NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 114.

Přípustnost pořadu práva pro uplatňování práv z pronájmu honitby.
Platnost smlouvy o pachtu honitby (dle českého zákona o myslivosti) není podmíněna ani písemnou formou, ani tím, by vzata byla okresním výborem na vědomí.
Neplatnost úmluvy, že pachtýř honitby bude tuto vykonávati sám, bez hostí, že jiného za sebe stříleti nenechá a že za společníky přijme kteréhokoli ze členů honebního společenstva za poměrnou náhradu.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1919, Rv I 160/19.)
Najav od honebního výboru A honitbu, zavázal se В po sepsání pachtovní smlouvy ústně, že bude honitbu tu vykonávali sám bez hostí, že jiného za sebe stříleti nenechá a že za společníky přijme kteréhokoli ze členů honebního společenstva za poměrnou náhradu. Když krátce před svou smrtí předal honitbu tu C-ovi, který ji začal ihned vykonávati, žaloval honební výbor jeho manželku jako jeho dědičku na dodržení hořejší úmluvy. Dříve ještě než byla tato rozepře zahájena uznal příslušný okresní výbor, že honební výbor jest oprávněn, honitbu dále pronajati následkem smrti В-a a proto, že týž nedodržel podmínek, pod nimiž mu honitba byla pronajata; zemský výbor český však rozhodnutí toto změnil, uznav, že žalovaná jest jako dědička na základě smlouvy nájemcem honitby a že smlouva písemná žádných pachtéře obmezujících ustanovení neobsahuje. — První soud (okresní soud v Klatovech) žalobu zamítl v podstatě z těchto důvodů: Dle § 23 čes. zákona o myslivosti ze dne 1. června 1866, č. 49 z. z. jest okresní výbor povolán dohlédati a bdíti nad tím, aby ustanovení honebního zákona, zejména co se pronájmu honitby týče, bylo šetřeno a aby ustanovení ta byla prováděna. Aby okresní výbor této své dohlédací činnosti a povinnosti mohl dostáti, jest přirozeně třeba a také se to zachovává, že se smlouvy o nájem honitby předkládají okresnímu výboru. — Z toho plyne, že §em 23 cit. zák. jest smlouva o nájmu honitby vázána nepřímo písemnou formou a že ujednání o pachtu honitby jsou potud platná, pokud smlouva byla jako honebním u zákonu odpovídající vzata okresním výborem na vědomí. — Dle § 24 honeb. zák. jest oprávněn vykonávati honitbu osobně mimo pána honitby pachtéř a honební host. Dle § 16 má pachtéřem honitby býti zpravidla osoba jednotlivá a fysická. — Z toho dovozuje soud, že propachtování honitby více osobám co společníkům jest jen tehdy přípustno, když okresní výbor k tomu přivolí. Uváží-li se, že ústní smlouva, že В příjme za společníky honitby jen členy honebního společenstva za po- měrný poplatek, neuvádí ani času uzavření smlouvy ani určitých kontrahentů, nutno z toho dovozovati, že tato ústní smlouva jest neplatná a nezávazná, nejen proto, že se příčí honebňímu zákonu, nýbrž i se stanoviska § 936 obč. zák. — Odvolací soud (krajský soud v Plzni) žalobě vyhověl. Z důvodů: Soud odvolací neshledal, že by v odpor vzatým rozsudkem bylo rozhodnuto o věci na pořad práva nepatřící a že by proto rozsudek a řízení mu předcházející byly dle § 23 zákona o myslivosti pro království České ze dne 1. června 1866 č. 49 z. z., jehož se žalovaná v této příčině dovolává a který stanoví, že dohled na zákonné provádění předpisů §§ 2, 4, 6, 8 až včetně 22 téhož zákona přísluší okresnímu výboru, není zdrojem a základem právního poměru, na němž spočívá žalobní žádost. Žaloba zakládá se jedině na smlouvě pachtovní mezi stranou žalující a B-em o pacht honitby uzavřené a na tvrzení, že právní poměr mezi smluvními stranami uzavřením smlouvy vzniklý přešel universální sukcessí na žalovanou jako dědičku po B-ovi, tedy na čistě soukromoprávním poměru. Jsou tedy jedině soudové povoláni, aby ve věci této dle předpisů práva občanského rozhodovali. S náhledem soudu první stolice, že by úmluva uzavřená ústně po sepsání a podepsání písemné smlouvy pachtovní byla neplatna, nelze v žádném směru souhlasiti. Z předpisu § 23 zákona o myslivosti nelze, jak to soud první Police mylně usuzuje, dovoditi, že by smlouva o pacht honitby vázána byla formou písemnou, ani že by ujednání ohledně pachtu honitby byla jen potud platna. pokud smlouva jako zákonu honebnímu vyhovující vzata byla okresním výborem, na vědomí. Neboť písemná forma jest podmínkou platnosti smlouvy dle § 883 obč. zák. jen tehdy, je-li zákonem předepsána a dle § 884 obč. zák. tehdy, smluvily-li se strany na písemném jejím uzavření: výše uvedený zákon o myslivosti písemné formy pro smlouvy o pachtu honitby však nepředpisuje a z ustanovení § 23 honebního zákona nelze vázanost smluv takových na písemnou formu dovozovati, ježto jest zajisté možno a přípustno, aby obsah ústně uzavřených smluv pachtovních písemní zprávou jedné neb obou smlouvajících stran byl okresnímu výboru k vykonání jeho dohlédací povinnosti oznámen. Ujednání ohledně pachtu honitby jsou zajisté, pokud se týče smlouvajících stran, platna a závazna jich uzavřením jako jiné smlouvy podle předpisů §§ 861 a 869 obč. zák., poněvadž zákon o myslivosti k platnosti jich schválení neb vzetí na vědomí okresním výborem nepředpisuje, ukládaje tomuto toliko dohled nad šetřením výše zmíněných předpisů. Výše uvedená ústní úmluva jest pouhým dodatkem ku pachtovní smlouvě uzavřené písemně a nelze jí vytýkati ani nedostatek udání času uzavření, ani neurčitost kontrahehtů; bylať uzavřena hned po podepsání písemné pachtovní smlouvy mezi týmiž smluvními stranami, nešlo tu také o úmluvu o budoucí uzavření smlouvy dle § 936 obč. zák., nýbrž smlouva byla Uzavřena perfektně. Že by se úmluva ta příčila předpisům §§ 24 a 16 zákona o myslivosti, nelze rovněž uznati. neboť i dle ní měl В zůstati sám pachtéřem honitby a měl býti toliko ve volbě případných hostí neb společníků ku provozování honitby, pokud jich přibrání jest přípustno, obmezen na členy honebního společenstva a zákazem, nechati někoho jiného za sebe zvěř stříleti. O neplatnosti neb nezávaznosti zmíněné ústní smlouvy z důvodů prvním soudem ku platnosti přiváděných nemůže tudiž býti řeči a jelikož jest nesporno a nepotřebuje dle § 266 c. ř. s. důkazu, že В dne 3. srpna 1917 zemřel a pozůstalost byla odevzdána žalované jako jeho vdově a dědičce, následkem čehož tato, i pokud jde o závazek úmluvou tou převzatý, dle §§ 547 a 548 obč. zák. na místo В-a nastoupila, jesť i ona povinna, závazek ten dodržeti.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované a obnovil rozsudek první stolice.
Důvody:
V otázce, zda tato právní rozepře patří na pořad práva, poukazuje se к správnému stanovisku odvolacího soudu, k jehož odůvodnění se jen ještě podotýká jednak, že ústně ujednaný dodatek k pachtovní smlouvě byl již předmětem řízení nadřízených úřadů samosprávných, čímž umožněno jim bylo, vykonávati právo dozoru dle § 23 zákona o myslivosti, jednak, že otázku, zda pachtovní smlouva o honitbě dochází právní účinnosti teprve, když byla okresním výborem, vzata na vědomí, jako otázku předurčující přísluší dle § 190 c. ř. s. řešiti řádným soudům. Také posléz řečenou otázku zodpověděl odvolací soud správně a tento svůj výrok správně odůvodnil. Rozboru další otázky, zda pachtovní smlouva není ve smyslu obrany žalované strany z jiných důvodů neplatná a pro žalovanou nezávazna, sluší předeslati že tím, že odst. I. rozsudku prvé stolice nebyl žalovanou stranou vzat odvoláním v odpor, nepozbyla žalovaná strana práva к odporu proti změňujícímu výroku odvolacího soudu a že opačné stanovisko dovolací odpovědi jest pochybeným. Neboť, porovná-li se rozsudečný výrok prvé stolice s důvody jeho, jest na prvý pohled jasno, že odstavcem I. zjišťuje se pouze skutečnost, že ústní dodatek к písemní pachtovní smlouvě, jak byl žalující stranou tvrzen, byl ovšem ujednán, že však toto ujednání jest právně nezávazným, což pak došlo výrazu v odstavci II. rozsudečného výroku prvé stolice. Ve věci samé nelze upříti dovolání oprávněnosti potud, pokud, uplatňujíc dovolací důvod § 503 č. 4 c. ř. s., zastává právní názor, že ústní dodatek k pachtovní smlouvě příčí se dobrým mravům a zákonů o myslivosti a jest proto, jakož i pro neurčitost neplatným, takže pak smlouva pachtovní není pro žalovanou vůbec závazna. Řečeným dodatkem zavázal se pachtéř, že honitbu tu bude vykonávati sám bez zvaní hostí, a že jiného za sebe stříleti nenechá. Tím odjata pachtéři možnost, vykonávati honitbu způsobem, naznačeným v § 24 písm. b) a c) zákona o myslivosti, a pro prí- pad, že by honitbu pro nemoc nebo jinou překážku nebyl s to osobně vykonávati, možnost výkonu honebního práva vůbec, což při žalované jako ženě zvlášť padá na váhu. Takováto úmluva, jíž výkon nejpodstatnějšíhu práva ze smlouvy pachtovní činí se již předem pochybným, pokud se týče nemožným, příčí se dobrým mravům a jest dle § 879 obč. z. ničí, to tím více, když uložena pachtéři povinnost, udržovati stav zvěře na míře pokud možno nejnižší a honebnímu výboru vyhrazeno právo, smlouvu pro nedodržení podmínky redukování zvěře ihned zrušiti. Zmíněným dodatkem zavázal se dále pachtéř honitby, že přijme kteréhokoli ze členů honebního společenstva za společníka к provozování honitby proti poměrné náhradě. V tomto bodě jest ústní úmluva jednak neurčitá, poněvadž nelze seznati, jakým způsobem slušelo by poměrnou náhradu vypočítati, jednak příčí se zákonu o myslivosti. Dle povšechného znění dodatku byl by pachtéř povinen, přijati za společníky к provozování honitby i veškeré členy honebného společenstva. Tím byl by však obcházen předpis § 6 zákona o myslivosti.

Citace:

č. 114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 241-244.