NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8519 —
Č. 8519.

Živnostenské právo: K tomu, aby sklep, v němž obchodník s kostmi ukládá kosti, měl povahu živnostenské provozovny, podléhající schválení podle §§ 25 a 26 živn. řádu, není třeba, aby ukládání — Č. 8519 —
se dělo stále; stačí, děje-li se pravidelně a nikoliv jen v ojedinělých případech.
(Nález ze dne 27. března 1930 č. 4960.)
Věc: Vojtěch F. v Ch. proti zemské správě politické v Praze o přestupek živn. řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trestním nálezem osp-é v Ch. ze 4. srpna 1927 byl st-1 uznán vinným přestupkem § 25 živn. ř., kterého se dopustil tím, že ukládal v Ch. na dvoře domu č. ... (správně ve skalním sklepě v tomto dvoře se nalézajícím) kosti, aniž si pro to opatřil potřebné schválení živn. úřadu; pro přestupek ten byl st-1 odsouzen k pokutě 100 Kč, po případě do vězení na 10 dnů.
Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, protože skutková podstata přestupku je výslechem svědků a úředním šetřením prokázána. K odůvodnění bylo uvedeno, že skladiště kostí jako takové je podrobeno schválení dle § 25 živn. řádu, že v daném případě jde o skladiště v techn. smyslu, neboť je to patrno z velkého množství ukládaných kostí, jež byly na vagony odesílány, že takovéto množství kostí nelze najednou nashromažditi, takže je odůvodněno tvrzení, že skladiště šířilo zápach a působilo v ohledu zdravotním závadně.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stěžovatel ve svém odvolání namítal, že v daném případě nejde o provozovnu ve smyslu § 25 živn. ř., neboť kosti se neukládají trvale, nýbrž jen přechodně. Žalovaný úřad konal po této stránce šetření a dospěl v nař. rozhodnutí na základě skutkových okolností výslechem svědků zjištěných, totiž že se ve zmíněném skalním sklepě ukládá velké množství kostí, že takovéto množství nelze najednou nashromažditi a že ze skladiště se šířil zápach, k závěru, že jde o živn. provozovnu, která je dle § 25 cit. zák. podrobena schválení s hlediska živn. policie.
St-1 vytýká, že žal. úřad se nezabýval námitkou, že nejde o trvalé ukládání kostí, nýbrž že kosti ukládají se ve sklepě jen přechodně a že takovéto přechodné ukládání není podrobeno schválení živn. úřadu. Je ovšem pravda, že žal. úřad na tuto námitku, jak byla v odvolání formulována, přímo neodpověděl, avšak prohlásiv, že v daném případě jde o skladiště podrobené schválení dle § 25 živn. ř. a zamítnuv podané odvolání, dal na jevo, že tuto námitku neuznává důvodnou. V tom dlužno úřadu dáti za pravdu. Okolnost, ukládají-li se ve skladišti kosti jen přechodně, je pro posouzení otázky, jde-li o živn. provozovnu, podrobenou schválení dle §§ 25 a 26 cit. zák., právně bez významu.
Relevantní je jedině otázka, zdali sklep je věnován živn. činnosti, totiž obchodu s kostmi tou měrou, že se v něm kosti ukládají pravidelně a nikoli pouze v ojedinělých případech. Že tomu v daném případě tak jest, žal. úřad v nař. rozhodnutí zcela jasně naznačil, neboť uvedl momenty, z kterých dospěl k závěru, že jde o skladiště podrobené schválení s hlediska živn. policie. Na tom, zdali se kosti ukládají ve skladišti toliko — Č. 8520 —
přechodně, s hlediska pojmu živn. provozovny, podrobené schválení, vůbec nesejde, nýbrž rozhodno je, že kosti se ve skladišti ukládají při provozování obchodní živnosti pravidelně a nikoli pouze ojediněle. Je-li však okolnost, že kosti se ukládají ve skladišti pouze přechodně, s tohoto hlediska irelevantní, pak není podstatnou vadou řízení, že se žal. úřad touto námitkou v nař. rozhodnutí výslovně nezabýval.
Skutkový základ nař. rozhodnutí, totiž že st-1 sbíral kosti, sebrané kosti ve sklepě ukládal, že se to dálo ve velkém rozsahu, že kosti byly na vagony prodávány, je podle stavu spisů vzat za prokázán výslechem svědků. St-1 vytýká, že výpovědi jejich nebyly mu sděleny, aby k nim zaujal stanovisko a proti nim se bránil. Než ani toto opomenutí nezakládá v daném případě podstatnou vadu řízení, neboť obsah výpovědi svědků byl st-li v podstatě sdělen v odůvodnění nař. rozhodnutí sumárně a stížnost netvrdí, že skutkové momenty v rozhodnutí tom uvedené nejsou ve shodě se skutečností. Nechala-li však stížnost skutkové okolnosti položené nař. rozhodnutí za základ nepopřeny, pak možno usuzovati, že je za správné uznává a není podstatnou vadou řízení, když úřad st-li nesdělil výpovědi svědků, z nichž čerpal skutkový základ nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 8519. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 589-591.