Č. 997.

Samospráva obecní (Čechy): I. * Lhůta k odvolání z usnesení obecního zastupitelstva (§ 99 ob. zř.), stran kterých ani není zákonem předepsáno zvláštní veřejné vyhlášení, ani není podle jejich obsahu nutno individuelní vyrozumění, plyne ode dne, kdy usnesení bylo učiněno, předpokládajíc, že se stalo ve schůzi veřejné (§ 49 ob. zř.) a že předmět usnesení byl podle § 2 novely k obec. zříz. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. na programu schůze předem veřejně vyhlášen. — II. * Člen obecního zastupitelstva, který se cítí disposicemi starostovými (na příklad nesprávným vyznačením svého návrhu na programu schůze obecního zastupitelstva dle § 2 nov. k obec. zříz. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n.) dotčen ve svých členských právech, musí se domáhati nápravy především u obecního zastupitelstva (§ 40 ob. zř. a § 12 nov. k ob. zř.). — III. * Bylo-li obecnímu úředníku odepřeno povýšení na místo úřednické, jež v organisaci obecní služby je systemisováno jako místo samostatné, které sluší obsazovati jmenováním, je stížnost k nejvyššímu správnímu soudu do odepření toho dle § 3 lit. f) zák. o správ. soudě nepřípustná.
(Nález ze dne 2. listopadu 1921 č. 14202.)
Prejudikatura: k II. nál. č. 587.
Věc: Dr. Otokar H. a Marie H. v H. K. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu obec H. K. adv. Dr. Vel. Wahl z Prahy) stran způsobu obsazení místa ředitele městských úřadů.
Výrok: Stížnost jednak se odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve svém sezení dne 14. července 1920 usneslo se městské zastupitelstvo v H. K., aby byl na místo ředitele městských úřadů, které se uprázdní odchodem dosavadního ředitele D., vypsán veřejný konkurs. Na 13. září 1920 svolána schůze městského zastupitelstva, při čemž v pozvání jako bod 8. dán na program návrh šesti členu městského zastupitelstva, aby místo po řediteli D. bylo obsazeno povýšením, a aby na místo koncipisty vypsán byl konkurs. Návrh ten — podepsaný m. j. také dnešní stěžovatelkou, členem městského zastupitelstva Marií H. — směřoval k tomu, aby místo ředitele obsazeno bylo povýšením dosavadního městského komisaře Dra Otokara H. Kromě toho Dr. H. podal také sám žádost, aby mu místo ředitele bylo propůjčeno povýšením. Podle zápisu o schůzi podal starosta zprávu o zmíněném návrhu, přečetl žádost Dra H., a na to přednesl návrh městské rady, aby od usnesení městského zastupitelstva na vypsání konkursu na místo ředitele městských úřadu upuštěno nebylo. Městské zastupitelstvo usneslo se pak po návrhu městské rady setrvati na usnesení původním, aby na místo ředitele městských úřadů vypsán byl veřejný konkurs. Rekurs podaný do obou oněch usnesení Drem H. a členem obecního zastupitelstva Marií H., v němž tvrzeno jednak, že porušeno právo Dra H. na jmenování vedoucím úředníkem městských úřadů bez konkursu povýšením, jednak že dotčeno bylo právo Marie H., příslušející jí jako členu městského zastupitelstva, byl postupem stolic správních, na konec rozhodnutím zemského správního výboru z — zamítnut. Pokud směřoval proti usnesení městského zastupitelstva ze 14. července 1920, odmítnut jako opožděný, pokud napadal usnesení z 13. září 1920, zamítnut pak v podstatě s odůvodněním, že jest věcí volného uvážení obecního zastupitelstva, chce-li uprázdněné místo obsaditi povýšením nebo po provedeném veřejném konkursu volbou, a že Dr. H. nemá právního nároku na to, aby mu místo ředitele bylo uděleno; námitka, že předmět usnesení městského zastupitelstva z 13. září 1920 nebyl na programu schůze, shledána lichou, poněvadž tím, že na pořad schůze dán »návrh 6 členů městského zastupitelstva, aby místo po řediteli L. D. bylo obsazeno povýšením atd.«, bylo předpisům § 42 ob. zř. a § 3 nov. úplně vyhověno.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nejvyšší správní soud uvážil:
V naříkaném rozhodnutí obsažen jest dvojí výrok: 1. instanční zamítnutí rekursu do usnesení obecního zastupitelstva v H. K. ze 14. července 1920, kterým byl přijat návrh městské rady, aby byl na místo ředitele městských úřadů vypsán veřejný konkurs; 2. instanční zamítnutí rekursu do usnesení obecního zastupitelstva z 13. září 1920, aby setrváno bylo na usnesení z 14. července 1920 stran vypsání konkursu na místo ředitele městských úřadů.
I. Výrok ad 1. vychází z nesporného skutkového předpokladu, že se v odpor vzaté usnesení obecního zastupitelstva stalo dne 14. července 1920 a rekurs proti němu podán teprve dne 27. září 1920, a z právního názoru, že 14denní odvolací lhůtu §u 99 ob. zř. dlužno počítati ode dne, kdy se usnesení stalo. Tento právní názor nejvyšší správní soud uznal správným.
Podle § 99 ob. zř. dlužno odvolání z usnesení obecního zastupitelstva podati v nepřestupné 14denní lhůtě jdoucí »ode dne vyhlášeného usnesení neb oznámení« (v něm. textu »vom Tage der Kundmachung des Beschlusses oder der Verstandigung hievon«). Zákon rozeznává tedy dvojí případy: Jednak ty, kde usnesení bylo »oznámeno«, t. j. — jak dlužno vykládati slovo »oznámení« se zřetelem na německý text obec. zřízení, který mluví o »Verstandigung«, jakož i na znění § 77 soudobého zákona o okresním zastupitelstvu, jenž užívaje v německém textu týchž slov jako v § 99 ob. zř., podává je v českém textu slovy: »kdy usnesení prohlášeno nebo dodáno bylo« — kde bylo individuelně intimováno: tu počíná odvolací lhůta teprve tímto vyrozuměním. Jinak počíná běžeti již vyhlášením (prohlášením). Je-li tu ten či onen případ, nemůže se ovšem říditi dle toho, zda obecní orgány individuelní vyrozumění fakticky zařídily či nikoli, nýbrž — vzhledem k nutné stejnoměrnosti — podle toho, zda individuelní vyrozumění bylo nutno, poněvadž usnesení dotýkalo se individuelních práv a zájmů strany, či nebylo-li tu takového vztahu k těmto zájmům a stačilo-li tedy k účinnosti usnesení pouhé jeho prohlášení. Že by v daném případě bylo sporné usnesení vyžadovalo zvláštního oznámení stěžovatelům, tito netvrdí; dlužno tudíž odvolací lhůtu pro ně počítati ode dne vyhlášení jeho a sluší proto toliko odpověděti na otázku, kterým dnem bylo usnesení ono pokládati za vyhlášené.
§ 99/3 ob. zř. chce nepochybně stanoviti normu pro všechny možné případy usnesení obecního zastupitelstva, a slovem »vyhlášení« nerozumí proto nic jiného, nežli protiklad individuelního vyrozumění, totéž co § 77 zákona o okres. zast. slovem »prohlášení«, tedy vůbec nějaký úřední projev, kterým se konstatuje existence a obsah usnesení takovým způsobem,, že občanstvo má možnost je seznati. Obecní zřízení v některých určitých případech nařizuje zvláštní veřejné vyhlášení usnesení obecního zastupitelstva (srv. §§ 90, 89 ve znění zákona ze dne 24. října 1899 č. 97 z. z., § 2) a určuje tedy samo, kdy teprve usnesení dlužno ve smyslu §u 99/3 pokládati za vyhlášené; pro všechny ostatní případy, kde ani takovéto veřejné vyhlášení není zvlášť zákonem předepsáno, ani vzhledem k obsahu usnesení není individuelní intimování jeho nutno, dlužno na otázku, kdy usnesení je ve smyslu § 99/3 »vyhlášeno« a kdy počíná tedy běžeti lhůta odvolací, odpověděti jednotně, aniž je přípustno přihlížeti k náhodné okolnosti, zda usnesení — mimo případy zákonem samým stanovené —
z vůle orgánu obce bylo zvlášť veřejně vyhlášeno. Podklad pro odpověď poskytuje ustanovení § 49 ob. zř., které stanoví zásadně veřejnost sezení obecního zastupitelstva. Má-li občanstvo po zákonu možnost seznati usnesení obecního zastupitelstva již z toho, že předseda ve veřejné schůzi zastupitelstva konstatuje, že to a to usnesení se stalo, dlužno — pokud zákon nežádá kromě toho ještě zvláštního vyhlášení — již tento akt pokládati za »vyhlášení« usnesení ve smyslu § 99/3 ob. zř. a jest tedy odvolací lhůtu tohoto §u počítati ode dne, kdy usnesení ve veřejné schůzi zastupitelstva bylo učiněno a prohlášeno. Použití této zásady mohlo by snad býti alterováno vzhledem k ustanovení § 2 nov. k ob. zř. tehdy, když by předmět usnesení nebyl býval způsobem tam stanoveným předem veřejně vyhlášen. Ježto však stížnost k tomuto soudu podaná nevytýká, že v daném případě takové ohlášení předmětu naříkaného usnesení ze dne 14. července 1920 bylo opomenuto, nebylo potřebí touto otázkou se zabývati (§ 18 zák. o správ. soudu). Pro usnesení, aby byl na místo obecního úředníka vypsán veřejný konkurs, ani obecní zřízení, ani zákon z 23. července 1919 či jiný zákon nepředpisují zvláštního veřejného vyhlášení. Požadavek ten neplyne ani z toho, že dlužno ovšem uveřejniti konkurs na základě usnesení takového vypsaný. Neboť vypsání konkursu nemá povahu veřejného vyhlášení onoho usnesení za tím účelem, aby o něm zvědělo občanstvo, nýbrž jest samostatným opatřením, jímž se k provedení usnesení již perfektního eventuelní uchazeči vyzývají ke konkurenci. Z toho plyne, že — pokud se nebéře v odpor opatření vypsání konkursu, tedy akt prováděcí sám na př. z toho důvodu, že není kryt usnesením obecního zastupitelstva, nýbrž samo usnesení, na základě něhož konkurs byl vypsán, — dlužno lhůtu odvolací ve smyslu § 99/3 ob. zř. počítati ode dne, kdy usnesení ono bylo ve veřejné schůzi zastupitelstva učiněno a prohlášeno. Právem tedy žalovaný úřad uznal, že odvolání, pokud směřuje proti usnesení ze 14. července, podáno bylo opožděně, a odmítl proto v tomto směru meritorně o něm rozhodnouti. II. Stížnost na nejvyšší správní soud podávají společně a jednotně Dr. Otokar H. a ve své vlastnosti jako člen městského zastupitelstva Marie H. Ježto v pořadu instančním dovolával se Dr. Otokar H. vyššího rozhodnutí na ochranu svého tvrzeného právního nároku na udělení místa řiditele městských úřadu, Marie H. pak výslovně toliko na ochranu svých práv jako člen obecního zastupitelstva, lze společné jejich stížnosti podané k tomuto soudu rozuměti jen tak, že Dr. H. dovolává se i u nejvyššího správního soudu ochrany svého tvrzeného práva na místo ředitelské, Marie H. pak ochrany toliko svých práv ze členství v obecním zastupitelstvu. Neboť kdyby stížností k tomuto soudu uplatňovali práva jiná (na př. práva poplatníku obecních), nebo kdyby jeden každý z nich dovolával se zároveň ochrany také pro práva druhého, bylo by stížnost jejich v těchto směrech odmítnuti jako nepřípustnou.
Mohl se tedy nejvyšší správní soud zabývati stížností každého z obou stěžovatelů jen v těchto mezích, ve kterých se naříkané rozhodnutí týká jejich práv v řízení administrativním uplatňovaných, tedy stížností Dra. H. jen, pokud jde o tvrzené jeho právo na místo ředitelské, a stížností Marie H. jen pokud šlo o její práva členská. Je proto nutno zabývati se stížností u každého z obou stěžovatelů odděleně.
1. Stížnost Dra. H. Žalovaný úřad popřel právní nárok stěžovatelův na udělení místa vedoucího konceptního úředníka (tajemníka s titulem ředitele městských úřadu) povýšením bez předchozího konkursu.
Stěžovatel brojí proti tomuto výroku, snaže se tvrzený svůj nárok vyvoditi z toho, že byl jmenován definitivním úředníkem konceptním, dále z ustanovení »organisačního statutu pro úředníky města H. K.«, pak z jakéhosi práva obyčejového a z opětovných slibu prý mu v tom směru daných, a posléze z ustanovení § 7 zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., při čemž tvrdí, že jeho povýšení na místo ředitele městských úřadů neznamená nic více nežli jeho normální postup služební. Stěžovatel chce tedy prostě říci, že při obsazování místa vedoucího konceptního úředníka obce H. K. nejde o jmenování ve vlastním slova smyslu, nýbrž toliko o formu postupu, který podle služebního jeho poměru jest mu jako jeho právo zaručen.
Leč žádný z titulů, o něž stěžovatel toto své oprávnění chce opírati není s to, aby domnělému jeho nároku poskytl sebe slabší oporu. Z pouhého jmenování definitivním konceptním úředníkem nelze vyvozovati ničeho pro právo na postup, pokud není právo to buď v jmenovacím dekretu nebo v jiném dodatečném dekretu výslovně založeno. Toho však stěžovatel netvrdí. Organisační statut pak, kterého se dovolává, a který — když tu není specielní úpravy služebního poměru stěžovatelova — jest rozhodujícím pramenem právním při posuzování jeho služebních nároků, nejen stanoviska stěžovatelova nepodporuje, nýbrž přímo je poráží. Dle § 1 tohoto statutu tvoří kategorii městského úřednictvo konceptního dva úředníci: tajemník a koncipista.
V § 2, odst. 2 č. 2 uvádějí se opět tajemník a koncipista, nikoli jako dva stupně jednoho a téhož místa úřednického, nýbrž jako dvě úplně různá místa úřednická, odlišná i co do zvláštních náležitostí kvalifikačních. Jsou tedy dle organisačního statutu stěžovatelem dovolaného systemisována u obce H. K. dvě místa konceptních úředníku. V témže § 2, odst. 3 ustanovuje se pak výslovně, že místa úřednická vůbec — tedy po předchozím vypsání konkursu. Výjimku z tohoto pravidla určuje městské zastupitelstvo.
Pokud tedy nebyla taková výjimka stanovena —předpokládajíc i, že by za daného právního stavu nynějšího vůbec byla přípustna — má se právě dle organisačního statutu každé místo úřednické, tedy i místo vedoucího úředníka konceptního, obsazovati jen po předchozím konkursu.
Poněvadž pak o obyčejovém právu, které by tyto positivní předpisy organisačního statutu z r. 1896 bylo pozměnilo, vůbec se nedá mluviti, jakési blíže neoznačené sliby však nelze vůbec pokládati za akty, které by obec vůči stěžovateli právně zavazovaly, a ježto také z § 7 zákona z 23. července 1919 č. 443 nároku na povýšení nelze vyčísti, nepodařilo se stěžovateli prokázati, ani že se v organismu konceptní služby při obci H. K. obsazuje místo vedoucího úředníka postupem, ani že jemu osobně náleží právní nárok, aby na místo toto postoupil.
Z organisačního statutu, jehož se stěžovatel sám dovolává, plyne právě naopak, že se místo vedoucího úředníka konceptního obsazuje zásadně originárním aktem jmenovacím na základě vypsaného konkursu, čili že jde o jmenování ve vlastním technickém smyslu toho slova, to jest o akt, který se vyznačuje tím, že orgánu jmenování provádějícímu přísluší vyvoliti si z případného většího počtu uchazečů osobu, kterou uzná za vhodnou.
Ježto však jmenování k veřejnému úřadu nebo k veřejné službě jsou dle § 3 lit. f) zák. o správ. soudu — kterýžto předpis zákonem z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. výslovně zachován v platnosti — z kognice nejvyššího správního soudu vyňata, a stěžovatel si stěžuje, jak svrchu dolíčeno, jen na to, že odepřením povýšení na místo vedoucího konceptního úředníka nebyl jmenován, vymyká se spor jeho s obcí vůbec z kognice tohoto soudu, tedy nejen pokud jde o meritum, nýbrž i pokud jde o formální postup úřadu správních, které se věcí zabývaly, pročež bylo stížnost Dra. H. ve všech bodech odmítnouti jako nepřípustnou.
2. Stížnost Marie H. Stěžovatelka vytýká před tímto soudem naříkanému rozhodnutí, pokud se týká usnesení obecního zastupitelstva z 13. září 1920, porušení svých členských práv ve dvou směrech:
a) Především namítá, že návrh šesti členů obecního zastupitelstva, jí spolupodepsaný, stran obsazení místa vedoucího konceptního úředníka nebyl učiněn předmětem zvláštního jednání a hlasování obecního zastupitelstva, a to tajného hlasování ve smyslu § 48 ob. zř. O této námitce
— která byla uplatňována již v administrativním postupu instančním v té formě, že tento návrh nebyl obecnímu zastupitelstvu vůbec předložen k rozhodnutí, žalovaný úřad však nerozhodoval vůbec, a nemůže se jí tedy nejvyšší správní soud vzhledem k ustanovení § 5 zák. o správ. soudu zabývati. Že však žalovaný úřad o námitce té nerozhodl, ač byla uplatňována, stížnost nevytýká, a nemohl se proto nejvyšší správní soud podle § 18 zák. o správ. soudu po této stránce naříkaným rozhodnutím zabývati.
b) Druhá námitka zdejší stížnosti vytýká, že zemský správní výbor nerozhodl o výtce rekursu, že předmět zmíněného návrhu nebyl v programu schůze z 13. září 1920 správně vyhlášen. Je sice pravda, že žalovaný úřad o této námitce již v instančním pořadu vznesené nerozhodl. Tím mlčky odepřel stěžovatelce právo na rozhodnutí o jejím rekursu v tomto směru. Než námitka v pořadu instančním vznesena nesměřovala proti usnesení obecního zastupitelstva z 13. září 1920, nýbrž proti opatření starostovu, které učinil připravuje schůzi obecního zastupitelstva. Jak bylo vysloveno již v nálezu zdejším ze dne 16. listopadu 1920 č. 10976 (Boh. č. 587), jsou ovšem takovéto disposice starostovy, pokud by v nich bylo lze spatřovati porušení členských práv členů obecního zastupitelstva, způsobilým předmětem jejich instanční obrany; tato musí však jíti cestou, kterou dává zákon (§ 40 ob. zř., § 12 nov. k ob. zř.) proti aktům obecního starosty. Stěžovatelka však touto cestou se nedala, opatření starostovo jí kárané nevzala v odpor rekursem k obecnímu zastupitelstvu, nýbrž námitku svou uplatnila — pominuvši obecní zastupitelstvo — teprve rekursem k okresní správní komisi podaným proti usnesení zastupitelstva, které se týkalo záležitosti jiné, totiž vypsání konkursu na místo ředitele městských úřadů. Nebyl tudíž okresní výbor resp. zemský správní výbor ani povinen, ani dokonce oprávněn o zmíněné námitce per saltum rozhodovati. Odepřel-li za tohoto stavu věci rozhodnutí, nelze shledávati v tom ani nezákonnosti ani vady řízení.
Bylo proto stížnost ve všech směrech zamítnouti.

Citace:

č. 997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 879-884.