Výplata z vkladní knížky vinkulované heslem bez udání hesla.

V čísle 6. ročníku II. časopisu Právní prakse uveřejněn byl velmi instruktivní článek Dr. O. Hanny. Právní povaha vkladní knížky vinkulované heslem a její výplata bez udání hesla. Pod I., bod 3, na str. 169 a 170 zaznamenává autor dvě rozhodnutí krajského civilního jako rekursního soudu v Praze, z nichž jedno (RIV 1742/37) týkalo se spořitelny, druhé (RIV 3/38) týkalo se záložny a v nichž krajský soud na rekurs jmenovaných peněžních ústavů zrušil usnesení pozůstalostního soudu, poukazujícího stěžovatelku, aby dědici vyplatila vklad z vkladní knížky, bez ohledu na heslo neb jinou vinkulaci vkladní knížky a prohlásil, že inventář, do něhož byla pojata knížka s heslem, nemůže býtí důkazem skutečnosti, že byl zůstavitel vlastníkem, neboť se při inventuře zjišťuje pouze držba (§ 97 nesp. pat.), ne vlastnictví. Poz. soud prý překročí jinak samu kompetenci, určenou §§ 170, 171 a 174 nesp. pat., když přikazuje v nesp. řízení výplatu knížek í bez udání hesla; to platí ovšem tím spíše při bezvýminečné přihlášce dědické, neboť se zde ani držba nezjišťuje, nýbrž jen místopřísežné sdělení dědiců. Výstižně poukázal na nesprávnost a protizákonnost této prakse pozůstalostních soudů Dr. F.
Illner již v r. 1931 v dobrozdání otištěném v roce 1931 ve Věstníku záloženském, str. 112, kde přesvědčivě argumentoval, že není možno, aby soud neb notář jako soudní komisař dal poukaz k tomu, aby bez ohledu na vázanost heslem byla vkladní knížka realisována, ježto jde o právní otázku, která, může býti řešena jediné pořadem práva. Ve stejném smyslu rozhodl opětovně krajský soud civilní v Praze také v usneseni R IV 1999/37 z 23. prosince 1937, týkajícím se opět téže spořitelny. Z těchto rozhodnutí dedukuje pak autor stanovisko, jaké by peněžní ústavy a zejména spořitelny měly nyní zaujmouti, aby předešly nepříjemnostem z této změněné soudní prakse vznikajícím a vyhnuly se případným sporům o výplatu vkladu aneb o náhradu škody (srv. str. 175—177 cit. pojednání).
Třebaže s vývody článku lze povšechně plně souhlasiti, nutno přece upozorrati, že zmíněná rozhodnutí krajského soudu civilního v Praze, až na ojedinělou výjimku, nebudou míti za nynějšího stavu za následek podstatnou změnu prakse ve vypláceni vkladů ze spořitelních knížek, patřících do pozůstalosti, třebaže asi plně se projeví v. praksi ohledně ostatních spořitelních knížek a vkladních knížek ostatních peněžních ústavů vůbec.
Případy řešené krajským soudem civilním v Praze týkaly se totiž Spořitelny České, která jest spořitelnou spolkovou, její stanovy se opírají o předpisy spořitelního regulativu z 26. září 1844, č. 832 j. s. z., a která nemá ve svých stanovách ustanovení obdobného předpisu § 38 poslední odst. spořitelních vzorcoach stanov, o nichž bude níže řeč. (Druhá zbývající spolková spořitelna První moravská spořitelna v Brně má ustanovení věcně obdobné právě dovolanému předpisu vzorcových stanov.) Všechny ostatní spořitelny, až na tyto dvě výjimky, jsou spořitelnami komunálními, jejichž organisace je nyní upravena zákonem ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., kterým se upravují právní poměry spořitelen. Podle jeho § 34 byly pak výnosem min. vnitra ze dne 1. června 1922, čís. 12584-19, vydány vzorcové stanovy spořitelen, jejichž § 38 nese nadpis: »Průkazy vkladatelovy totožnosti a vinkulace vkladů« a v posledním odstavci praví: »Zemře-li vlastník vinkulované knížky spořitelní, vyplatí se vklad jen tomu, kdo prokáže, že mu byl vklad přikázán pozůstalostním soudem. Průkazu toho není třeba, jde-li o knížku vinkulovanou na heslo, jež jest soudobému majiteli známo.«
Doslovně shodná ustanovení obsahují stanovy všech komunálních spořitelem. Budou proto tyto spořitelny musiti postupovati i nadále podle předpisu svých stanov, neboť předpisy stanov jsou lex specialiis, na něž jsou vázány (nález vídeňského správního soudu z 13. X. 1871, č. 1597, Budw. 1179; stejně náš nejvyšší soud v rozhodnutí z 31. III. 1937, R 1137/37, Sb. n. s. 15969, zdůrazňuje, že ustanovení spořitelních stanov není jen interní záležitostí spořitelny, nýbrž zákonným předpisem, který působí i na venek a k němuž má soud přihlížeti z moci úřední). Na zachovávání stanov má tedy druhá smluvní strana přímý nárok. [Viz Staub-Pisko; Kommentar zum Handelsgesetzbuch, str. 149, bod Ib).]
Na str. 176 dotč. článku pod V., posl. odst. i. f., cituje autor ze spisu V. Krále: »Ústrojí a působnost spořitelny pasáž« »Zemře-li vkladatel, jehož osobu nelze dosti přesně zjistiti dle údajů učiněných při vkladu, nastává rovněž situace velmi obtížná, a to jak při vkladu vázaném podpisem, tak i při vkladu na heslo, jestliže ho zemřelý nikomu nesdělil. Proto doporučuje se, aby spořitelny přijímaly vklady vázané podpisem a heslem pouze s podmínkou, že vkladatel sdělí pravé své jméno a udá okolnosti, dle nichž lze s průměrnou bezpečností zjistiti totožnost (datum narození a po případě i další podobná data). Tyto vývody měly jistě svou platnost v r. 1911, ztratily ji však, pokud jde o úmrtí vkladatele, po vydání vzorcových stanov (v r. 1922) a přijetí předpisu § 38, posl. odst. do stanov komunálních spořitelen.
V § 38 posl. odst. zavazují se spořitelny, že po smrti vlastníka vinkulované spořitelní knížky vyplatí vklad tomu, kdo prokáže, že mu byl vklad přikázán pozůstalostním soudem, při čemž majitel knížky nemusí udali heslo, což plyne arg. a contrario z druhé věty téhož paragrafu, kde se tohoto průkazu soudní Estinou nepožaduje, udá-li ten, kdo knížku předkládá (»soudobý majitel«) heslo, třeba šlo o knížku z pozůstalosti. Majitel knížky prokáže-li ovšem bezvadně svou totožnost s osobou, v jejíž prospěch zní odevzdací listina (dědic, příp. odkazovník) neb příkazní listina (věřitel při odevzdání iure crediti), jest tudíž dostatečně legitimován odevzdací příp. příkazní listinou pozůstalostního soudu a na její průkaz a předložení spořitelní knížky by spořitelna byla povinna vklad vyplatiti, takže ani není a nebylo vlastně ani dříve třeba, aby soud zvláštním usnesením (podle dnešního nazírání judikatury nezákonným) ukládal spořitelně výplatu vkladu ve prospěch dědice, odkazovníka příp. věřitele bez ohledu na vázanost knížky heslem. Dovolávaná rozhodnutí odvolacího soudu dopadají však plně na ony případy, v nichž by byl vydám pozůstalostním soudem příkaz k výplatě vkladu bez současného vydání odevzdací neb příkazní listiny, prokazující nabytí toho, kdo spořitelní knížku předkládá.
Stejně musela by spořitelna odmítnouti i odpověď na příkaz pozůstalostního soudu, aby mu byla sdělena data, týkající se spořitelní knížky, když ji nepředloží, ač je to podle § 10 zák. č. 302/1920 Sb. z. a n. papír au porteur. Spořitelny jsou totiž povinny zachovati tajemství o svých obchodech a také musí dbáti vázanosti vkladu, přípustné podle § 10 zák. č. 302/1920 Sb. z. a n. Povinnost a právo zachovávati obchodní tajemství vyplývá i pro obor nesporného řízení z předpisu § 34 zák. z 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. o základních, ustanoveních řízení nesporného, jenž rozšiřuje na řízení nesporné některé předpisy zákona o řízeni sporném, zejména výslovně, i pokud jde o provádění důkazů. Důsledkem toho platí i pro řízení nesporné předpis § 321 čís. 5 c. ř. s.,. dle něhož smí býti výpověď odepřena na otázky, jejichž zodpověděním by bylo vyzrazeno obchodní tajemství. Data týkající se spořitelních knížek jsou pak beze sporu obchodním tajemstvím.
Dotčeným předpisem stanov jsou tedy spořitelny vůči majitelům spořitelních knížek z pozůstalosti vázány a kdyby odmítly vyplatiti vklad osobě, náležitě způsobem ve stanovách určeným legitimované, mohly by býti nepochybně s úspěchem žalovány na výplatu vkladu.
Z uvedeného se tudíž podává, že postavení majitelů vinkulovaných spořitelních knížek patřících do pozůstalosti (nikoliv spořitelních knížek jinak nabytých a vkladních knížek jiných ústavů) a také postup spořitelny při jejich výplatě v podstatě novou judikaturou nedozná změny. Při vinkulovaných spořitelních knížkách do pozůstalosti nepatřících projeví se však rozhodnuti nejvyššího soudu v Brně č. j. Rv I 1160/35, uvěř. pod č. 16136 Sb. n. s., i v praksi spořitelen v plném dosahu a spořitelny budou nuceny požadovati na předkladateli spořitelní knížky provedení důkazu, že vklad a vkladní knížka skutečně náleží jemu.
Dr. Jaroslav Homolka.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Rušení držby. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 177-184.