NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11380.

Kauční hypotéky.
Nárok na částku uloženou podle § 224 ex. ř. může býti opřen jen o nároky, které vznikly po rozvrhovém roku.
Nebyly-li ohlášeny nároky z poměru kaučního, nebo byly-li ohlášeny, ale nevyčerpávají celou kauci, a kauční poměr trvá dále, uloží se celá částka nebo celý nevyčerpaný zbytek.
Tam však, kde zástavní kauční poměr přestal rozvrhem, jak jest tomu u pohledávek za vedlejší poplatky a útraty, které jsou zajištěny kauční hypotékou vedle hlavní hypotéky, které se z nejvyššího podání dostává úhrady ať hotově nebo převzetím, jest účtovati při rozvrhu všechny vedlejší poplatky kryté kaucí.
Ustanovení § 224 ex. ř. nevylučuje platnost předpisu § 210 ex. ř. pro ony nároky z kaučních hypoték, které vznikly do rozvrhu a jež při něm byly již známé a určitelné.
(Rozh. ze dne 5. února 1932, R 2 397/31.)
Rekursní soud nevyhověl rekursu vymáhající a zároveň knihovní věřitelky do usnesení o rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost. Důvody: Stěžovatelka brojí proti tomu, že jí nebyla v pořadí přikázaných pohledávek přiznána celá kauce pro příslušenství 1500 Kč a 1000 Kč, pokud se týče, že tyto částky nebyly uloženy na úroky, a poukazuje k tomu, že dlužníci jí ještě dluhují útraty dlužního listu a poplatky. Protože stěžovatelka dotyčné částky neúčtovala, přichází v úvahu jen uložení na úrok podle § 224/2 ex. ř. Takové uložení děje se k zajištění nároků, které věřiteli znovu povstanou až do skončení kaučního poměru, to jest v souzeném případě, v němž pohledávky z nejvyššího podání úplně došly zaplacení, až do udělení příklepu. Měla-li knihovní věřitelka skutečně v té době ještě pohledávku na příslušenství, spadající do rámce kauce, byla podle § 211 prvý odstavec ex. ř. povinna tuto pohledávku účtovati. Neučinivši tak, nemůže nyní žádati uložení k zajištění částek jí prý ještě příslušejících, protože podle § 224 druhý odstavec ex. ř. uložení se děje jen ve prospěch nároků, které znovu vzniknou až do skončení kaučního poměru, nové nároky však vzhledem ke skončení kaučního poměru příklepem v souzeném případě co do důvodu již nejsou možné a v prvé stolici ani nebyly tvrzeny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody: Z §§ 210 a 224 ex. ř. vysvítá, že se uložení na úrok děje ke krytí nároků, které ještě nepovstaly, ale nikoli k úhradě nároků, které již vznikly a které podle § 210 ex. ř. měly býti ohlášeny pod následky tam uvedenými. Nárok na uloženou částku může býti tedy opřen jen o nároky, které vznikly po rozvrhovém roku. Nebyly-li ohlášeny žádné nároky z poměru kaučního, nebo byly-li ohlášeny, ale nevyčerpávají celou kauci, a poměr kauční trvá dále, uloží se ovšem celá částka nebo celý nevyčerpaný zbytek. Ale tam, kde kauční poměr zástavní přestal rozvrhem, jakž jest tomu u pohledávky na vedlejší poplatky a útraty, které jsou zajištěny kauční hypotékou vedle hlavní hypotéky, které se z nejvyššího podání dostává úhrady ať hotově nebo převzetím, jest účtovati při rozvrhu všecky vedlejší poplatky kryté kaucí, ježto kauční poměr likvidací hlavní hypotéky přestává a nové útraty, jež pro jejich podmíněnost nebo neurčitost by nebylo lze účtovati, již vzniknouti nemohly. Ustanovení § 224 ex. ř. proto nevylučuje platnost předpisu § 210 ex. ř. pro ony nároky z kaučních hypoték, které vznikly do rozvrhu a jež při něm byly už známé a určitelné. Neohlásila-li tedy dovolací rekurentka svůj nárok na útratách, které jí již vznikly a které při rozvrhovém roku byly určitelné, a kauční poměr rozvrhem zanikl a hlavní pohledávka byla uhražena z nejvyššího podání, pokud se na ni ovšem dostalo, nebylo příčiny k tomu, by exekuční soud něco z nejvyššího podání ukládal podle § 224 ex. ř. (srov. nál. čís. 8357 sb. n. s.), Dovolací rekurentka se neprávem, odvolává na rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3017 a 3721 sb. n. s., ježto rozhodnutí ta se týkají uložení částek nejvyššího podání ke krytí pohledávek z kaučních hypoték, kde poměr kauční ještě nezanikl a nebylo jisto, že nové pohledávky v jeho rámci nevzniknou.

Citace:

č. 11380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 135-136.