Č. 606.

Zabírání bytů: I. * K zabrání bytu dle § 8, odst. 1, č. 1 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nestačí okolnost, že byt jest prázdný. Byt lze zabrati jen, když v něm aspoň 3 měsíce nikdo nebydlí II. * Náhradu nájemného za zabraný byt nemůže nájemní úřad určiti, rozhoduje-li pouze jako druhá stolice v řízení o zabírání bytů a nikoli jako prvá stolice v řízení ve smyslu § 12 téhož zákona.
(Nález ze dne 6. prosince 1920 č. 7721.)
Prejudikatura: k č. I. nález č. 475.
Věc: Dr. Adolf A. v J. proti nájemnímu úřadu a bytovému úřadu v Š. stran zabrání bytu a snížení nájemného. Výrok: Stížnost do rozhodnutí bytového úřadu ze dne 28. června 1920 se odmítá jako nepřípustná. Naříkané rozhodnutí nájemního úřadu ze dne 4. května 1920 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 20. dubna 1920 č. 19 zabral bytový úřad obce Š. v domě stěžovatelově op. 119 přízemní byt o 4 pokojích s příslušenstvím a přikázal jej Reinholdu H., jenž té doby byt ten obýval, ale na základě rozsudku okresního soudu jej měl do konce dubna 1920 vykliditi. Zároveň stanoveno nájemné ze zabraného bytu na 2400 KZabrání toto bylo opřeno o § 8, č. 1 zákona ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. z. a n. a odůvodněno tím, že v prvé řadě musí se úřad starati o byty pro strany soudně vypovězené a že pro H. jiného aspoň poněkud vyhovujícího bytu v Š. není, kdežto stěžovatel že má v J. dosti velký byt.
K odporu stěžovatelovu potvrdil nájemní úřad v Š. naříkaným rozhodnutím ze dne 4. května 1920 zábor bytu s tou změnou, že ze zabrání vyňal 1 pokoj se zvláštním vchodem, koupelnou a dvěma zadními verandami k uložení stěžovatelova nábytku ze zabraných místností a že činži snížil s 2400 K na 1000 K ročně.
Doručeno bylo toto rozhodnutí stěžovateli dne 30. června 1920 současně s novým usnesením bytového úřadu v Š. ze dne 28. června 1920, vydaným na podání z 11. června 1920, jímž oznamuje stěžovatel spolu s Reinholdem H., že činže byla mu s 2400 K snížena na 2000 K a že jeden pokoj se zvláštním vchodem ponechán byl stěžovateli k užívání. Toto usnesení z 28. června 1920 ponechává stěžovateli jeden pokoj se zvláštním vchodem, ale jen na dobu do 1. října 1920 a zvyšuje činži vzhledem k užívání nábytku s 1000 K na 1500 K, dodávajíc, že smlouvu s nájemníkem uzavírá bytový úřad sám. Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vznesená směřuje do obou dne 30. června 1920 stěžovateli doručených rozhodnutí ze 4. května 1920 a z 28. června 1920 a vytýká jim souhlasně s odporem vadnost řízení, poněvadž nebylo se zúčastněnými konáno žádného jednání ve smyslu § 11 cit. zákona, stěžovatel nebyl k jednání obeslán a obě rozhodnutí byla jemu současně doručena, a nezákonnost spočívající v tom, že pro zabrání není zákonného důvodu, neboť Reinhold H. dosud užívá zabraného, stěžovatelem jemu v srpnu 1919 na dobu do dubna 1920 pronajatého bytu. rozsudek okresního soudu na vyklizení bytu toho dnem 1. dubna 1920 nebyl v době zabrání ještě v právní moci a stěžovatel od H. až dosud vyklizení bytu nežádal, dále v tom, že stěžovatel nabídl H-ovi dva náhradní byty ve smyslu § 9, odst. 5 a § 20, odst. 2 cit. zákona, že úřad nevzal zřetele na zdravotní poměry stěžovatelovy a jeho potřebu používati zabraného bytu po několik měsíců v roce k zotavení a že činži s U. smluvenou oba úřady svémocně a nezákonně snížily.
O stížnosti této uvážil nejvyšší správní soud:
I. Proti rozhodnutím obce a tudíž ve smyslu § 22 cit. zákona i proti rozhodnutím bytového úřadu recte bytové komise může býti podle § 27 téhož zákona podán u obecního úřadu do 8 dnů odpor, o němž s konečnou platností rozhoduje nájemní úřad. Proti rozhodnutí bytového úřadu ze dne 28. června 1920 č. 51 byl také včas u obecního úřadu podán odpor, o kterém druhou stolicí nebylo ještě rozhodnuto. Nebyla tedy záležitost tato v řízení správním dosud s konečnou platností vyřízena, pročež slušelo stížnost, pokud směřuje proti uvedenému rozhodnutí bytového úřadu, odmítnouti po rozumu § 5 zákona o správním soudě jako nepřípustnou.
II. Pokud brojí stížnost proti rozhodnutí nájemního úřadu ze dne 4. května 1920, nelze jí upříti odůvodněnosti.
Nájemním úřadem v zásadě potvrzené zabrání bytu opřel bytový úřad výslovně o předpis § 8, č. 1 cit. zákona s odůvodněním, že byt ten bude do konce dubna 1920 ve smyslu rozsudku vyklizen, tedy uprázdněn. Dle § 8, č. 1 může však obec zabrati jen byty, ve kterých aspoň 3 měsíce nikdo neobývá nebo někdo jen občas obývá. Předpoklady tyto v daném případu splněny nejsou, když — jak nesporno — byl dotčený byt v den zabrání i v den vydání naříkaného rozhodnutí ještě obýván.
Správnost tohoto náhledu plyne i z toho, že nařízení vlády z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zavazovalo v § 1 k oznámeni prázdných nepronajatých bytů a dovolovalo v § 6, č. 1 zabrání bytů prázdných, které nejsou pronajaty, kdežto zákon nyní platící připouští v zájmu volného nakládání s byty smlouvu o pronájem bytu, nařizuje v § 3, č. 1 pouze oznámení bytů a částí bytů, ve kterých alespoň po 3 měsíce nikdo neobývá nebo někdo obývá jen občas a také pouze v tomto rozsahu dovoluje obci v § 8, č. 1 zabrání bytu. Z této úvahy jde, že naříkané zabrání bytu postrádá opory zákona, při čemž nelze nechati nepovšimnutým, že žádné ustanovení zákona o zabírání bytů neposkytuje obci právo, aby z důvodu nedostatku bytů v obci překazila soudem vyřknuté vyklizení bytu.
Poněvadž naříkané rozhodnutí ze 4. května 1920 již z tohoto důvodu se jeví býti nezákonným, nebylo třeba zabývati se ještě dalšími výtkami dovozujícími nezákonnost a vady řízení. Dodati dlužno pouze, že právem namítá stížnost nepříslušnost bytového úřadu k stanovení náhrady nájemného, k němuž oprávněn jest dle § 12 cit. zákona pouze úřad nájemní (event. okresní soud) a i to jen tehda, vykazuje-li daný případ podmínky v § tomto uvedené, totiž buď že nájemné ze zabraného bytu nebylo do té doby ještě stanoveno, nebo že vzejde pochybnost o přiměřenosti posledního nájemného. V řízení tomto vystupuje nájemní úřad jako prvá instance a jde o řízení zcela odlišné od řízení o zabírání bytů. Rozhodl-li v daném případě o náhradě nájemného v prvé stolici bytový, k tomu vůbec nepříslušný úřad a úřad nájemní ve své vlastnosti jako druhá instance v řízení o zabírání bytů toto zmatečné rozhodnutí ve věci samé přezkoumával, pak překročil tím i on meze své působnosti a jest tento jeho výrok rovněž zmatečným. Pokud však dále vytýká stížnost,
1. že je nejvýš pochybno, přísluší-li obci Š. právo k zabírání bytů, poněvadž tam nouze o byty není a že okresní správa politická nebyla v tom směru s n a d ani tázána a že ničeho nezjišťovala, — a
2. že pokud stěžovateli známo, složení jak bytového tak i nájemního úřadu v Š. neodpovídá předpisu zákona, dle něhož polovice členů má sestávati ze zástupců majetníků větších domův a polovice ze zástupců nájemníků, a že konečně, jak z podpisu obou naříkaných rozhodnutí jde, předsedala oběma těmto úřadům táž osoba, totiž učitel J., sluší uvésti, že výtky tyto stížnost sama činí ve formě pochybností a domněnek a nikoli ve formě konkrétních tvrzení, pročež nelze je považovati za dostatečně precisované stížní body ve smyslu § 18 zákona o správním soudě a je tedy za podklad přezkoumání přijmouti, a to tím méně, uváží-li se: ad 1. že v § 1 cit. zák. o zabírání bytů předepsané zmocnění k zabírání bytů bylo obci Š. zemskou správou politickou v Praze uděleno a v č. 13 zemského zákona dne 12. února 1920 vyhlášeno
a ad 2. že rozhodnutí prvé i druhé stolice činí celou svojí formou na venek dojem rozhodnutí úřadu a sama o sobě nezavdávají žádné příčiny k pochybnostem a že dále podepsáno jest, jak stěžovatel sám uvádí, prvé rozhodnutí bytového úřadu z 20. dubna 1920 G-em a rozhodnutí nájemního úřadu J-em a že zjišťování, znamená-li podpis téhož J. na nejnovějším rozhodnutí bytového úřadu ze dne 28. června 1920, že J. oběma instancím dne 4. května 1920 i dne 28. června 1920 předsedal, anebo že v mezidobí nastala změna v předsednictví úřadů těch, jest vzhledem k odmítnutí stížností proti rozhodnutí z 28. června 1920 toho času bezpředmětným.
Stran útrat řízení stěžovatelem požadovaných poukazuje se k tomu, že zákon o správním soudu připouští pouze přiřknutí útrat proti stěžovateli (§ 40), nikoliv však případ jiný.

Citace:

č. 606. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 732-735.