Č. 621.

Známky: I. * Předpisy §§ 3 a 4 zák. známkového, doplněné a pozměněné příslušnými novelami vypočítávají okolnosti, které jisté známky ze zápisu vylučují, taxativně a nelze je proto extensivní interpretací rozšiřovati. — II. * Otázka, je-li známka »distinkti\ní« ve smyslu § 1 zák. známk., není otázkou právní, nýbrž spadá v obor skutkového zjištění a může tudíž nejvyšším správním soudem býti přezkoumána jen v mezích § 6 zákona o správním soudě. — III. * Tendenčnost známek, ať politická, ať jiná, nebo jejich účel reklamní nenáleží k důvodům po rozumu §§ 3 a 4 zák. známk., doplněných a změněných příslušnými novelami, jisté známkv ze zápisu vylučujícím, leč by tento jejich ráz zakládal veřejné pohoršení nebj ohrožoval veřejný řád (§ 3, č. 4 zák. známk.). — IV. * Jde-li o otázku, zdali zápis známky již 10 roků trvající může býti obnoven, nepřichází v úvahu § 21 lit. d), nýbrž výlučně jen § 16 zák. zn. Při zkoumání přípustnosti známky podle § 21 lit. d) dlužno za základ položiti právní a skutkový stav v době registrování resp. v době obnovy dle § 16 provedené, při zkoumání přípustnosti obnovy zápisu dle § 16 skutkový i právní stav v době, kdy obnova se má státi. — V. * Obnova známky dle § 16 zák. známk. není toliko osvědčením o dalším trvání nabytého již práva, nýbrž zápisem novým. Tento nový zápis provádí se za podmínek a v řízení, jež musí býti zachovány při prvotním zápisu.
(Nález ze dne 15. prosince 1920 č. 10478.)
Věc: Firma Waldes a spol. ve Vršovicích (adv. Dr. Gust. Freund z Prahy) proti ministerstvu průmyslu, obchodu a živností v Praze (zast. min. taj. Karlem Weberem) stran ochranných známek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si firma přihlásila v květnu, červnu a červenci 1919 k zápisu slovní známky: Havlíček (č. 10776), Palacký (č. 10778). Rieger (č. 10779), Smetana (č. 10780), Tyrš (č. 10782), Hus (č. 11056) a Alldeutsch (č. 11183), dále pod č. 11040, 11048 a 10783 známky, z nichž první a třetí charakerisována jest obrazem Komenského, druhá obrazem Žižky, vesměs pro kovové zboží, knoflíky všeho druhu, zvláště stiskací knoflíky.
Ministerstvo obchodu, vyžádavši si ve všech případech vyjádření strany, naříkanými rozhodnutími vyslovilo podle § 21 d) zákona ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., že známky ty neměly z důvodů § 1 cit. zákona býti zapsány a nařídilo jich vymazání. Rozhodnutí ta odůvodnilo ministerstvo v podstatě úvahou, že označené známky jednak budí svým rázem dojem oslavných projevů k osobám, jejichž jména, pokud se týče obrazy známky obsahují, slovo »Alldeutsch« pak, jsouc projevem určitého směru politického, má tendenci propagační. Takové pouhé tendenční projevy nemají distinktivnosti § 1 zákona o známk. žádané. Tento názor rozveden v rozhodnutí o známce »Hus« v ten rozum, že tak všeobecné a známé slovo »Hus«, které je takřka majetkem všech a nemá zvláštního vztahu ke chranitelce, nelze činiti zákonnou ochranou jeho výhradou jedné chranitelky na úkor ostatních.
V rozhodnutí z 20. prosince 1919 č. 10836 a č. 10838 a ze 7. prosince 1919 č. 10777 stran známek s obrazy Komenského a Žižky vytčeno, že vzhledem ke konstrukci známek těch nemůže v nich býti spatřován distinktivní poukaz na původ zboží z určitého podniku, a to, jak v prvých dvou doloženo, tím méně, když o vyrabiteli ve známce není vůbec žádné zmínky.
Se zřetelem k námitkám, jež v předcházejícím řízení stěžovatelka vznesla proti pochybnostem o registrovatelnosti sporných známek ministerstvem projevených, uvádí se v rozhodnutích toto:
Vůči námitce, že jde vesměs o známky, které bez závady byly v r. 1909 do rejstříku zapsány a od té doby trvaly, ministerstvo trvá na svém právu, přezkoumati při obnově známky registrační způsobilost její v mezích platných zákonů a přihlížeti při tom H změněným poměrům politickým, přivoděným státním převratem.
V rozhodnutích o slovních známkách Havlíček, Palacký, Rieger, Tyrš, Smetana, Hus ministerstvo zdůrazňuje, že rozhodnutí své neopírá o ustanovení čl. V. zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n., nýbrž toliko o předpis § 1 zákona známk. z r. 1890.
Poukázalo, sdělujíc straně své pochybnosti, jen k tomu, že oním předpisem byla registrační nezpůsobilost známek obsahujících jména mužů o stát zasloužilých a všeobecně známých pro budoucnost zvláště stanovena.
Pokud se týče známek »Alldeutsch«, uvádí ministerstvo v důvodech ještě toto:
Chranitelka mylně se domnívá, že ministerstvo pozastavilo známku z důvodů politických; důvodem pozastavení je pouze názor, že politický projev sám o sobě není dosti distinktivním, aby mohl býti ochrannou známkou ve smyslu zákona. K tomu ministerstvo ještě poznamenalo, že úmysl chranitelčin nepoužívati známky v území státu nemůže býti důvodem k zápisu známky do tuzemského rejstříku a že nebezpečí politické propagace, která by mohla být touto známkou provozována se strany firem rakouských a německých, na kterouž okolnost firma ve svém vyjádření poukazovala, lze paralysovati odepřením zápisu známky v tuzemském rejstříku.
Své rozhodnutí o stížnostech proti těmto výnosům firmou Waldes a spol. ve Vršovicích podaných založil nejvyšší správní soud na těchto úvahách:
Naříkaná rozhodnutí dovolávají se vesměs předpisu § 21, lit. d) zák. známk. a budí tím dojem, že ministerstvo obchodu, zakazujíc další používání sporných známek resp. nařizujíc jejich výmaz, vykonávalo jen právo oficielního Přezkoušení otázky, zda známky ty »směly svého času býti registrovány«
Ale ve všech případech, o nichž jest řeč, nešlo o otázku, zda byla ta která známka neprávem do rejstříku známkového zapsána a má-li tudíž zápis její dosud existující býti vymazán a právo zápisem založené anulováno, nýbrž o otázku, zda zápis známky nyní již 10 roků trvající má a může býti ve smyslu § 16 zák. známk. obnoven.
Při rozhodování této otázky není rozhodným § 21, lit. d), který svým obsahem a svým zněním upravuje jen možnost úředního zakročení proti nepřípustným známkám, během desítiletí vyměřeného pro jejich trváni, nýbrž výlučně jen § 16 zák. známk.
Důsledky tohoto rozpoznání jsou velmi důležitý. Kdežto dle § 21, lit. d), kdy ministerstvo obchodu smí toliko tenkráte výmaz známky naříditi, když »známka neměla býti vůbec registrována«, nutno za základ úvahy o přípustnosti dotčené známky položiti onen právní i skutkový stav, který tu byl v době, kdy registrování známky se stalo, eventuelně, jde-li o zápis již dle § 16 obnovený, kdy tento obnovený zápis byl proveden, může a musí pro otázku, zda žádosti za obnovu zápisu dle § 16 má býti vyhověno, pokládán býti za rozhodný onen skutkový materiál i onen stav právní, který tu jest v době, kdy obnova se má státi.
Není totiž obnova dle § 16 zák. známk. toliko osvědčením o dalším trvání nabytého již práva, nýbrž zápisem novým, při němž znovu přípustnost tohoto zápisu jest zkoumati.
Byla-li obnova zápisu povolena, zakládá se na další periodu 10letou právo používati výlučně známky dotčené, při čemž ovšem priorita její jest přiznána nikoli ode dne obnovy, nýbrž již ode dne prvotního zápisu, tak že obnovou onou se materielně jen trvání dosavadního práva na dalších 10 let prodlužuje (§§ 16, 19 zák. známk.).
Avšak zápis sám jest nově prováděn či, jak praví zákon, »obnoven«, což děje se jen za podmínek a v řízení, které při zápisu vůbec jsou nařízeny, tedy za podmínek a řízení, jež musí býti zachovány při prvotním zápisu známky. Že tomu tak jest, vyplývá netoliko ze znění, nýbrž i z účelu zákona. Zákon zařazuje nejen předpis o prvotním zápisu známky, nýbrž i předpis o její obnově jako odstavec nadepsaný společným názvem »registrování«, mluví pak v § 16 věnovaném otázce obnovy rovněž o »registrování«, jako když jde o zápis první, a nařizuje provedení této obnovy ve stejné formě i ve stejném obsahu jako při zápisu původním.
Rozdíl jest v tom, že k datu provedené obnovy připojí se datum původního zápisu, aby den pro prioritu známky této dle § 19 rozhodný byl v patrnosti udržen.
Zákon, stanoviv desítileté trvání známky zapsané, nechtěl toliko donutiti majitele, aby žádaje za obnovu, zapravil novou taxu, ani neměl toliko na mysli umožniti známkovému úřadu, aby známky, na nichž dosavadní majitel již nemá zájmu, z rejstříku vymazal, nýbrž chtěl a to v prvé řadě dáti úřadům právo, by směly periodicky zkoumati přípustnost určitých známek a při té příležitosti odstraniti ony známky, které během doby a změnou poměrů ať právních ať faktických, zahrnujíc v to zejména změny v nazírání rozhodných kruhů obchodních, se staly nepřípustnými.
Tato intence zákona jest patrná i z § 33 zák. známk., jenž uznávaje bezpodmínečnou platnost starších známek i za platnosti nového zákona po dobu, pokud jejich 10tiletý život nebyl dovršen, dává na jevo svoji vůli, nerušiti držitele známky v jeho právu rite nabytém po dobu 10 let, ale po uplynutí této doby uvážiti znovu, zda další trvání neodporuje zájmům veřejným v §§ 1, 3, 4 hájeným. Proto také zmíněný již § 21, lit. d), který normuje zakročení úřední během této 10tileté periody, obmezuje možnost tohoto oficielního zásahu jen na podmínku, že práva známky bylo nabyto proti zákonu, tak že zápis při náležitém posouzení tehdejších skutkových poměrů vůbec neměl býti povolen.
Z úvah těchto plyne pro případy předložené, v nichž vesměs jde jen o známky, které již naplnily 10 let svého trvání a nyní dle § 16 mají býti nově zapsány, že nepřípadnou i nesprávnou jest námitka stížnosti, která upírá vůbec známkovému úřadu právo přezkoušeti přípustnost sporných známek, jakož i námitka, která vystupuje proti stanovisku naříkaného rozhodnutí, že pro zkoušení toto má býti za základ vzat skutko/ý stav nynější a respektovány i změny v rozhodných poměrech převratem státním způsobené.
Zda mohl při tom býti vzat zřetel i na zákon ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n., jenž byl již v účinnosti v době, kdy naříkaná rozhodnutí byla vydána, netřeba uvažovati, ježto výnosy v odpor vzaté samy výslovně vyzvědají, že se neopírají o čl. V. tohoto zákona, nýbrž přípustnost sporných známek posuzují jedině dle norem dřívějších.
Jeví se proto také všechny námitky z výkladu cit. čl. V. odvozované, pokud se týče proti určitému jeho pojetí čelící, naprosto bezpředmětnými.
Zbývá tudíž ve věci samé toliko zkoušeti, zda stanovisko žalovaného úřadu, pokládající všechny sporné známky za nepřípustné, srovnává se se zákonem.
Co do otázky, jaké známky jsou způsobilé k zápisu, rozeznávati sluší podle zákona jednak negativní náležitosti dovolené známky, jednak její podmínky positivní.
V prvém směru vytkl zákon v předpisech §§ 3 a 4 zák. známk., doplněných resp. pozměněných příslušnými novelami, jednotlivé okolnosti, které určitou známku ze zápisu vylučují.
Okolnosti ty jsou vypočteny taxativně a není proto možno je interpretací extensivní rozšiřovati a tím primérní svobodu volby známky ještě zužovati.
Mezi těmito důvody známku ze zápisu vylučujícími nenalézá se její tendenčnost, ať politická ať jiná nebo její účel reklamní, leč by tento její ráz vybočoval tak daleko z mezí, že by zakládal veřejné pohoršení neb ohrožoval veřejný řád (§ 3, č. 4).
Že ostatně zákon pouhou politickou tendenčnost obsahu známky za důvod zápis její vylučující nechtěl prohlásiti, vysvítá i z toho, že v § 4 se zmiňuje o známkách za určitých předpokladů připuštěných, tedy pojmově možných, jež dle běžného nazírání jsou symbolem určité tendence resp. určitého smýšlení toho, kdo znakům a obrazům tam vypočteným dává přednost a jich v důležitějších případech používá.
Positivní náležitosti přípustné známky zákon vůbec označuje jen potud, že žádá, aby známka zvolená byla pro zboží, pro něž jest vyhrazena, »zvláštním« znamením.
Dle běžných a všeobecně zastávaných názorů chtěl zákon tímto pojmovým znakem vysloviti, že — má-li známka býti »známkou« v těch. slova smyslu, tudíž i známkou k zápisu způsobilou, — musí obsahem nebo svojí formou vyhovovati potřebě náležité distinktivity, zejména nebýti jen označením určitého druhu zboží v obchodu všeobecně obvyklým (§ 3 č. 3).
V čem však tato její vlastnost záleží, zákon blíže nevykládá. Nutno proto při výkladu této zákonné náležitosti vycházeti z běžného smyslu tohoto slova, jak jest pojímáno v příslušných kruzích obchodních (srov. zásadu vyslovenou v zákoně ze dne 17. března 1913 č. 65 ř. z. čl. I.).
Lze tedy otázku tuto v konkrétním případě zodpovídati nikoli subsumpcí daného skutkového materiálu pod nějaký předpis právní, nýbrž pouze podle nazírání v zúčastněných kruzích výrobců, pokud se týče obchodníků a konsumentů v té které době panujícího.
Tím však přestává otázka tato býti otázkou »právní« v technickém slova smyslu, nýbrž stává se otázkou spadající v obor skutkového zjištění, jež nemůže býti dle zásady vyslovené v § 6 zák. o správním soudě tímto tribunálem v meritorním směru proto přezkoušena, že nejvyšší správní soud musí skutková zjištění žalovaného úřadu také svému rozhodnutí položiti za základ. Nejvyšší správní soud smí dle odst. 2 téhož předpisu v tomto směru toliko zkoumati, není-li řízení, jež ono skutkové zjištění předcházelo a jemu sloužilo, v podstatných směrech neúplným nebo vadným, zejména nepříčí-li se přijatá skutková podstata spisům. Mohl by tedy nejvyšší správní soud úsudek úřadu pronesený o distinktivnosti určité známky — ve smyslu § 1 ze zápisu dle §§ 2 a 4 zák. známk. nevyloučené — přezkoumati jen v tom směru, zda úřad zjistil a přidržel se běžných o tom názorů zúčastněných kruhů a zda tyto názory — ač-li nejsou notorické — dostatečně a zachovav zásadu slyšení stran zjistil.
V příčině posléz uvedené stížnosti nijakých bodů stížných neuvádějí, nýbrž polemisují toliko s úsudkem samým o distinktivnosti sporných známek. Na polemiku tuto však nejvyšší správní soud, jenž, jak vyloženo, úsudek ten co do věcné správnosti přezkoušeti není oprávněn, nemůže vejíti.
Bylo by se na konec jen ještě dotknouti otázky, zda žalovaný úřad nesešel s předepsané cesty, když v okruh svých úvah o distinktivnosti sporných známek pojal i úvahu o jejich tendenčním event. reklamním rázu.
Nejvyšší správní soud nemohl v tomto počínání seznati ani nezákonnosti ani podstatné vady, ježto třebas by okolnosti právě uvedené neměly — jak shora doloženo — toho účinku, že by známky tím trpící činily již po zákonu dle §§ 3 a 4 ze zápisu vyloučenými, přes to mohou tvořiti jednu ze složek, které ve svém celku a úhrnu při posouzení distinktivnosti a charakterisační schopnosti určité známky na váhu padati mohou.
Jeví se tudíž stížnosti bezdůvodnými.

Citace:

č. 621. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 767-772.