NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2588.

Státní občanství: 28. říjnem 1918 vzniklo zvláštní státní občanství a zaniklo pro československou republiku dřívější státní občanství rakouské.
Úředníci města Brna: I. Podle služební pragmatiky pro úředníky hl. města Brna nestane se prozatímně ustanovený úředník definitivním již uplynutím určité doby, nýbrž teprve konstitutivním aktem udělení definitivy. — II. Byla-li po převratu prozatímnímu úředníku hl. města Brna udělena definitiva, ač neměl stát. občanství čsl., může obecní zastupitelstvo příslušné usnesení prohlásiti dodatečně za neplatné.
(Nález ze dne 30. června 1923 č. 11 606.)
Věc: Dr. Bernard K. v Brně (adv. Dr. Bedr. Mautner z Prahy) proti obecnímu zastupitelstvu zemského hlavního města Brna (ředitel Frant. Janík) o propuštění ze služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením obecní rady z. hl. města Brna z 12. května 1914 byl st-1, narozený dne 2. srpna 1884 v — ve Štýrsku, a tamtéž příslušný, ustanoven provisorně na jeden rok počínajíc 1. červnem 1914 vedoucím zubním lékařem městské zubní kliniky. Usnesením obecní rady z 2. listopadu 1918 uděleno mu definitivum, o čemž vyrozuměn dekretem vl. kom. z 9. prosince 1918; pro služební poměr jeho prohlášena za směrodatnou služební pramatika pro úředníky z. hl. města Brna.
Ve schůzi 11. července 1922 městské zastupitelstvo se usneslo prohlásiti definitivu udělenou st-li usnesením obecní rady z 2. listopadu 1918 za nenabytou a dekret z 9. prosince 1918 za neplatný a to v podstatě z těchto důvodů:
Před převratem nemohl st-1 nabýti definitivního postavení vzhledem k ustanovení §§ 18/4 a 6 služ. pragm. pro úředníky z. hl. města Brna, poněvadž nebyl znalý jazyka českého a neměl tedy plné kvalifikace. Od 28. října 1918 — nehledě k tomuto nedostatku kvalifikačnímu — nebyl pak vůbec schopen státi se definitivním úředníkem obce, jsa příslušníkem cizího státu, jako subjekt neschopný nabýti definitivy nemohl nabýti ani domovského práva v Brně dle § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., a nelze proto až do vyřízení eventuelní jeho žádosti za přiznání státního občanství ve smyslu § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. hleděti naň jako na čsl. státního občana. — Zároveň se městské zastupitelstvo usneslo propustiti st-le dnem 30. září 1922 z městských služeb.
Stížnost podanou do tohoto usnesení nss neshledal důvodnou.
St-1 namítá především, opíraje se o ustanovení § 6 služ. pragm. brněnské, že nabyl definitivního postavení ve službách obce již dnem 1. července 1915, kdy dovršil 1 rok služby provisorní.
V tom směru bylo uvážiti:
Je nesporno, že st-1 až do 28. října 1918 byl rakouským státním občanem; až do onoho dne nebylo tedy s této stránky překážky proti tomu, aby se stal definitivním úředníkem města Brna. Jde tedy o to, zda v oné době skutečně definitivy nabyl.
Služební pragmatika pro úředníky z. hl. města Brna, která je — jak nesporno — pro posuzování právního postavení st-lova směrodatnou, jedná o definitivním ustanovení úředníků ex professo v § 18. Dle toho ustanovují se úředníci zpravidla provisorně, při plné kvalifikaci má provisorium trvati nejméně 3 měsíce a nejvýše 1 rok. Definitiva může býti udělena teprve po dosažení plné kvalifikace. Ostatně odkazuje se na §§ 4—8 služ. pragm. Dle § 6, který jedná o lékařích, ustanoví se lékaři, kteří ve veřejné zdravotní službě v zemi nebyli ještě činní, na dobu 1 roku provisorně. Po uplynutí této doby, nedopustil-li se lékař zatím žádného disciplinárního porušení povinnosti a má-li dobrou kvalifikaci, provede se z úřední povinnosti ustanovení definitivní. Podobný předpis má § 8 zák. ze 27. prosince 1909 č. 98 z. z., na nějž § 6 služ. pragm. odkazuje. Služební pragmatika má mimo to v odst. 2 § 63 předpis, že provisorní ustanovení nezakládá nároků na definitivní ustanovení ani na ponechání v provisorním postavení, nebylo-li v dekretu jmenovacím jinak ustanoveno.
Z uvedených ustanovení je patrno, že lékař nenabývá postavení definitivního ipso jure uplynutím určité doby provisorní služby, nýbrž teprve zvláštním aktem příslušného obecního orgánu, kterým se mu definitiva uděluje, a že udělení definitivy má, povahu aktu konstitutivního, jimž teprve definitivní poměr služební vzniká.
Ježto pak — jak nesporno — zvláštním aktem obce st-li až do 28. října 1918 definitiva udělena nebyla, plyne z toho, že do této chvíle definitivního postavení ve službách obce nenabyl.
Definitivní ustanovení jeho stalo se teprve usnesením obecní rady z 2. listopadu 1918, resp. dekretem vl. komisaře z 9. prosince 1918. Otázku, byl-li st-1 způsobilý státi se definitivním úředníkem obce brněnské, dlužno tedy posuzovati podle faktických a právních poměrů, které tu byly v době, kdy tyto akty byly provedeny.
Žal. úřad prohlásil akty tyto za neplatné ze dvou důvodů: jednak s poukazem na § 18/4 ve spojení s § 6 služ. pragm., poněvadž st-1 nezná s dostatek česky, jednak z důvodu § 1 služ. pragm., ježto nebyl a není státním občanem čsl.
Pokud jde o nedostatek státního občanství st-lova, vychází nss z této úvahy:
Dnem 28. října 1918 vznikl samostatný stát čsl. (zák. z 28. října 1918 č. 11). Stát je pospolitost lidí na určitém území organisovaná v jednotnou moc. Náležejí tedy k pojmu státu tři podstatné znaky: státní moc, státní území a státní lid. Je-li státní lid, jenž tvoří ve své pospolitosti subjekt státní moci a zároveň po stránce osobní značí hranici, kam až státní moc sahá, podstatným elementem státu, jímž stát jako takový je individualisován, musí každý stát nutně míti již svým vznikem svůj vlastní lid. Ježto však státní občanství není ničím jiným nežli stavem příslušnosti k státnímu lidu, vzniká ve vzniklém státu pojmově nutně současně i zvláštní jeho státní občanství. Vzniklo tedy založením samostatného státu čsl. dnem 28. října 1918 zároveň i zvláštní státní občanství čsl. jakožto trvalý právní svazek pojící jednotlivce trvale k tomuto státu. Současně zaniklo pro tento stát dosa vadní rakouské státní občanství jako právně relevantní status státní příslušnosti, který by mohl býti podkladem nějakých práv a povinností proti novému státu čsl.
Již z těchto vývodů vyplývá logická nemožnost argumentace st- lovy, jenž z okolnosti, že zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. zachovány byly v platnosti dosavadní zákony, dovozuje, že ve smyslu §§ 6 a 1 služ. pragm. brněnské i po 28. říjnu 1918 pro definitivní ustanovení ve službách obce bylo podmínkou, ale také postačovalo rakouské státní občanství. Jednak totiž nemělo tímto ustanovením býti vyjádřeno nic jiného, nežli, že se žádá zdejší tuzemské státní občanství, příslušnost k státu vlastnímu a tedy po vzniku státu čsl. příslušnost k tomuto státu, jednak nemohlo však po 28. říjnu 1918 o rakouském státním občanství v dosavadním smyslu býti již řeči, poněvadž v státu čsl. pojem tento pozbyl všelikého obsahu.
Nař. rozhodnutí vychází z předpokladu, že st-1 2. listopadu 1918, kdy ustanoven byl definitivně, čsl. státního občanství neměl, a nebyl tedy způsobilým nabýti definitivního postavení ve službách obce.
St-1 dovolává se proti tomu ve svůj prospěch především ustanovení § 10 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Než neprávem. Předpis ten vztahuje se na osoby, které teprve po 1. lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše rakousko-uherské, jež náleží nyní státu srbsko-horvatsko-slovinskému, a které přímo před tím měly domovské právo v některé obci ležící na území uvedeném v § 1, odst. 1 t. j. na území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní čsl. republice. Nehledě k tomu, že st-1 tento skutkový stav ani netvrdí, uváděje naopak, že měl domovské právo v území posléze uvedeném bezprostředně před 16. červencem 1920, kdy úst. zákon č. 236/20 dle svého § 20 nabyl účinnosti, dlužno uvážiti, že podle cit. § 10 osoby jím dotčené státního občanství čsl. uplynutím lhůt tam stanovených teprve nabudou, takže je nemožno vyvozovati z tohoto paragrafu, že dne 2. listopadu 1918 toto státní občanství již měly.
Také §u 9 nemůže se však st-1 pro sebe dovolávati. Ten vztahuje se totiž na osoby, které — protivou k osobám uvedeným v § 1 — nabyly domovského práva v území někdejšího mocnářství rakousko-uherského, jež náleží nyní k čsl. republice, sice teprve po 1. lednu 1910, předpokládá však, že stalo se tak ještě před 28. říjnem 1918. Neboť počínaje tímto dnem mohl nabýti domovského práva v území státu čsl. toliko ten, kdo měl již čsl. státní občanství, jež ve smyslu § 2 zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., zachovaného v platnosti §em 13 úst. zák. č. 236/20, je předpokladem nabytí domovského práva v některé obci republiky čsl. St-1 netvrdí, že by byl nabyl domovského práva v některé tuzemské obci na základě jiné skutečnosti, nežli definitivním ustanovením ve službách města Brna, v základě § 10 nov. k dom. zák.; toto ustanovení nastalo však teprve 2. listopadu 1918, tedy po 28. říjnu 1918, a — nehledíc k tomu, že právě platnost jeho jest spornou — nemohlo tedy již z tohoto důvodu založiti pro st-le předpoklad použití § 9 zák. 236/20. Ostatně st-1 ani netvrdí, že podal žádost za přiznání státního občanství ve smyslu cit. § 9 a naopak sám prohlašuje, že se na něho tento paragraf nevztahuje. Z toho, co uvedeno, jde, že žal. úřad na prejudicielní otázku, lze-li míti důvodně za to, že bylo v den 2. listopadu 1918 na st-le pohlížeti jako na čsl. státního občana, právem odpověděl záporně.
Za tohoto stavu dlužno však uznati, že byl oprávněn udělení definitivy usnesením obecní rady z 2. listopadu 1918 resp. dekretem z 9. prosince 1918 prohlásiti neplatným.
Služební pragmatika brněnská v § 1 stanoví kategoricky, že definitivní ustanovení ve službách obce je podmíněno rakouským, t. j. tuzemským státním občanstvím, nalézajíc se tak v souhlasu s ústavní normou čl. 3 z. z. st. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., která zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. byla recipována i státem čsl. a v době definitivního ustanovení st-le ve službách obce ještě byla v platnosti. Zásada, že jen ten může ustanovením ve veřejném úřadě povolán býti k aktivní účasti na výkonu veřejné moci, kdo je příslušníkem státu, je jedním z fundamentálních principů organisačních, plynoucích ze samé podstaty státu. Správní akt příčící se normě, jež zásadu tu pro některý obor veřejné správy stanoví, je naprosto neplatný a nemůže zakládati pro osobu jím k veřejnému úřadu povolanou žádných práv. Shledal-li tedy žal. úřad, že st-1 proti předpisu § 1 služ. pragm., ač neměl státního občanství čsl., usnesením z 2. listopadu resp. dekretem z 9. prosince 1918 ustanoven byl definitivně ve veřejné službě obce brněnské, byl oprávněn ustanovení to prohlásiti za neplatné.
Nebyl-li však st-1 platně ustanoven ve službách obce definitivně, nýbrž bylo-li jej pokládati toliko za úředníka provisorního, bylo obecní zastupitelstvo podle § 24 služ. pragm. oprávněno, kdykoliv jej propustiti.
Poněvadž dle toho, co uvedeno, nař. rozhodnutí plně odůvodněno jest tím, že st-1 není státním občanem čsl., nebylo třeba přezkoumávati správnost druhého důvodu, totiž, že st-1 není dostatečně mocen českého jazyka a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2588. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 448-451.