Č. 5735.

Váleční poškozenci: * Ustanovení 2. věty 1 odst. § 4 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922 vztahuje se nejen na invalidy, nýbrž vůbec na válečné poškozence v § 1. zák. č. 199/1919 sub lit. a) až c) uvedené.
(Nález ze dne 4. června 1926 č. 11836.)
Věc: Růžena L. v J. (adv. Dr. Evžen Doktor z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) stran důchodu vdovského. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zemsk. úřadu pro péči o vál. poškozence v Čechách z 13. února 1924 nebyl Růženě L., vdově po Rudolfu L., zemřelém ve válce dne 21. října 1917, na základě zákona z 20. února 1920 č. 142 Sb. ve znění zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. přiznán vdovský důchod od 1. února 1922, ježto konaným šetřením bylo zjištěno, že v r. 1922 činil její příjem ze zaopatřovacích požitků 4330 Kč 32 h ročně.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost st-lky do tohoto výměru z těchto důvodů: »St-lka se mýlí, domnívá-li se, že nárok na zaopatř. požitky, jež st-lka pobírá, musí pocházeti od onoho, od něhož dle zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. nárok odvozuje. Zákon klade váhu na to, že jsou požitky pobírány od státu a že byl získán nárok na ně před nebo se vznikem nároku na důchod dle cit. zák. St-lka pobírá jako tabáční dělnice zaopatř. požitky od státu od 1. března 1917 a její manžel, od něhož nárok na důchod odvozuje, zemřel 21. října 1917. Jinak jest nař. výměr správný a odkazuje se st-lka na jeho odůvodnění. Stížnost jest bezdůvodná.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost namítá, že st-lce patří důchod vdovský, ježto provise, jíž požívá, nepochází od jejího manžela, nýbrž z její vlastní práce, a že 2. věta 1. odst. § 4 zákona č. 142/20 vztahuje se jen na zaopatř. a odpoč. požitky, jež příslušejí invalidovi nebo padlému ve válce, a nikoliv na požitky, jež příslušejí vdově. Názor ten jest mylný.
Zákon z 20. února 1920 č. 142 Sb. stanoví v 1. odst. § 1, že vál. poškozenci světové války (§ 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb.) mají nárok na požitky z pokladny státní podle ustanovení tohoto zákona. Válečnými poškozenci ve smyslu tohoto zákona jsou tedy osoby, jež zákon z 8. dubna 1919 č. 199 Sb. v § 1 za vál. poškozence uznává, totiž invalidé sub lit. a) blíže definovaní, dále sub lit. b) příslušníci osob uvedených pod lit. a), k jejichž výživě jsou tyto osoby po zákonu povinny přispívati a sub lit. c) pozůstalí po zemřelých neb nezvěstných osobách uvedených pod lit. a), na jejichž výživu tyto osoby za života byly po zákonu povinny přispívati. Na všechny tyto válečné poškozence vztahují se ustanovení daná v čl. I §§ 1 až 5 zák. č. 142/20, neboť ustanovení ta platí dle nadpisu hlavy I. zákona i dle 1. odst. § 1 pro všechny osoby, které mají nárok na požitky vál. poškozenců a stanoví předpoklady, za kterých a pokud příslušejí požitky dle tohoto zákona válečným poškozencům v § 1 č. 199/19 jmenovaným. Pojem invalidy neb osoby ve válce padlé neb zemřelé jest užší pojmu »válečný poškozenec«, kterýž pojem zahrnuje v sobě i příslušníky invalidů a pozůstalé po osobách ve válce padlých a zemřelých. Zákon č. 142/20 také přesně rozeznává oba tyto pojmy (arg. §§ 7 až 12, kde se mluví jen o invalidech, pak § 13, kde se mluví o padlém aneb zemřelém a dále o invalidovi).
Z toho jest zřejmo, že všude tam, kde zákon č. 142/20 mluví o válečném poškozenci, má na mysli vál. poškozence ve smyslu § 1 zákona č. 199/19, tudíž nejen invalidu aneb osobu ve válce padlou neb zemřelou, nýbrž také příslušníky, resp. pozůstalé v § 1 cit. zák. sub lit. b) a c) jmenované. Ustanovení v §§ 2 a 5 zákona č. 142/20 obsažená zakládají se na myšlence, že stát chce poskytnouti důchod jen těm válečným poškozencům, kteří nemají zabezpečené existenční minimum z vlastních příjmů neb z příjmů osob, jež jsou povinny přispívati k jich výživě. Vztahují se proto i ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zák. č. 142/20 na všechny vál. poškozence a jest názor stížnosti, že odst. 2 § 4 vztahuje se jen na invalidy proto, že stanoví podmínku aspoň 50% neschopnosti k výdělku, mylným.
Jest nesporno, že st-lka nabyla nároku na zaopatř. požitky od státu dříve než jí úmrtím jejího manžela vznikl nárok na důchod vdovský podle tohoto zákona, že zaopatřovací požitky od státu pobírá a že požitky ty činily v r. 1922 4330 K 32 hal. Dle ustanovení 2.věty, 1. odst. § 4 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 by st-lce nárok na důchod vdovský dle § 13 příslušel jen tenkráte a potud, když a pokud by příjem ze zaopatř.
požitků jí od státu příslušejících nepřevyšoval o 100% požitků, jež by jí jinak dle cit. zák. příslušely. Stížnost však netvrdí, že by tato podmínka pro přiznání důchodu vdovského byla dána.

Citace:

č. 5735. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 20-22.