Číslo 7. Rok 1916.
Zprávy
Právnické Jednoty Moravské
v Brně.

Praesumpce manželského původu a třetí novela k obč. zák. rak.

JUDr. Josef Voslař.
1. Trojice velkých děl legislačních, pruský Landrecht a jeho vrstevníci, Code civil a Občanský zákonník rakouský, přijala při úpravě praesumpce manželského původu dítěte totožnou zásadu: disposice nad stavem dítěte zrozeného za trvání manželství aneb po zrušení jeho, však v době takové, že za manželské se ještě pokládati může, přísluší manželu, a nezáleží na tom, je-li vzorem manžela, či snad zločincem. On jest v jistém smyslu králem ve své rodině. Svou vůlí, »uznáním« může legitimovati dítě své manželky, které třeba zjevně není jeho, a vyvolati tak důsledky, zejména v právu dědickém a v oboru překážek manželských, které mohou hrubě urážeti mravní cit. Zásada prohloubena in favorem partus ještě dále tím, že zákon ani nežádá zralé úvahy manželovy. Pouhé silentium po dobu poměrně krátkou, 1 ať stalo se nedbalostí, neznalostí zákona aneb i podvodem, způsobí, že dítě stane se neodvolatelně manželským. Zákon vnucuje jednoduše svou vůli vycházeje ze zásady, že veřejný zájem žádá co nejvíce legitimity dítěte a že, neozval-li se manžel v době jemu určené, třetí osoby zpravidla nemohou do záležitostí rodinných se více míchati. Těmto dopřáno právo takové jen v míře velmi skrovné. Po smrti manželově, pokud tento sám neuznal dítěte, aneb neuplynula-li ještě lhůta k tomu vytčená, mohou pouze dědicové jeho vystoupiti proti praesumpci, aby uplatnili právo na dědictví, které by jim připadlo, kdyby domněle manželského dítěte nebylo. Dědicové nejsou více strážci cti rodiny jako manžel, jehož právo jest v první řadě povahy morální, nýbrž uplatňují zájmy výhradně majetkové. 2
20 Touto úpravou trojice zmíněných práv odchýlila se od práva obecného v několika směrech. Právo obecné vyžadovalo vždy rozhodnutí otcova, ať výslovně ať mlčky učiněného, neznajíc žádné lhůty, přiznávalo mimo dědice manželovy i jiným interesentům právo vzíti manželský původ dítěte v odpor, a konečně, co nás tu hlavně zajímá, uznávalo právo toto v určitých případech i proti vůli manželově (dědicové nepominutelní, čekatelé fideikomissu). Do kruhu interesentů náleželo i dítě samo, které žalobou actio filiationis negativa mohlo zvrátiti i proti vůli otcově praesumpci manželského původu, kterou chráněno bylo. (Die Retchsvermutung der ehelichen Vaterschaft, Fuchs 1880.) Zmíněné velké kodifikace zákonů vrátily se vlastně k myšlence práva římského, kterou prameny nevyslovily, ale předpokládají, že pouze manžel a po jeho smrti, pokud sám práva toho nepozbyl, i jiní interesenti, zejména dědicové jeho, mohou zvrátiti praesumpci manželského původu s tou modifikací, že kruh interesentů zúžen na dědice manželovy a že uplynutí lhůty stanovené k odporu má týž účinek, jako uznání mlčky.
Proti zásadě této, která dle textu jednotlivých zákonů mlčením pomíjí dítě jako osobu vedle manžela nejvíce na věci interesovanou, vznikly proto ve všech zemích, pro které platí ony zákony, pochybnosti, zdali de lege lata jest správna, a staly se pokusy dokázati, že zákon nemohl alespoň dítěti vzíti právo odepírati manželskému původu. Jako zastance práv dítěte vystoupil pro obor práva rakouského zejména Krasnopolski. 3 Avšak pokusy ty takto vyložiti zákon nebyly všeobecně přijaty a nejnověji Call 4 ve své práci k oslavě stoletého trvání občanského zákonníka rakouského přesvědčivě prokázal, že jedině správná zásada jest, jak na začátku vyslovena byla, že pouze manžel aneb jeho dědicové jsou oprávněni popírati manželský původ dítěte. I judikatura, která patrně vlivem učení Krasnopolského u nás začala silně kolísati, vrátila se judikátem č. 192 k názoru dříve panujícímu.
Váha a vliv těchto zákonů a zejména rozšíření francouzského zákona přes oblast Francie měly v zápětí, že zásada shora vyslovená i v pozdějších zákonech evropských téměř bez výjimky jest opakována. (Tak zákoník italský § 159., 162., portug. 101., 106., španělský 108., 111., holandský 301., 307., 313., rumunský 286., 291., kdežto zákoník saský uplatňuje opačně stanovisko, že uznání otcovo nemá vlivu na práva osob třetích a dítěte: § 1778.)
Občanský zákonník pro říši německou uchýlil se od všeobecné tendence 5 tím, že rozšířil kruh intoresentů po smrti manželově, kdežto nejmladší zákonník švýcarský 6 zaujal v zásadě stejné stanovisko, jako zákonodárství předcházející.
Počet práv, která přisuzují vůli otcově slovo rozhodné, není citováním hořejším nikterak vyčerpán. Tak práva skandinávská (dánské, norské, kromě švédského) stojí na stanovisku ještě přísnějším. Nevyloučil-li otec dítě z rodiny, nemůže nikdo manželský původ jeho v odpor bráti. (Lehr: Élements de droit scandinave, str. 331.)
Druhá skupina práv pokládá vůli otcovu pro práva třetích za bezvýznamnu. Mezi těmito zaujímá přední postavení vlastní právo anglické. Tam nikdo nemá žaloby na prohlášení illegitimity, ať své vlastní, ať někoho jiného. Otázka legitimity může býti ve sporu přetřásána a brána v odpor kýmkoliv, ne jako cíl žaloby, nýbrž jako otázka incidentní. Poněvadž právo anglické ve své nejnovější fási vývojové připouští i takové důkazy, které jenom nepřímo ze všech okolností případu, zejména chování se rodičů a cizoložníka, dopouštějí závěr, že rodiče jeho spolu neobcovali v době rozhodné, ač plnou příležitost k tomu měli, poznáváme, že praesumpce sama jest povahy křehké a že do práv
20* kontinentálních se nehodí. (Hooper: The Law of illegitimacy 1911, str. 143, 191.)
Jaké změny přináší nyní třetí novela vzhledem k praesumpci manželského původu? Význam její spočívá v tom, že zaujala určité stanovisko ku právu dítěte, propůjčivši jemu výjimečně právo zvrátiti praesumpci manželského původu. Vše ostatní zůstává při starém, jelikož nebylo ani dříve hrubě popíráno, že kurátoru furiosi přísluší právo k odporu. Pouze lhůta k tomu jest nyní přesně vyměřena. Právem dítěte chceme se nyní blíže zabývati.
II. Případ první. Dítě může po smrti manžela matky, pokud tento neztratil sám práva k odporu, vystoupiti proti dědicům žalobou řízenou proti kurátoru k obhájení manželského původu na oduznání jeho (§ 159. a). Předpisem tímto rozšiřuje právo rakouské těsný kruh interesentů, kteří po smrti manžela právo k odporu měli, o nového člena, o dítě. Proti skupině dědiců 7 postaveno dítě, jehož zájmy jsou protichůdné se zájmy dědiců.
Novotu tuto v našem zákonodárství dlužno vřele uvítati. Neboť nelze nahlédnouti, proč by dítě, o kterém manžel ještě nerozhodl a zemřel, mělo býti vyloučeno z práva určovati svůj osud, ačkoliv má zájmy na tom daleko vyšší nežli dědicové mužovi, zájmy nejen majetkové, ale i morální povahy, a mělo záviseti na libovůli dědiců. Jest to postulát spravedlnosti, přiznati právo to i dítěti jakožto nejvíce interesovanému, když smrtí manželovou svazek manželský rozvázán a ohledy na matku sotva jsou s to, aby právo dítěte potlačily. Zákonodárce v tom směru, aby neublížil matce, učinil to opatření, že výkon práva dítěte činí závislým na svolení matky, pokud ona žije. Ustanovení toto jest ceny pochybné. (Randa: Not. Z. 13 z r. 1910) Matce ovšem přísluší místo po boku dítěte, aby chránila jeho legitimní původ, avšak tam, kde dítě samo vystupuje na ochranu svých vlastních zájmů proti dědicům praesumptivního otce, není důvodů odepříti dítěti právo toto, i když vina matky, která porušila slib věrnosti, ve sporu na jevo vyjde. Čest matky se ovšem křižuje se zájmy dítěte, však při této kollisi není jiného východiska než obětovati i čest matky, která sama ji poskvrnila.
Novota propůjčením práva dítěti k odporu po smrti otcově není v zákonodárství evropském vlastně nová, poněvadž již občanský zákonník pro říši německou propůjčil právo dítěti, stejně ovšem jakož i všem ostatním, kteří mají zájem na určení, legitimitu v odpor vzíti a nežádá žádného souhlasu matky ku podání žaloby. (§ 1593. Staudinger, str. 753, sv. IV.) Rakouská novela tímto rozšířením kruhu interesentů následovala jen vzor německého práva, nešla však z dobrých důvodů tak daleko, jako toto. Mezi spořádáním v právu německém a rakouském jest však další rozdíl co do lhůty ku podání žaloby a passivní legitimace.
Právo německé nezná žádné lhůty k uplatnění nároku dítěte a osob třetích. Tito mohou vystoupiti kdykoliv se jim líbí, až právo jejich stane se aktuálním. Úloha žalovaného určena jest zájmem na popření nároku dítěte na uznání illegitimity jeho. Při řízení neplatí předpisy hájící zájem veřejný, jako když žaluje manžel na vyloučení dítěte z rodiny, které obdobně upraveny jsou dle zásad pro spory manželské. (§ 640. sq. c. ř. s. pro říši německou.) Proto rozsudek působí vždy inter partes. Dle potřeby dítě v tom neb onom právním vztahu bude jednou manželským, po druhé zase nemanželským.
Právo rakouské zachovalo princip obmezení časového. Vzhledem k tomu však, že se jedná o osobní právo na zjištění pravého stavu a jest zřejmo, že stanovení krátké lhůty pro dítě, které zpravidla bude ještě nezletilé, nevyhovovalo by účelu, pro který bylo dáno právo dítěti k odporu, rozhodl se zákonodárce prodloužiti lhůtu do roka po nabytí zletilosti. Passivní legitimace jest zvláště novelou upravena. Kdyby nebylo bližšího předpisu, čelila by žaloba proti pozůstalosti, aneb proti dědicům, kteří mají právo pozůstalost representovati. Zákonodárce však rozhodl, aby žaloba podána byla proti kurátoru k obhájení manželského původu dítěte zřízenému a nikoliv proti dědicům. Zřízení tohoto kurátora jest odůvodněno vnitřní nutností. Neboť tam, kde dítě jest na tom interesováno, aby bylo vyloučeno z rodiny legitimní, nebude na druhé straně pro nedostatek majetku žádného interesu, aby se proti tomu opíráno bylo, aneb bude zájem souhlasný, zůstal-li nějaký majetek. Poněvadž však zákonodárce si přeje, aby ve věci tak vážné jako jest vyloučení dítěte z rodiny legitimní, bylo kontradiktorně jednáno, aby rozsudek dle možnosti také pravdě materiální odpovídal, zřízen kurátor, který nebezpečí kontumačního rozsudku a kolluse ne-li odstraňuje, aspoň podstatně zmírňuje. Při tom jest rozhodnouti otázku, zdali kurátor tento jest pouhým zástupcem dědiců, anebo zdali jemu byla přikázána úloha další, hájiti zájmy veřejné, poněvadž status dítěte dotýká se silně zájmů těchto. Dle textu zákona má kurátor, žaluje-li dítě, tutéž funkci jako kurátor zřízený dítěti na žalobu manžela. Proto zodpovědění otázky může býti jenom jednotné. Povaha kurátorova byla již před novelou sporna 8 a zdá se, že novelou byla rozhodnuta ve prospěch názoru, že má hájiti zájmy veřejné. Ovsem jest přiznati, že myšlenka tato nedošla s takovou intensitou výrazu jako ve sporech manželských, poněvadž pro řízení schází naprosto předpisův analogických, jaké platí v právu německém, když žaluje manžel na vyloučení dítěte z rodiny. V souhlasu s tímto názorem právní moc rozsudku, ať žaluje dítě nebo manžel, není obmezena na strany, nýbrž působí erga omnes. Absolutní moc rozsudku tím spíše přijati dlužno, an spor jest koncentrován na strany, které jedině o věci mají právo rozhodovati, a rozsudkem pouze zájmy osob třetích, nikoliv jejich práva, kterých jim zákon nedal, porušeny by býti mohly. 9 Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty, nemohou descendenti jeho ani v žalobě pokračovati, ani novou žalobu podati. To plyne z textu i pamětního spisu, ač nutných důvodů pro to právě není.
III. Případ druhý. Novela uvádí do zákonodárství rakouského poprvé princip skutečně nový pro onu skupinu práv, která vůli otcovu respektují, propůjčujíc právo dítěti k odporu i za trvání manželství. Již vylíčený shora stav zákonodárství evropského, z něhož plyne tendence v zájmu důstojnosti manželství hájiti legitimitu dítěte i proti zjevné pravdě, dává tušiti, že zákonodárce jen ve skromné míře k průlomu zásady panující se odhodlal. Jestliže totiž jest manžel trvale nezvěstný, může dítě ve lhůtě shora již vytčené za souhlasu matky prohlášení své illegitimity se domáhati proti kurátoru k obhájení manželského původu zřízenému. Podmínky výkonu jsou tedy stejně upraveny, jako v případě předešlém, a lze proto na ně odkázati.
Ustanovením tímto odstraněna bezpříkladná tvrdost rakouského zákonodárství tím zaviněná, že prohlášení za mrtva bylo možno zpravidla až po uplynutí 30 let nezvěstnosti a že manželka před uplynutím lhůty této nový sňatek uzavříti nemohla. V právech jiných nevystupuje příkrost tato do té míry, jako v právu rakouském. Neboť obč. zákon německý připouští prohlášení za mrtva v pravidelném případě po uplynutí 10 let, předpokládaje celkové stáří nezvěstného 31 let, právo švýcarské dovoluje již po 5 letech nepřítomnosti rozvod sui generis (rozloučení manželství) a právo francouzské konečně po uplynutí téže lhůty (déclaration d'absence), ano i před deklarací touto trpí uzavření manželství, jelikož nullita manželství nemůže po dobu nepřítomnosti nikým k platnosti býti přiváděna, leda manželem samým, kterého tu není. V právu anglickém dokonce praesumpce manželského původu není nepřekročitelnou hrází pro právo dítěte. Neboť tam »any single woman«, to jest i manželka žijící odděleně od svého manžela, má právo v zájmu dítěte požadovati alimenty od nemanželského otce. (Bastardy act, 1872.) Praesumpce zde nevadí, za to ovšem rozsudek působí jen mezi stranami. (Hooper, str. 138 a 215.)
První novela k občanskému zákoníku dle vzoru práva německého snížila i u nás lhůtu ku prohlášení za mrtva, takže monstrosnost našeho zákonodárství byla již tímto činem odstraněna; třetí novela jest dalším pokrokem za právo dítěte, na kterém v tomto případě lpí praesumpce manželského původu bez vnitřního odůvodnění. Jest možno a pravděpodobno, že manželství jest již dávno smrtí manželovou zrušeno a dítě jen pro tuto nejistotu požívá statusu dítěte manželského, ač veřejnosti známo, že se jednati může o fikci na úkor pravdy. Nelze nahlédnouti, že by v tom měla spočívati ochrana manželství a vážnosti jeho. Naopak nutno tvrditi, že stav takový poškozuje vážnost manželství a jest výsměchem přírodním zákonům. Zákonodárce mohl by přímo dekretovati nemanželský původ dítěte a jestliže tak nečiní, jest to jen benevolence vůči dítěti, kterému ponechává právo, aby samo dle svých zájmů attakovalo praesumpci. Ano nebylo by ani vážných námitek, aby každá osoba třetí měla právo zničiti praesumpci pro sebe.
Návrh uherského zákona (§ 192.) dává rovněž dítěti v tomto případě právo domáhati se illegitimity, časem neobmezené, a výjimku tuto rozšiřuje na případ, když manžel v době zplození byl pod kuratelou pro šílenství. Však jak v novele rakouské, tak i v osnově uherského občanského zákona neodvážil se zákonodárce tak daleko, aby poskytl právo dítěti i proti vůli otcově. Objeví-li se manžel v době, dokud rozsudek moci práva nenabyl, aneb nabude-li opět rozumu do té doby a uzná-li dítě za své, jest právo dítěte zase ztraceno. Na zásadě, že děti manželky kýmkoliv zplozené spadají pod vlastnictví manžela jako fructus a že proti jeho vůli nemůže je jemu nikdo vyrvati, nebylo ničeho měněno. I toto ustanovení nelze schvalovati. Stačilo by vyhraditi otci právo revindikovati dítě, kdyby dokázal, že v době rozhodné pro koncepci s matkou dítěte obcoval.
IV. Jest otázka, zdali tyto výjimky postačují a zdali zavedení jich znamená konečný bod, kam až zákonodárce se odhodlati může, aniž by podkopal vážnost rodiny. Míníme, že reforma třetí novelou zavedená může býti pouze slibným počátkem dalšího rozvoje. Úlohu zákonodárcovu nemožno pokládati za skončenu, když stranou ponechány skutkové stavy, které ve stejné míře téhož rozhodnutí vyžadují, takže dílo jeho zůstává neúplným. Při tom může býti dvojí cesta: buď zákonodárce bude pokračovati ve stanovení dalších výjimek, aneb rozhodne se odstraniti zcela domněle svaté právo mužovo a vrátí všeobecně dítěti právo na určení pravého stavu, zjednaje zároveň záruky proti zneužití výkonu jeho.
První cesta neslibuje úspěchu, poněvadž zákonodárce bude hleděti výjimky další tak upraviti, aby zachoval základní myšlenku, která již v případě nezvěstnosti se projevuje, totiž na jedné straně nepřítomnost, na druhé straně patrná ztráta zájmu manželova na udržení manželského života. Pro právo rakouské, které jest zásadou nerozlučnosti manželství ovládáno, bylo by zjevně naléhavé chrániti právo dítěte, když manželské spolužití buď z vůle obou manželů, aneb z vůle jednoho z nich jest trvale zrušeno, aniž došlo k rozvodu, který nemá té přitažlivosti jako rozloučení manželství, opětný sňatek umožňující. I nedobrovolná nepřítomnost (internování v ústavě, dlouholetý žalář) dle okolností vyžadovaly by úpravy se strany zákonodárcovy, která potud setká se s obtížemi, že těžko určiti hranici, kam až sahá zájem manželův a kde přestává.
Však připuštěním výjimek i v tomto rozsahu nejsou zájmy dítěte chráněny všude tam, kde nutnost toho vyžaduje. K tomu cíli vede pouze cesta druhá, a předpoklad pro ni jest změna názoru o nedotknutelnosti práva manželova, že proti jeho vůli nesmí dítě z rodiny jeho býti vyloučeno. Zastanci práva manželova dovolávají se hlavně zásad ethiky proti právu dítěte, poněvadž uplatněním nároku dítěte podrývá se postavení mužovo jako hlavy rodiny, podkopává se vážnost rodiny přetřásáním záležitostí skandálního rázu, které by jinak snad zůstaly utajeny, a vydává se v šanc čest vlastní matky. Proto hájí zásadu »qui allegat propriam turpitudinem, non est audiendus«.
Důvody tyto nelze však ve skutečnosti pokládati za tak vážny, aby právo dítěte mohly potlačiti. Důraz nutno položiti na to, že dítě zpravidla samo jednati nemůže a že výkon práva díti se musí osobou třetí, která potřebuje k tomu cíli poručenského schválení. Soud tedy, který musí uvažovati nutnost i užitečnost učiněného kroku, bude regulovati výkon tohoto práva; dokud jest dítě nezletilé, nepřipustí zneužití práva dítěte. V tomto směru lze i schválení sborovým soudem ve smyslu §. 109. j. n. ku zvýšení záruky doporučiti. Právo dítěte zůstane takto zhusta ve stavu latentním a nebude vykonáno, dokud pospolitý život manželský bude trvati. Proto případ, o který se odpůrcové práva dítěte nejvíce opírají, totiž střetnutí se dítěte ve sporu s otcem, který vzdor těžkým poruchám v manželství nastalým jeví zájem o udržení rodinného života a hledí skrýti poklesky manželčiny, lze si sotva představiti, dokud dítě jest nezletilým. Právo dítěte se uplatní, nastane-li změna těchto poměrů zejména rozvodem aneb úmrtím manžela, kdy otevře se možnost nového sňatku s pravým otcem dítěte a tak i legitimace jeho per subsequens matrimonium. Proto větu, že právo dítěte by ničilo důstojenství manželství, lze těžko za prokázanu považovati. Právo v rukou dítěte zletilého do určité krátké lhůty po zletilosti bude již sotva nebezpečno právnímu řádu, jelikož poměry dlouhou dobou se ustálily a dítě samo bez naléhavých důvodů na změnu jich tlačiti nebude. Uplatnění práva z vůle dítěte předpokládá rozvrat dětinného poměru, který zápovědí výkonu jeho nelze více zadržeti. Prohlašujeme se proto pro bezpodmínečný nárok dítěte na uznání nemanželského původu, který odpovídá spravedlnosti přítomnosti. Právo manželovo dlužno obmeziti na právo vypuditi dítě nemanželské ze své rodiny, ponechání jeho v rodině jest spíše reflexem veřejných zájmů, které status manželský favorisují.
V literatuře práva německého, zejména Opet (Verwandtschaftsrecht, 1899, str. 22) a Leonhard (Vorträge über das Recht des bürgerlichen Gesetzbuches, II. sv., 1904, str. 469) vystoupili nepokrytě pro právo dítěte, které při sdělání obč. zákona dítěti bylo vzato. Zajímavo jest, že první osnova ku švýcarskému zákonu občanskému řešila otázku naši tak, že úřadu poručenskému dávala právo ku popření illegitimního původu dítěte. (Erläuterungen zum Vorentwurf, I. 236). Běžný názor však zvítězil. Naproti tomu v theorii práva rakouského kloní se názory převážně k tomu, že dlužno postupovati od výjimky k výjimce a že tajemství rodiny nesmí býti odkryto. 10 K tomuto směru přidala se i novela. Zastance dosavadního stavu posílila zejména autorita Callova, který článkem ve slavnostním spise již zmíněném rozhodně z důvodů mravnosti proti právu dítěte vystoupil.
Jak těžko nastává změna zakořenělých názorů a jak dlouho potrvá, než opačný názor propracuje se k uznání! Nicméně práva nemanželského dítěte jsou na postupu, zejména v oboru dědického práva, 11 zájmy dítěte na prohlášení nemanželského původu stoupají, a konečné vítězství jejich zdá se nám býti nepochybným.

1) V právu rak. 3 měsíce (§ 159.), ve franc. 1 měsíc, dle okolností 2 měsíce (čl. 316), v pruském L.-R. 1 rok ode dne vědomosti o narození dítěte (II. 2, § 1.).
2) Dle práva rak. do 3 měsíců ode dne úmrtí manželova, dle L.-R. do 1 roku, při čemž se dle tohoto zákona započítává lhůta, které manžel nepoužil, dle franc. práva do 2 měsíců, však lhůta počíná běžeti teprve, když dítě ohrožuje zájmy ostatních dědiců, totiž když samo se uvázalo v držbu pozůstalého manžela, aneb vystupuje rušivě proti držbě dědiců. Právo francouzské postupuje dle našeho názoru správně, jelikož nevynucuje zbytečně žalob, dokud tu není aktuálního zájmu majetkového. Obmezuje-li se naproti tomu právo dědiců lhůtou počínající již dnem úmrtí, vzniká otázka, zdali dědicové mohou žalovati, když interes žalobní během lhůty se neobjeví, zejména zemřel-li manžel bez majetku a nedá se hned ani předvídati, že by podědil po svých příbuzných. Prakse rak. práva připouští žaloby takové (rozh. č. 562 sb. úř.), vázajíc právo legitimace na pouhou kvalitu dědice, který se dědictví nevzdal, ač rigorosní výklad by spíše vedl k opaku. Důsledek toho se jeví v právní moci rozsudku. Pokud rozsudek dobytý dědicem by působil inter partes, chránil by dědic jen sebe pro budoucí možné případy. Připustí-li se však účinek rozsudku erga omnes, mohl by dědic pod záminkou svých práv uplatniti vlastně i morální právo manžela na vyloučení dítěte z rodiny, což jest v odporu se základní myšlenkou, že dědicové nejsou strážci cti rodiny.
3) Jur. Vierteljahrschrift, 36. B 1904. — Krainz: System, II. 499, odůvodňuje právo dítěte tím, že praesumpce zavedena ve prospěch dítěte.
4) Dr. Freiherr von Call: Das Recht auf Unehelichkeit, Festschrift II, 325 sq.
5) § 1593. Po smrti manželově může každý třetí a zejména i dítě bez obmezení časového praesumpci manželského původu v odpor vzíti a to buď incidentně, jako otázku praejudiciální, aneb žalobou určovací. Manželu vyměřena lhůta jednoroční. (Staudinger. sv. IV., str. 754, vyd. 5/6.)
6) Právo švýcarské přiznává však i proti vůli manželově právo k odporu v jediném případě, totiž obci, pokud běží o dítě počaté před uzavřením manželství. V tomto případě jest praesumpce otcovství manželova tak slabá, že právo švýcarské neváhalo učiniti výjimku z principu pro obec domovskou, aby takto nebyla nepravou osobou potahována ku příspěvkům chudinským. Lhůta tříměsíční, stejná pro dědice i manžela, čítá se ode dne vědomosti narození dítěte. Však dědicové, jestli manžel pozbyl rozumu, jest nezvěstný aneb pro jiné příčiny nemohl býti vyrozuměn, mohou sami zahájiti ofensivu za trvání manželství (čl. 256.). Zmeškání lhůty vůbec nevadí, jsou-li tu spravedlivé příčiny (čl. 257.).
7) Dle textu zákona matka (jako matka) nemá práva k odporu. Novela otázku spornou, zdali ona ve skupině dědiců jest též zahrnuta, nerozřešila, ač interes matky rozšířením jejího práva dědického první novelou značně stoupl. Otázku tuto, jelikož zákon matku jako dědičku nikde nevyloučil, dlužno zodpověděti kladně, shodně s názorem práva německého a theorie práva francouzského, která se prohlašuje v tomto případě rovněž pro matku. Právo švýcarské přikazuje matce roli žalované s dítětem pospolu.
8) Schmidl, Jur. Bl. Nr. 34, 1882.
9) Starší theorie již od doby glossatorů přiznávala rozsudku statusu se týkajícímu absolutní moci, když spor byl projednáván cum justo contradictore. V případě kolluse neb kontumačního rozsudku obmezena však působnost na strany samotny. Zdali tato theorie, sama o sobě nejasná, byla přijata obč. z. rak., jest velmi pochybno. Mínění však, které se vyslovuje pro absolutní moc rozsudku proto, že stav sám není dělitelný, není správné, poněvadž stav sám a zjištění jeho rozsudkem, který se nemusí shodovati s pravdou, není jedna a tatáž věc. Dle Bernatzika (Rechtsprechung und materielle Rechtskraft, 1886) působí zmíněné rozsudky tenkrát absolutně, byl-li veřejný zájem při řízení dostatečně zastoupen. Poněvadž B. nevidí v §u 158. obč. z. zájem ten hájen, nepřiznává rozsudku, který vylučuje dítě z rodiny na žalobu manželovu, absolutní moci. Stejně pro relativní účinek vyslovují se Pollak: Civilprocessrecht, str. 497, Krainz: System II., str. 499, pro absolutní účinek Ott: Rechtsfürsorgeverfahren, str. 260, Krasnopolski: Familienrecht, str. 228. V některých právech cizozemských jest otázka pravomoci rozsudku výslovně upravena. Tak v právu španělském (1252), holandském (1987) a portugalském (2503) působí rozsudek, kterého dobyl manžel anebo dědicové jeho, absolutně, v právu portugalském však s výhradou, že bylo jednáno kontradiktorně.
10) Ehrenzweig: Ger.-Z. 16 ex 1910, Wellspacher: Ger.-Z. 46 ex 1909. Za to Kubíček (Centralblatt, 1909) chce poskytnouti dítěti právo na širším základě i proti vůli otcově »bei doloser, schuldbarer oder zumindest indolenter Nichtausübung der Vaterrechte.«
11) Norský zákon o nemanželských dětech ze dne 10./4. 1915 sloučil dva různé principy, příbuzenský a deliktní. Oněm nemanželským dětem, jichž otcovství bylo uznáno aneb soudně prokázáno, přiznává zákon stejné právo dědické s manželským. Jinak nastupuje povinnost všech konkumbentů ku příspěvkům alimentačním a ručení všech za alimenty. (Dr. Reinhold: Zeitschrift für Kinderschutz 1916 a článek ve Zprávách 1914, str. 278.)

Citace:

Pensijní úřad zřízenců soukromých nenáleží k veřejným úřadům ve smyslu čl. V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 5, s. 243-246.