NPD documents search: České právo, 6 (1924) - Jmenování

Čís. 25.

Veřejný úředník, jenž v době mezi formálním započetím a ukončením úředního jednání z něho odbočil nebo je, byť i ne formálně, přerušil, není pro tento čas ve výkonu úřadu a účasten ochrany § 153 tr. zák.
(Rozh. ze dne 18. března 1919, Kr II 10/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl dle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877 č. 3 ř. z. z roku 1878 ihned v zasedání neveřejném zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního jako nalézacího soudu v Brně, odsuzujícího ho pro zločin těžkého poškození na těle dle § 153 tr. zák., zrušil v odpor vzatý rozsudek a odkázal věc zpět k témuž nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Obžalovanému klade naříkaný rozsudek za vinu, že dne 4. září 1917 úmyslně lehce ublížil na těle vrchnímu posunovači státních drah Karlu St., tedy veřejnému úředníku, když vykonával své povolání, kopnuv ho obutou nohou do tváře a způsobiv mu tím na ní zhmožděninu a odřeninu, a že tím spáchal zločin dle § 153 tr. zák. Skutková podstata tohoto zločinu vyžaduje v rámci přítomného případu, aby byl pachatel úmyslně, byť i jen lehce, na těle poškodil veřejného úředníka vykonávajícího své povolání nebo pro vykonávání jeho. Ve směru tom rozsudek především dovozuje, že nutno St. pokládati za veřejného úředníka ve smyslu § 101 tr. zák., a zjišťuje dále, že obžalovaný věděl, že St. konal právě svoji službu jakožto železniční posunovač. Námitky obžalovaného, že nebyl St. oprávněn vstoupiti při posunování na lokomotivu, dotýká se rozsudek slovy, že by okolnost ta ničeho neměnila na povaze St. jakožto úředníka službu svou vykonávajícího. Náhled tento je ve shodě se stanoviskem zaujatým soudem nalézacím při hlavním přelíčení, kde návrh obhájcův, aby slyšen byl znalec o tom, že beze svolení personálu lokomotivy nesmí nikdo na parostroj vkročiti a že každý je povinen na vyzvání personálu lokomotivy z ní se vzdáliti, zamítnut byl jakožto úplně irrelevantní. Pro zamítnutí tohoto návrhu stěžuje si obžalovaný ve zmateční stížnosti z důvodu zmatečnosti dle § 281 č. 4 tr. ř., zastávaje zároveň s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 č. 9 lit. a) tr. ř. stanovisko, že St. v době zranění svého nebyl ve výkonu své služby, vybočiv z něho tím, že se strojvůdcem K. dal se do hádky ve zcela soukromé záležitosti. V zásadě dostává se zvýšené ochrany § 153 tr. zák. veřejnému úředníku jednak oproti všem útokům na jeho tělesnou integritu, jež jsou ve věčné, příčinné spojitosti s vykonáváním jeho povolání, kde tedy vykonávání toto bylo podnětem, z něhož pachatel veřejného úředníka na těle, byť i jen lehce, zranil, jednak po celou dobu nepřetržitého vykonávání jeho povolání, bez ohledu na to, bylo-li vykonávání to podnětem k útoku na tělesnou integritu úředníkovu. Poněvadž však povolání své vykonává úředník, činí-li, co mu káže nebo dovoluje jeho úřední povinnost, kdežto naopak veřejný úředník, jestliže a pokud odchýlí se od dráhy vykázané tnu povinnostmi jeho povolání, nemůže již ani pro svou osobu ani s hlediska státní autority a veřejného pořádku dovolávati se zvláštní ochrany zákona, poněvadž jednání vypadající z rámce plnění povinností nespadá již pod pojem vykonávání povolání nebo služby, jest zřejmo, že možnost použití § 153 tr. zák. předpokládá v každém jednotlivém případě, aby bylo zjištěno, že útok na tělesnou integritu úředníkovu stal se nejen v době mezi formálním započetím a formálním zakončením úředního jednání, nýbrž i, že z něho nebylo právě v době útoku vybočeno, že nebyl přerušen, byť i ne formálně, tož přece věcně. Ze směru tom rozsudek neobsahuje spolehlivých zjištění, neobíraje se blíže okolností, již z průvodního materiálu vyplývající a v samém rozsudku uváděná, že strojvůdce K. počal St—ovi hrubě nadávati, že St. na to stoupl na stupátko lokomotivy a že mezi nimi vznikla hádka, za níž obžalovaný St. kopl do tváře. Vada ta padá tím více na váhu, že nezaujímá stanoviska k tvrzení K. i poškozeného při protokolárním výslechu u úřadu železničního, že totiž hádka měla obsah vztahující se na soukromé neshody obou osob z jejich minulosti. Není také zjištěno, vstoupil-li St. na lokomotivu teprve za hádky, když už byla — bylo-li tomu totiž tak pozbyla na straně St. povahy výkonu úředního, — ani, směl-li vůbec St., byť i z podnětu služebního, na lokomotivu vstoupiti a nevypadal-li tedy pobyt jeho na ní vůbec z mezí vykonávání jeho povolání. Bylo proto jednak z důvodu § 281 č. 4 tr. ř., jednak vzhledem k § 3 tr. ř. a proto, že stav skutkový není tak bezpečně zjištěn, aby dovoloval použití práva materielního (§ 288 č. 3 tr. ř.), za použití shora citovaného ustanovení zákonného již při poradě neveřejné zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti a věc vrátiti do stolice prvé k novému projednání a rozhodnutí, aniž bylo zatím třeba obírati se ostatními důvody stížnosti zmateční.

Citace:

Čís. 25. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 48-50.