosti, které podle ustanovení koncesních a ujednání je doplňujících v případě výkupu měly zůstati vlastnictvím společnosti. Těch se výkup, provedený vl. nař. č. 354/22, nedotkl, a na stát byly převedeny teprve na základě úmluvy z 28. května 1924.
Stížnost hájí názoru, že pro otázku dávkové povinnosti je lhostejno, zda převod nemovitostí byl uskutečněn zák. č. 234/22 či nař. č. 354/22 či úmluvou z 28. května 1924. S tím nelze souhlasiti.
Podle § 1/1 dávk. prav. č. 143/22 vybírá se dávka »při převodu nemovitosti«. Mluví-li pravidla dávková o »převodu« nemovitostí, v § 1 odst. 3 o »právním jednání . . . . převod uskutečňujícím«, a dále o »zciziteli« a »nabyvateli«, je patrno, že nemají na mysli všeliký přechod vlastnictví nemovitosti s osoby na osobu, nýbrž jenom případy, kdy vlastnictví se převádí s osoby na osobu právním jednáním. Možno přisvědčiti stížnosti, že pravidla nemají na mysli jenom jednání soukromoprávní, nýbrž i právní jednání veřejnoprávní, jakými jsou na př. rozsudek a vyvlastňovací nález, v § 1 odst. 3 výslovně jmenované. Ale vždy musí jíti o právní jednání ať dvoustranné, ať jednostranné, jehož předmětem je převod vlastnictví k nemovitosti s osoby na osobu. Pod pojem právního jednání nelze ovšem subsumovati zákon. Přechod vlastnictví nemovitosti ipsa lege není tedy převodem ve smyslu § 1 dávk. prav. a není tedy podnětem k vyměření dávky.
Proti tomu bylo by arciť možno namítnouti, že při výkupu železničního podniku nejde o přechod vlastnictví ex lege, nýbrž o převod jednostranným právním aktem, kterým stát dráhu vykupuje. Námitka ta byla by správná, kdyby předmětem tohoto aktu byl převod vlastnictví nemovitostí železnič- — Č. 9972 —
ního podniku. Avšak toto pojetí aktu výkupního neodpovídalo by pravé jeho podstatě. »Právo výkupu«, kterého sice železniční zákon koncesní, cís. nař. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z., sám nezná, které však bývá státu vyhraženo v koncesních listinách a bylo také státu vyhraženo v prvotní koncesní listině ohledně dráhy Ústecko-Teplické ze 7. července / 2. srpna 1856, Věstník min. obch. 1856 č. 62, str. 549, jakož i v pozdějších dodatcích dráhy té se týkajících, je v podstatě právo státu, prohlásiti koncesi železniční ještě před uplynutím doby, na kterou byla dána, za zaniklou. Akt, kterým stát právo to vykonává, akt výkupní, je tedy jednostranný správní akt státu, kterým prohlašuje důsledkem vyhraženého mu práva železniční koncesi za zaniklou. Předmětem jeho je tudíž odvolání udělené koncese; pouhým důsledkem tohoto odvolání jest, že železniční podnik — a to jako celek — spadá na stát, který nabývá tím také originérně vlastnictví všech movitých a nemovitých věcí k železničnímu podniku patřících. Tak pojímají výkup citované koncesní listiny (»das Recht, die gegenwärtige Konzession und bezüglich die konzessionierte Bahn einzulösen«), tak pojímá jej i literatura (srov. O. Mayer, Deutsches Varwaltungsrecht, 2. vyd. II. 467: »das Recht, die Verleihung zu widerrufen und behufs Weiterführung des Unternehmens Anlagen und Betriebsmittel an sich zu ziehen«; souhlasně Hatschek, Lhb. des deutschen Verwaltungsrechtes, 2. vyd. str. 341; Kormann System str. 148; Krásny, Mischler-Ulbrich I. 749; »das Recht des Staates nach Ablauf einer bestimmten Zeit die Konzession für erloschen zu erkären und die sachliche Unterlage der Eisenbahnunternehmung an sich zu ziehen«; Gaber, Oesterr. Eisenbahnrecht 22: »Die Einlössung ist dem Grunde nach nichts anderes ais ein anticipierter Heimfall«; Havelka, Čsl. právo železniční 21: »zvláštní případ zániku koncese«, a Právník 1929 str. 44). Spočívá-li však výkup dráhy státem ve své vnitřní podstatě v tom, že stát jednostranným správním aktem železniční koncesi odvolává, a je-li pouhým zákonným důsledkem (§ 4 zák. č. 234/22) tohoto aktu, že vlastnictví a užívání podniku železničního se všemi k němu příslušejícími věcmi movitými a nemovitými spadá na stát, pak není možno spatřovati v aktu výkupním právní jednání, kterým se převádí s koncesionáře na stát vlastnictví nemovitostí k železničnímu podniku patřících ve smyslu § 1 prav. o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Pravdu má tedy žal. úřad potud, že při příležitosti přechodu vlastnictví nemovitostí, které náležely k železničnímu podniku dráhy Ústecko-Teplické, a podle § 4 zák. č. 234/22 a vl. nař. č. 354/22 jako součást tohoto podniku důsledkem výkupu dráhy, provedeného tímto vl. nařízením, přešly na stát, předepsání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí z těchto nemovitostí místa nemá. Na tom nemění nic okolnost stížností zdůrazňovaná, že Ústecko- Teplická dráha v úmluvě z 28. května 1924 dává svolení k zápisu vlastnictví všech svých nemovitostí na stát. Neboť výkupem vysloveným vl. nař. č. 354/22 vlastnictví nemovitostí pod tento výkup spadajících přešlo na stát ex lege § 4 zák. č. 234/22, a citovaný passus úmluvy ohledně těchto nemovitostí je superfluum.
Naproti tomu dlužno přisvědčiti stížnosti, pokud jde o ostatní nemovitosti, které nebyly předmětem výkupu podle vl. nař. č. 354/22, nýbrž byly — Č. 9972 —
skutečně převedeny na stát teprve úmluvou z 28. května 1924. Názor nař. rozhodnutí, že dávková pravidla postihují dávkou jen soukromohospodářské převody nemovitostí a osvobozují všechny převody, které se jakýmkoli způsobem dotýkají zájmů veřejných a národohospodářských, nemá v dávkových pravidlech opory. Pravidla podrobují dávce zásadně každý »převod« ve smyslu shora vymezeném, pokud není podle §§ 2—4 výslovně od dávky osvobozen. Dotýká-li se zájmů veřejných a národohospodářských čili nic, je úplně lhostejno. Rovněž nesprávné je stanovisko žal. úřadu, že úmluva z 28. května 1924 netvoří vůbec titul pro převod vlastnictví kterýchkoli nemovitostí, nýbrž že všechny nemovitosti Ústecko-Teplické dráhy přešly na stát v důsledku výkupu ex lege č. 234/22. Pojetí to je v rozporu jak s §em 4 tohoto zák. (»s výjimkou předmětů majetkových, jež podle ustanovení koncesních zůstávají vlastnictvím dráhy«), tak se zněním čl. I. úmluvy z 28. května 1924 (»a také veškeré ostatní movité i nemovité jmění, jež mělo podle § 4 zák. koncesních listin. . . . zůstati jejím vlastnictvím«). Na věci nemění nic okolnost, že společnost po zákonu byla povinna za určitých předpokladů tyto ostatní nemovitosti na stát převésti, ježto vlastnictví jejich nemělo přijíti a nepřešlo na stát již ipsa lege, nýbrž teprve na základě právního jednání, jež společnost — třebas ne ze své vůle, nýbrž na základě zákonné své povinnosti — se státem uzavřela. Spolužalovaná strana ostatně v odvodním spise sama rozeznává jednak nemovitosti, které přešly na stát důsledkem výkupu vysloveného vl. nař. č. 354/22, jednak nemovitosti ostatní, a doznává, že ohledně těchto posledních tvoří titul převodu úmluva z 28. května 1924.
Poněvadž nař. rozhodnutí, vycházejíc z mylného právního názoru, pokud se týče pojmu poplatného převodu nemovitostí ve smyslu § 1 dávk. prav., a z nesprávného pojetí úmluvy z 28. května 1924, pokud jde o nemovitosti, které nebyly předmětem výkupu provedeného vl. nař. č. 354/22, vyslovilo, že při převodu nemovitostí Ústecko-Teplické dráhy na stát předpis dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti vůbec nemá místa, bylo je již z tohoto důvodu podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba, resp. možno zkoumati ostatní námitky stížnosti a obrany spolužalované strany, jimiž se nař. rozhodnutí nezabývá.

Citace:

č. 9972. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 165-170.