Č. 4520.

Administrativní řízení. — Policejní právo trestní. — Mimořádná opatření: I. Nařízení z 18. června 1918 č. 223 ř. z. o obchodu s cizozemskými platidly platí též na území Podk. Rusi. — II. O účinnosti čsl. zákonů a nařízení v Podk. Rusi. — III. O kompetenci k trestání přestupků podle nař. č. 223 ř. z. z r. 1918 a nař. č. 47 Sb. z r. 1919. — IV. Na základě nař. č. 47/1919 nelze uložiti pokutu vyšší 20 000 Kč.
(Nález ze dne 14. března 1925 č. 5142.)
Věc: Marek M. v Mukačevě (adv. Dr. Al. Brunclík z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi o pokoutní obchod s cizími platidly.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byla uložena pokuta 20 000 Kč přesahující, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem hlavního policejního kapitanátu v Mukačevě z 9. června 1921 byl po provedeném trestním řízení st-l uznán vinným, že cizozemská platidla bez povolení čsl. devisové ústředny v Praze nakupoval, držení jich neohlásil, že 28. ledna 1920 Šimonu Sch. z B. cizozemskou valutu v sumě 5508 £ a 139 500 rum. lei k pokoutnímu obchodu odevzdal. V činech těch shledán přestupek pokoutního obchodu s cizozemskými platidly dle zák. z 18. června 1918 č. 223 ř. z. a nař. z 30. ledna 1919 č. 47 Sb. a st-l odsouzen dle § 3 nař. z 30. ledna 1919 č. 47 Sb. do vězení na tři měsíce a k peněžité pokutě 30 000 Kč, na jejíž místo nastoupí další trest vězení v trvání dalších tří měsíců. Dle § 3 nař. z 30. ledna 1919 č. 47 Sb. odst. 2. a 3. prohlásil úřad zabavenou cizozemskou valutu 5508 £ a 139500 rum. lei za propadlou ve prospěch státu kromě zákonité odměny 25% dle § 21, odst. 5 nař. z 28. listopadu 1919 č. 644 Sb.
Odvolání nebylo v pořadí instančním, posléze nař. rozhodnutím vyhověno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že nař. z 30. ledna 1919 č. 47 Sb. nemělo na Podk. Rusi nikdy platnosti, ježto v době, kdy bylo vydáno, t. j. 30. ledna 1919, byla Podk. Rus ještě pod vládou maďarskou, a nařízení bylo tudíž samozřejmě děláno pro tehdejší území čsl. republiky a na Podk. Rus ani později nebylo rozšířeno. O neplatnosti nařízení č. 223 ř. z. z r. 1918 na Podk. Rusi že pak netřeba ani mluviti.
Nařízení z 18. června 1918 č. 223 ř. z. bylo ovšem vydáno bývalou vládou rakouskou pro Rakousko, t. j. pro království a země na říšské radě zastoupené a bylo po převratu a zřízení čsl. státu zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. zachováno prozatímně jen pro tu část čsl. státu, která před převratem tvořila součást bývalého Rakouska.
Než nařízení toto bylo nařízením min. fin. z 30. ledna 1919 č. 47 Sb. udrženo v platnosti a novelisováno pro celou oblast státu čsl., dne 1. února 1919 vyhlášeno ve Sbírce zákonů a nařízení státu čsl. Bylo tudíž podle § 1 zák. ze 13. března 1919 č. 139 Sb. platně vyhlášeno pro veškeru oblast čsl. státu. Ježto pak je nesporno, že Podk. Rus jest součástí čsl. státu, vztahuje se i nař. č. 47 z r. 1919 na Podk. Rus a mohlo by se jednati pouze ještě o to, kdy nařízení to nabylo účinnosti v Mukačevě a bylo-li tam účinné již v době, kdy uvedený čin byl spáchán.
V otázce účinnosti zákonů a nařízení čsl. republiky na území, jež připadlo k republice od státu maďarského, vyslovil nss již opětovně právní názor (viz na př. nál. Boh. 2863 adm.), že účinnost řídí se dobou, kdy v té které části území zavedena byla ústřední správa a župan tam nastoupil úřad. Že pak v době, kdy se st-l dopustil činu, pro který byl potrestán, t. j. 28. ledna 1920, v Mukačevě župan vykonával úřad, je věcí notorickou. Trestní oznámení proti st-li jest také — jak ze správních spisů je vidno — na župní úřad v Mukačevě podáno. Ostatně, kdyby stížnost chtěla vážně popírati platnost nařízení č. 47 z r. 1919 na území Podk. Rusi, musila by též popírati, že působnost devisové ústředny v Praze, jež tímto nařízením pro oblast republiky čsl. byla zřízena, se vztahovala na Podk. Rus a že st-l měl povinnost cizí valuty jí hlásiti a odváděti. To však stížnost nejen nečiní, nýbrž naopak uznává, že st-l byl povinen této ústředně cizí valuty odváděti, a tvrdí, že také chtěl valuty, jež mu byly zabaveny, zmíněné ústředně odvésti. Je tedy zmíněná námitka bezdůvodná.
Stížnost dále namítá, že st-l byl potrestán pro neohlášení cizích valut, že však k trestnímu řízení pro tento trestní čin nebyl příslušný policejní kapitanát, nýbrž podle čl. 6 nařízení č. 113 z r. 1920 finanční důchodkový senát.
Námitkou touto vytýká vlastně stížnost, že trestní nález I. stolice, pokud trestá st-le pro neohlášení cizích valut, je vydán úřadem k tomu nepříslušným a je proto v té části zmatečným, a ježto pak je podkladem nař. rozhodnutí, že i toto v tomto směru je zmatečné. Než tomu tak není. Přestupky nařízení č. 113 z r. 1920 trestá ovšem podle ustanovení tohoto nař. důchodkový senát fin. ředitelství. Než jak úřad I. stolice, tak i žal. úřad kvalifikoval st-lem opomenuté ohlášení valut jako přestupek nařízení č. 223 z r. 1918 ve znění upraveném nařízením č. 47 z r. 1919. Přestupky nař. č. 47 z r. 1919 stíhá podle § 3 tohoto nařízení politický úřad, což ani stížnost nepopírá. Zbývala by tedy pouze otázka, zda úřad I. stolice, kterým byl v Mukačevě policejní kapitanát, jako součást magistrátu města Mukačeva, resp. žal. úřad právem kvalifikoval nehlášení valut st-lem jako přestupek § 3 nař. č. 47 z r. 1919. Než v tomto směru nebyla v řízení správním vznesena žádná námitka a nemůže se proto nss podle ustanovení § 5 zák. o ss otázkou tou zabývati.
Stížnost též namítá, že i v případě, že by nař. č. 47 z r. 1919 na Podk. Rusi platilo, úřad I. stolice se neměl věcí st-lovou zabývati, a vydati dokonce trestní nález, ježto ve věci rozhodl již dříve a pravoplatně župní úřad, který neshledal v jednání st-lově povahu přestupku a nařídil vrácení zabavených valut, že pak nastala ve sporné věci res judicata, neboť župní úřad jako úřad politický byl podle nař. č. 47 z r. 1919 k rozhodování příslušný.
Než dle správních spisů župní úřad v Mukačevě, který stížnost jedině mohla míti na mysli, ve věci žádného rozhodnutí nevydal a nenařídil též vrácení zabavených cizích valut, které ostatně dle správních spisů u něho byly uloženy. Stížnost také ani dle data ani dle čísla tvrzené rozhodnutí blíže neoznačuje, a je tudíž námitka ta bezdůvodná. Než i kdyby bylo správné tvrzení, že župan v daném případě neshledal trestní čin a nařídil vrácení zabavených valut, byla by námitka rei judicatae bezdůvodná, když nešlo by tu o rozhodnutí úřadu k tomu v l. instanci jediné příslušného a nemohl by proto výrok ten vůbec nabýti právní moci.
Stížnost posléze namítá, že výměra trestu jest nesprávná, ježto nebyl brán ohled na tehdejší poměry, zejména, že v bydlišti st-lově byly pouze nekolkované peníze, že v blízkém Beregsázu nacházeli se Rumuni, od nichž docházely cizí valuty, že v Mukačevě nebylo tehdy vůbec žádného ústavu, který mohl valuty směňovati, že st-l je 64 roků stár, nebyl trestán a nezpůsobil nikomu škodu a nevěděl, že čin je trestný. K té námitce sluší uvésti:
Výrok o trestu může nss toliko zkoumati ve směru, zdali nebyla překročena zákonná sazba trestní. Překročení takové v daném případě se stalo.
Nařízení z 30. ledna 1919 č. 47 Sb., k němuž žal. úřad v otázce trestu pokuty přihlížel, stanoví ovšem v § 3 trestní sazbu od 10 000 do 50 000 Kč. Než nařízení toto opírá se o zmocňovací zákon z 24. července 1917 č. 307 ř. z., který stanoví v § 2, že v nařízeních, která na základě jeho budou vydána, mohou na přestupky býti stanoveny peněžité pokuty až do 20 000 Kč.
Zmíněným nařízením směla proto sazba pokut jen v tomto rozsahu býti stanovena.
Z toho vyplývá, že nař. rozhodnutí, pokud ukládá st-li peněžitou pokutu převyšující částku 20 000 Kč, je nezákonné.
Slušelo tedy nař. rozhodnutí, pokud ukládá st-li pokutu převyšující částku 20 000 Kč, zrušiti podle § 7 zák. o ss. Naproti tomu bylo stížnost v ostatní její části vzhledem k tomu, co k jednotlivým bodům stížnosti bylo uvedeno, jednak odmítnouti jako nepřípustnou, jednak zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4520. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 622-625.