Čís. 1692.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n.).
Požadovací právo na stavení ve smyslu § 28 zák. není obmezeno pouze na toho, kdo stavení sám vybudoval.
(Rozh. ze dne 24. května 1922, R II 239/22.)
Oba nižší soudy přiznaly pachtýřům do vlastnictví těž stavební parcelu, na níž bylo zbudováno stavení, jež požadovatelé koupili od svých předchůdců.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a uvedl v otázce, o niž tu jde,
v důvodech:
Dle § 28 požad. zákona má požadovací právo také majitel stavení, zbudovaného na pachtovaném pozemku, nehledíc k době, po kterou pacht trvá. Toto ustanovení nelze vykládati úzce, ježto tendence zákona o drobných pachtýřích směřuje k tomu, by poměr pachtovní, trvavší po zákonnou dobu, se ustálil a se změnil ve stav trvalý tak, aby propachtovatelé, vyhověvší zákonným podmínkám, stali se vlastníky užívaných objektů. Nelze proto ustanovení toto obmeziti jen na majitele stavení, jenž je sám vystavěl, nýbrž i na jeho nástupce, třebas ani nebyl z rodiny, a to bez ohledu na to, po jakou dobu stavení ve vlastním držení měl a po jakou dobu měl v pachtu pozemky kolem ležící a se stavením hraničící.

Citace:

č. 1692. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 528-528.