NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15636.

K pojmu škody ve smyslu § 1293 obč. zák.
Pokud poddlužník může s účinkem proti žalobě podle § 308 ex. ř. namítati vzájemnou pohledávku na náhradu škody jemu vzešlé z bezprávného úkonu dlužníkova, jenž se stal před doručením platební zápovědi.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1936, Rv I 2498/34.)
Proti žalobě, jíž se domáhá žalobkyně podle § 308 ex. ř. zaplacení zažalované pohledávky, namítla žalovaná firma (poddlužník) započtením nárok na náhradu škody, kterou utrpěla tím, že povinná firma dala do oběhu (diskontovala) prolongovanou směnku, kterou byla podle ujednání povinna vrátiti žalované firmě, takže tato firma musila zaplatiti směnečnému věřiteli, na něhož byla směnka ta protismluvně indosována, jak směnku prolongovanou, tak směnku prolongační (13. května 1932 a 1. července 1932). Prvý soud uznal podle žaloby, vyslovil však, že započtením namítaná pohledávka jest po právu a že jest jí zažalovaná pohledávka vyrovnána. Odvolací soud změnil rozsudek prvého soudu tak, že vyslovil, že započtením namítaná pohledávka se nehodí ke kompensaci.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Jádrem sporu jest otázka, zda nárok na náhradu škody, který žalovaná firma jako poddlužnice namítla k započtení proti zažalované pohledávce příslušející povinné firmě Antonín S., vzešel žalované již před doručením usnesení o zabavení této pohledávky žalobkyní jako vymáhající věřitelkou, či zda jí tento náhradní nárok namítaný k započtení vznikl až po doručení onoho usnesení, t. j. po 29. dubnu 1932. Odvolací soud sice správně zdůraznil, že pro otázku, zdali jest oprávněna námitka započtení vznesená žalovanou firmou proti zažalované pohledávce, jest rozhodná doba vzniku náhradní pohledávky namítané k započtení, ale vyslovil dále názor, že tento náhradní nárok vznikl žalované firmě Antonín S. teprve zaplacením prolongační směnky znějící na 100000 Kč, totiž až dne 1. července 1932, tedy až po zabavení, jež se stalo doručením zabavovacího usnesení žalované straně dne 29. dubna 1932, a z toho dovodil, že se náhradní nárok namítaný k započtení nehodí ke kompensaci. Tento názor odvolacího soudu nelze však schváliti. Dovolací soud na podkladě skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalovanému pivovaru jako poddlužníku vznikl proti povinné firmě Antonín S. nárok na náhradu škody, namítaný k započtení, již před 29. dubnem 1932. Že tomu tak jest, plyne z těchto úvah: Podle § 1293 obč. zák. jest škodou každá újma, která byla někomu přivoděna na jmění, právech anebo jeho osobě. Jest tedy pokládati za škodu ve smyslu tohoto předpisu každý stav, který jest právně posuzovati jako újmu na právních statcích v tomto zákonném ustanovení vytčených. Podle toho může nastati škoda na jmění nejen ztrátou práv (jichž souhrn tvoří jmění), t. j. zmenšením aktiv jmění, nýbrž i vznikem závazků, t. j. rozmnožením pasiv jmění. Obé, t. j. zmenšení aktiv i rozmnožení pasiv jest škodou na jmění v právním smyslu (srovn. rozh. čís. 6893 Sb. n. s.). Z toho plyne, že škoda nenastává vždy teprve zaplacením dlužné pohledávky vzešlé třetí osobě proti poškozenému z bezprávného činu (§ 1294 obč. z.) škůdcova, nýbrž již vznikem této pohledávky, přivoděným bezprávným činem odpovědné osoby, neboť již tím, že jest někdo v důsledku bezprávného jednání neb opominutí škůdcova zavázán k plnění třetí osobě, nastává této osobě škoda na jmění ve smyslu § 1293 obč. z.
V souzené věci žalovaná firma skutečně utrpěla škodu 57903 Kč 90 h v důsledku bezprávného jednání povinné firmy, jež dala do oběhu (diskontovala) prolongovanou směnku, kterou byla podle ujednání povinna vrátiti žalované firmě, takže tato firma musila zaplatiti směnečnému věřiteli, na něhož byla směnka ta protismluvně indosována, jak směnku prolongovanou, tak směnku prolongační, — jednak že bezprávné diskontování směnky povinnou firmou se stalo již před 25. dubnem 1932, kdy žalovaná oznámila žalobkyni dopisem z 25. dubna 1932, že prolongovaná směnka znějící na 175000 Kč byla v nezaplaceném zbytku 100000 Kč protestována směnečným věřitelem. Z toho vyplývá nepochybně, že závazek žalované k zaplacení směnky směnečnému věřiteli ji protestovavšímu vznikl již před doručením usnesení o zabavení zažalované pohledávky žalobkyní jako vymáhající věřitel- kou, a že již před 29. dubnem 1932, rozhodujícím pro účinnost zabavení pohledávky, bylo jmění žalované firmy zatíženo závazkem, že tudíž nastalo rozmnožení pasiv jmění žalované firmy. Posuzuje-li se věc s hlediska právě vyloženého, není v tomto sporu závažné, kdy byly směnky — prolongovaná a prolongační — zaplaceny, a že se tak stalo až dne 13. května a 1. července 1932. Ježto byla žalobkyně podle § 308 ex. ř. pozdějším přikázáním zažalované pohledávky zmocněna žádati na žalované firmě zapravení přikázané pohledávky 34000 Kč podle její právní platnosti, mohla žalovaná účinně uplatniti svůj náhradní nárok proti zažalované pohledávce, neboť žalobkyně nemohla nabýti více práv, než měla povinná firma, proti níž vznikl žalované náhradní nárok uplatněný v tomto sporu k započtení již v době zabavení hlavní pohledávky, takže střetnutí vzájemných pohledávek nastalo Ještě před zabavením. Námitce započtení nebránilo, že žalovaná uznala vůči žalobkyni jako vymáhající věřitelce, že dluhuje firmě Antonín S. 34000 Kč, neboť toto uznání nemá silnějšího účinku, než kdyby bylo prohlášeno žalovanou jako poddlužnicí vůči povinné firmě. Obdoby § 1396 obč. z. tu nelze použíti, ježto se žalobkyně povolením exekuce zabavením a přikázáním zažalované pohledávky nestala postupnicí, nýbrž jen zástupkyní své dlužnice ex lege (§ 308 ex. ř.).

Citace:

Čís. 15636.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1127-1129.