NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 5048.

Učitelstvo: I. * Manžel učitelky nenáleží k členům rodiny,
k nimž se přihlíží při stanovení drahotního přídavku ve smyslu §u 6 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. — II. * Vdovec po učitelce veřejné školy národní nemá ani vzhledem k §u 6 zák. z 24. července 1919 č. 455 Sb. nárok na pensijní zaopatření.
(Nález ze dne 24. října 1925 č. 19856.)
Věc: Karolina M. v P. (adv. Dr. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze 6. září 1923 nevyhověla zšr moravská ve srozumění se zv-em žádosti st-lky o dodatečné poukázání mimořádných přídavků podle II. rodinné třídy od 1. listopadu 1918 do 31. března 1923 z těchto důvodů: »Jmenované nepřísluší podle platných zákonů mimořádné přídavky za manžela a to ani za dobu od 1. listopadu 1918 do konce r. 1922. Dovolává-li se žádost nařízení býv. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a uvádí, že při vyměření drahotních přídavků jest přihlížeti k oněm členům rodiny, kteří přicházejí v úvahu pro přiznání zaopatřovacích požitků, podotýkáme, že se zaopatřovací požitky přiznávají vdově a dětem, t. j. členům rodiny, jež zřízenec jest (pokud se týče, byl) podle ustanovení o. z. o. povinen živiti. Naproti tomu manželka podle obč. zák. není povinna živiti manžela. Pokud jde o dobu od 1. ledna 1923 počínajíc, poukazujeme na § 6 zák. č. 394/1922 a na nař. č. 34/1923, podle něhož zaměstnanci-ženy mají nárok pouze na jednotný drahotní přídavek pro svobodné.«
Nař. rozhodnutím nebylo odvolání vyhověno z důvodů rozhodnutí I. stolice.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou shledal nss bezdůvodnou.
Otázkou nároku provdané zaměstnankyně na vyšší přídavky než podle prvé třídy rodinné za platnosti min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., tedy před 1. lednem 1923, zabýval se nss již v nálezu svém Boh. 3040 adm. Zaujal v něm stanovisko, že nařízení to neposkytuje podle účelu svého percipientu příspěvek na výživu těch příslušníků rodinných, jež vyživovati mu zákon neukládá, že není normy, která by stejnou alimentační povinnost, jakou ukládá § 91 o. z. o. muži vůči ženě, ukládala též manželce vůči manželu, nýbrž naopak, že plyne již z obsahu § 92 a z jeho zařazení za §em 91, že povinnosti ženě tu uložené i v souvislosti s obsahem §u 44 in fine neznamenají alimentační povinnost vůči manželovi a že tudíž provdané zaměstnankyni nárok na drahotní přídavek na manžela ve smyslu uvedeného min. nař. nepřísluší.
St-lka uváděla ovšem v řízení správním též, že podle uvedeného min. nař. sluší při vyměřování drahotního přídavku míti zřetel k členům rodiny, k nimž by bylo přihlížeti v příčině zaopatřovacích požitků, a že tudíž jí nárok na drahotní přídavek podle druhé rodinné třídy podle uvedeného min. nařízení příslušel, poněvadž § 6 zákona o zrušení celibátu literních a industriálních učitelek na obecných a občanských školách z 24. července 1919 č. 455 Sb. přiznal manželu učitelky nárok na pensi zejména, není-li práce schopen. Stojí-li st-lka na tomto stanovisku také ještě nyní, patrno není, poněvadž stížnost se dobou před 1. lednem 1923 zvláště nezabývá, a pokud se dovolává uvedeného min. nař., dovozuje jen, — v rozporu s uvedeným nálezem zdejším ovšem neprávem, — že manželka má alimentační povinnost proti svému muži. Leč i kdyby na uvedeném stanovisku dosud stála, neměla by již proto pravdu, že odstavec 2. §u 4 nařízení toho, jenž by jí mohl jediné tanouti na mysli, netýče se manželek, nýbrž jediné děti zaměstnanců.
Pokud jde o dobu po 1. lednu 1923, namítá stížnost, že st-lce nárok na drahotní přídavky přísluší podle 1. odst. §u 6 zákona č. 394/1922, poněvadž ustanovení to přiznává přídavky ty členům rodiny, k nimž se přihlíží podle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích a poněvadž § 6 zákona 455/1919 manželům učitelek nárok na pensi přiznal. Na oporu tohoto tvrzení poukazuje stížnost k tomu, že důvodová zpráva k zákonu č. 455/1919 (tisk č. 1439) k 2. otázce »jak upraviti pensijní požitky pozůstalým po provdaných učitelkách« výslovně praví, že nárok na pensi po manželce, která byla učitelkou, přísluší muži zvláště, je-li práce neschopen.
Podle toho jde o otázku, náleží-li manžel učitelky do okruhu oněch osob, kterým zákon č. 455/1919 přiznává zaopatřovací požitky po zemřelých učitelkách.
§ 6 zákona toho, na který se v tom směru stížnost odvolává, zní: »Sirotci po zemřelých učitelkách mají stejný nárok na zaopatřovací požitky jako za týchž podmínek sirotci po učitelích. Nemá-li otec nároku na výslužné, přísluší dětem po matce osiřelým pense konkretální (t. j. pense úplných sirotků). Sirotci po učitelkách ručních prací a vedlejších učitelkách z povolání, které byly ustanoveny za odměnu a neměly nároky na výslužné, obdrží zaopatřovací podpory podle norem, které ministerským nařízením budou stanoveny.«
Z tohoto znění je patrno, že § ten upravuje toliko zaopatřovací požitky sirotků po zemřelých učitelkách. Že by příslušel nárok na zaopatřovací požitky po zemřelé učitelce také manželu po ní pozůstalému, o tom se ustanovení to výslovně nezmiňuje. Že nelze nároku takového dovozovati zejména ani z úvodní věty 2. odstavce »nemá-li otec nároku na výslužné«, vysvítá především z toho, že nelze přece předpokládati, že by zákonodárce, chtěje stanoviti zásadu, jež by znamenala úplnou novotu proti dosavadnímu stavu, byl myšlenku svou vyjádřil tak nedokonale a neúplně.
Že však podle dosavadního stavu právního manželu učitelky nárok na pensi nepříslušel, je zřejmo z úvahy:
Podle § 26 paritního zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. řídí se pravidla o tom, kterak zaopatřovati pozůstalé po učitelích, zákonnými předpisy, platnými v jednotlivých zemích se změnami, jež vyplývají z paritního zákona. Moravský zákon o právních svazcích učitelstva z 24. ledna 1870 č. 18 z. z., doplněný pozdějšími zákony, zná však v §§ 67 a sled. jen nárok vdovy po učiteli na zaopatření, kdežto vdovci nároku na pensi po ženě učitelce nepřiznává.
Kdyby zákonodárce byl chtěl nárok takový přiznati, byl by to musil výslovně vyjádřiti. Takového výslovného ustanovení však nemá ani paritní zákon ani, jak uvedeno, zákon č. 455/1919. Že však v uvedené úvodní větě 2. odst. § 6 tohoto zákona nelze shledávati přiznání nároku na pensi vdovci po učitelce, je patrno hlavně také z toho, že ustanovení to nemluví tu o manželu učitelky jako o manželu, nýbrž jen jako o otci sirotků po ní zůstalých, jichž požitky právě upravuje. Nelze-li ze zákona samého obsahu stížností tvrzeného vyčísti, pak nelze zákonu obsah takový přikládati, i kdyby zákonodárce byl snad chtěl mu obsah ten dáti, neboť smysl zákona lze hledati jen v něm samém, a nemůže se tudíž stížnost právem odvolávati k motivům, nebyla-li myšlenka v motivech vyslovená do zákona samého pojata.
Nemá-li však stížnost pravdu v tom, že zákon č. 455/1919 dává manželu učitelky nárok na zaopatřovací požitky, nemůže ovšem právem tvrditi ani, že by učitelce příslušel nárok na drahotní přídavky za manžela ve smyslu 1. odst. §u 6 zákona č. 394/22, a netřeba už pak zkoumati otázku, zda a pokud právem opřel žal. úřad výrok svůj kromě o toto ustanovení zákona též o vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb., jakož i otázku další, je-li nebo není-li toto nařízení ve shodě se zákonem.
Ježto tedy stížnost je bezdůvodná, slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 5048. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 381-384.