NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 5

Školství zemědělské.

I. Čásť všeobecná.
Zemědělství má úkol získati z pozemku a půdy co nejvíce plodin a užitečných látek, tak aby zemědělec dosáhl co možno největšího trvalého čistého výnosu. Při provádění tohoto úkolu podléhá zemědělcova hospodářská činnost týmž vlivům a zákonům, jako hospodářská činnost vůbec, vědecké její projednávání náleží pak proto do oboru národohospodářské nauky. V souhlasu s tím píše i Roscher ve svém díle »Grundlagen der Nationalökonomie« takto: »Učení o výrobních nákladech, kapitálu a pracovní mzdě, o odbytu plodin, o čistém výnosu a ceně pozemků jest čistě národohospodářské učení.« Z jiné stránky zabývá se tímto učením i věda hospodářská. A ta pohlíží na věc částečně pod jiným zorným úhlem, než činí to národní hospodářství. Pravidla o výrobě látek, pěstění rostlin a částečné přeměně plodin rostlinných chovem a pěstěním dobytka dotýkají se již oboru věd přírodních. Praktický hospodář podřídí tyto organismy s tím větším výsledkem svému účelu, čím lépe je zná a čím lépe zná podmínky, v jakých se nejpříznivěji a účelu svému nejvhodněji rozvíjejí, čím kdy více je schopen v oboru své působnosti vědeckého názoru nabýti. K takovémuto vědeckému poznání může však vésti jen exaktní bádání. V tomto pojímání jest vskutku věda hospodářská samostatnou vědeckou naukou, jež se druží k naukám přírodovědeckým. Důkladným studiem přírodních věd a častou příležitostí ku praktickým demonstracím a cvičením lze si důkladné odborné vzdělání nejvhodněji zajistiti. »Rolnictví« — pravil Varro — »není pouze uměním, nýbrž i vědou, jež učí, jak z vlastní hrudy lze docíliti co možná nejvyššího trvalého zisku« a tím ukazuje, na jaké výši stálo rolnictví a s ním spojené živnosti již u Římanů; již tam uznáno, že zemědělství je základem a pramenem blahobytu národa. A tak spadá i rozkvět státu v jedno s nejvyšším vývojem polního hospodářství. Tentýž úkaz můžeme pozorovati i u Egypťanů, Řeků a ovšem i u všech ostatních starých národů a taktéž i rub úkazu toho, t. j. úpadek státu při klesání polního hospodářství. Racionelní polní hospodaření vyžaduje tudíž nabytí důkladných vědeckých znalostí; hospodář má si tedy v době svých studií osvojiti i základy pro zdárné působení ve veřejném životě, aby hlubším způsobem dovedl chápat úkoly svého povolání a stavu. Nauka o polním hospodářství rozpadá se v učení o rolnictví a rostlinářství spolu s chovem dobytka, kteroužto nauku označují výrazem nauka o výrobě, a v nauku o provozování. Nauka o výrobě dělí se pak v nauku o výrobě rostlinné (Pflanzenproductionslehre), jež projednává nauku o půdě, zornění a zlepšení půdy, melioraci (odvodnění a zavodnění, drainage atd.), spracování půdy nářadími a stroji v polním hospodářství obvyklými, setí a sázení, opatrování rostlin v čas jich vývoje, odstraňování škodlivých živočichů a nemoce pěstěných rostlin; a v nauku o chovu zvířat (Thierproduktionslehre), jež obsahuje pravidla a zásady o plemenitbě a chovu, ošetřování a používání hospodářských domácích zvířat. Nauka o provozování obsahuje všeobecné podmínky provozování polního hospodářství (Betriebserfordermisse), učení o řízení a organisaci, taxaci a statistice, dále učení o různých formách associace, směny a ceny směnné, učení o penězích a měně peněžní, povaze kapitalií, úvěru (osobním i reálním), bankovnictví, rozdělení statků a účelném užívání kapitalií.
Nauka zemědělská probírá tedy i učení o kapitálu, nabídce a poptávce, a o výši pracovní mzdy; zemědělské vyučování podává vůbec soubor náhledů a pravidel, jež hospodáře mají poučiti, jak je schopna dovednost a inteligence produkovati vyšší hodnoty; dále pak učení ohledně užitečného používání nářadí a strojů s jich hybnými silami. Zemědělské školství má ten konečný účel, spojiti celé zemědělství, to jest rolnictví i rostlinářství a chov dobytka spolu se zemědělskými živnostmi pobočnými v jeden harmonický celek a dáti posluchačům příležitost získati podrobný o tom názor, jakým způsobem lze docíliti nejvyššího čistého výnosu. Vypracování hospodářských plánů, stanovení provozovacích systémů i blahodárných jich následků vyžadují zevrubného projednávání. Dále má býti podán důkaz, jak se se vzrůstem obyvatelstva hospodářské systémy od divokého hospodářství travopolního až k hospodářství průmyslovému vyvíjelo, že však ještě i dnes hned ten, hned onen systém je vhodný a účelný a to buď následkem ponebí, polohy neb konjunktury. Učení zemědělské obsahuje však ještě celou řadu pobočných odvětví; tak na př. má býti úplná pozornost věnována zemědělskému účetnictví; účetnictví má posluchače učiti, jak se při důkladném vedení knih jeví rentabilita jednotlivých oborů hospodářství neb konečně i celého hospodářství; na důležitost účetnictví tím více třeba poukazovati, poněvadž zvlášť dvojité účetnictví dosud jen s obtížemi v zemědělství se zavádí. Učení o taxaci předpokládá důkladnou znalost různých druhů půdy, by daly se odhadem stanoviti jednotlivé třídy a dle těch cena celých komplexů a jich výnosnost. Statistika konečně stanoví výpočty o vysílení a opětném nabývání úrodnosti.
II. Zemědělské školy.
Nejobsáhlejší okruh celého zemědělského učení hledí tedy skytnouti poučení a objasnění ve všech bodech sem spadajících. Pro zemědělské vyučování zřízeny zvláštní ústavy, a ty mají úkol, budoucím zemědělcům poskytnouti odborné vzdělání, odpovídající všem požadavkům vědy a učiniti posluchače schopnými ku sebevědomé a zdárné působnosti v kruhu jich budoucího povolání. K tomu slouží v první řadě zemědělské akademie, zemědělské školy, hospodářské školy a školy rolnické; jiné opět mají skytati důkladné vyučování v jednotlivých odvětvích ve spojení s praktickým prováděním (odborné zemědělské školy). Zemědělské školy dělí se též ve vyšší, střední a nižší. Počátkem 18. století byly na mnohých universitách zřízeny stolice pro polní hospodářství (Frankfurt, Halle, Braunschweig 1845); leč ty sloužily více vzdělání kameralních a správních úředníků, než zemědělcům samým. Snaha, povznésti vůbec provozování polního hospodářství, vedla ku zakládání zemědělských akademií, obrátila pozornost ke zlepšení selských hospodářských poměrů a hleděla zlepšení toho dosáhnouti zřízením nižších hospodářských učilišť neb rolnických škol. Dříve pokládány university za nejvhodnější pro učení zemědělské (nutno zmíniti se o tom, že na universitě pražské zřízena učitelská stolice pro zemědělství již v roce 1791; ve Vídni pak činnost svou započali Petr Jordan a J. Berger již v roce 1809). Thaer byl zakladatelem prvního zemědělského učiliště v Celji a pak v Möglině, kde hleděl tuto novou vědu slučovati s praxí a studium hospodářského učení tak podporoval, že dle vzoru jím daného na četných místech zemědělské ústavy byly zřízeny. Podobně jako Thaer působil v jihozápadním Německu J. N. ze Schwerzů, jenž zařídil v roce 1819 zemský ústav v Hohenheimě. Působení těchto mužů bylo epochální a mělo veliký vliv na utváření se a celou budoucnost zemědělství. Převážnou měrou hledělo se na těchto, z počátku jen pomalu se množících, v druhé čtvrti 19. století však ve větším počtu povstávajících rolnických školách původně ku praktickému výcviků žáků. Tyto školy zařizovány proto vždy na větších či menších statcích, a žáci museli při všech, v hospodářství přicházejících pracích spolupůsobiti; theoretickému vyučování věnováno denně jen velmi málo hodin. Bez odporu bylo toto zařízení v čase, kde selští hospodáři musili teprve si zvykati zacházeti se zlepšenými nástroji a obeznamovati je s prováděním racionelnějších method, docela účelu svému vhodné. Postupem se všeobecným rozšířením zlepšené zemědělské praxe kladena konečně větší váha na rozšíření duševního vzdělání žactva.
III. Rakouské zemědělské školství.
Toto spadá v obor ministerstva orby.
1. Ústavy zemědělské a lesnické: Ty jsou z části zřizovány státem a jsou pak ústavy státními; kdežto všechny ostatní, jež zřizovány jsou jednotlivými zeměmi, okresy, obcemi, spolky neb soukromými osobami a od nich vydržovány, jsou ústavy soukromými. Ústavy ty dělí se dále ve vyšší, střední a nižší. Koncem roku 1894/95 bylo ústavů zemědělských a lesnických 118; mezi nimi jedna vysoká škola, 12 hospodářských a 3 lesnické školy střední, 1 oenologická a pomologická střední škola, 33 škol rolnických, 34 zimních hospodářských škol, 7 škol mlékařských a hospodyňských, 6 škol lesařských, 17 nižších zvláštních škol ovocnářských, vinařských, zahradnických, lnářských a chmelařských, 2 lihovarské a 2 pivovarské školy.
а) K vyšším náleží v první řadě v roce 1871 založená vysoká škola zemědělská ve Vídni; ta podléhá vrchní správě ministerstva kultu a vyučování, kdežto ministerstvu orby přísluší spolupůsobení ohledně záležitostí, jež této školy se týkají. Vysoká škola zemědělská slouží ku vyššímu vzdělání hospodářů polních i lesních a zemědělských techniků, má tedy tato tři odborná oddělení. Přijímáni jsou uchazeči, kteří absolvovali vyšší gymnasium neb vyšší realku. Doba studií trvá tři roky. Posluchači mají se podrobiti třem státním zkouškám, jež konají se vždy ukončením 2 semestrů, dále i zkouškám na postoupenou, jež konají se na konci každého semestru. Po absolvování tříletého studia konají se zkoušky diplomové, t. j. konečné zkoušky, na jichž základě přiznává se absolvovaným posluchačům vědecká spůsobilost k provádění zemědělského neb lesnického povolání. Celé studium na jmenovaném vysokém učení obmezeno pouze na průpravu theoreticko-vědeckou, takže absolvovaní posluchači nehledě k jich vědecké spůsobilosti, které na škole nabydou, přec nejsou pravidelně ku praktickému vedení hospodářství spůsobilí; v Německu hledí se více k systému právě opačnému, poněvadž dotyční posluchači vyzbrojeni bývají již praktickými znalostmi. O šíření vyššího zemědělského vzdělání postaráno na mnohých technických vysokých školách zvláštními učitelskými stolicemi pro zemědělství; kromě toho zřízena na universitě krakovské stolice zemědělská při fakultě filosofické.
b) Zemědělské školy střední jsou ona učiliště, jež mají účel, docíliti všeobecné průpravy ku vzdělání zdatných pomocných orgánů pro vedení polního hospodářství tak, aby jich absolventi se v praxi mohli osvědčiti spůsobilými ku vlastnímu hospodaření, nájmu neb správě větších statků. Přijímáni jsou ti, kdož absolvovali nižší gymnasium, nižší realku či reálné gymnasium. Mezi středními zemědělskými školami vyniká zvlášť oenologický a pomologický ústav ve Klosterneuburgu. Tento ústav má nař. min. orby ze dne 11. června 1874 č. 95 ř. z. povolený statut, dle kterého ve dvouletním kurse přednáší se nauka o vinařství, přípravě vína, zacházení vínem a ovocnářství. Nařízením ze dne 15. června 1891 č. 6433 vydána ustanovení o zkoušce na odchodnou z tohoto ústavu. Nař. ze dne 28. února 1879 č. 36 ř. z. obsahuje bližší ustanovení o zkouškách spůsobilosti pro úřad učitelský o ovocnářství, vinařství a hospodářství sklepním na školách ovocnářských a vinařských neb takových školách rolnických, jež mají pro tento předmět zvláštní učitele. Výnosem min. orby ze dne 26. listopadu 1892 č. 19811 stanoveny blíže podmínky, ze kterých mohou býti absolventi škol měšťanských připuštěni ke přijímací zkoušce a zápisu na státním vyučovacím ústavě ve Klosterneuburgu. Absolvovaní posluchači tohoto ústavu požívají jednoročního dobrovolnického práva a jsou připuštěni vedle toho, absolvovali-li před tím nižší gymnasium neb nižší realku, ke zkoušce o učitelské spůsobilosti pro školy rolnické. Z ostatních zemědělských škol středních jmenovati dlužno ústav v Táboře, Děčíně-Libverdě, Dublanech a Mödlingu. Doba studijní trvá na těchto ústavech pravidelně 3 léta. Vedle zkoušek semestrálních odbývají se ještě ústní a písemní zkoušky na odchodnou. Absolvovaní posluchači požívají právo jednoroční vojenské služby. Tyto ústavy jsou, až na ústav v Mödlingu, ústavy zemské. Dále budiž zde vzpomenuto i zřízení vyšší školy zahradnické v Lednici (na Moravě), jež uskutečněno na podzim r. 1895, čímž obohacen dosavadní system odborných škol zemědělských o novou kategorii, totiž o střední školu pro odvětví zahradnické. Vedle středních zemědělských škol, jež již byly jmenovány, existují ještě tyto:
V Čechách: v Chrudimi, Kadani, Roudnici, Hracholuskách a lesnický ústav v Bělé pod Bezdězem.
Na Moravě: Zemské ústavy v Novém Jičíně a v Přerově, lesnický ústav v Sovinci.
Ve Slezsku: Zemská střední škola v Hor. Heřmanově.
V Haliči: Zemské ústavy czernichowské a lesnický ústav ve Lvově.
V Bukovině: Zemský ústav v Černovicích.
2. Nižší zemědělské ústavy: Za nižší zemědělské a lesnické vyučovací ústavy pokládány jsou ony ústavy, které navazujíce na ono předběžné vzdělání, jak je skýtá obecná škola, chovance své tak dále vzdělávají, aby byli schopni samostatně na selské usedlosti racionelně hospodařili neb náležitým způsobem vésti po většině jen místně důležité odvětví zemědělské výroby, po případě zaměstnáni býti jako lesničtí pomocníci neb hospodáři malých lesů. Přijímáni jsou žáci, kteří absolvovali obecnou školu.
Nižší zemědělské ústavy se dělí:
α) ve školy rolnické. Těch jest dosud 28. Doba vyučovací trvá po většině 2 roky. V nich dostává se žákům theoretického i praktického vzdělání; theoretického v přírodopise a v jednotlivých odborných předmětech, praktického v tak zvaných partiích pokusných. Zkoušky se odbývají koncem každého roku a vedle toho na konci druhého ročního běhu;
ß) ve školy zimní. Jak již naznačuje jich název, vyučuje se pouze v zimních měsících, kdežto doba letní jest určena praktickému výcviku v zemědělství. Vedle učení odborného jest na těchto školách zavedeno i opakování, jako pokračování v učení škol obecných. Zkouška na odchodnou skládá se koncem každé zimy. Zimních škol jest dosud 25.
V jednotlivých korunních zemích jsou tyto rolnické a zimní zemědělské školy:
Čechy: Mladá Boleslav, Český Brod, České Budějovice (2 ústavy, český a německý), Nový Bydžov, Friedland, Hořovice, Jindřichův Hradec, Humpolec, Cheb, Chrudim, Jičín, Kadaň, Klatovy, Kukleny, Kutná Hora, Liberec, Česká Lípa, Litoměřice, Litomyšl, Louny, Písek, Plzeň, Police, Rakovník, Rokycany, Roudnice, Selčany, Slané, Tábor, Trutnov a Volyň.
Morava: Boskovice, Budišov, Bzenec, Ivančice, Klášter-Hradiště, Kroměříž, Velké Meziříčí, Místek, Pohořelice, Prostějov, Mor. Šumburk, Tišnov, Výškov, Znojmo a Žilina (Sohle). Dolní Rakousy: Edtschow, Edelhof, Felzberg. Horní Rakousy: Ritzelhof. Solnohrady: Kleingmain. Tyroly: Rotholz, Sv. Michael. Štýrsko: Grottenhof. Korutany: Celovec. Krajina: Stauden. Gorice — 2 školy, slovenská a italská. Dalmacie: Gruž. Slezskо: Chočienbandz, Hor. Heřmanov, Opava. Halič: Dublany, Horodenka, Jagielnica, Kobiernice.
γ) odborné školy zahradnické, ovocnářské, vinařské, lnářské а chmelařské, mlékařské, lihovarské, pivovarské, lesařské a hospodyňské — počtem 30.
I v těchto školách učí se po většině v zimních měsících. Školy mlékařské a hospodyňské určeny ku vzdělání osob ženského pohlaví.
Zahradnické školy jsou: ve Vídni, Mödlingu, Štýrském Hradci, Celovci, Chrudimi, Brně, Lvově a Tarnově.
Vinařské školy: v Kremži, Recu, Parenzu a Tróji (u Prahy).
Zemské školy ovocnářské a vinařské mají města: Maribor a Mělník. Škola chmelařská jest v Starém Sěle, lnářská škola v Grodku; pivovarské školy ve Vídni a v Praze; lihovarské v Praze a v Dublanech. Mlékařské školy: v Čechách ve Friedlandě, v Korutanech v Pichlern-Marienhof. Hospodyňské školy: v Horních Rakousích: Milsbach, v Čechách: Friedland a Stěžery, na Moravě: Kroměříž a Žilina.
3. Školy lesnické. Lesnické přípravky jsou tyto: Hall (Tyroly), Gusswerk (Štýrsko), obě založeny v roce 1881, Bollechow (Halič), založena v roce 1883, a lesnická škola v Idrii (1892).
Každá z těchto škol zřízena v sídle c. k. správy lesů a panství, podřízena jest ohledně bezprostředního vedení dotýčnému správci lesů a panství a podřaděna příslušnému ředitelství lesů a panství. Vrchní dohled má ministerstvo orby. Pravidelně nemá býti na školách v Halle, Gusswerku a Bollechově přijato více než 15 chovanců, na škole v Idrii pak ne více než 8. Devítiměsíční kurs trvá od 10. října jednoho až do posledního srpna následujícího roku. Střední školy lesnické vyžadují téhož předběžného vzdělání jako střední školy zemědělské, vedle toho však ještě jednoroční až dvouletní lesnickou praxi a mají účel, vzdělati chovance na revírní lesníky.
K neerárním lesnickým školám náleží školy lesařské v Aggsbachu (Dolní Rakousy) a v Písku.
IV. Učitelská spůsobilost.
Pro seznání spůsobilosti k učitelskému úřadu na středních neb nižších zemědělských a lesnických odborných školách zřízeny zvláštní zkušebně komise, a to:
a) ve Vídni pro kandidáty úřadu učitelského na středních neb nižších školách zemědělských a lesnických a pro kandidáty úřadu učitelského pro ovocnářství a vinařství, jakož i hospodářství sklepní na odborných školách nižších;
b) v Praze s vyučovacím jazykem českým a
c) v Dublanech s vyučovacím jazykem polským.
V. Ku povznesení školství zemědělského existují:
1. různé zemědělské a lesnické zvláštní kursy, jež pořádají učitelské síly jednotlivých obecných a měšťanských škol a učitelé kočovní. Subvencí je daří částečně ministerstvo orby, částečně jednotlivá zemská zastupitelstva.
2. T. zv. školy pokračovací slouží hlavně zájmům vlastníků malých pozemků, jichž synové nemohou požívati výhod pravidelného vyučování na školách rolnických neb zimních. Ve školách pokračovacích má býti absolvovaným žákům škol obecných, jakož i starším osobám v nepatrném počtu týdenních hodin udíleno školkami podporované vyučování v zemědělství.
3. Zemědělští kočovní učitelé mají přednáškami působiti v těch kruzích venkovského obyvatelstva, které již odrostly školskému vyučování, a tak povzbuzujíce a úroveň odborného vzdělání zvyšujíce, pracovati ku povznesení zemědělství a ku racionelnímu jeho provádění. Jsou to jednak učitelské síly, které zaměstnány jsou vedle toho na školách obecných či zemědělských neb kočovní učitelé z povolání, kteří se výhradně jen věnují kočovnému zemědělskému vyučování. Nabyté dosud zkušenosti slibují velmi značný a trvalý úspěch působení kočovných učitelů, poněvadž jím umožňuje se nejširším kruhům venkovského obyvatelstva nabýti důkladného poučení a vysvětlení ve věcech zemědělství se týkajících. Náklady na instituci kočovných učitelů kryjí se z části státními subvencemi neb prostředky zemskými, dále pak i různými zemědělskými spolky.
4. Statistika.
Dle zprávy ministerstva orby vyvinulo se zemědělské a lesnické vyučování odbýváním kursů všeobecných a zvláštních následovně. V roce 1894 počet těchto kursů stoupl proti roku minulému o 25% (564 proti 425 v r. 1893). K tomuto rozmnožení přispěly hlavně všeobecné kursy zemědělské a kursy mlékařské. Z 564 kursů vypadá 283 na všeobecné zemědělství, 261 na vinařství, ovocnářství a zelinářství, 57 na mlékařství, 16 na zvěrolékařství, 13 na meliorace, po 9 na včelařství a rybářství, 5 na lnářství a chmelařství, 4 na pěstování tabáku, košikářství a pěstování cukrovky, 3 na lesnictví, 2 na nauku hospodyňskou pro dívky, po 1 na vinopalnictví a hedvábnictví.
Z uvedených 564 kursů odbývalo se v Čechách 247, ve Štýrsku 97, v Dol. Rakousích 85, v Istrii 21, v Gorici 20, na Moravě 18, v Haliči 17, v Tyrolsku 13, v Hor. Rakousích 9, v Terstu 8, ve Slezsku 7, v Korutanech a v Krajině po 6, v Dalmacii 5, v Solnohradsku a Bukovině po 2 a ve Vorarlberku 1.
Dle zpráv ministerstva orby bylo r. 1892 327 osob činných jakožto učitelé kočující. Z těch bylo 31 učiteli stálými. Odbýváno celkem 5119 přednášek, jichž zúčastnilo se 324000 osob. Z přednášek těchto připadá největší počet (1084) na Čechy, dle jazyku: 925 českých a 159 německých. Na Rakousy Dolení připadá 982, na Rakousy Horní 340, na Moravu 351, na Slezsko 107, na Halič 540, na Tyroly 258 přednášek. Počet posluchačů obnášel v král. Českém 93000, na Moravě 44330, v Rakousích Doleních 50000, v Bukovině 28910, v Haliči 26000, v Rakousích Horních 14000, v Tyrolsku a Krajině po 12000. Předměty přednášek byly zvoleny dle potřeb dotyčných zemí a spadaly do všech oborů zemědělství.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vody minerální. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 493-493.