Význam a obsah inventáře pozůstalostního. Povinnost soudu vyšetřiti z úřední moci, které majetkové předměty mají býti do soupisu zařaděny.

I. Stížnosti zůstavitelovy vdovy Pavly P. proti usnesení pozůstalostního soudu, jímž tento schválil projednání pozůstalosti provedené notářem jako soudním komisařem, a obsažený v něm inventář, rekursní soud nevyhověl.
V důvodech uvedl:
Stěžovatelka shledává nesprávným, že do pozůstalostního inventáře pojata byla mezi aktiva též životní pojistka Slovanské pojišťovny v Praze na 16.000 Kč, naproti tomu pak že mezi pasivy nebyla uvedena její pohledávka 7000 Kč z věna.
Vzhledem k vývodům stížnosti dlužno především uvésti, že inventář jest podle § 97 nesp. pat. přesný a úplný seznam majetku nalézajícího se v držbě zůstavitelově v době jeho úmrtí. Nezakládá ani nezrušuje soukromých práv, na základě jeho nenabývá ani nepozbývá nikdo práv, třetí osoba, je-li v držbě věcí do inventáře pojatých, může se odvolávati na ustanovení § 323 obč. zák. a může sporem své právo přes to uplatňovati, to však na sestavení inventáře ničeho nemění.
Inventář jest listinou pouze k evidenčnímu účelu zhotovenou, netvoří však důkaz o tom, že věci v něm uvedené jsou majetkem zůstavitele. Do inventáře patří všechny věci, které se buď nacházely v držbě pozůstavitelově v době jeho úmrtí, anebo kde není opak zjištěn. Z § 104 nesp. pat. lze vyvoditi, že stačí i nejistota o tom, patří-li věci osobě třetí (sb. n. s. č. 878).
Podle toho, co právě uvedeno, byla správně v daném případě pojata do inventáře jak životní pojistka, tak i vkladní knížka, neboť vzhledem k odporujícím si tvrzením zúčastněných dědiců nelze s jistotou míti za to, že označené věci jsou vlastnictvím dědičky Pavly P.
Že nebyla tvrzená pohledávka Pavly P. z věna uvedena mezi pozůstalostními dluhy, odpovídá zásadě stanovené v § 105 nesp. pat., ježto pohledávka ta ostatními dědici uznána nebyla.
Nejv. soud dovolacímu rekursu pozůstalé vdovy v příčině přihlášené pohledávky z věna 7000 Kč nevyhověl, v příčině životní pojistky a vkladní knížky však mu vyhověl, napadené usnesení, jakož i usnesení soudu první stolice zrušil a tomuto uložil, aby v tomto rozsahu v projednání pokračoval a znova rozhodl.
Odůvodnění: Podle § 98 nesp. pat. mají soudní osoby pověřené sepsáním inventáře zjednati si úplné objasnění o stavu majetku při tom prostředky tam uvedenými. Podle § 97 nesp. pat. musí inventář obsahovati přesný a úplný seznam všeho majetku, v jehož držení byl zůstavitel v době úmrtí. Podle § 104 nesp. pat. mají býti pojaty do inventáře též udánlivě cizí věci, v jejichž držení byl zůstavitel.
Jest proto pro soupis jedině rozhodnou skutečnost tato. O objasnění její měl pozůstalostní soud prostředky, které mu nesporné řízení poskytuje, se pokusiti (§ 2, čís. 5 nesp. pat.) a jen za předpokladu § 2, čís. 7 nesp. pat. odkázati zúčastněné osoby po případě na pořad práva. Tak jest také rozuměti rozhodnutí čís. 878, 3178 sb. n. s., jichž se stěžovatelka dovolává, a které výslovně uvádějí poslednější zákonné ustanovení. Pro názor tu vyslovený svědčí pak rozhodnutí č. 5662, 5953 sb. n. s.
Pozúst. soud neřídil se těmito zákonnými předpisy a také rek. soud k nim nepřihlížel, jsa toho názoru, že vzhledem k odporujícím si tvrzením zúčastněných dědiců nelze míti za to, že pojistka a vkladní knížka jsou vlastnictvím stěžovatelčiným. V tomto případě bylo však třeba jen zjistiti skutečnost, v čí držbě ony věci byly v době úmrtí zústavitele, poněvadž vlastnictví třetí osoby k nim nebylo bezpečně zjištěno. Pouhé tvrzení zúčastněných není prostředkem zjišťovacím, nýbrž měl pozůstalostní soud pátrati po prostředcích zmíněných v § 98 nesp. pat., a to po případě dotazem u zúčastněných, zda pro svá tvrzení mohou uvésti takové prostředky, a těchto pak použiti. Byl proto nižšími soudy porušen zřejmě zákon ve svrchu uvedených místech.
Stěžovatelce nelze přisvědčiti, že již tím, že tyto cenné papíry realisovala (a to podle sdělení příslušných peněžních ústavů po smrti zůstavitelově), jest zjištěno, že nebyly v držení zůstavitelově v době úmrtí, poněvadž mohla se jich zmocniti teprve po této době. Okolnost, že vkladní knížku dala sama vinkulovati, nebyla zjištěna. Poznámka ve smyslu odst. 2 § 104 nesp. pat. může se státi jen u udánlivě cizích věcí, ohledně nichž byla napřed zjištěna uvedená skutečnost. Také § 133, odst. 3 zák. čís. 501/17 ř. z. dovolává se stěžovatelka marně, když nebylo zjištěno, že zůstavitel jí za svého živobytí pojistku daroval a za tím účelem odevzdal. Z toho, že pojistka zněla na doručitele, neplynulo ještě, že pojistná smlouva byla učiněna ve prospěch osoby třetí, zejména stěžovatelky. Také ohledně vkladní knížky vychází stěžovatelka z nesprávného předpokladu, že bylo zjištěno, že nebyla v držení zůstavitelově. Nebyl tedy odůvodněn její návrh na změnu napadeného usnesení v příčině pojistky a vkladní knížky, nýbrž pouze na jeho zrušení.
Bude věcí pozůstalostního soudu, aby ve smyslu uvedených vývodů postupoval, a to nyní podle zákona čís. 100/31 Sb. z. a n. (§§ 60, 61), takže bude moci po případě použiti ve smyslu §§ 28/5 a 34 cit. zák. obdobně ustanovení c. ř. s. také o důkazu výslechem stran.
Naproti tomu neporušily nižší soudy zřejmě zákon, když pohledávku stěžovatelčinu z věna nezařadily do pasiv. Částka a povaha tohoto pozůst. dluhu nedala se objasniti bez rozvláčného jednání a velké ztráty času (§ 105 nesp. pat.), když ostatní dva dědici jej neuznali. Rozh. čís. 6252 sb. n. s. nesvědčí ve prospěch stěžovatelky, poněvadž tam šlo o jedinou dědičku, kdežto v souzeném případě většina dědiců neuznala dluh. Nebyl proto revisní rekurs v tomto bodě odůvodněn.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1932 čj. RI1064/31.
II. Soud rekursní potvrdil napadené usnesení pozůstalostního soudu, jímž mezi jiným byla vkladní knížka zůstavitelky Marie B., znějící na její jméno, a bytové zařízení pojato do aktiv pozůstalostního soupisu.
V důvodech usnesení svého uvedl: K vývodům stížnosti pozůstalého manžela se podotýká, že sám stěžovatel při jednání u notáře dr. V. dne 13. ledna 1931 doznal, že v roce 1927 dal manželce Marii B. 5000 Kč a že si je uložila na vlastní jméno, dále že se předmětná spořitelní knížka nacházela v prádelníku.
Uváží-li se dále, že knížka zněla na jméno Marie B., pak správně prvý soud zařadil knížku tu do aktiv inventáře, poněvadž Marie B. očividně měla nad ní faktickou moc, čemuž nasvědčuje i uschování její v prádelníku.
Taktéž nábytek a bytové zařízení zařaděno bylo právem do inventáře mezi aktiva pozůstalosti, ježto stěžovatel držbu svoji k němu neprokázal.
K dovolání stížnosti pozůstalého manžela se nejv. soud usnesl, že dov. rekursu, pokud směřuje proti zařadění vkladní knížky Městské spořitelny, strana 1120, 341, znějící na jméno Marie B. a vykazující ke dni zůstavitelčině úmrtí (11. VIII. 1930) vklad 21.414 Kč 72 h, jakož i bytového zařízení oceněného částkou 2828 Kč do aktiv pozůstalostního soupisu se vyhovuje, usneseni nižších soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že se tyto předměty zařaďují do aktiv pozůstalostního soupisu, se zrušují a soudu prvé stolice se ukládá, aby, dopine řádně řízení, znovu rozhodl.
V ostatních směrech nejvyšší soud dovolacímu rekursu nevyhověl.
Odůvodnění: Souhlasná usnesení nižších soudů trpí z části nezákonností (§ 46, 2 odst. zák. ze dne 19. června 1931 čís. 100 Sb. z. a n.). Dov. rekurs je opodstatněn potud, pokud brojí proti zařadění vkladní knížky Městské spořitelny, strana 1120, 341, znějící na jméno Marie B., jakož i bytového zařízení do aktiv pozůstalostního soupisu.
Ze spisů je patrno, že nebylo poz. soudem vůbec zkoumáno, zda byla zmíněná vkladní knížka, jakož i bytové zařízení v době úmrtí zůstavitelčina v jejím držení neb i jen v její faktické moci (Rozh. čís. 878 sb. n. s.), ač jest to rozhodné pro zařadění do soupisu a ač stěžovatel tvrdil, dovolávaje se určitých skutkových okolností, právě opak toho.
Podle §§ 97 a 98 nesp. pat. musí býti stav majetku úplně vysvětlen, a to nejen prozkoumáním spisů pozůstalostních a listin tu jsoucích, ale i výslechem dědiců, příbuzných, domácích lidí a jinými vhodnými prostředky.
Potřebný podklad pro rozhodnutí, má-li majetkový předmět býti zařaděn do soupisu, jest vyšetřiti z úřední moci, byť i některý účastník proti zařadění do soupisu tvrdil okolnosti, jež lze uplatňovati a prokázati jen řádným řízením ve sporu.
Nebylo-li osvědčeno, že zmíněná vkladní knížka, vázaná ostatně podle údajů rekurentova heslem, a předměty bytového zařízení byly v den úmrtí v držení zůstavitelčině, nebyly splněny podmínky pro jejich zařadění do soupisu.
Takové zjištění nemůže nahraditi pouhé tvrzení soudu poz., že zůstavitelka měla nad oněmi věcmi faktickou moc a že pozůstalý manžel neprokázal ani jejich držby ani vlastnictví k nim, když právě faktická moc zůstavitelčina k nim byla pozůstalým manželem výslovně popřena a on se nad to k osvědčení své držby, ba i neomezeného vlastnictví k bytovému zařízení dovolával svědectví truhláře H. a správce R.
Podle prvního odstavce § 25 zák. z 19. června 1931 č. 100 Sb. z. a n. má ovšem rozhodnutí o zařadění zmíněných věcí do soupisu pouze účinky pro řízení pozůstalostní. Hledíc pak k ustanovení prvního odstavce § 60 tohoto zák. bude soudu konané šetření opříti také o ustanovení jeho §§ 23 a následujících.
Z rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 1932 č. j. R11065/31. V. s. r. dr. Koutník.

Citace:

Čís. 10516. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 175-179.