NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3196.

Znásilňování jiných v (povinných) projevech národní příslušnosti (udání národnosti při sčítáni lidu) jest in abstracto, »obecně u všech morálních lidí« uznáno za nečestné, nemravné a způsobilé, by vinníka uvedlo v opovržení a snížilo ho u veřejném mínění.
Výrok soudu v příčině otázky, zda byly prokázány alespoň takové okolnosti, pro které tvrzení zprávy mohlo býti důvodně pokládáno za pravdivé (§ 4 tisk. nov.), je výronem jeho skutkově zjišťovací činnosti. Zákon formuluje tuto náležitost beztrestnosti objektivně; nezáleží na subjektivním výsledném dojmu a přesvědčení pachatelově.
(Rozh. ze dne 31. května 1928, Zm I 534/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního jako kmetského soudu v Praze ze dne 18. května 1927, jímž byl stěžovatel na soukromou obžalobu Gilberta H-a uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 493 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku číselně důvody zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a b) a zřejmým poukazem též důvod zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. S hlediska prvého z nich napadá především výklad, jímž nalézací soud v rozsudku zjišťuje smysl zažalované zprávy. Poněvadž zjistiti smysl a dosah zažalovaného projevu je vyhrazeno soudu nalézacímu (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.), nejde o otázku právní, nýbrž o stránku skutkovou, jež by formálně správně a s úspěchem mohla býti napadena jen důvodným uplatňováním některé z vad formálních, uznaných zákonem za důvod zmatečnosti rozsudku. Takové vady však stížnost neuplatňuje ani číselně ani věcně a nespočívá přípustné napadání zjištěného objektivního smyslu zprávy zejména ani v tvrzení, že stěžovatel nezamýšlel soukromého obžalobce viniti z působení na členy řádu, zvláště když se rozsudek, vykládaje a zjišťuje smysl zprávy, i v tomto směru obírá obranou obžalovaného. Nutno tedy v dalším vycházeti z toho smyslu zprávy, jak zjištěn byl napadeným rozsudkem. Formálně správně, ale věcně bezdůvodně napadá stížnost rozsudek, pokud posuzuje tvrzení zprávy za vinění soukromého obžalobce z určitého nepočestného nebo nemravného činu, jenž by ho mohl v obecném mínění uvésti v opovržení nebo ho snížiti. Rozsudek se sice o důvodech tohoto svého právního posouzení nikterak nešíří, avšak to, co v tom ohledu namítá zmateční stížnost, není s to, by prokázalo právní mylnost rozsudku. Neboť je-li podle § 4 zákona z 8. dubna 1920, čís. 256 sb. z. a n. úmyslné jednání, jímž byla porušena neb ohrožena úplnost nebo správnost sčítání lidu dokonce (byť po případě, jen správním úřadem stíhaným) trestným činem, a pokládá-li se podle § 12 nařízení z 30. října 1920, čís. 592 sb. z. a n. za takové jednání, působí-li kdo na jiné, by činili údaje neodpovídající skutečnosti, tím méně lze pochybovati o tom, že rozsudek právem mohl čin soukromému obžalobci ve zprávě přičítaný posouditi alespoň za nečestný nebo nemravný; vskutku je znásilňování jiných v projevech národní příslušnosti (dokonce povinných) in abstracto, »obecně, u všech morálních lidí« uznáno za nečestné a nemravné, a způsobilé, by vinníka uvedlo v opovržení a snížilo ho u veřejném mínění, — a na závaznosti tohoto mravního soudu pro vykonávání práva nemůže měniti nic, že snad je tím oním potlačován ve prospěch jeho zájmu stranického. Zmatečnosti z důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř. tedy rozsudek stižen není.
Zmateční stížnost domáhá se dále beztrestnosti obžalovaného z důvodu § 4 zákona z 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., uplatňujíc tak důvod zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. Pokud při tom dovozuje, že tu byly okolnosti, pro které stěžovatel mohl tvrzení zprávy důvodně pokládati za pravdivé, nevychází ze správného pojetí právního, přehlížejíc, že zákon formuluje řečenou náležitost beztrestnosti, objektivně a zůstavuje posouzení kmetského soudu, zda byly prokázány alespoň takové okolnosti, pro které tvrzení zprávy mohlo býti důvodně pokládáno za pravdivé. Výrok soudu v té příčině je výronem jeho skutkově zjišťo- vací činnosti a může býti napadán — není-li napaden pro mylnost právního pojetí otázky jen pro vady formální. Takových vad stížnost rozsudku v tomto směru — s jedinou výjimkou — nevytýká; její vývody nesou se převážně jen za jiným výsledkem skutkového posouzení procesní látky, než ke kterému dospěl soud kmetský, a jsou podloženy vesměs nesprávným právním názorem, že záleželo na subjektivním výsledném dojmu a přesvědčení stěžovatelově. Řečená výjimka týká se vývodů, jimiž stížnost vytýká rozsudku jako neúplnost, že nedbal určité části svědecké výpovědi Rafaela L-y; tento svědek podotkl při svém výslechu v řízení předběžném, že slyšel sice, že v klášteře byl nějaký sčítací funkcionář, se svědkem však že neměl nic činiti, a při hlavním přelíčení dodal, že za nějakou dobu po sčítání viděl oficianta B-ého, když šel v klášteře přes dvůr; svědek s ním nemluvil, B. se ho na nic neptal a svědek se nepamatuje, zda B. byl u některého člena kláštera a něco s ním jednal. Měřena požadavkem zákona mohla býti tato výpověď kmetským soudem pominuta bez neúplnosti rozsudku, neboť nelze nahlédnouti, že by byl kmetský soud, zahrnuv ji v obor svých úvah, mohl dospěti k jinému skutkovému posouzení otázky, zda se obžalovanému podařil důkaz, o který jde. Jeť výpověď ta neurčitá, ba bezobsažná a neuvádí zejména nic, co by alespoň zdaleka ospravedlňovalo tvrzení zprávy týkající se soukromého obžalobce. V otázce projednávané podmínky beztrestnosti podle § 4 uvedeného zákona není tedy stížnost provedena po zákonu, pokud se týče není odůvodněna. Vzhledem k tomu není již třeba obírati se také oněmi vývody zmateční stížnosti, jež se týkají otázky, zda obžalovaný jednal v úmyslu hájiti především zájem veřejný, poněvadž k beztrestnosti podle oné stati zákona jest třeba, by se sešly veškeré náležitosti tam uvedené. Zmateční stížnost bylo tudíž zavrhnouti.

Citace:

Čís. 3196.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 424-426.