NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9252.

Chudinství. — Zdravotnictví: 1. O nároku vzneseném obcí na základě zákona domovského proti jiné obci na náhradu útrat spojených s léčením příslušníků obce druhé v nemocnici obce prvé, rozhodují úřady správní. — 2. Náhradní nárok toho druhu není vyloučen tím, že stát převzal zákonem č. 332/20 výkon zdravotní policie, příslušející obcím.
(Nález ze dne 8. května 1931 č. 22 364/28.)
Věc: Městská obec H. proti zemské správě politické v Praze stran ošetřovacích výloh za Jana K. a za Václava K.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Rada hlav. města Prahy domáhala se na městské obci H. prostřednictvím politické expositury v Hořicích náhrady výloh za léčení, jež jí vzešly léčením Jana a Václava K., dětí Václava K., příslušného do H. v její nemocnici na Bulovce. Městská obec H. požadovanou náhradu odepřela. Politická expositura v Hořicích výměry z 20. června 1927 uznala, že městská obec H. je povinna podle § 29 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. nahraditi obci pražské ošetřováním Jana K. a Václava K. vzniklé léčebné výlohy 1 080 Kč a 1 539 Kč.
Odvolání města Hořic z těchto rozhodnutí zsp v Praze nař. rozhodnutími ze 13. února 1928 a 21. února 1928 zamítla.
O stížnostech podaných do těchto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnosti nejprve vytýkají, že správní úřady nebyly v daných případech k rozhodování povolány, a námitku tuto odůvodňují tím, že infekční nemocnice na Bulovce není nemocnicí veřejnou, která by podle veřejnoprávních předpisů byla povinna vzíti onemocnělé děti v ošetřování, nýbrž nemocnicí soukromou, a učinila-li tak přece, že jí vzešel vůči ošetřovaným v daných případech vůči domovské obci ošetřovaných, která je povinna poskytnouti svému příslušníku i ošetřování v nemocnici (§ 24 cit. zák. č. 105 z r. 1863) a nahraditi obci pobytu náklady tímto nemocenským ošetřováním vzniklé (§ 28 cit. zák.), nárok na náhradu ošetřovacích výloh, avšak toliko podle práva soukromého, o čemž přísluší rozhodovati řádným soudům. Námitka tato je bezdůvodná.
Žal. úřad sice na námitku nepříslušnosti správních úřadů výslovně nereagoval. Než, rozhodl-li žal. úřad přes tuto námitku ve věci samé, vyslovil tím implicite též, že se k rozhodování v daném sporu za příslušna má. Tomuto stanovisku žal. úřadu musel pak nss přisvědčiti, ježto náhradu léčebných výloh za Jana a Václava K. nežádala nemocnice na Bulovce, nýbrž obec pražská, která nárok na náhradu léčebného opřela o ustanovení § 29 dom. zák. Vznesla tedy obec pražská nárok na náhradu výloh vzniklých jí chudinským zaopatřením příslušníků města H. a že by rozhodování o takovémto nároku správním úřadům a v instančním postupu žal. úřadu nepříslušelo, o tom nemůže býti sporu. St-lka nemůže pro svoje stanovisko, hájené zmíněnou námitkou, také nic dovozovati z nál. Boh. A 5528/26, ježto v případě nálezem tím řešeném šlo o nárok léčebného vojenské posádkové nemocnice, která není nemocnicí veřejnou, kdežto v daném případě jde o nárok obce pražské jako obce pobytu na náhradu léčebného v jejím ústavě, opřený o ustanovení § 24 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., tedy o nárok povahy veřejnoprávní, jehož řešení přísluší správním úřadům.
Stížnosti dále namítají, že obec pražská nárok na náhradu léčebného měla v prvé řadě uplatniti proti nemocenské pokladně hostinského pomocnictva v Praze 2., ježto otec dítek, za něž náhrada léčebných výloh se požaduje, byl do 23. září 1925 přihlášen k nemoc. pokladně obchodního gremia v Praze a od 24. září 1925 u prve zmíněné pokladny; stanovisko žal. úřadu, že obec pobytu může podle § 29 domov. zák. žádati náhradu vynaložených ošetřovných a léčebných nákladů buď na obci domovské, nebo na těch, kteří, ať podle práva občanského, ať podle jiných zákonů, jsou pomocí tou povinni, neobstojí prý vzhledem k ustanovení § 64 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., které ustanovení §§ 28 a 29 domovského zákona modifikuje v tom smyslu, že poskytla-li ta která obec z důvodu chudinského zaopatření nemocenskou podporu osobě, jež proti nemoc. pokladně má nárok na takovou podporu, přechází tento nárok ipso jure cele na tuto obec nebo korporaci, bez újmy dalších nároků, jež osobám podle zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. pojištěným příslušejí proti obci domovské z důvodu chudinského zaopatření.
Při této námitce stačí poukázati na to, že stížnosti, dovolávajíce se při zmíněné již námitce ustanovení zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. přehlížejí, že nejde o náhradu léčebných útrat za člena nemoc. pokladny, nýbrž za dítky člena toho a že podle ustanovení bodu 2 § 1 zák. č. 489/21 doplňujícího ustanovení § 8 zák. č. 33/1888 »nemocenské pokladny neplatí ošetřovacích poplatků za příslušníky rodiny.« Je tedy stížnost v této části bezdůvodná.
Stížnosti také vytýkají, že obci H. nebylo podle § 30 zák. dom. neprodleně oznámeno, že děti Jan a Václav K. byly přijaty do infekční nemocnice na Bulovce, nýbrž až po více měsících, kdy již z nemocničního ošetřování byly propuštěny, takže obec h.-cká nemohla ve věci té nic učiniti a že obec pražská je práva ze škody z toho vzešlé. Neboť obec h.-cká, kdyby o onemocnění včas bývala vyrozuměna, byla by žádala za umístění nemocných dětí v ústavu veřejném, a náklady léčení byly by pak hraženy z nemocničního fondu zemského.
Ale námitku téhož obsahu vznesla obec H. v odvoláních na žal. úřad, který ji vyřídil výrokem toho smyslu, že obec pobytu opomenutím včasného oznámení obci domovské neztrácí nároku na náhradu léčebného, nýbrž je pouze zodpovědna za všechny z opoždění vzniklé škody. Obec H. že pak neprokázala, že by z opožděného oznámení jí škoda vznikla. Mimo to převzal žal. úřad důvody rozhodnutí úřadu 1. stolice, v nichž k této námitce bylo uvedeno, že z té okolnosti, že šlo o nemoc infekční, která vylučuje dopravu nemocného do domovské obce a ošetřování v obci domovské, se podává, že obci H. škoda ani vzejíti nemohla, ježto onemocnělí museli z důvodů zdravotně-policejních býti léčeni v místě pobytu. Byla-li však zmíněná námitka žal. úřadem takto vyřízena, pak nelze v opakování námitky spatřovati dostatečně konkretisovaný bod po smyslu § 18 zák. o ss a je tudíž zmíněná námitka nepřípustna.
Stížnosti konečně namítají, že podle § 1 zák. č. 332/20 péče o zdravotní policii přísluší státu, který podle bodu 8 § 4 cit. zák. je povinen u výkonu zdravotní policie učiniti opatření proti nakažlivým nemocem a vésti boj proti nim. Ježto pak odevzdání nemocného do infekční nemocnice je opatřením zdravotně policejním, majícím zameziti šíření nakažlivé nemoci, a ne chudinským a zákon nikde nestanoví, že by takovéto výlohy měla nésti obec domovská, že výlohy za léčení v infekční nemocnici má nésti buď obec pobytu, nebo jako výlohy zdravotní sám stát.
Ani tato námitka není důvodná. Neboť tím, že stát převzal zákonem č. 332/20 výkon zdravotní policie obcím příslušející, nezbavil obce též povinnosti, založené ustanovením § 24 zák. o dom. právu, poskytnouti chudým ošetřování v případě nemoci, ježto, jak je to vidno právě z § 4 cit. zák., jehož se stížnosti dovolávají, výkon zdravotní policie zahrnuje v sobě toliko péči o vhodná zařízení a opatření ku zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva vůbec a co se pak týče nemocí infekčních, pečovati o opatření, aby vzniku, případně zavlečení a rozšiřování infekčních nemocí vhodnými opatřeními účelně bylo bráněno, nikoli však též povinnost poskytovati jednotlivým chudým onemocnělým lékařské ošetřování na útraty státu.

Citace:

č. 9252. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 832-834.