Č. 4412.

Stavební právo: Může prohlášení majitelů několika domů, učiněné stran nesení nákladu na zřízení chodníku, zavazovati též majitele domu v téže ulici, který prohlášení toho se nezúčastnil?
(Nález ze dne 17. února 1925 č. 2547).
Věc: Dr. Arnošt B. v N. a spol. proti župnímu úřadu v Bratislavě o příspěvek na dláždění chodníku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: — — —
St-lé jsou spoluvlastníky domu č. — v N. Jest nesporno, že obec zřídila v roce 1922 dlážděné chodníky před domy nacházejícími se na náměstí a také před domem st-lů. Předmětem sporu jest otázka, zda žal. úřad právem vyslovil, že st-lé jsou jako spoluvlastníci domu nacházejícího se na náměstí povinni nésti ze svého 40% nákladu spojeného s oním zřízením chodníku před jejich domem, které bylo provedeno v roce 1922.
Jak patrno z nař. rozhodnutí ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí okresního úřadu, jež bylo z jeho důvodů nař. rozhodnutím v cestě instanční potvrzeno, opřel žal. úřad svůj výrok, že st-lé jsou povinni nésti 40% zmíněného nákladu, o to, že vlastníci domů nacházejících se na náměstí, při úředním jednání, jež se konalo v roce 1922 o úhradě tohoto nákladu, projevili souhlas s tím, aby se »dláždění« provedlo podle »obecního statutu« č. 22 z r. 1892 a že se při tomto jednání zavázali přispěti na dláždění 40%.
Z tohoto odůvodnění nař. rozhodnutí jde tedy na jevo, že žal. úřad sám nepokládal »obecní statut« č. 22 z r. 1892 (tímto »statutem« měl, jak ze spisů patrno, na mysli usnesení ob. zast. z 27. dubna 1892) za právní normu, která by již sama o sobě mohla v daném případě tvořiti právní základ pro povinnost vlastníků domů nacházejících se na náměstí, nésti ze svého 40% nákladu spojeného se zřízením chodníku v roce 1922, nýbrž že žal. úřad naopak sám stál ve svém rozhodnutí na stanovisku, že tato povinnost vlastníků zmíněných domů vznikla teprve tím, že se vlastníci domů při jednání o úhradě tohoto nákladu — v roce 1922 — zavázali k tomuto příspěvku.
Vzhledem k tomuto stanovisku žal. úřadu neměl nss ovšem příčiny zabývati se otázkou, zda usnesení ob. zast. z 27. dubna 1892 lze vůbec pokládati za obecní »statut« ve smyslu §§ 21 a 27 zák. čl. 22:1886, a také ani otázkou další, zda by totiž — i kdyby zmíněné usnesení bylo vskutku obecním statutem — bylo lze v něm spatřovati pouze právní normu, která upravuje povinnost vlastníků domů přispívati 40% k nákladu spojenému se zřízením chodníků toliko v případech, kdy jde o původní zřízení chodníků, jež bylo provedeno po vydání tohoto »statutu«, či snad také právní normu, která upravuje takovouto povinnost vlastníků ve všech případech zřízení chodníků, tudíž i v případech, kdy chodníky, které byly původně zřízeny již po vydání tohoto »statutu«, a na které vlastníci domů přispěli již — ve smyslu tohoto »statutu« — 40% nákladu, ocitly se později v tak chatrném stavu, že nastala nutnost zříditi na místě těchto chodníků chodníky nové.
Soud mohl tudíž v daném případě podrobiti svým úvahám pouze ono stanovisko, jež žal. úřad ve svém rozhodnutí skutečně a jedině zaujal. V tomto směru shledal pak soud toto:
Jest nesporno, že se st-lé sami vůči obci vůbec nezavázali, že ponesou ze svého 40% nákladu spojeného se zřízením chodníku před jejich domem, jež bylo provedeno v roce 1922.
Jak patrno ze spisů správních, byl sice k jednání, které se konalo dne 23. května 1922 u ob. představenstva s vlastníky domů nacházejících se na náměstí za účelem stanoveni úhrady nákladu spojeného se zřízením chodníků na náměstí, obeslán také jeden ze st-lů, totiž Dr. Arnošt B. Podle protokolu o jednání tom sepsaného nebyli však jednání přítomni ani Dr. Arnošt B., ani ostatní st-lé. Při zmíněném jednání prohlásili pak, jak z protokolu zřejmo, pouze vlastníci jiných domů nacházejících se na náměstí, kteří byli jednání přítomni, že ponesou ze svého 40% zmíněného nákladu.
Žal. úřad, jak z jeho výroku ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí okr. úřadu patrno, vycházel z právního názoru, že toto prohlášeni které při zmíněném jednání učinili vlastníci jiných domů nacházejících se na náměstí, zavazuje také st-le jako spoluvlastníky domu nacházejícího se rovněž na náměstí. Tento právní názor jest však, jak stížnost právem vytýká, mylným, neboť není zákonného předpisu, z něhož bylo by lze dovozovati, že takovéto prohlášení, jež při uvedeném jednání učinili pouze vlastníci určitých domů, zavazuje i vlastníky jiných domů.
Pro tento mylný právní názor, z něhož žal. úřad ve svém rozhodnutí vycházel, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž by soud měl příčinu zabývati se dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 4412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 404-406.