NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10487.

Není určitou žalobní prosba (§ 226 c. ř. s.), podle níž vydaný rozsudek nemůže býti základem exekuce. Z rozsudku musí býti jasně patrno, co, v jakém rozsahu, způsobu a čase má býti plněno, by mohl býti vykonatelným. Má-li věřitel na výběr, které z více možných plnění chce žádati a může-li specifikovati tento předmět v žalobě, není žalobní žádání bez této specifikace určité. Neurčitost žalobní žádosti není jen formální vadou, nýbrž vadou materielní; soud není povinen naříditi odstranění této vady.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1931, Rv II 53/30).
Žalobě o dodání pásové pily procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o to, zda jest dostatečně určitou ve smyslu § 226 c. ř. s. žalobní žádost o dodání blokové pásové pily, jež jest v žalobním žádání blíže popsána mezi jiným tak, že má býti dodána se dvěma SKF kuličkovými ložisky u horního hřídele podle velikosti kotouče a šířky kolečka, jež žalobce udá. Požadavkem určitosti žalobního žádání při žalobách o plnění sleduje zákon kromě účele, by soud mohl zkoumati svou příslušnost a nepřisoudil straně něco jiného nebo více (§ 405 c. ř. s.), ten hlavní účel,-by rozsudek mohl býti základem exekuce. Proto musí býti z rozsudku jasně patrno, co, v jakém rozsahu, způsobu a čase má býti plněno, by mohl rozsudek býti vykonatelný (§ 7 ex. ř.). Účelem sporu právě jest, by dlužné plnění bylo přesně určeno rozsudkem a rozsudek nezavdával podnět ke sporům novým, jimiž by se teprve mělo blíže určiti, co, v jakém rozsahu, způsobu a čase má býti plněno. Proto není určitou žalobní žádost, podle níž vydaný rozsudek pro neurčitost nemůže býti základem exekuce ve smyslu § 7 prvý odstavec ex. ř., protože z ní není patrný předmět, způsob a rozsah plnění. K určitosti předmětu plnění se ovšem vždycky nevyžaduje, by byl popsán do všech podrobností. Je-li stranám a soudu jasno a nemůže-li při výkonu exekuce vzejíti pochybnost o tom, o jaký předmět jde, stačí obecný popis plnění. Ale není přípustné, by bližší určení předmětu a způsobu plnění bylo ponecháno v nejistotě a by rozsudek zavdával svou nejasností a neurčitostí příčinu k novému sporu, jest-li možné, by žalobce určil předmět plnění hned. Má-li žalující věřitel na výběr, které z více různých možných způsobů plnění chce žádati a může-li specifikovati tento předmět v žalobě, není žalobní žádání bez této specifikace určité. Kdyby v souzeném případě bylo ponecháno naprosté libovůli žalobcově, by určil rozměry kotouče a kolečka, není vyloučeno, že by mohl voliti rozměry, které by smlouvě neodpovídaly, a proto nelze ponechati libovůli věřitele, by žádání žalobní v tom směru doplnil teprve za exekučního řízení. Že by žalobci něco vadilo, by neudal rozměry kotouče a kolečka, ani netvrdil. Nejde tu o případ § 7 druhý odstavec ex. ř., že vykonavatelnost rozsudku jest učiněna závislou na tom, zda nastane určitá skutečnost, kterou by měl věřitel dokázati budoucně. Proto odvolací soud právem pokládal žalobní žádání za neurčité a žalobu zamítl. Při tom se neocitá v rozporu se spisy, uváděje, že jest žádání žalobní neurčité, nezná-li žalovaná míru kotouče. Odvolací soud nezjišťuje, že žalovaná nezná tuto míru, nýbrž vyslovuje jen právní názor, že by žalovaná nemohla plniti, kdyby nevěděla, jaký kotouč má zhotoviti, a z toho vyvozuje neurčitost žalobního žádání. Mínění dovolatelovo, že jde jen o opatrnou stylisaci a že výklad, který dává odvolací soud § 226 c. ř. s. není prakticky udržitelný, jest vyvrácen hořejšími vývody. Rovněž není správné mínění, že šlo o formální vadu žaloby ve smyslu § 84 c. ř. s. Neurčitost žalobního žádání není jen formální vadou, nýbrž vadou materielní a soud nebyl povinen naříditi odstranění této závady. Řízení není vadné proto, že tak neučinil. Dovolatelka nemá pravdu ani v tom, že odvolací soud měl zrušiti rozsudek prvého soudu jako zmatečný, když byl toho názoru, že prvý soud překročil ustanovení § 405 c. ř. s. a přisoudil něco jiného. To není ani zmatkem (§ 477 c. ř. s. úsudkem z opaku) ani vadou řízení.

Citace:

Čís. 10487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 125-126.