Č. 3957.

Učitelstvo:* Bylo-li učiteli národní školy na Moravě uloženo substituční vyučování na škole mimo jeho vlastní působiště, aniž byl po dobu této substituce sproštěn služby na vlastní škole, sluší nároky jeho na cestovné — pokud vůbec přicházejí ještě v úvahu předpisy substitučního normálu z 3. června 1839 č. 3401 (svazek 67 č. 63 sbírky polit. zák.) — posuzovati podle § XI odst. 1. tohoto normálu.
(Nález ze dne 27. září 1924 č. 16356.)
Věc. Moravský zemský výbor (adv. Dr. Vil. Freisler z Brna) proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúč. stranu adv. Dr. B. Mautner z Prahy) o čestné učitele Františka W.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Frant. W., správce jednotřídní školy v L., byl opatřením nadřízených úřadů školských pověřen v době od 1. května 1915 do 5. října 1915 správou školy a vyučováním a, pak v době od 1. září 1916 do 31. července 1917 vyučováním na dvoutřídní škole v R. Po-i dáním de pres. 15. září 1917 žádal W. kromě substitučních poplatků podle § 11, odst. 2 substitučního normálu z 3. června 1839 č. 3401 (svazek 67 č. 63 sb.) náhradu cestovného v celkové částce 688 K 61 h.
Mor. zšr rozhodnutím z 8. listopadu 1917 přiznala W. sice normální poplatky za supletorní vyučování ,a správu školy v žádané výši, cestovné však toliko v celkové částce 267 K 61 h.
Min. škol. nař. rozhodnutím zrušilo k rekursu W.-ově rozhodnutí zšr-y jako neodůvodněné, poněvadž jsou v tomto případě splněny podmínky § 11, odst. 2 substitučního normálu z 3. června 1839, jelikož W. vyučoval v rozhodné době mimo své působiště aniž byl po ten čas sproštěn služby na vlastní škole, takže mu sluší cestovné vyměřiti nikoliv ve smyslu ustanovení platných pro farní úřady, nýbrž na základě předpisů všeob. dietního normálu.
O stížnosti . . . . uvážil nss tkto:
Po stránce skutkové není sporu o tom, že správce školy W. v obou obdobích, ve kterých byl mimo své působiště pověřen substitučním vyučováním, pokud se týče V prvém období i správou školy v R., nebyl sproštěn služby na vlastní škole v L., nýbrž že konal službu na obou školách současně tak, že docházel vždy po 3 dnech z jedné školy na druhou. Nesporno jest také, že W-ovi přísluší nárok na náhradu za cesty takto vykonané. Sporná jest však otázka výše této náhrady potud, že každá ze sporných stran ji chce vyměřiti podle jiného ustanovení právního. Žal. úřad odvolává se na 2. odst. § 11 substitučního normálu a vyměřuje náhradu podle ustanovení všeob. dietního normálu. Stěžující si zv zastává však stanovisko, že předpisu všeob. dietního normálu v tomto případě použíti nelze, poněvadž prý cestovné přísluší suplentovi ve smyslu substitučního normálu jen tehdy, byl-li suplentovi nařízen výkon minio místo školy, na které jako substitut vyučuje a tvrdí st-l, že náhradu dlužno vyměřiti analogicky podle předpisů platných pro farní úřady, poněvadž prý způsob vyučování, jak je konal W., se podobá nejvíce zaměstnání farního duchovenstva.
Zastává tedy stížnost zřejmě názor, že substituční normál, ač obsahuje také ustanovení o cestovném učitelských suplentů, přece případ, o jaký tu jde, nenormuje a že tudíž, nutno sáhnouti k analogii ustanovení daných pro nejvíc podobný případ v jiném oboru služby. Stížnost však přehlíží, že jsou-li dána pro učitelstvo vůbec ustanovení o náhradě cestovného při substitučním konání služby mimo vlastní působiště učitele, byla by podle všeobecnvch zásad právních analogie ustanovení daných pro jiný obor služby vyloučena i tehdy, kdyby ona ustanovení pro učitelstvo daná neobsahovala výslovné disposice pro jednotlivý zvláštní případ, poněvadž by pak slušelo tento výslovně neupravený případ rozhodnouti aspoň v duchu vlastních ustanovení učitelských.
Z toho plyne, že dříve řečený názor stížnosti je právně mylný a že sluší hledati při luštění sporného případu právní pramen v substitučním normálu z 3. června 1839 č. 3401 (svazek 67 č. 63 sb. pol. zák.).
Tento ustanovuje v § IX. odst. 1, že tomu, kdo se musí odebrati k suplování služby do jiného místa, náleží za cestu normální náhrada čestného a za dobu, kterou stráví na cestě, normální diety, oboje .... A v druhém odstavci praví uvedený § XI, že suplent za doby suplování obdrží diety a cestovné podle všeob. dietního normálu jen tehdy, byl-li mu nařízen nějaký výkon mimo místo učiliště. V těchto případech vyměří se diety a cestovné vždy podle třídy suplovaného místa služebního.
Ze vzájemné souvislosti obou těchto ustanovení plyne, že předpis § XI, 2. odst má na zřeteli toliko ony případy, kdy se suplentovi, který se odebral z místa svého dosavadního určení na místo substituční, nařídí výkon služební mimo místo školy, na níž vyučuje jako substitut a když tedy takový suplent vedle svého substitučního vyučování, jež tvoří nyní jeho jediné a výhradné služební zaměstnání, musí vykonávati ještě jiný služební úkon ku př. druhou substituci.
O takový případ však v přítomném sporu nejde, neboť zúčastněná strana nevyučovala výhradně substitučně na dvojtřídní škole v R., nýbrž obstarávala vedle toho vyučování na vlastní škole v L. a neměla jako substitut jiného příkazu než příkazu k substitučnímu vyučování na škole v R. Nebyl jí tudíž jako suplentovi nařízen výkon služební mimo místo školy, na které vyučovala jure substitutionis a není tedy splněn předpoklad, na který váže § XI, odst. 2. šubstit. normálu použití svého obsahu.
Je-li tomu tak, pak nezbývá, než posuzovati sporný případ s hlediska předpisů 1. odst. cit. § XI. subst. nor. Podle obsahu správních spisů byla zúčastněná strana pověřena na základě schválení zšr-y z 30. srpna 1915 substitučním vyučováním a správou dvojtřídní školy v R. v době od 31. května 1915 do 5. října 1915 a obstarávala vyučování to se schválením jmenované zšr-y také po celý školní rok 1916/1917, aniž byla po dobu této substituce sproštěna služby na vlastní škole v L. Její substituční úvazek spočíval po rozumu uvedených vynesení zšr-y v povinnosti obstarávati po tři prvé dny každého týdne vyučování na škole v R. a byl také — jak nesporno — zúčastněnou stranou plněn.
Za tohoto skutkového stavu nelze pozírati na substituční vyučováni zúčastněné strany v R. jinak, než jako na plnění služebního příkazu k odebrání se každéhotýdne na 3 dny do R. k supletornímu výkonu učitelského povolání a k návratu po té do svého vlastního působiště. Musila tudíž zúčastněná strana po dobu zmíněného substit. vyučování docházeti každý týden do R. a po 3denním výkonu služby učitelské zpět do svého vlastního působiště L. a musila se tedy každý týden »odebrati k suplování služby do jiného místa«.
Ale pak nelze po názoru nss-u nárok zúčastněné strany na cestovné posuzovati podle jiné právní normy než jakou obsahuje § XI. subst. norm. v prvém svém odstavci, a je názor nař. rozhodnutí, které řešilo otázku tu s hlediska předpisu druhého odstavce cit. paragrafu, právně mylný.
Z toho, co předesláno, vyplývá, že bylo učiteli uloženo substituční vyučování na škole mimo jeho dosavadní působiště, aniž byl po dobu této substituce sproštěn služby na vlastní škole, sluší nárok jeho na cestovné posuzovati podle § XI, odst. 1. subst. normálu z 3. června 1839 č. 3401 (svazek 67 č. 63 sb. zák. pol.).
Žal. úřad posuzoval, jak dříve již praveno, sporný případ podle 2. odst. § XI subst. norm., subsumoval tedy skutkovou podstatu pod nesprávnou právní normu a musil proto výrok jeho zrušen býti podle § 7 zák. o ss. Při tom se arciť nemohl nss, jsa vázán předpisy §§ 5 a 6 svého zák., zaměstnávati otázkou, bude-li míti aplikace § XI, odst. 1 subst. norm. na daný spor jiný či snad cifernč stejný výsledek.
Bude věcí žal. úřadu, aby řídě se předeslaným právním názorem, znova ve věci rozhodl a o svém novém rozhodnutí strany zpravil.

Citace:

č. 3957. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 480-482.