NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 17 (1908) - Náhrady škody, vzešlé vyloupením peněžního dopisu,

Náhrady škody, vzešlé vyloupením peněžního dopisu, nelze po odesílateli žádati, byl-li dopis poště řádně odevzdán. Způsob poštovní dopravy jest při tom lhostejný.

A. shledal v peněžním psaní jistou bankou mu zaslaném o 1100 K méně než bylo deklarováno. Žalobu jeho na náhradu této částky I. stolice zamítla, jsouc názoru, že banka veškerým svým závazkům oproti žalobci dostála.
II. stolice žalobě úplně vyhověla, připojivší tyto
důvody:
Pro rozhodnutí tohoto sporu důležitý jsou dvě otázky: První, zda-li banka v psaní skutečně plných 4318 K 78 h poštovnímu úřadu na brněnském nádraží odevzdala, druhá, zda-li jakožto půjčitelka k vyplacení povinná a zároveň jako zmocněná k odeslání pe- něz povinnosti své úplně zadost učinila. Soud I. stol. přisvědčil k oběma otázkám a následkem toho žalobní žádání zamítnul.
Svůj výrok o úplnosti peněžního obnosu poště odevzdaného založil na výpovědích zřízenců banky, účetního L., officiálů Č. a P. a sluhy V.
I soud odvolací jest výpověďmi těmito přesvědčen, že účetní L. skutečně plných 4318 K 78 h z pokladny pro žalobce vybral a oběma jmenovaným officiálům ku přepočítání odevzdal, jakož i že tito správnost sumy potvrdili, dále, že peníze dány do určené k tomu obálky a že potom sluhou V. dopis zapečetěn a v průvodu officiála P. na poštovním úřadě odevzdán byl.
Žalobce tvrdil již v žalobě, že trestním vyšetřováním bylo zjištěno, že částka 1100 K scházela v peněžní obálce již při odeslání peněžního dopisu adresátovi. Z příčiny té vytýká naříkanému rozsudku, že důkaz o váze dopisu toho v trestním vyšetřování provedený nechal bez povšimnutí.
Odvolací soud rozumí pod »odesláním« okamžik odevzdání dopisu k rukoum poštovního aspiranta J. u přítomnosti officiála P. a sluhy V. A tu jest přisvědčiti žalobcům, že důkaz skutečného odevzdání celých 4318 K 78 h s úplnou bezpečností proveden není.
Dle výsledků vyšetřování trestního jest jisto, že sluha V., zváživ dopis peněžní na váze v bance, napsal na obálku váhu 165 gr., ač vyznačení váhy té příslušelo úředníku poštovnímu. Žalovaná banka má za to, že sluha V. se zmýlil; buď že váhu peněžního dopisu s vážidla špatně vyčetl, nebo že napsal na obálku nesprávnou číslici váhy. Takové vysvětlení mohlo by snad stačiti, kdyby šlo o differenci nepatrnou. Čím větší jest však rozdíl mezi váhou skutečnou a mezi váhou domnělou, tím pozoruhodnější se okolnost tato stává.
A tu soud odvolací základem protokolu v pokladniční místnosti soudcem sepsaného má za dokázáno, že při pečlivém vážení téže obálky, vyplněné zcela stejným druhem peněz, vážilo psaní se 4318 kor. 78 h právě 168 gr., bez scházející částky 1100 K však právě jen 161 g r., z čehož vychází difference 7 gr., což souhlasí i s výsledkem vážení soudní komisí v domicilu adresáta vykonaného, při čemž uznala komise, že ulehčení psaní o 7 gr. stalo se již při podání na poštu. Difference celých 7 gr. a oproti označení váhy sluhou V. na obálce o celé 3 gr. jest tím nápadnější, jelikož, jak ze soudního protokolu v místě adresátově sepsaného za zjištěno považovati dlužno, peněžní dopisy až na 0,5 gr. přesně vážiti lze. Výsledky mikroskopického a chemického zkoumání lepidla na obálce okradeného peněžního dopisu zdají se ukazovati na jiné místo, než kde dopis na poštu dán byl. Jelikož však znalci seslabili výpovědi své doložkou, že úplného důkazu totožnosti lepidla pro příliš nepatrnou kvantitu provésti nelze, nemůže toto celé zkoumání vésti k bez- pečnému úsudku. Tuto vyložený zřetel ke spisům trestním a zvláště okolnosti váhy peněžního dopisu úplné a ulehčené vede ku zjištění, že není a nemůže ani býti zcela nepochybně dokázáno, byl-li při odevzdání peněžního dopisu na poště v B. v něm celý peněžitý obsah 4318 K 78 h, což přesně dokázati věcí žalované jest.
Žalobce hájí své stanovisko ještě druhým způsobem. Hledí totiž dovoditi nedostatek péče řádného kupce na straně žalované při odeslání peněz. Žalovaná brání se námitkou, že je to novota nepřipustitelná a spatřuje v tom i nedovolenou změnu důvodu žalobního. Tomuto názoru nelze přisvědčiti.
Žalobce již v žalobě a to dvakráte uvedl, že žalovaná banka v dlužní listině převzala povinnost, valutu zápůjčkovou 4400 K po srážce, jejíž výše není sporná, jemu poštou zaslati a v žalobě uvedeno jest výslovně, že žalobce žalovanou žádal, aby jemu scházející obnos 1100 K nahradila; jest tedy žalobu tuto považovati za žalobu o náhradu škody. Závěrečný dodatek v dlužním listě zní takto: »Zároveň splnomocňuji banku H., aby za mne zápůjčku 4400 K v listech zástavních u vlastní kasy přijala, listy zástavní na mé útraty zpeněžila a mně stržený obnos po srážce splatných povinností poštou zaslala«. Jde tu tedy o to, co rozuměti sluší převzatou povinností, ony 4318 K 78 h žalobci »poštou« zaslati. Odvolací soud spatřuje v tom všeobecný projev, že peníze poštou mají býti zaslány, jakožto že si pro ně sami do banky nepřijdou, ani nikoho nepošlou.
Způsobu zaslání poštou žalobce žalované nikterak neurčil a nebylo toho ani zapotřebí, poněvadž o ústavu, jakým jest žalovaná banka, předpokládati oprávněn byl, že sama nejlépe bude věděti, jaký způsob zaslání peněz jest úplně bezpečným. Jest notorickým a není tedy třeba důkazů o tom, že poštou lze poslati peníze čtverým způsobem: 1. poštovní poukázkou, 2. šekem poštovního úřadu, 3. peněžním dopisem na poštovním úřadě otevřeně odevzdaným, 4. peněžním dopisem uzavřeným. To vše rozuměti sluší posláním peněz poštou. První dva způsoby jsou absolutně bezpečné, třetí může adresátovi přinésti škodu, když při obdržení dopisu ihned nezachová všech opatrností, jichž opominutí by závaznost poštovního eráru vylučovalo. Čtvrtý způsob jest nejnejistější, a právě ten zvolila žalovaná a to bez potřeby, nejsouc stran způsobu zásilky žalobcem nijak obmezována. Žalovaná při ústním jednání omlouvala se tím, že peníze poštovní poukázkou nebo šekem zaslány býti nemohly, poněvadž poštovní úřad v Č. (místo, kde dlí adresát) jest velmi malý a tolik peněz k vyplacení nemá, dále že na poukázku pouze obnos do 1000 K se zaslati může. Obě tyto výmluvy nemají místa. Jest sice pravda, že na jednu poukázku nelze zaslati více nežli 1000 K, to však nevadí, aby se poslalo 4318 K 78 h pěti pošt. poukázkami nebo šekem poštovní spořitelny. Že poštovní úřad v Č. jest malý, také nic nevadí. Jest v životě obchodním notorickým, že každý venkovský poštovní úřad přidělen jest k některému erárnímu poštovnímu úřadu, kam peníze odvádí a odkud v případě potřeby zálohy bere. Ani výškou zásilky, ani místem není v poštovnictví nějakého obmezení, jež by bylo žalované překážkou, užití některého způsobu úplně bezpečného, byť i na účelný náklad žalobců trochu dražšího. Proto, že žalovaná volila způsob nejméně spolehlivý, a jak se ukázalo, pro žalobce velmi škodlivý, povinna jest zřetelem k ustanovením §. 1009. vš. z. obč. a čl. 282. obch. z. k náhradě škody žalobcem utrpěné. Ba žalovaná zaslala peníze způsobem přímo nebezpečným, napsavši na obálku váhu pouze 165 gr., místo správné, znalci zjištěné váhy 168 gr. Ježto poštovní úředník, který dopis ten přijal, váhy sám odchylně nezjistil, ručil poštovní erár žalobcům jen za váhu 165 gr., tedy ne za celý obsah 168 gr. A v tom jest též opomenutí píle a pozornosti na straně žalované (§ 1297. vš. z obč.).
Co se týče výšky škody, popřela žalovaná, že když žalobce peněžní dopis přijal, scházelo v něm zažalovaných 1100 K. Žalovaná ale se dovolává sama trestních spisů za účelem důkazu, musí tudíž trestní spisy považovati za schopné také k vedení důkazu o skutečnostech, jež jsou na prospěch strany druhé. Odvolací soud měl za dokázané, že v čas, kdy žalobce peněžní dopis do rukou dostal, dopis ten vážil o 7 gr. méně, nežli by byl vážil, kdyby tam byla bývala ještě jedna bankovka na 1000 K a 5 bankovek po 20 K, z čehož jest za daných okolností zjevno, že škoda žalobcova činí skutečně 1100 K. Tuto náhradu bylo jemu tudíž přiřknouti.
Rozsudek tento byl rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 1907, č. 1438, zrušen. Nejv. soudní dvůr připojil v hlavních bodech následující
důvody:
Poukázal k tomu, že již v žalobě žalobce tvrdil, že zažalovaný obnos 1100 K scházel v obálce již při odeslání peněžního psaní adresátům, že se žaloba tedy zakládala na §§. 1009. a 1295. vš. z. obč. Také žalovaná sama označila v žalobní odpovědi žalobu jako žalobu z náhrady škody a vznesla právě proto, že nepředcházelo administrativní řízení o náhradě, námitku, že žalobce není oprávněn ku prosbě žalobní. Na to odpověděl ale žalobce, že prokázal, že za náhradu škody u c. k. poštovního a telegrafního ředitelství žádal, že byl však zamítnut. Výtka, že odvolací soud přihlížel k nepřípustným novotám, jest tedy bezdůvodná. Naproti tomu musí se úplné oprávnění přiznati dovolání, pokud potírá právní náhled soudu odvolacího, dle kterého se spatřuje zanedbání péče, jež dle §. 1009. vš. z. obč. a čl. 282. obch. z. příslušela žalované bance jakožto zmocněnci žalobcově v tom, že na poštu odevzdáno bylo uzavřené peněžní psaní a že peněžní psaní bylo nepřesně zváženo — jako spočívající na omylu právním. Pošta jest státní ústav dopravovací a jako takový nadán všemi zárukami bezpečnosti dopravy, jež u ústavů státních jen mysliti lze. Pošta zasluhuje tudíž úplně a všeobecně důvěry co do exaktnosti a správnosti při plnění svých funkcí, a nemůže se tedy nikomu přičítati za zavinění, že, šetře stávajících poštovních úředních předpisů, použil jí k účelům dopravy. Byloť i v odstavci 5. nař. min. obchodu ze dne 27. července 1850 č. 315 ř. z., jímž současně změněny byly §§ 10., 11., 12., 28., 29. a 41. b) řádu pro jízdní poštu ze dne 12. června 1838 sb. z. s. č. 280, výslovně dovoleno, přinésti na poštu peněžní zásilky veškerého druhu v psaních a balíčkách uzavřeně. Ano, tento způsob zasílání prohlášen byl v odstavci 8. pro zásilky veřejných úřadů a v odstavci 10. pro smíšeně peněžní zásilky, pak pro zásilky s cennými papíry všech druhů za jedině přípustný. Nemůže se tudíž žalovaně bance ani ze způsobu odeslání (uzavřeného peněžního listu), ani z toho, že sluha žalované banky udal váhu dotyčného peněžního psaní pouze 165 gr., kdežto dle šetření trestního by váha obnášela asi 168 gr. resp. 169,5 gr., zavinění přičítati. Žalobce by ostatně musil i dokázati, že mu pošta upírá náhradu právě proto, že nebyla váha správně zjištěna, a o jaký obnos byl z tě příčiny poškozen. To však žalobce neučinil; naopak, předložil sám listiny, z nichž vysvítá, že odpírá se mu náhrada proto, že zásilku peněžní bez závady přijal, že se tudíž nezachoval podle předpisu §§. 26. a 36. řádu pro jízdní poštu z r. 1838 a dle odstavce 7. min. nař. ze dne 27. července 1850 č. 315 ř. z. Z toho, co řečeno, zůstává vzhledem k tomu, že žalovaná jako plnomocnice žalobcova obdržela poukaz, aby žalobci poštou zaslala výtěžek za prodané zástavní listy per 4400 K po srážce výloh a útrat, a že tudíž dlužno dle §§. 1009. a 429. obč. z. pokládati příkaz za splněný tím, že se peněžní psaní, obsahující obnos 4318 K 78 h, dodalo na poštu, rozhodnou jen otázka, odevzdala-li žalovaná banka skutečně peněžní psaní, obsahující tento obnos, poštovnímu úřadu.
O této skutkové okolnosti obsahuje však rozsudek zjištění navzájem sobě úplně odporující. Soud odvolací prohlašuje totiž především výslovně, že jak svědeckými výpověďmi zjištěno, účetní rada L. skutečně plný obnos 4318 K 78 h z pokladny banky vybral a oběma officiálům Č. a P. k přepočítání odevzdal, kteří správnost sumy potvrdili, že pak peníze byly dány do obálky, sluhou V. zapečetěny a že sluha ten pak v průvodu officiála P. peněžní psaní na zmíněném poštovním úřadě odevzdal. Nicméně se připojuje v následovní stati, že nelze zcela bezpečně za to míti, že byl proveden důkaz, který náležel bance, o tom, byl-li sluhou V. u přítomnosti officiála P. odevzdán plný obnos poštovnímu aspirantu. Při tom budiž také mimochodem podotknuto, že odvolací soud při tom naprosto nepřihlížel k okolnosti, vysvítající z trestních spisů a oběma stranami předpokládané, že dotyčné peněžní psaní bylo před odevzdáním adresátům okradeno, t. j. bezprávně otevřeno, vyloupeno a opět uzavřeno.
I kdyby se byly výsledky jednání a důkazů ve smyslu §. 272. c. ř. s. volně ocenily, bylo by se ale přece asi uvážiti musilo, kdy toto okradení se stalo, poněvadž poštovní funkcionáři potvrdili, že bylo psaní v době odevzdání na poštu neporušeno. Vzhledem k tomuto očividnému odporu ve skutkových zjištěních soudu odvolacího, a k tomu, že dovolací stolici nepřísluší samostatně oceňovati důkazy a následkem toho také předsevzíti samostatná zjištění, jest nemožno rozsudek přezkoumati. Pročež bylo rozsudek zrušiti, aby soud odvolací při novém jednání odvolacím rozhodné skutkově okolnosti jasně a bez odporu zjistil.
Při opětném odvolacím jednání provedl soud odvolací znova důkazy trestními spisy okresního soudu v P., jak jich také v řízení před první stolicí použito bylo, a připustil také o obsahu dopisu peněžního důkaz svědkyní T. V. tím, že z trestních spisů její protokol byl přečten. Svědkyně tato udala, že žalobce dne 15. února 1906 přinesl z pošty jemu před tím avisovaný peněžní dopis, kterýžto on teprve před ní (před svědkyní) otevřel, to jest nožíkem rozřízl. Pak počítal peníze a zvolal: »Zle je, schází 1000 K«. dal vše zase do obálky a šel na poštu. Když se vrátil, povídal, že to psaní neváží tolik, jak vážilo v Brně, že platil méně poštovného, než bylo udáno a že s poštmistrovou to počítali, že schází 1100 K. Odvolací soud pak vydaným svým novým rozsudkem zamítavý rozsudek první stolice potvrdil a položil ve svých důvodech důraz na tyto zjištěné okolnosti, že účetní rada plný obnos pro žalobce vybral a oběma officiálům odevzdal, kteří jeho správnost potvrdili, plný obnos do obálky dali, kteráž před nimi byla sluhou V. zapečetěna, a že neporušený peněžní dopis sluhou tím v průvodu officiála P. poště byl odevzdán. Při tom nemá žádného vlivu, že sluha z ochoty váhu tohoto dopisu na něm poznačil, neboť vážení přísluší dle předpisů poště. Z trestních spisů a zejména také z výpovědi T. V. nabyl odvolací soud (§ 272. c. ř. s.) plného přesvědčení o tom, že žalobci byl doručen onen peněžní dopis ve stavu již porušeném a že z obnosu tam uloženého scházelo 1100 K. Že dopis ten byl vyloupen, jest zjištěno. Že obálka spolírovaného dopisu byla jiným lepidlem zalepena, nežli se užívá u žalované banky, jak to z trestních spisů na jevo jde, nasvědčuje jen tomu vyloupení. Avšak to pro tento spor zjistiti zapotřebí ani není, kdy a kde po neporušeném odevzdání peněžního dopisu do péče pošty vyloupení se stalo. Pro tento spor toliko rozhodno jest, zdali banka odeslala správně peněžní list s celou sumou 4318 K 78 h. O tom, jak již udáno, pochybnosti není. Tím okamžikem, kdy neporušený dopis peněžní podle platných předpisů poštovních poště odevzdala a dopis onen bez závady poštou k další dopravě převzat byl, prosta jest žalovaná banka veškeré další zodpovědnosti. To platí tím více, poněvadž banka dle učiněné se žalobcem úmluvy jakožto jeho zmocněnec (§ 1009 vš. z. obč. a čl. 282. obch. z.) nesporný obnos 4318 K 78 h poštou žalobci zaslati měla, kterýž úkol ona řádně a svědomitě skutečně splnila.
Tento odvolací rozsudek byl na dovolání žalobcovo rozsudkem nejv. soudu ze dne 24. července 1907 č. 8840 úplně potvrzen v hlavním z důvodů jeho a první stolice a dřívějšího dovolacího rozhodnutí, a poněvadž vůči zjištěním, jež se byla stala, nemůže pro posouzení tohoto sporu již záležeti na tom, kdy a kde po řádném a správném podání dopisu na poštu týž byl vyloupen. Dr. K.

Citace:

Náhrady škody, vzešlé vyloupením peněžního dopisu,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 1, s. 33-39.