Č. 624.

Schvalování smluv obcí uzavřených (Slezsko): * Předpis § 89 č. 1 obec. zřízení slezského, pokud mluví o trvalém zatížení, vztahuje se jen na zřízení věcných práv k věcem patřícím ke kmenovému jmění nebo kmenovému statku obcí nebo jejich ústavů. Převzetí obligačních závazků obcí podléhá schválení zemským výborem jen podle třetího odst. téhož §.
(Nález ze dne 15. prosince 1920 č. 12316.)
Věc: Severní dráha císaře Ferdinanda, akciová společnost ve Vídni (adv. Dr. L. Singer z Prahy) proti zemské správní komisi pro Slezsko v Opavě stran neschválení smluv.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Obec Polská Ostrava zažádala v r. 1894 o povolení ke zřízení a provozování vodovodu za účelem opatření pitné a užitkové vody. Za vodoprávního řízení dojednala se se Severní drahou císaře Ferdinanda jako vlastnicí parcel čís. kat. 651 a 653, po kterých vodovod měl jíti, smlouvu datovanou dnem 8. února 1895 a 4. března 1895, jež měla v podstatě tento obsah: Vlastnice pozemků dovolila vedení vodovodu přes oba pozemky a postavení výpustku (čl. 1). Severní dráha vyhradila si právo za jistých okolností žádati úplné odstranění vodovodu, aniž by obec měla jakýkoli nárok na náhradu škody (čl. 3). Obec vzdala se práva na náhradu jakékoli škody, jež by vznikla na vodovodu otřesy a ssedáním půdy, pak pukáním rour, ať by škody měly svůj původ v provozování dolování či v jiných okolnostech, a zavázala se hraditi dráze každou škodu, která by postavením a používáním vodovodu způsobena byla na pozemcích a objektech na nich stojících nebo v budoucnosti postavených. Mimo to prohlásila, že nereflektuje na to, aby k ochraně vodovodu byla učiněna se strany dráhy bezpečnostní opatření při provozování dolování, a že dráze nahradí pro případ, kdyby taková bezpečnostní opatření byla příslušným úřadem nařízena, útraty spojené se zřízením opatření, jakož i zisk, jenž by ušel eventuelním obmezením dolování (čl. 4). Obec není oprávněna z titulu používání pozemků odvozovati proti dráze nějaké věcné právo (čl. 5). Smlouva byla dojednána na neurčitou dobu a mohla od obou kompaciscentů vždy býti na čtvrt roku vypovězena (čl. 7). Kdyby měla býti zrušena a již neobnovena, jest obec povinna na žádost dráhy vodovod s výpustkem odstraniti z pozemků dráhy a zříditi status quo ante v míře, jak drahou bude za nutné uznáno, vše na svůj náklad (čl. 8).
Tato smlouva nebyla předmětem jednání obecního výboru.
V roce 1908 šlo o rozšíření vodovodu a tu smlouvou ze dne 5. září 1908 byly upraveny právní vztahy vzniklé přístavbou vodovodu. Ve smlouvě je dodatek, že platnost smlouvy ze dne 8. února 1895, resp. 4. března 1895 zůstává nedotčena. Smlouva z 5. září 1908 byla schválena obecním zastupitelstvem.
Když v roce 1916 byl veden mezi obcí a drahou spor u krajského soudu v Těšíně o zvýšení cesty, zaujala obec stanovisko, že smlouvy z 8. února 1895, resp. 4. března 1895 a 5. září 1908 jsou neplatný, poněvadž nebyly schváleny zemským výborem.
Po provedení sporu domáhala se severní dráha podáním ze dne 18. dubna 1918 u zemského výboru slezského toho, aby obě smlouvy byly zemským výborem schváleny. Zemský výbor přípisem ze dne 23. května 1918 čís. 9536/12/9 poukázal obec, aby obecní zastupitelstvo zaujalo stanovisko k oběma smlouvám, pokud o nich již nejednalo, a aby svoje stanovisko sdělilo dráze s vyhrazením 14denní lhůty k podání odvolání a vyrozuměl o tom také severní dráhu.
Správní komise Polské, resp. Slezské Ostravy ve schůzi ze dne 1. srpna 1919 schválení smlouvy ze dne 8. února 1895, resp. 4. března 1895 odepřela.
Z jejího usnesení podala odvolání dráha. Nebylo mu vyhověno rozhodnutím zemské správní komise pro Slezsko ze dne 24. ledna 1920 z těchto důvodů: Závazky převzaté v článcích 3, 4 a 8 smlouvy z roku 1895 zatěžují trvale obecní jmění. Platí to zejména i o horním reversu, jak o něm mluví čl. 8. Závazky uložené oběma smlouvami obci mohly by po finanční stránce přivoditi pro obec katastrofální následky. Smlouvy potřebují proto ke své platnosti dle čl. 89 ob. zř. slez. schválení zemskou správní komisí. Ta však jako dozorčí úřad a jako odvolací stolice nemůže schválení uděliti zřetelem na okolnosti výše uvedené.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost dráhy. Činí se v ní tyto námitky:
1. Naříkané rozhodnutí vyřídilo sice odvolání z usnesení obecní správní komise ze dne 1. srpna 1919, nikoliv však návrh stěžovatelčin ze dne 18. dubna 1918, kterým bylo žádáno o schválení smluv ze dne 8. února 1895, resp. 4. března 1895 a ze dne 5. září 1908. Žalovaný úřad nezaujal tak vůbec stanoviska v otázce, zda obecní zastupitelstvo v Slezské Ostravě, schválivši smlouvu ze dne 5. září 1908, neschválilo tím také smlouvy ze dne 8. února 1895, resp. 4. března 1895.
Pro toto nevyřízení návrhů stěžovatelčiných je řízení vadné.
2. Naříkané rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Ustanovení čl. 89 ob. zř. slez. předpokládá, že obec je zatížena věcným právem. Takové právo však smlouvami z roku 1895 a 1908 pro stěžovatelku zřízeno nebylo.
3. Nejde mimo to o trvalé zatížení obce, neboť smlouvy jsou dle čl. 7 vypověditelny na čtvrt roku.
4. I kdyby k platnosti jich bylo třeba schválení dle čl. 89 ob. zř. slez., pak by toto schválení nemohlo býti odepřeno. Obec projektovala vodovod původně v jiné trati, kde by byl spočíval na zajišťovacím pilíři dolů stěžovatelčiných. Když bylo státním technikem poukazováno na výhodnější vedení vodovodu po pozemcích čís. kat. 653 a 651, dohodla se obec se stěžovatelkou na smlouvě ze dne 8. února, resp. 4. března 1895. Smlouva tato není jednostranným horním reversem, nýbrž oboustrannou smlouvou. Stěžovatelka nečinila námitek proti pozměněnému vedení vodovodu, ač tím vodovod byl projektován skoro výlučně v důlním poli stěžovatelčiných uhelných závodů, a umožnila tak výhodnější zřízení vodovodu, jež by bez.jejího souhlasu zřetelem na platný vodní zákon nebylo bývalo možným. Za to převzala ovšem na sebe závazky, které jsou daleko vyváženy výhodami obcí získanými. Jde tedy v podstatě o synalagmatickou smlouvu a není zákonného důvodu odpírati jí schválení
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Ad 1. Naříkané rozhodnutí jest sice formálně vyřízením odvolání, jež stěžovatelka podala z usnesení správní komise Slezské Ostravy ze dne 1. srpna 1919, odpírajícího potvrzení smlouvě ze dne 8. února, resp. 4. března 1895, odpovídá však meritorně také na otázku, pokud schválení dle § 89 ob. zř. slez. potřebuje i smlouva ze dne 5. září 1918. Mluví totiž o tom, že žalovaný úřad není s to, aby schválil smlouvy ohledně vodovodu, jak byly dojednány, a dovozuje, že žalovaný úřad odpírá jim schválení jako odvolací resp. dohlédací úřad. Plurál slova smlouva poukazuje jasně na to, že žalovaný úřad při svém rozhodování má na mysli obě smlouvy, tedy jak smlouvu ze dne 8. února, resp. 4. března 1895, tak i smlouvu ze dne 5. září 1908, a tentýž závěr jest odvoditi z fakta, že naříkané rozhodnutí jest žalovaným úřadem vydáno také jako rozhodnutí dohlédacího úřadu, neboť o schválení smlouvy ze dne 5. září 1908 nemohl žalovaný úřad rozhodovati jako instance odvolací, nýbrž jen jako úřad dohlédací.
Jest tedy bezpodstatnou námitka stěžovatelčina, že návrhu ze dne 18. dubna 1918 nedostalo se meritorního vyřízení.
Hledíc k motivaci naříkaného rozhodnutí, není pochybnosti o tom, že žalovaný úřad odpírá schválení smlouvám ze dne 8. února, resp. 4. března 1895 a ze dne 5. září 1908 s hlediska § 89, čís. 1 ob. zř. slez.
Podle této normy podléhají mimo jiné schválení zemského výboru usnesení obecního zastupitelstva o trvalém zatížení věci náležející kmenovému jmění nebo kmenovému statku obce nebo jejích ústavů. Vzhledem na námitky stěžovatelčiny jest se obírati otázkou, zda smlouvami, jak výše o nich je řeč, byla zatížena věc patřící ke kmenovému jmění obce.
Při zodpovídání této otázky uvážil nejvyšší správní soud, že zákon mluví o zatížení věci, že tedy předmětem zatížení jest jen věc a že se může dle § 89, čís. 1 leg. cit. jednati jen o zřízení věcných práv, jen o jura in re, kterými jsou právo zástavní, služebnosti a reální břemena.
Poněvadž však v citovaném předpisu zákonném jest právo zástavní výslovně uvedeno vedle zatížení věci, mohou pod pojem zatížení věci spadati jen poslední dvě kategorie věcných práv, totiž služebnosti a reální břemena.
Ve sporném případě smlouvami výše uvedenými nebyla zřízena služebnost po rozumu § 472 o. z. o. Nelze tu mluviti o trpění dolování a důlních škod, ohledně nichž nebyl převzat závazek, že nebudou odstraňovány. Ani z okolnosti, že předmětem závazku byly jisté omitentní činy obce jako držitelky věci, ve prospěch stěžovatelky, nelze usuzovati na zřízení služebnosti. Neboť k právní kvalifikaci tohoto závazku jako služebnosti chybí rekvisit zvlášť vyzvednutý v § 472 o. z. o., že totiž povinnosti obce odpovídající právo stěžovatelčino jest účinným proti každému držiteli služebné věci. Obec závazek učinila však jen ohledně sebe. Tím méně jednati se může o reální břemeno, poněvadž toto břemeno předpokládá nemovitý služebný statek a musí záležeti v positivním jednání.
Naříkané rozhodnutí, když stojí na stanovisku, že smlouvy ze dne 8. února, resp. 4. března 1895 a 5. září 1908 podléhají schválení dle § 89, čís. 1 ob. zř. slez., není tedy dle těchto úvah v souhlasu se zákonem.
Smlouvami vzala obec na sebe závazky obligační povahy. Pokud smlouvy této povahy podléhají schválení zemského výboru, ustanovuje § 89 leg. cit. v čís. 3, jenž má na mysli nejen převzetí závazku rukojemkých obcí, nýbrž převzetí každého závazku obligačního, pokud závazek ten není efektu ováním povinností uložených obci zákonem. Schvalování smluv podlé této normy jest vázáno řadou podmínek a předpokladem jeho jest zejména jistá relace výše závazku k ročním příjmům obce. Otázkou, zda podmínky, jak normovány jsou tímto zákonným předpisem, jsou splněny ve sporném případě, se žalovaný úřad dosud neobíral, vycházeje z toho mylného právního názoru, že smlouvy podléhají schválení dle § 89, čís. 1 leg. cit, nevyslovil se také v tom směru, zda obecní zastupitelstvo Slezské Ostravy schválením smlouvy ze dne 5. září 1908 neschválilo také smlouvy ze dne 8. února, resp. 4. března 1895.
Nemůže proto ani nejvyšší správní soud na meritorní přezkoumání těchto otázek vejíti.
Z těchto důvodů slušelo naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 624. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 775-779.