NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4082.

Státní občanství: I. K výkladu pojmu bydliště v čl. 8 brněnské smlouvy č. 107 Sb. z r. 1921. — II. Okolnost, že opční prohlášeni podle cit. čl. 8 bylo podáno před účinností brněnské smlouvy, sama o sobě nevylučuje přijetí jeho. — III. Lhůta stanovená pro výkon opce té neplatí také pro případné, úřadem vyžádané doplnění opční žádosti.
(Nález ze dne 4. listopadu 1924 č. 19075).
Věc: Augustin B. v M. (adv. Dr. Matouš z Mor. Ostravy) proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad opční prohlášení st-le podané u čsl. vyslanectví ve Vídni dne 6. listopadu 1920, kterým optoval pro čsl. státní občanství dovolávaje se ustanovení čl. 8 brněnské smlouvy, z důvodů, že prohlášení to bylo podáno ještě před účinností brněnské smlouvy a k vyzvání čsl. vyslanectví ve Vídni z 19. prosince 1920 bylo doplněno žádanými doklady teprve dne 2. listopadu 1922, tudíž již po uplynutí lhůty stanovené pro výkon opčního práva dle čl. 8. brněnské smlouvy. Okolnost, že opční prohlášení v opise podané u osp-é v N. dne 30. října 1920 bylo také touto pol. správou projednáváno, je bezvýznamná, ježto jednak dle čl. 10 č. 2. brněnské smlouvy a čl. 4 č. 2 vl. nař. z 30. září 1920 č. 601 Sb. bylo k jeho projednání příslušným toliko diplomatické zastupitelstvo čsl. republiky ve Vídni, jednak optant vyzvání jmenované osp-é z 27. května 1921 nevyhověl úplně a odvolal se toliko na svoje opční prohlášení podané u čsl. zastupitelského úřadu ve Vídni. Optant ostaně ani neprokázal, že v době od 31. října až do 7. prosince 1915 měl bydliště na území čsl. republiky, a že tudíž ohledně jeho osoby jsou splněny předpoklady článku 8. brněnské smlouvy.
O stížnosti vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Toliko poslední v nař. rozhodnutí uvedený důvod jest povahy věcné, kdežto ostatní důvody pramení z předpisů formálních, rázu procesního. Byl-li by onen poslední důvod po zákonu správný, nebylo by zapotřebí zabývati se důvody rázu procesního, pročež podrobil nss svému přezkoumání především tento.
Článek 8. smlouvy mezi republikou čsl. a republikou rak. o státním občanství č. 107 Sb. z r. 1921, stanoví, že příslušníci kteréhokoliv z obou smluvních států, kteří v čas, kdy tato smlouva nabude platnosti, mají nejméně 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě 1 roku optovati pro státní občanství tohoto státu.
Smlouva brněnská pojem bydliště nestanoví. Pojem ten není pro obor veřejného práva také jinde stanoven. Dlužno tedy slovo to vyložiti ve smyslu, který mu dává platný řád právní vůbec. V tomto smyslu jest dle § 66 jur. normy z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z. bydlištěm místo, které sobě určitá osoba zvolila za střed své činnosti, majíc v úmyslu tam trvale pobývati. Pojem bydliště není tedy totožný s pojmem pouhého bydlení. Bydlištěm v uvedeném smyslu nepřestává však býti určité místo tehdy, jestliže je dotyčná osoba neopustí s úmyslem trvale se z něho vystěhovati na jiné místo, nýbrž vzdálí se z něho jen přechodně. Totéž platí, jedná-li se o bydliště na určitém území.
V daném případě st-l prokázal potvrzeními obcí svého pobytu, že měl své bydliště ode dne 15. prosince 1897 až do 19. února 1923 v obcích, které leží v území Čsl. republiky, až na mezeru mezi 1. listopadem 1915 a 6. prosincem 1915. K vyzvání gener. konsulátu ve Vídni z S. listopadu 1922, aby doplnil svou opční žádost ještě potvrzením o místě pobytu v této době, odpověděl st-l, že úřední potvrzení o tom předložiti nemůže, poněvadž v té době se stěhoval z Leopoldova do Kojetína, doprava stěhovaných svršků potřebovala v době války delší doby, pročež se zdržoval zatím u příbuzných v Břeclavě, Hodoníně a v Praze.
Žal. úřad nepopřel tyto okolnosti, přes to uznal, že st-l nesplnil podmínku 10letého pobytu na území Čsl. republiky.
Názor tento není po zákonu správný. St-l prokázal, že měl své bydliště až do 31. října 1915 v Leopoldově, od 7. prosince 1915 pak v Kojetíně a tvrdil, že v tomto mezidobí se stěhoval z prvého místa na druhé, což, jak řečeno, úřad nepopřel. Poněvadž obě tato místa leží v území republiky čsl., a o bydliště v tomto území podle zákona jde, neopustil st-l toto území, když se z Leopoldova do Kojetína stěhoval, neboť i tenkráte musil by Leopoldov tak dlouho býti pokládán za jeho bydliště, pokud si v novém sídle bydliště nezřídil.
Měl-li úřad pochybnosti o tomto udání, měl údaje st-lovy blíže vyšetřiti. Nezjistil-li úřad, že údaje ty se nesrovnávají s pravdou, a že st-l v tomto intervalu bydlel mimo území čsl. republiky, a svého bydliště v tomto státě se vzdal, nemohl také dojíti k úsudku, že bydliště st-lovo v republice čsl. bylo po těchto 36 dní přetrženo.
Když tedy tento důvod nař. rozhodnutí pro zamítnutí opce neobstál před zákonem, dlužno přikročiti k přezkoumání dalšího obsahu nař. rozhodnutí.
Že st-l podal své opční prohlášení ještě před účinností brněnské smlouvy, nemůže jeho nároku z této smlouvy býti na újmu. Brněnská smlouva v cit. již čl. 8 stanoví sice lhůtu, do které dlužno optovati, nestanoví však, že by opce před účinností smlouvy vykonané byly bez právního účinku. Stačí zajisté, že st-lovo opční prohlášení v době účinnosti brněnské smlouvy a před uplynutím roční lhůty k podání jeho stanovené bylo u úřadu k rozhodování o něm příslušného. Žal. úřad také prohlášení to podle předpisů brněnské smlouvy posuzoval, a odpo- ruje sám sobě, když pokládá za podmínku pro zahájení řízení o opčním prohlášení, aby bylo podáno až v době účinnosti brněnské smlouvy.
Další dva důvody nař. rozhodnutí spočívají v tom, že st-l podle mínění žal. úřadu jak diplomatickému zastoupení ve Vídni, tak osp-é předložil některé doklady po uplynutí roční lhůty stanovené pro výkon opčního práva dle čl. 8. brněnské smlouvy, pokud se týše, že je nepředložil úplně.
V té příčině, dlužno uvážiti, že st-l podal opční prohlášení jednak u diplomatického zastoupení ve Vídni, jednak opis jeho u osp-é dle místa jeho bydliště příslušné a to obé před uplynutím roční lhůty svrchu zmíněné, že se tedy zachoval zcela dle předpisu odst. 2. a 3, § 10. brněnské smlouvy.
Že oba tyto úřady zavedly o opčním prohlášení řízení, že oba vyzývaly st-le, aby jim předkládal určité průkazy a doplňoval své opční prohlášení a že se pak on dovolával na to, že od jednoho úřadu žádané doklady předložil již úřadu druhému, to nezavinil st-l svými korektními podáními dle čl. 10. brněnské smlouvy. Ostatně v odvolání jeho u osp-é, že žádané doklady již předložil diplomatickému zastoupení ve Vídni, nelze shledati nevyhovění předpisu zákona, neboť právě diplomatický úřad ve Vídni jest po rozumu smlouvy brněnské i po názoru samého nař. rozhodnutí kompetentním k jednání o opci.
Jedná se pak již jen o otázku, zdali optant předložil žádané doklady a splnil příkazy k doplnění opčního prohlášení ve lhůtě zákonné.
Jak výše bylo uvedeno, stanoví sice čl. 8. smlouvy brněnské lhůtu k podání opčního prohlášení, ale neustanovuje nikde, že tato lhůta platí též pro případné doplnění prohlášení toho s tím účinkem, že by zameškání této lhůty mělo za následek ztrátu opčního nároku.
Podle čl. 3. vl. nař. z 20. října 1920 č. 601 Sb. bylo zajisté optantovou povinností, aby v opčním prohlášení uvedl všechny tam vypočtené okolnosti k odůvodnění své opce a doklady o nich předložil. Ale toto nařízení nestanoví žádnou preklusi pro případ, že by toho optant neučinil vůbec nebo zúplna. Naopak ukládá toto nařízení v čl. 4 úřadu povinnost, aby opční prohlášení, není-li úplné, nebo neobsahuje-li všecky předepsané doklady, straně vrátil, aby je doplnila a do uplynutí opční lhůty znovu předložila.
Podle zprávy generál. konsulátu čsl. ve Vídni z 21. června 1924 byl st-l poprvé vyzván k doplnění opčního prohlášení výměrem z 19. prosince 1910. Tomuto vyzvání st-l vyhověl, předloživ žádané doklady podáním ze 7. ledna 1921, došlým úřadu dne 19. ledna 1921. Při tom dlužno poznamenati, že zpráva generál. konsulátu zsp-é v Brně zaslaná z 20. září 1921, jakoby st-l opční prohlášení vrácené mu k doplnění již znovu nebýval předložil, byla vyvrácena svrchu zmíněnou zprávou gener. konsulátu z 21. června 1924 jako omylem podaná a z návalu práce pochodící.
Další výzvy k doplnění opčního prohlášení bez určení lhůty k tomu staly se výměrem gener. konsulátu ve Vídni z 8. listopadu 1922 a výměrem osp-é v N. z 11. ledna 1923, tedy po uplynutí lhůty stanovené v § 8 brněnské smlouvy pro podání opčních prohlášení.
Když tedy úřad nedostál povinnosti jemu článkem 4. vl. nař. č. 601/20 uložené a nevyžádal si úplného doplnění opčního prohlášení ve lhůtě opční, nemůže býti od strany žádáno, aby ona této výzvě ve lhůtě opční dostála, a nemůže z tohoto opoždění úřadu straně vzejíti újma.
Nelze tedy shledati zákonným, spatřuje-li žal. úřad opožděnost doplnění opčního prohlášení v tom, když strana doplnění to podala sice po uplynutí lhůty opční, avšak na vyzvání úřadu, které rovněž teprve po uplynutí této lhůty bylo úřadem vydáno.
Bylo tudíž stížnost nalézti důvodnou a nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 4082. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 728-731.