NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 7352.

Policejní právo trestní: I. »Demonstrativním« jednáním ve smyslu § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. jest kterýkoliv čin okázalý, kterým stanovisko původce jeho se projevuje ať přímo nebo nepřímo na venek za hranice života soukromého anebo za hranice okruhu projevů důvěrných. — II. K tomu, aby tu byl přestupek »demonstrativního jednání podle § 11 cit. nař., vyžaduje se vědomí pachatele o tom, že jeho projev bude anebo může působiti jako projev nevážnosti k opatřením vlády.
(Nález ze dne 16. června 1928 č. 12.596.)
Prejudikatura: Boh. A 1414/22, 2833/23.
Věc: Dr. Václav J. ve V. proti ministerstvu vnitra stran přestupku § 11 cís. pat. z r. 1854.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Osp ve V. vydala dne 10. dubna 1923 nález tohoto znění: »V důsledku provedeného trestního řízení jest prokázáno, že st-l dne 1. dubna 1923 o 9. hodině ranní přišel do obce R. v době náboženských nepokojů a výrokem »pane, to to tam vyhlíží, copak je to platné, až odejdou, bude mela zas«, proneseným před více lidmi, zlehčoval úřední opatření. Tím dopustil se přestupku zdejší vyhlášky z 31. března 1923 odst. 5, dle níž byl zakázán příchod do R. osobám z cizích obcí, které se nevykáží kontrolním orgánům vážnými důvody, resp. přestupku § 11 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.; odsuzuje se proto dle téže vyhlášky, pokud se týče § 11 cit. nař. k peněžité pokutě 200 Kč, v případě nedobytnosti k trestu vězení v trvání 14 dnů.«
V odvolání brojil st-l proti odsouzení jak co do přestupku vyhlášky osp-é, tak i co se týče přestupku § 11 cís. nař. z r. 1854.
Zsp v Praze odvolání nevyhověla potud, pokud byl st-l odsouzen proto, že svým výrokem v době náboženských nepokojů »pane, to to tam vyhlíží« před více lidmi zlehčoval úřední opatření, neboť tímto výrokem demonstrativně před více lidmi proneseným, jak konaným šetřením a výpovědí svědků bylo zjištěno, dopustil se přestupku 2. věty § 11 nař. z r. 1854. Pokud však byl uznán vinným též přestupkem bodu 5 vyhlášky, zrušila výrok první stolice, neboť nenabyla přesvědčení, že by byla vyhláška ona bývala řádně vyhlášena v době, kdy odvolatel do R. přišel, a stanovila trest peněžité pokuty výměrou 100 Kč, případně 7 dnů vězení.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad st-lovu odvoláni z důvodů rozhodnutí zsp-é.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost vytýká, že
a) poznámka st-li za vinu kladená neměla vůbec rázu demonstrativního a b) že není tu vůbec subj. zavinění, poněvadž st-l neměl v úmyslu svým výrokem úřední opatření zlehčovati a ani jich nezlehčoval.
Podle § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. trestá se trestem tam blíže uvedeným »každé policii odporující chování na veř. shromáždištích, zejména v posluchárnách, v divadlech, síních plesových, hostincích nebo kavárnách atd., pak na železnicích, parolodích, poštovních vozech a pod., jímž se pořádek a slušnost porušuje, zábava obecenstva ruší nebo jinak dává pohoršení, dále každé demonstrativní jednání, kterým má býti projeven odpor proti vládě anebo nevážnost k nařízením jejím.«
Ad a) Pokud st-l vytýká, že v daném případě nešlo vůbec o demonstrativní jednání ve smyslu cit. předpisu, neuznal nss stížnost důvodnou. Nss vyslovil již opětovně, tak zejména v nál. A 1414/22, že za jednání demonstrativní sluší pokládati kterýkoliv čin okázalý, kterým stanovisko původce jeho se projevuje ať přímo nebo nepřímo na venek za hranice života soukromého, nebo za hranice okruhu projevů důvěrných. Poněvadž st-l sám doznává, že inkriminovanou poznámku učinil povýšeným hlasem na veř. prostranství vůči jedné sice osobě, avšak když na blízku bylo osob několik, nelze shledati, že by závěr žal. úřadu, kvalifikující st-lův postup jako jednání demonstrativní, byl v rozporu se zákonem, nebo že by neměl opory ve výsledcích provedeného šetření. Ad b) Touto námitkou tvrdí st-1, že k založení skutkové podstaty přestupku zlehčování nařízení vlády podle § 11 věty 2. cit. cís. nař. jest třeba úmyslu na straně jednajícího.
Ze znění §11, který ve větě prvé užívá výrazů určitých »se porušuje, se ruší, pohoršení se dává«, kdežto ve větě druhé užívá výrazu »projeven býti má«, jde na jevo, že kdežto při přestoupení předpisu prvé věty stačí pouhá objektivní skutečnost, že určitý následek nastal, podle druhé věty jest třeba, aby jednající buďto měl úmysl projeviti nechuť proti vládě nebo nevážnost k jejíž nařízením anebo, aby si alespoň podle zásad logického myšlení byl aneb musil býti vědom toho, že jeho jednání bude, anebo může býti podle všeobecného nazírání považováno za projev nevážnosti proti nařízením vlády. (Srovn. nál. Boh. A 2833/23.)
Třebas by tedy nebylo lze shledati bezvýhradný, st-le exkulpující důvod již v tom, že týž neměl snad úmyslu zlehčovati opatření vlády, vyžaduje se přece k tomu, aby tu byl zmíněný přestupek podle § 11 věty 2. cís. nař., ve směru subjektivním alespoň vědomí pachatele o tom, že projev jeho bude, anebo může působiti jako projev nevážnosti k opatřením vlády.
Poznámka st-li za vinu kladená, »pane, to to tam vyhlíží« sama o sobě by nemusila býti vykládána tak, aby bylo nutno spatřovati v ní projev nevážnosti k opatřením (nařízením) vlády, zejména, kdyby — jak st-l tvrdí — bylo poznámku tu chápati jako pouhý projev údivu nad objektivními výsledky sběhnuvších se nepokojů. Naproti tomu nelze však také vyloučiti, že by ona poznámka mohla míti inkriminovaný obsah, kdyby totiž měla býti chápána jako nepříznivá kritika učiněných úředních opatření.
Tím spíše jest ovšem v daném případě nutno přihlížeti při posouzení věci též k subj. stránce projevu, tudíž ve smyslu toho, co shora uvedeno, k tomu, zda st-1 byl, anebo musil si býti vědom toho, že jeho poznámka bude chápána, nebo bude moci býti chápána jako projev nevážnosti k opatřením úředním. Z odůvodnění nař. rozhodnutí, resp. rozhodnutí zsp-é není patrno, zda úřad vůbec k této stránce věci přihlížel a přihlížel-li, z jakých důvodů dospěl k závěru pro st-le nepříznivému. Odůvodnění nař. rozhodnutí jeví se tudíž po této stránce nedostatečným. V nedostatku tom nutno pak, jelikož se týče samé podstaty věci, spatřovati podstatnou vadu ve smyslu § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 405. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 305-307.